Jezuita P. Tomáš Roztworowski byl v době Varšavského povstání knězem hlavní štábu v AK. V roce 1950 byl odsouzen komunistickou vládou na 12 let vězení. V jeho vzpomínkách na období vyšetřovací vazby čteme toto svědectví o Božím milosrdenství....
Na závěr výslechu, který trval 36 hodin, byl jsem už tak unavený a ospalý, že jsem se klátil na stoličce a chvílemi jsem nerozuměl, co mi "Napoleon" říká. Bylo mi strašně zle. Před očima jsem viděl svou nejbližší rodinu. A tu se na mě sesypaly další nadávky: "Ty shnilý velkostatkáři, ty zas...hrabě, ty falešný jezuito!" Napřáhl se na mě, jako by mě chtěl udeřit pěstí. Tu jsem si vzpomněl, že jsem před několika dny viděl na podlaze chomáče ženských vlasů a sponky. Byly to stopy mučení žen. Ale neudeřil mě. Psychicky zničeného, protože takto ke mně někdo mluvil poprvé v životě, odvedli mě do cely. Spoluvězňům jsem nic neřekl.
Byl jsem ještě pod dojmem těch strašných nadávek, když mi řekl téhož večera jeden ze spoluvězňů, Stanislav Pus, kterého mi spolu s několika dalšími dali na celu: "Chtěl bych si s vámi promluvit mezi čtyřma očima. Já se ve vězení zásadně nikomu nesvěřuji. Mám zkušenosti z Mauthausenu, kde jsem seděl několik let a z 18 měsíců zde. Nedůvěřuji nikomu, ani knězi, když ho tu potkám. Ale protože jste Roztworowski, hrabě ze šlechtické rodiny a navíc jezuita, důvěřuji vám a rozhodl jsem se, že u vás vykonám životní zpověď."
V jednom dni mě potkali dva lidé- dva postoje: nadávky i důvěra. Uviděl jsem v této souhře okolností ruku Prozřetelnosti, onen dotek nejlepšího milujícího Přítele, který jako by mi říkal: "Dovolím, aby tě zarmoutili, ale postarám se ti o útěchu, ale ty se postarej o mé záležitosti v duších spoluvězňů."
Stach Prus se vyzpovídal s velkou horlivostí a byl té zpovědi velice rád. Později nám vyprávěl tento zážitek. Ve vyšetřovací vazbě v Motokově byl vystaven krutému mučení. Odsoudili ho například na 18 dní do korekce. To byla samotka v temném sklepě. Nebylo možné si tam ani sednout, natož lehnout. Nezbývalo než stát po kotníky ve vodě, lépe řečeno ve vlastních výkalech, nebo dřepět a opírat se o paty. To všechno vedlo ke strašné duševní vyčerpanosti a nervové depresi, která ho přivedla k rozhodnutí, že spáchá sebevraždu. Z kousku drátu, který našel v cele si vyrobil jehlu, kterou brousil o betonovou podlahu a otvor ouška vytvořil pomocí mosazného připínáčku, který ukradl z židle, na které seděl při vyšetřování. Starou košili roztrhal na pásy a ty sešíval do jedné šňůry. Chtěl se na ní oběsit na okenní mříži, až ho nechají samotného, aby si pročetl a podepsal obžalovací spis.
Když přemýšlel o svém záměru a stál u okna, plný černých myšlenek, padl jeho pohled na okenní parapet, kde nějaký vězeň dříve vyryl nápis: Ježíši, důvěřuji ti! Náhle jako by mu spadly šupiny z očí. Pochopil, že se nesmí nechat zdeptat. Začal se vroucně modlit. Připravovanou šňůru vyhodil z okna a vroucně se modlil, aby mu Pán dopřál setkat se s knězem a vyzpovídat se z hříchů celého života. Pán Bůh ho vyslyšel, a tak i mne pozvedl na duchu.
Zdroj: z Milujcie sie 2/2003, Světlo- Týdeník Matice cyrilometodějské, č. 29/XI., str. 7
