Nabízíme něco málo k zamyšlení....
Značná část nedorozumění, která dnes rozdělují katolické křesťany, má své kořeny v tom, že někteří věřící si již nejsou schopni uvědomit, jak podstatný je rozdíl mezi Církví jakožto institucí ustavenou samým Bohem a všemi ostatními útvary lidské společnosti, které si utvářejí sami lidé. Katolická církev je společenství lidí, ale nepochází od lidí. Ačkoliv členy Církev jsou lidé tak jako v jiných společenstvích, její původ, ústava, principy, prostředky a cíle jsou zcela jiného, totiž nadpřirozeného charakteru a nemají jinak se sekulárními institucemi nic společného.
Proto také bez dobré znalosti základů víry nemůže nikdo pochopit paradox, jak může Církev jakožto instituce složená z nedokonalých a hříšných lidí vést tyto lidi k dokonalosti. A přece tato skutečnost vystupuje do popředí již od chvíle, kdy Ježíš poprvé hovoří o Církvi a současně o skále, na které ji zbuduje. Jestliže si vybírá za její základ slabého a hříšného člověka, kterého musí dokonce hned nato přísně pokárat za jeho zcela nesprávné smýšlení, dává tím jasně najevo, že jeho Církev nebude stát na tom, co je lidské nýbrž na nadpřirozené milosti a její síle, která působí se svrchovanou účinností i navzdory lidským nedokonalostem. Pro svou instituci, která má přivést lidi zpět ke ztracené dokonalosti a k Otci, nemá totiž Syn člověka po pádu prvních lidí s výjimkou své Matky k dispozici nikoho dokonalého a může tedy počítat jen se slabými a hříšnými lidmi. .
S touto slabostí a hříšností svých členů (i na vedoucích místech) se Církev těžce potýká po celou dobu své existence. Ale právě skutečnost, že přesto stále a neotřesitelně existuje i v těch nejproměnlivějších podmínkách již třetí tisíciletí, je nejjasnějším dokladem jejího nadpřirozeného charakteru. Stojí skutečně na nepřemožitelné Skále. Tato "skála" je podle Božího úradku hlavní zárukou, že při vší lidské slabosti, hříšnosti a omyslnosti zde bude zajištěna neotřesitelná jistota, pravdy, garantované nikoliv lidskou geniálností nebo hlasem většiny, ale samotným Bohem prostřednictvím nositele "úřadu, kterému Kristus výslovně a výlučně svěřil své "klíče." Činí-li tak, Ježíš konkrétně a jmenovitě, znamená to, že i v celých dalších dějinách jako Církve je třeba postupovat stejně a při zachování posloupnosti předávat nejvyšší kněžský úřad i jeho pomocné úřady biskupům a kněžím konkrétně a jmenovitě.
Ačkoliv protestantů tuto skutečnost zásadně odmítají, přicházejí nicméně sami k poznání, že tato "instituce klíčů", čili papežství je jedinou a osvědčenou možností, jak zachovat integritu a jednotu víry. Neměla by tato úspěšnost a účinnost papežského úřadu být pro ně zřetelným dokladem jeho nikoliv lidského, nýbrž božského původu? Bohužel to, co protestantismus nejvíce svedlo na scestí, nejsou primárně jeho vlastní věroučné a kultovní odlišnosti, ale základní náboženský postoj: takřka vrozená neochota odložit ono lichotící a sebevědomé "já sám" a uznat v nadpřirozeném řádu v oblasti víry, mravů i kultu nezbytnost podřízenosti. Protestantismus odbočil na jinou kolej, kde se vytvořily a tvoří stále nové a nové svérázné odbočky právě v důsledku této jeho nepsané, ale hluboce vžité a aplikované zásady "já sám." Jeho zakladatel ji zaobalil do honosně znějícího krycího jména "sola fides, sola scriptura" (jenom víra, jenom Písmo), ale stejně dobře by stačilo říct: solus ego (jenom já). Dar kněžské služby a s ní spojených svátostí, který tak výrazně a účinně posvěcuje Církev, se pak musí jevit jako nepotřebný a přímo nepřijatelný a je odhozen přes palubu, ale to nemůže zůstat bez následků, protože se církevní společenství ke své škodě zbavuje něčeho, co není lidského, ale božského původu. Je-li výkon posvátné služby vyhrazen jen zvláště posvěceným, není to ponížení těch ostatních, ale je to zcela samozřejmý důsledek a výraz nezbytné hluboké a pokorné úcty k tomu, co je božské a co musí v našem vědomí a chování zůstat tajemné a posvátné. To, čeho se může dotýkat každý, ztratí v obecném povědomí svou vznešenost a posvátnost. Nedochází tak, k povznesení důstojnosti všech, ale k jejich ochuzení vzhledem k zprofanování toho, co mělo zůstat božské, a tedy nedostupné.
Jestliže pak jako chybná interpretace "výdobytků" posledního koncilu a jako iluzorní snaha o sblížení s odloučenými bratry si ono lákavé a zrádné "já sám" razí v nejrůznějších způsobech cestu i do katolické církve, nemůže to posloužit ani jí, tím méně pak žádoucí jednotě.
Zdroj: Světlo- Týdeník Matice Cyrilometodějské, č. 26/XI. ročník, 2003
