Nabízíme k přečtení další brožurku s názvem Svatý zázraků a lásky; život sv. Františka z Pauly, kterou napsal Antonio Castiglione, a kterou před lety vydal tiskový apoštolát A. M. I. M. S....
Co z něj bude
Příchod Františka dal nový smysl života jeho rodičům, kteří nepřestali ani na chvíli chválit Pána a děkovat mu. V jejich domě panoval mír a štěstí a podle sousedů připomínali rodinu z Nazareta, kde se tři srdce spojila, aby společně milovala Boha.
„Co z něj bude?“ ptávali se často zvědavě příbuzní a známí už jen pro záhadné okolnosti během jeho narození. „Bude z něj to, co z něj chce mít Bůh,“ odpovídala s lehkým úsměvem Vienna.
Jednoho dne, když si prohlížela své vytoužené děťátko, jí však úsměv ztuhl na rtech. Něco, co připomínalo vaječný bílek, se usadilo v jeho levém oku, až jej zcela uzavřelo.
„Ty, který si nám ho daroval, ho musíš také zachránit.“
Světec z Assisi jejich vroucnou modlitbu vyslyšel a bílá skvrna pomalu ustupovala, až se ztratila úplně a víčko se zase mohlo otevřít.
První krůčky na cestě Boží
V San Marko Argentano, městečku ležícím na sever od Kosence, sídlí komunita bratrů. Sem přišli po pěší pouti dlouhé 25 km naši tři poutníci, aby zde v klášteře ponechali dvanáctiletého Františka na jeden rok.
Františkovi se v klášteře velice líbilo, hlavně proto, že zde potkal otce Antonia z Katancara, který na svých misijních cestách nejednou navštívil Paulu.
Vše, co mu jeho matka vyprávěla o dobrém Bohu, o Madoně a o ráji plném světců, to vše slyšel i z úst otce Antonia.
Ve škole byl František velmi napřed ve všech předmětech. Prostředí bylo pro něj velice vhodné kvůli samotě, v níž se mohl věnovat modlitbám a půstu, a růst tak na duchu.
Otec Antonio byl s Františkem velice spokojen a také ostatní spolubratři ho měli velmi rádi. Nemyslete si ale, že byl od rána do večera jen zavřený ve své cele. Velmi ochotně pomáhal při všech úklidech v kostele, velice rád ministroval, uklízel celý klášter, pomáhal kuchaři, pracoval také na zahradě a chodil do lesa na dříví. Protože byl vždy ochotný všude a všem pomáhat, jeho spolubratři si jej oblíbili. Ale nebylo to nic platné, nedokázali ho přemluvit, aby zůstal s nimi. Boží plány byly jiné, a tak se František na sklonku roku vrátil do své rodné Pauly.
„Odjel dobrý a vrátil se svatý,“ říkali jeho příbuzní. Malý František se zdál být jiný. Nezajímal se o hry se svými vrstevníky, nenacházel doma klid. Jeho duše byla plná Boží lásky a on chtěl být Bohu stále blíž. Jednoho dne, když mu matka opět „přikázala“, aby si šel hrát se svými kamarády, jí odpověděl: „Maminko, půjdu si tedy hrát se svými kamarády, jestli si to přejete, ale dělám to jen a jen proto, abych vás poslechl. Moje největší potěšení však je zůstat sjednocen s Bohem.“
Pouť
Na přání svého syna se Giacomo a Vienna spolu s Františkem vydali na dlouhou pouť, jejímž cílem byla návštěva Říma, Assisi, Loreta a Montecassina.
Chodit na poutě ke svatým místům křesťanství bylo zvykem už v této době (15. století), ale jako projev kajícnosti, ne jako turismus.
Jejich cesta byla plná těžkostí - neurčité cesty, nedostačující ubytování. Když poutníci odcházeli ze svých domovů, nebyli si nikdy jisti, zda se vrátí. Na svých cestách potkávali různá nebezpečí, mnohdy až smrtelná, jako např. epidemie, místní války atd.
Místa, která František se svými rodiči navštívil, byla největší centra klášterního života. Po cestě zůstal ohromen krásou přírody, která všude vypovídala o svém Stvořiteli. Byl také ohromen dílem lidí - budovami a paláci, z nichž vnímal hlavně duchovno. Také římské monumenty mu připomínaly schopnost lidí, ale i pomíjivost všeho, co člověk stvořil.
Když se na konci pouti vrátili k branám svého městečka, jeho touha a přesvědčení o způsobu života dospěly svého vrcholu. Nechme ale vyprávět svědka, který při procesu kanonizace sv. Františka pod přísahou vypovídal takto: „Po návratu rodiny z pouti zůstal bratr František venku za branami města v jedné jeskyni. Když jsme se ptali rodičů, kde Františka nechali, odpověděli, že si přál zůstat sám, aby mohl žít v pokoře a chudobě.“ Toto gesto jejich syna vyvolalo u nich ještě větší uzavřenost vůči okolí, ještě více se obrátili k Bohu a upnuli se na své druhorozené dítě, dceru Brigitu.
Nemůžeme se divit, že se František dal na cestu pokání v tak útlém věku. Máme před sebou mladíka výjimečného, duchovně velice vyspělého, s duší velmi otevřenou Bohu.
V ústraní
Říká se, že velké změny se nerodí před očima všech, ale v srdci člověka. František se v ústraní stal odpůrcem sobě samému i tehdejší společnosti. Byly to těžké časy pro Itálii i pro Evropu, hlavně pro církev, politiku, ekonomii a kulturu. Toto vše stále více dohánělo společnost praktikovat skoro až pohanský život, často pod úrovní humanity. Tento zmatek panoval ve všech vrstvách společnosti. Zmatky v morálce lidí, v politice, to vše mělo za následek desorientované smýšlení populace a hlavně věřících. V těchto místech Itálie hodně sílil protestantismus Lutera a jeho následovníků, který hodně narušil strukturu církve.
Historický kronikář této doby nám přibližuje tuto společnost velmi podrobně. Všechna města a vesnice v Itálii byly ve válce. Města se rozdělovala podle nejmocnějších pánů a i rodiny nebyly vůbec stabilní.
Ale nemůžeme zapomínat, že zlo a chyby jsou vždycky vidět více než dobro. Většina lidí přece jen žila podle pravidel církve. V této společnosti byl František jak nejkrásnější květ. Aby odolal zlu, trestal své tělo projevy kajícnosti, vroucně se modlil a našel „domov“ v jedné jeskyni, kde měl jako polštář kámen a jako postel holou zem. V blízkosti jeskyně byl potůček, z něhož pil. Jedl kořínky a něco málo, co mu tam přinesli rodiče - jen tak mohl přežít křeče způsobené hladem. Nic jiného mu nechybělo, protože tam našel Boha, kterého hledal, a jehož láska naplňovala celý jeho samotářský život.
Nádherná příroda okolo, otevřené moře, modré nebe, žhavé západy slunce, to vše vypovídalo o svém Pánu.
V tomto kousku země potkal také úhlavního nepřítele Boha. Musel zápasit s vyhrožováním, zlým napovídáním a všemi možnými nástrahami. Jako například dívka, která se před ním objevila, a on nepodlehl jejím nástrahám jenom proto, že skočil do ledové vody.
Proti nástrahám František zdvojnásobil projevy kajícnosti a vítězství bylo jeho. To vše musel snášet dlouhých pět let.
Potom se kdosi objevil, Františka dlouho sledoval a jak ho tak pozoroval, dostal chuť zůstat s ním. Ti všichni, kdo tam postupně přicházeli, aby ho následovali, oblékali roucho s velikou radostí. František jim dal jistá pravidla, aby žili v chudobě, poslušnosti, kajícnosti a dodržovali po celý život půst. On sám šel všem příkladem. Zrodilo se tak jádro „Chudých kajícníků“. Známe jména tří prvních následovníků: Fiorentino di Paula, Angelo di Saracena a Mikuláš ze San Lucida. Pro ně a za jejich pomoci zbudoval František první cely a kapličku, kde se scházeli k modlitbě.
Přicházeli další následovníci a komunita se rozrůstala. Dostalo se jí i požehání od biskupa. Byl vybudován větší klášter a nový kostel podle vzoru svatého Františka z Assisi, jemuž byl i zasvěcen. První dělník byl sám František, který udělal práci za šest lidí. Bylo mu právě devatenáct let, když byla v roce 1435, založena tato náboženská instituce, z níž vzešel Řád nepatrných bratří Františka z Pauly. Zakladatel dal svým následovníkům pevné úkoly: Aby rozmlouvali s Bohem a podávali svědectví o evangeliu. Tato malá komunita žila v ovzduší nádherné spirituality a velké pracovitosti. Lesy na kopcích za městem ožily vírou a lidé se k tomuto místu obraceli, když trpěli na těle nebo na duši. Mladý muž dobrovolně žijící v chudobě, poznamenaný mnohými půsty a pokáním, se srdcem nadevše laskavým rád naslouchal pokorným a hrozil panovačným se slovy: „Běda vám, kteří panujete a špatně panujete, všem kdo týráte a tyranizujete!“
Když se vrátíme o několik století zpět, najdeme zde muže s prorockým duchem, který řekl: „Požehnaná Paulo, z tebe se narodí květ lásky.“ Ve Františkovi našel příslib své uskutečnění. V paulských lesích rozkvetl zázrak.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
15 Kč + poštovné na adrese: A.M.I.M.S. Náměstí 20, Vranov nad Dyjí 671 03, tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
