Nabízíme k přečten brožurku
Tak kázal Vianney, kterou uspořádal o. Marek Dunda a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.........
Úvod
Kázání aktuální i po 150ti letech
Když jsem před léty četl životopis sv. Jana Marie Vianneye, velice mě zaujala skutečnost, že dokázal probudit živou víru i u těch, kteří k ní byli lhostejní. V životopise jsem sice četl o tom, že se hodně modlil, postil, důvěřoval Pánu Bohu, trpělivě nesl nespravedlivá příkoří a všemožně dával příklad života podle víry především sám; ale vždy mě ještě zajímalo, co asi těm lidem říkal, že se v tak velké míře obraceli, přistupovali ke svátostem a dělali pokání. Jsem rád, že v rámci Tiskového apoštolátu můžeme nyní vydat 10 kázání tohoto velkého světce. Asi mi po jejich přečtení dáte za pravdu, že neztratily nic ze své aktuálnosti a působivosti. Možná, že se někdo pozastaví nad častým vykreslováním hrůz pekla. Tento světec věděl, o čem mluví a jak velké hodnoty jsou ve hře. Pro své posluchače mluvil srozumitelnou řečí své doby. Po dobrém ovoci mnoha obrácení poznáváme, jakými úmysly jsou tyto řeči neseny - totiž láskou, která touží po záchraně každé duše. Naším přáním je, aby i tato brožura prospěla těm, kdo ji budou číst, k opravdovějšímu životu z víry a ke hledání způsobu, jak co nejsrozumitelněji předávat věčné pravdy lidem naší doby.
P. Marek Dunda
1. O pokušení
Ježíš byl Duchem vyveden na poušť,
aby byl pokoušen od ďábla... (Mt 4,1)
Tomu, že si Ježíš Kristus vybral za místo modlitby poušť, se nemusíme divit, protože pobývat na poušti, nebylo pro něho něčím, co by ho zdržovalo. Není též udivující, že tam byl uveden Duchem svatým, protože Syn Boží nemohl být veden nikým jiným, než Bohem. Pozastavme se však nad tím, že byl pokoušen zlým duchem a že ho ten duch temnoty dokonce dvakrát odnesl nad zem. Nebýt toho, že o tom vypráví evangelista, ani by se nám nechtělo věřit, že je toto vyprávění pravdivé. Když se, ale nad tím déle pozastavíme, přestaneme se divit a s radostí v srdci poděkujeme dobrému Spasiteli za to, že dovolil, aby byl pokoušen a tak nám ukázal, jak zvítězit v těžkých bojích a nástrahách ze strany pekla. Jak jsme díky tomu šťastní! Od té doby můžeme vítězit v pokušeních, ale jen pokud o to opravdu stojíme. V tom dnešním kázání vám chci ukázat, jaké výhody nám pokušení přinášejí a jakým způsobem v nich máme mužně bojovat, abychom v nebi mohli přijmout věnec slávy.
Nemusím snad dokazovat, že se po světě motají duchové, kteří nás pokouší. Zná to každé křesťanské dítě, které se učí katechismus. Tam je totiž tato otázka: Zůstali všichni andělé věrni Bohu? Je tam též odpověď: Ne. Mnoho z nich se proti Bohu vzbouřilo a za trest byli vyloučeni z nebe do pekla.
Na další otázku: Co dělají vzbouření andělé? - katechismus odpovídá: Pokoušejí lidi a chtějí je přivést ke zlému. Máme o tom v Písmu svatém mnoho svědectví. Ďábel pokoušel i prarodiče v ráji. Tehdy získal své první vítězství, které ho velmi nadchlo a upevnilo v pýše. Ďábel též namluvil Kainovi, aby zabil svého bratra Ábela. Ve Starém zákoně čteme, že se Bůh ptá satana: „Odkud jdeš?“ A ten odpovídá: „Křížem krážem jsem procházel zemí.“ A tak zlý duch chodí po světě a pokouší lidi. Evangelia vypráví, že když se Marie Magdaléna sklonila před Kristem, vyznala své hříchy a Spasitel jí odpustil, vyšlo z ní v tu chvíli sedm zlých duchů. A jinde čteme, že zlý duch vyhnaný z člověka si říká: „Vrátím se sem, jen si sebou vezmu ještě horší zlé duchy.“
Je tedy třeba bojovat a odporovat pokušením. Kdybychom se otázali těch křesťanů, kteří jsou dnes v pekle a kteří měli přece nachystané místo v nebi - kdybychom se jich tedy zeptali, proč jsou zatraceni, odpověděli by nám: „Proto, že jsme podlehli pokušením.“ A co upevnilo pro věčné štěstí svaté, kteří teď kralují v nebi? Na tuto otázku by nám tito šťastní obyvatelé nebeských výšin jednohlasně odpověděli: „S pomocí Boží milosti jsme odpírali pokušením a získali jsme vítězství nad zlým duchem.“
Co je to pokušení? Je to našeptávání zlého ducha člověku, aby udělal to, co Bůh zakazuje, anebo aby nedělal to, co si Stvořitel přeje a nařizuje. Bůh chce, abychom se ranní a večerní modlitby modlili na kolenou a s úctou, ustanovil, abychom v neděli a ve svátek byli na mši svaté - a je-li to možné, také na jiných pobožnostech - abychom milovali všechny lidi (dokonce i své nepřátele), abychom se v předepsané dny postili, abychom se snažili poznat a dobře plnit povinnosti svého stavu, abychom s ochotným srdcem snášeli urážky, vyhýbali se klení a špatnému mluvení o lidech, vyslovování hrubých slov a nemorálním řečem. Dále vyžaduje, aby děti měly úctu ke svým rodičům a podřízení ke svým představeným.
Jestliže přes našeptávání zlého ducha nepřestoupíte tyto Boží zásady, pokušení jste nepodlehli, ale jestliže jdete za jeho našeptáváním, v tom případě pokušení nad vámi vítězí. Ve chvíli pokušení je dobré se sám sebe ptát: Zdalipak bych v hodině smrti souhlasil a podlehl tomuto pekelnému našeptávání?
Víte, proč se satan snaží s takovou zuřivostí přivést člověka k pádu? Protože chce, aby tvorstvo projevovalo pohrdání vůči Bohu. Jaké je to štěstí, že se Ježíš Kristus stal pro nás vzorem a příkladem ve všech životních situacích. Když nás například potká pohrdání, pohleďme na něj, jak jde před námi s trnovou korunou na hlavě, jak ho oblékají do červeného pláště a zacházejí s ním jako s hlupákem. Když trpíme, můžeme nacházet posilu v pohledu na Spasitele, jak posetý ranami ve strašných bolestech umírá na kříži. Když nás pronásledují zlí lidé, nenaříkejme nad tím, protože víme, že Ježíš jde na smrt za své katy, a když nás napadají ďábelská pokušení, neklesejme na duchu, ale pamatujme na to, že našeho milovaného Spasitele pekelný duch dvakrát vynesl nad zem. A konečně, vždy a všude, v každém utrpení a v každém pokušení se svým duchovním zrakem dívejme na Boha, který jde před námi a který nám pomůže zvítězit.
Tyto myšlenky by měly být pro křesťana velkou posilou, protože ani on určitě nepodlehne pokušení, pokud se bude utíkat k Bohu.
I.Pokušení jsou užitečná do té míry, do jaké nás poučují o naší nicotnosti a slabosti. Sv. Augustin nám doporučuje děkovat Bohu za ochranu před hříchem, zrovna tak jako za odpuštění vin, které jsme spáchali. To, že tak často naletíme na nástrahy ďábla, má svůj základ v tom, že si jsme příliš jisti ve svých postojích a předsevzetích. Když na nás nedoléhá skleslost, když se vše děje podle našich úmyslů, tehdy jsme si nejvíce jisti sami sebou; zdá se nám, že nás nemůže nic vykolejit a zapomínáme na svou nicotu a slabost. Není divu, že v té době prohlašujeme, že jsme připraveni raději zemřít, než udělat hřích. Příkladem takovéto postavy je Petr, který říká Kristu: „I kdyby se všichni pohoršili proti tobě, já se nepohorším“ (Mt 26,33). A božský mistr mu chtěl ukázat, že člověk sám od sebe je velmi slabý. Aby ho obrátil, nevyužil ani krále, ani knížata, ani vojska, ale obyčejné služky. A tehdy Petr, který byl před chvílí připraven zemřít pro Ježíše, najednou říká, že ho nezná a neví, o kom se tu mluví. Dokonce na to přísahá.
Můj Bože, jak jsme slabí, když nás necháš sobě samým!
A přece lidé jistí sami sebou nejednou závidí svatým jejich oběti a umrtvování. Zdá se jim, že by mohli dělat totéž. Když čtou o mučednících, jsou připraveni pro Pána Boha vytrpět to samé, co oni. Říkají, že utrpení rychle pomíjí, ale odplata za ně trvá věčně. Jakého prostředku v takovéto chvíli Pán Bůh použije, aby nám ukázal, že sami ze sebe nemůžeme nic? Dovolí, aby se k nám přiblížil zlý duch. A tak ten stejný křesťan, který chtěl před chvílí závodit s poustevníky, jež se živí kořínky a trávou, začíná naříkat na malou bolest hlavy, na malé píchnutí špendlíkem. Jiný, který byl připraven pro Boha prolít krev, se začíná v srdci obírat nelaskavostí, nechutí, pomstou, nechce ani pohlédnout na svého protivníka, anebo se k němu chová chladně jen proto, že ten mu provedl nějakou nepatrnou křivdu, že ho trochu napomenul, že za dobré mu odplatil nevděčností. A tak ho to pronásleduje a trápí i ve snu. A tedy - jak moc jsme slabí sami ze sebe. Jak málo si můžeme být jisti svými vlastními postoji.
Pokušení nás upevňují ve ctnosti pokory a chrání nás před pýchou. Sv. Filip Neri plakal a volal k Pánu Bohu: „Bože můj, podpírej mě svou milostí, neboť víš, že jsem nehodný věrolomník. Jestliže mě jen na chvilku opustíš, bojím se, že tě zradím.“
II. Zeptáte se mě, kdo nejvíce zakouší pokušení. Snad alkoholici nebo ti, kdo proklínají, nebo lidé nečistí, kteří se noří do každého svinstva? Snad lakomec, který každým možným způsobem chce zbohatnou? Ne! Těmito lidmi satan pohrdá. O ně se jen zajímá, jak dlouho je udržet při životě, aby svým příkladem mohli ještě více duší stáhnout do pekla. Kdyby například ten starý nemrava zemřel dříve, kdyby se ztratil z tohoto světa před patnácti či dvaceti lety, pak by nesvedl tamto děvče, neuvrhl by je do bahna neřesti. Nepohoršil by také toho mladíka, který možná až do smrti bude setrvávat v hříchu. Kdyby satan nalákal zloděje k častějším krádežím, určitě by skončil na šibenici a nenaučil by druhé krást a loupit. A kdyby satan tamtoho člověka nalákal k opíjení se bez přestávky, pak by se už dávno upil. Ale tím, že se mu život prodlužoval, naučil ještě další vymetat hospody. Kdyby zlý duch v nějaké rvačce připravil o život tohoto chlapíka nebo tamtoho chasníka, nebylo by potupeno tolik jiných lidí. Sv. Augustin učí, že ďábel takovéto hříšníky moc nenavádí. Naopak, pohrdá jimi a jakoby po nich plive.
A kdo tedy zakouší nejsilnější pokušení?
Jsou to ti, kteří nejhorlivěji usilují o záchranu své duše. Ti, kteří se vyhýbají zábavám a světským radovánkám. Na ně číhají celá vojska pekelných duchů.
Sv. František z Assisi přebýval se svými spolubratry v malých domcích, vybudovaných ze síťoviny a třtiny na širém poli. Někteří jeho bratři podstupovali život plný odříkavých umrtvování. Jednou jeden z nich spatřil pohledem duše celou legii pekelných duchů, kteří se radili, jak by tyto ctnostné a bohabojné bratry svedli. Jeden z těch zlých duchů se ozval: „Ti mniši jsou vybaveni pěknou ctností pokory. Zapřeli sami sebe a cele se oddali Bohu. Mají rozvážného představeného, a proto není možné je překonat. Počkejme, až zemře a potom sem nataháme lidi bez povolání, kteří mezi ně uvedou neshody, a tím nad nimi zvítězíme.“ Když potom onen bratr přišel do města, spatřil tam opět zlého ducha, který v tu dobu, místo aby pokoušel obyvatele, sám a nečinně seděl u brány. Zeptal se tedy mnich svého anděla strážného: „Proč se na řeholníky vyřítily tisíce pekelných duchů a na svedení celého města byl poslán pouze jeden ďábel, který i tak jen sedí a fláká se?“ Anděl mu na to odpověděl, že světští lidé nepotřebují pokušení, protože se sami potácí v hříších. Řeholníci mimo pokušení ďábla stále konají dobré skutky.
Prvním místem, kde se ďábel zastavuje u osoby, která začíná sloužit Pánu Bohu, je obava před lidskými ohledy. Proto se člověk se svými dobrými skutky skrývá a stydí se za ně, protože si říká: „Co by tomu lidé řekli, kdyby se dověděli, že jsem se polepšil?“ Ale jestliže ďábel nemůže nic zpravit skrze strach před lidskými ohledy, pak vzbudí v takovéto osobě velký úlek a stálé podezření, že její zpovědi jsou špatné, že kněz pravdivě nezná stav její duše, že jí nepomůže žádné pokání, že i tak bude zavržena, že lepší je skončit to všechno, než žít ve stálém strachu a umrtvování.
Opravdu - když je člověk v hříších a zlozvycích, necítí ani nepozoruje v sobě žádná pokušení, ale když chce změnit svůj život, řítí se na něj celé peklo. Poslechněte, co říká sv. Augustin: „Zlý duch připomíná strážníka, který má pod zámkem mnoho vězňů. Drží spokojeně klíče v dlani, protože si je jistý, že vězňové mu neutečou. Ďábel také nevěnuje pozornost hříšníkovi, který nepřemýšlí o nápravě. Opatří jen pevnější pouta a neztrácí čas novými pokušeními. Nechá na pokoji náruživce - přirozeně, zda-li pak bezbožník může mít nějaký pokoj - co nejsvědomitěji před nimi skrývá stav jejich duše a teprve v hodině smrti jim v hrozných barvách ukáže před očima hříchy, které nadělali, aby je tím přivedl k zoufalství. Úplně jinak však peklo postupuje s lidmi, kteří chtějí změnit svůj život a oddat se výlučně Bohu.“ Augustin to dobře znal z vlastní zkušenosti. Jak dlouho žil nemorálně, tak dlouho nevěděl, co je to pokušení. Byl celkem spokojený. Když se však odvrátil od zlého ducha, musel s ním celých pět let vést válku, hořce plakal a dělal tvrdé pokání. Zde jsou slova tohoto velkého učitele církve: „Cítil jsem se jak vězeň přikovaný řetězy. Jednoho dne jsem zvítězil a už ráno jsem ležel špinavý na zemi. Ta krvavá a urputná válka se táhla přes pět let. Konečně, s pomocí Boží, jsem nepřítele úplně překonal.“
Zadívejme se ještě na sv. Jeronýma, který opustil Řím, odešel do Svaté země a tam žil v jeskyni životem pokání. Satan, který věděl, že Jeroným skrze svůj příklad a bohulibý život vyrve z jeho spárů mnoho obětí, to nemohl snést. Použil tedy strašná pokušení, aby ho překonal. V jednom ze svých listů sv. Jeroným popisuje, jak těžký boj musel vést se zlým duchem: „Drahý příteli,“ píše, „chci se s tebou podělit o utrpení, která na mě posílá zlý duch. V této rozlehlé poušti, spálené od nesnesitelného žáru slunce, se ke mně vracejí rozkoše a příjemnosti Říma. Ve dne i v noci vylévám potoky slz, má duše je plná smutku a hoře. Skrývám se na nejnedostupnějších místech, bojuji s pokušeními a oplakávám své hříchy. Moje tělo je bez podoby, oblečené v ostrou žínici. Mé lůžko je holá země a můj pokrm, dokonce i v nemoci, kořínky a voda. Vedle těchto podmínek mě dráždí vzpomínky na nízké tělesné rozkoše, jimiž je Řím protkán. Můj duch přebývá ještě v těch podmínkách, v nichž jsem tolikrát urazil dobrého Boha. Na této poušti uprostřed ponurých skal, kde za druhy mám škorpióny a divoká zvířata, mé tělo již napolo mrtvé upadá do nečistých žádostí. Zlý duch se ještě osměluje stavět mi před oči neřestné příjemnosti. Umírám zděšením ze samotné myšlenky na pokušení, cítím se pokořeně. Využívám všechny prostředky proti smyslnosti, abych neztratil Boha. Klekám na zem před Ukřižovaným, skrápím slzami tento znak vykoupení. A když už nemohu plakat, beru do rukou kameny, biji se jimi do prsou, až krev vystříkne ústy. Prosím o milosrdenství, aby se Pán nade mnou slitoval. Jak neutěšený je můj stav, jak velké je moje trápení - a to proto, že horoucně prahnu po tom, abych se líbil Bohu a jen Jeho miloval. Velmi mě zmrtvuje myšlenka, že bych mohl podlehnout pokušení a urazit Boha. Pomáhej mi svými modlitbami, drahý příteli, abych účinněji odpíral ďáblu, který mě chce uvrhnout do věčné záhuby.“
Hleďme, jakým zkouškám vystavil Bůh své svaté. Pravděpodobně je to s námi zlé, když už na nás pekelný duch nezuří, dokonce jsme jeho přáteli. Zanechává nás ve falešném uspokojení, dovoluje nám spát s uchlácholením, že už nic nepotřebujeme, že jsme se už dost namodlili, i almužny jsme dali a nenadělali jsme tolik zlého, co jiní. Např. náruživého alkoholika, který je základem, na kterém se podporují nejrůznější putyky, jakoby nic netrápí. A tu domýšlivou dívčinu? Zeptejme se jí, zda vede nějaké boje. S úsměvem nám jistě poví, že vůbec nemá ponětí, co je to pokušení. Takový stav je u lidí, kteří se už dostali do situace, že jsou dávno ve vlastnictví satana. Zlý duch jim zvláště nepřipomíná dřívější život - aby se jim totiž neotevřely oči a neuviděli propast, která jim hrozí. Čeká jen na okamžik jejich smrti, aby mohl sebrat své oběti do pekel. Dobrý a o své spasení usilující křesťan vidí všude nebezpečí. Nejednou se bojí otevřít oči, aby neupadl do pokušení; proto se často modlí a umrtvuje. Ale starý hříšník, který se už přes dvacet let válí v bahně neřestných skutků, má samozřejmě právo říkat, že nezakouší pokušení. Příteli! Takový stav tě musí naplnit hrůzou. Kdo má opovážlivost tvrdit, že nepociťuje pokušení, jakoby tvrdil, že ďábla už nemá, nebo že ďábel už úplně ztratil moc nad křesťany. Přidávám vám slova sv. Řehoře: „To proto nezakoušíte pokušení, že zlí duchové jsou vašimi přáteli, vůdci a pastýři. Dovolují vám trávit spokojený život a teprve při skonání vás uvrhnou do propasti.“ A sv. Augustin praví, že nejstrašnějším pokušením je nezakoušet pokušení. To se obvykle stává lidem odmítaným, Bohem opuštěným a vydaným napospas vášním. Pokušení nás upevňují v pokoře a vedou nás k důvěře v Boha. K jednomu poustevníkovi, kterého pronásledovala ďábelská pokušení, se obrátil jeho představený s otázkou: „Příteli, chceš, abych prosil Boha, aby tě osvobodil od pokušení?“ Ten odvětil: „Ne, můj otče. Nebezpečí mi připomíná přítomnost Boží a vede mě k modlitbě o milost vítězství.“ Je pravda, že pokušení je ponižující a pokořující, ale časem přináší úrodu. Jeden svatý muž byl dlouhý čas znepokojován ďáblem a bál se, že zůstane zavržený. Tehdy ho Bůh potěšil a dal mu poznat, že v onom čase vnitřního nepokoje nasbíral pro sebe nejvíce zásluh. Je tedy třeba děkovat Bohu, že nám dává příležitost k vedení mužného boje a k dobytí vítězství. Pokušení přestanou až teprve se smrtí. Zlý duch se nikdy neunaví. Pojďme tedy na radu za apoštolem Petrem: „Buďte střízliví a bděte, protože váš protivník ďábel jako řvoucí lev obchází a hledá, koho by pohltil. Vzepřete se mu, zakotveni ve víře!“ (1P 5,8).
A Ježíš Kristus nám říká: „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení.“ (Mt 26,41). Žádný věk, žádné postavení či místo není osvobozeno od pokušení. Marie Egyptská více než 19 let bojovala se zlým duchem, sv. Pavel s ním bojoval od chvíle svého obrácení až do konce svého života. Sv. Augustin přirovnává ďábla k velkému psovi, který je přivázaný, štěká a dělá mnoho rámusu, ale kousnout může pouze ty, kteří se k němu nebezpečně přiblíží. Sv. Makarius díky své velké pokoře porazil pekelníka, i když ten se nejednou na něho obořil bera na sebe viditelnou postavu. Pro zlého ducha je nejhroznější ctnost pokory. Proto se sv. Antonín v čase pokušení hodně pokořoval a volal k Bohu: „Bože můj, měj slitování se mnou, velkým hříšníkem.“ Po této pokorné modlitbě ďábel obyčejně okamžitě utekl.
Připomínám ještě jednou, že zlý duch se zaměřuje především na ty, kteří se horlivě starají o spásu své duše. Kassián vypráví, že jeden mladý poustevník, na kterého doléhala prudká pokušení zlého ducha, se vypravil pro radu k jistému starci, žijícímu také na poušti, ale mimoto neozkušenému. Stařec se na něj rozkřikl a začal pochybovat, zda má mladík povolání k tomuto způsobu života. Mládenec se už chtěl vrátit do světa s tím, že ztratil naději na záchranu duše. Až bohulibý opat Apolonius ho uklidnil a připravil k boji, a zároveň napomenul nemoudrého staříka, který svým počínáním málem dohnal mladíka na scestí.
Příležitost k boji s pokušením máme vždy, protože nás často napadají nečisté, závistivé nebo mstivé myšlenky. Jindy opět přichází nemoci, pomluvy, křivdy, ztráta majetku, smrt milovaných osob. Zároveň nás tato zklamání směřují proti prozřetelnosti Boží. A kolik se nám v srdci objevuje prázdných, samolibých či pyšných myšlenek! Jak je nám milé, když se lidé odporoučejí do našich modliteb, anebo jak ochotně si připomínáme, co dobrého jsme udělali pro druhé. Prosme tedy Pána Boha při ranní modlitbě, abychom mohli rozpoznat pokušení, která na nás dolehnou, a abychom se jim hned postavili na odpor.
Následujme svaté, kteří tak účinně bojovali s pokušením. Sv. Bernard, Martinián a Tomáš Akvinský překonali nejdotěrnější pokušení nečistoty. Sv. Benedikt a František z Assisi se nejednou vrhli do trní, aby překonali ducha nečistoty.
Bojujme až do samé smrti, protože až teprve se smrtí ustanou útoky pekla. Utíkejme se v modlitbě k Bohu - obracejme se k němu rychle a s velkou důvěrou. Vyhýbejme se nebezpečným příležitostem majíce na paměti, že zlí andělé při první takové zkoušce ztratili Boha. Buďme pokorní, pamatujme na to, že Boží láska nás může vždy podržet. Šťastný, kdo ve chvíli smrti bude moci opakovat po sv. Pavlovi, že dobře bojoval a zvítězil, a proto očekává věnec, který mu Bůh dá. Amen.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 15 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com