Nabízíme k přečtení další kapitolu z brožurky Stáří, kterou napsal Ladislav Simajchl a před lety vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S....
"Stáří pro mne není vězení, ale balkón, z něhož vidím dál-jasněji." napsala po své osmdesátce spisovatelka M. Kaschnitzová.
Dobře známe chatrnosti našeho stáří, ale přece dobře rozumíme, že naše zmoudření věkem nám pomáhá vidět svět jaksi Božím zrakem a srdcem. Z této smířlivé síly vyrůstá trpělivost s chybami druhých i vlastních- a zvláště cenný klenot staří-humor.
Paní Kennedyová měla opravdu dostatek důvodů, aby slovo "radost ze života" škrtla ze svého slovníku: nejstarší syn jí padl za války, zeť také. Další syn, John, prezident USA, byl zavražděn. Zavražděn byl i syn Robert. Jedna dcera přišla o život při leteckém neštěstí. Druhá dcera je už víc než třicet let chorá, nesoběstačná. Další syn byl zapleten do trapných afér, přičemž jeho průvodkyně za podivných okolností utonula. Jeho manželka čas od času propadala alkoholu. Jejich synovi byly amputovány nohy.
A přesto Rose F. Kennedyová- sama v hlubokém stáří- doporučovala duševní činnost, zájem o druhé. Zemřela ve 104 letech. Když byla kolem stovky, napsala: "Každý den- se svými dary i se svými nebezpečími- nám přináší radost ze života. Stále ještě každý den vychází slunce, i když ho zakrývají mraky, i když ho zahalí bouřky. Stále v nás ještě tluče živé srdce, i když staré tělo cítí potíže. Ještě v nás tluče srdce, které může věřit i doufat i milovat."
Rose F. Kennedyová však také nijak neváhala zdůrazňovat, že právě křesťanská víra jí dodává sílu napsat: "Když se bouře utiší, pták začne zpívat. Proč by se právě tak neměl člověk radovat z každého slunečního paprsku, který mu zůstal? Kéž by lidé byli vděčnější za to, co jim zůstalo, místo aby naříkali nad tím, co nemají!"
V době mého mládí mívala zbožná horlivost často podobu negativní. Dominikán Silvestr Braito, kterého jsme všichni milovali, to bez milosti kritizoval: "Naše náboženské snažení je často křečovité: "Jsou lidé, kteří neustále přemýšlejí o sobě. Usilovně se snaží něčím naplnit svůj duchovní život, ale mají to všechno nějak zamotané."
Děsí se svých chyb, děsí se Boha, ale přitom si libují v představě své duchovní velikosti a dokonalosti, ke které už už směřují. Spoléhají se víc na své snažení, než na Boží milosrdenství. Domnívají se, že každou chvilku musí vzbuzovat dobrý úmysl, cvičit se v přítomnosti Boží, pěstovat ctnosti, stále na sobě něco dělat, celý den křečovitě naplňovat něčím duchovním, místo, aby pro ně byla duchovním životem klidná, prostá, samozřejmá cesta dnešním dnem v Boží lásce.
Příčina jejich neklidu je v tom, že rozdělují svůj život na duchovní a pak na ten světský. Neumějí vděčně přijímat přirozené Boží dary, bojí se lásky. Neumějí posvětit práci, vidí v ní jen překážku, že nemohou stále myslet na Boha a věnovat se "duchovnímu životu." Domnívají se, že musí svůj život přeplnit všelijakými duchovními prostředky. Nemusíš tolik přemýšlet, jak stále projevovat Bohu lásku.
Láska k Bohu nezáleží ve vnějších činech, ani v množství skutků, ani ve stálém mluvení o Bohu, ani v mnohomluvném modlení, ale ve snaze využít příležitosti k dobrému.
Příčina křečovitého typu křesťana je v tom, že středem tohoto člověka není Bůh, ale on sám, Boha se spíš bojí, než aby ho miloval. Bojí se smrti, bojí se ztracení. Proto se chce pojistit velkým počtem "zbožných úkonů." Kdyby víc myslel na Boha a měl o něm křesťanštější smýšlení, věděl by, že Ježíš se jmenuje Spasitel a ne Zatratitel, a nebyl by tak nekřesťansky úzkostlivý o své spasení.
Lékem na křečovitou zbožnost je zjednodušit duchovní život, klidně dělat, co den přinese. Vzít Boží otcovství doopravdy.
Duše horlitelské
Krásná je horlivost o zákon Boží, ale protivná je zvrácená horlivost různých lidí, kteří vytrhnou ze souvislosti církevního učení a života jednu pravdu. Někdy je potřeba zdůrazňovat některé pravdy- buď že byly zapomenuty, nebo že je v nich odpověď na dobové problémy. Ale ani tehdy nesmíme zapomenout na souvislost s ostatními. Nesmíme vyzvednout jen jednu pravdu, jen tu hlásat a ostatní ignorovat.
Typ pobožnůstkářský a sentimentální
Není omezen jen na ženy, i když tam je nejčastější. Je především u lidí, kde duchovní život není v rovnováze, převažuje cit. Náboženská sentimentalita chce stále cítit a okoušet sladkosti a útěchu Boží. City nám pomáhají lidsky se přibližovat a vyjádřit to pro nás hodně hmatatelně. Ale to není celý duchovní život. Sentimentální člověk se chce stále nějak opájet náboženskými city. Když se modlí, hledá útěchu, ve svatém přijímání touží po velkých citových zážitcích. Kazatelé, kteří užívají prosté Boží pravdy, jsou mu málo zbožní a málo horliví. Pro ně je dobrým kazatelem ten, kdo dovede dojmout a rozplakat. Když si posmrkali a poslzeli, jsou spokojení.
Skrupulanti
Ať dělají, co dělají, stále se jim zdá, že hřeší. Dovedou hledat hnidy. Jsou postrachem i v práci. Nikdy nejsou hotovi se svou prací, nikdo jim dost dobře nepracuje. Vážnější je to v otázkách svědomí, co je to svědomí? Je to soud praktického rozumu, který nám říká, co je potřeba dělat, co je podle zákona Božího a církevního správně a co nesprávné. Co je příčinou, že to nedovedeme správně posoudit? Skrupulant chce mít zaručené spasení svým přičiněním, svými dobrými skutky. Základem je tedy pýcha, která spoléhá víc na sebe než na Boha. Za svou nedůvěru je potrestán, že enchtěl důvěřovat Bohu, nedůvěřuje nakonec ani sám sobě, ani svému rozumu. Svědomí mu neslouží jako ukazatel, ale jako mučitel. Skrupulanti bývají jednostranní. Děsí se některých přestupků- cedí komáry a polykají velbloudy. Zatímco jiná přikázání dovedou přehlížet s otřásající lehkomyslností. Jak léčit skrupulanství? Pro začátek řídit se radou zpovědníka, protože sám už nemá v ničem jistotu. Ten ho naučí opřít se víc o důvěru v Boha než v sebe.
Duše rozunářské
Jsou to takoví si studení patroni. Jistě, je důležité myslet, ne jen slepě věřit, ale nesmíme vylučovat ostatní ze svého života. Typ rozumářský věří v rozum, a to ve svůj rozum. Chce sám všemu nejlépe rozumět- jak tajemství víry, tak také celému křesťanskému životu. Nikoho nezahřeje, nenadchne, nesvede k následování. Takoví lidé si kazí celou radost ze své víry. Jejich víra je jenom snůškou formalit. Lék? Snažit se vychovat svůj cit. I jemu dát, co mu patří. Člověk si musí uvědomit osamocenost a hranice svého osobního poznání a porozumění. K tomu je potřeba trochu pokory, aby přiznal, že ti druzí také něčemu rozumí dokonce někdy lépe než my sami. Neztrácet čas hledáním chybiček. Potom spíš uvidíš klady a hodnoty, to nové, to hluboké, které bližní našel a podává ti.
Typ pověrčivý
Lidé pověrčiví zaměňují náboženství za magii. Z náboženství uznávají jen určitá cvičení, úkony, sošky, poutní místa, kapličky, památky, obrázky, medailky. O Boha se moc nestarají. Jeho přikázání přestupují, bližnímu ubližují. Jejich pověrčivý strach vychází ze špatného pojmu Boha. Představují si ho jako hrozného pána, který stále slídí, jak by člověka přistihl při nějaké nepleše, aby ho mohl ztrestat. Pověrčivost čeká spasení ne od lásky, ne od velkomyslnosti boží, ale od různých nepodstatných věcí. Je potřeba se vychovávat k velkodušnosti a poznávat hierarchii hodnot. Pak nemůžeme propadnout pověrčivosti. Dnešní duchovní učitelé neztrácejí čas kritizováním špatných forem zbožnosti, ale předkládají nám zbožnost radostnou, kladnou.
Padla mi do ruky knížka Abelma a Knerra: Čas pro druhého. Jednou se zeptala čtyřletá holčička matky: "Mami, proč slunce svítí?" Matka byla zprvu otázkou překvapena, ale pak odpověděla dcerce prostě a jasně: "Protože se směje." Holčička je s odpovědí spojena. Vždyť nečekala žádné přírodovědecké vysvětlení. Chtěla srozumitelnou odpověď a tu jí matka dala: "Slunce svítí, protože se směje." Mohli bychom ještě dodat: A směje se, protože to s lidmi myslí dobře. Nemáme se i my v životě více usmívat, než to ve skutečnosti děláme? Možná bychom se i usmívali, kdybychom pochopili, že můžeme být sluncem pro druhé, že úsměvem děláme druhým radost. Je nesporná skutečnost: Kdo se usmívá, stává se sluncem, protože tím dává světlo a teplo. Laskaví lidé mohou změnit svět. Ale odkud brát radost, z jakého pramene ji čerpat? Existuje nevysychající pramen radosti- je jím Bůh. Bůh mě nechává usmívat, i když mi není do smíchu. Ve své dobrotě má slabost pro slabosti lidí. V jeho rukou jsem ukryt jako pták v hnízdě. Radost žije z přesvědčení, že Bůh všechno řídí k lepšímu. Veselý člověk ví, že ho drží Bůh a je si jist: Bůh je stále se mnou jako Jahve, jako Immanuel. Když padnu, tak do jeho ruky. Neexistuje žádná stařecká nemoc zvaná protivnost, která číhá, aby nás nakazila, jakmile překročíme hranici svých podzimních nebo zimních let. Tak tady, když už jsme se vřadili mezi dříve narozené, měli bychom si přestat lámat hlavu nad tím, jaký budu za rok, a místo toho bychom se měli snažit být co nejpříjemnější dneska.
Rady pro všední den- z deníku Jana XXIII.
1. Dnes se vynasnažím prožít den, v němž nebudu chtít vyřešit všechny problémy svého života najednou.
2. Dnes věnuji velkou péči svému vystupování. Budu se chovat důstojně. Nikoho nebudu kritizovat. Nebudu chování jiných opravovat a napravovat...jen to svoje.
3. Dnes budu šťasten vědomím, že jsem stvořen pro štěstí, které je mi dáno nejen pro onen, ale i pro tento svět.
4. Dnes se přizpůsobím okolnostem a nebudu chtít, aby se okolnosti přizpůsobily mým přáním.
5. Dnes věnuji deset minut svého času dobré četbě. Jako je potrava nutná pro tělesný život, tak dobrá četba je nezbytná pro život duše.
6. Dnes učiním dobrý skutek a nebudu o tom nikomu vyprávět.
7. Dnes si určím přesný program. Snad se jím nebudu přesně řídit, ale stanovím si jej. A vyvaruji se dvojího zla: spěchu a nerozhodnosti.
8. Dnes budu pevně věřit- i když by okolnosti ukazovaly opak, že Boží prozřetelnost o mne pečuje, jako by nebylo jiného člověka na světě.
9. Dnes nepocítím strach. Docela jistě se budu beze strachu radovat ze všeho, co je krásné.
10. Budu věřit v dobro.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
10 Kč + poštovné na adrese:
A.M.I.M.S. Náměstí 20, Vranov nad Dyjí 671 03, tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
