Nabízíme k přečtení další kapitolu z brožurky
Skřítek Kostelníček, kterou napsala Jana Zehnalová a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S....
Celý týden Kája přemýšlel, jak to udělat, aby po proměňování na obětním stole uviděl Pána
Ježíše. Když chtěl vidět Pána Boha jako Izaiáš, který slyšel v nebi zpívat anděly Svatý, svatý,
svatý, maminka říkala, že Pán Bůh je Duch a vidět ho nemůžeme. Dobře. Jenže Kostelníček mu
vysvětloval, že při proměňování sestupuje Pán Ježíš na oltář. Sem! Na náš oltář! Jak to jen udělat,
aby ho Kája viděl? Zkoušel to už minule, ale ať namáhal oči sebevíc, Pána Ježíše neviděl.
„Maminko, co když někdo nevidí a chce vidět?“
„Tak si vezme brýle,“ nedala se maminka vyrušit od práce a ani ji nenapadlo, jak důležitou
věc Kája právě řeší.
Brýle? Kde je vzít? U nich doma nikdo brýle nenosí. Dalo to dost hledání, nakonec však přece
Kája brýle má. Maminka mu půjčila jedny, které prý byly ještě po pradědečkovi. Jako poklad si
je tajně uložil do kapsičky mikiny, kterou nosí do kostela. Teď na nich drží ruku a nemůže se
dočkat, až při proměňování budou všichni klečet, pan farář bude zvedat hostii a říkat: „Toto je
moje tělo,“ a o kalichu s vínem „Toto je kalich mé krve“, lidé se budou klanět a ministranti
zvonit. To bude Kostelníček koukat!
Mezitím mše postupuje. Maličký skřítek hned diriguje u varhan, hned zase nastavuje mikrofon
na čtení u ambonu, spokojeně pokyvuje, když ministranti pomáhají panu faráři u obětního stolu.
Běží sem, běží tam, plete se panu faráři pod nohama, až má Kája strach, aby na něj kněz nešlápl.
Konečně je tu proměňování. Maminka klečí, Kostelníček klečí, Kája klečí, ale zároveň
opatrně šátrá rukou v kapsičce a vytahuje brýle. Plný očekávání si je nasazuje. Ale co to? Místo
aby viděl Pána Ježíše, nevidí vůbec nic. Tedy, ne že by neviděl vůbec nic, ale obraz, který má
před sebou, je celý rozmazaný. Skoro ani nepoznal pana faráře, o Kostelníčkovi nemluvě.
Zklamaně sundává brýle a strká je do kapsy.
„Kostelníčku, jak to, že přes ty brýle nevidím? Jak to, že nemůžu vidět Pána Ježíše?“
„To nejde. Pána Ježíše nemůžeme vidět očima, Pána Ježíše můžeme vidět jen vírou.“
„Ale – tebe přece, Kostelníčku vidím, proč nemůžu vidět Pána Ježíše tak, jak vidím tebe?“
Kostelníček si ťuká na čelo: „Kájo, prosím tě, copak je Pán Ježíš nějaký skřítek jako já? Pán
Ježíš je Bůh, Boží Syn, toho se mnou nemůžeš srovnávat. Pána Ježíše můžeme dobře rozpoznávat
jenom očima víry.“
Kája tomu nemůže uvěřit. Pečlivě prohlíží obětní stůl i prostor nad ním. Dívá se jedním okem,
druhým, oběma, natahuje se dopředu i do stran, ale ať se dívá, jak se dívá, Pána Ježíše nikde
nevidí. To přece není možné!? Pan farář určitě Pána Ježíše vidí, protože všechna ta slova, která
nyní pronáší, říká ne lidem, ale Pánu Bohu. Prosí za všechny přítomné, svěřuje papeže, kněze,
lidi i zemřelé do rukou Pána Ježíše tak samozřejmě, jako by stál přímo před ním. Lidé pak
stvrzují jeho řeč slovem „Amen“.
Kája ví, že „Amen“ znamená „Staň se“ nebo „Ať se tak stane“, ale teď to trochu vypadá jako
probuzení do života. Lidé, dosud tiší a naslouchající, najednou vstávají. Do doznívajícího ruchu
pak kněz vybízí: „Pomodleme se nyní modlitbu, kterou nás Pán Ježíš naučil.“
„Otče náš, jenž jsi na nebesích,“ nasazuje Kája spolu s ostatními. Tohle dobře zná. Každý
večer si to s maminkou říká.
„Ale, ale, Kájo,“ brzdí ho Kostelníček, „víš vůbec, co říkáš?“
„Jasně, říkám modlitbu Otče náš.“
„No právě. Říkáš modlitbu Otče náš, ale vůbec přitom nemluvíš s Pánem Bohem. Vždyť to
odhrkáváš jako nějakou básničku.“
Kája se zarazil: „Básničku?“
„Ano. Modlitba není básnička, je to povídání si, rozmluva s tím, komu je určena, koho jsi v ní
oslovil. A protože jsi říkal Otče náš, povídáš si teď s Pánem Bohem.“
Kája se zamyslel. „Aha, Otče náš – to je, jak pan farář povídal, že máme ještě jednoho Tatínka
v nebi kromě toho, co je doma, že? Proto Otče náš, jenž jsi na nebesích. Je to tak, ne?“ ujišťuje se
Kája a Kostelníček přikyvuje.
„A víš, jak je to dál?“
„Ano, umím to přeříkat.“
„Je to vlastně oslovení a sedm věcí, o které prosíš Pána Boha,“ vysvětluje Kostelníček, jako by
přeslechl předešlou větu.
„Sedm?“ skáče mu Kája do řeči. „To je jako dnů v týdnu. To si budu dobře pamatovat. A o co
vlastně prosíme?“
„Třeba o to, aby všichni lidé měli Pána Boha rádi a poslouchali ho. Aby ho uctívali a chovali
se k němu pěkně. Aby skutečně žili jako jeho děti. Slovy ‚buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi‘
mu říkáme, že všechno necháváme na něm, protože víme, že on to s námi vždycky myslí dobře.
Prosíme za všechno, co nutně potřebujeme ke svému životu.“
„To by mohlo být to ‚chléb nám vezdejší, dej nám dnes‘, že?“ přemýšlí Kája.
„Přesně tak. Víš, jak je to dál?“
„Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“
„Ano. Umíš odpouštět? Pán Bůh nám chce vždycky odpustit, stejně jako maminka nebo
tatínek, když je o to poprosíme, ale zároveň nás chce naučit, abychom odpouštěli i my druhým.
Aby na světě bylo hezky a lidé se na sebe zbytečně nemračili.“
„Ale to je někdy pořádně těžké,“ ohradil se Kája.
„To máš pravdu, však také prosíme, aby nám dal Pán Bůh sílu, abychom se nenechali
přemáhat zlem a dokázali se vyhýbat příležitostem k němu.“
Jéje, vzpomněl si Kája. Něco podobného mu včera říkala maminka, když vyplázl jazyk na
toho protivného kluka odvedle. Prý se má ovládat. Naštěstí po něm nechce, aby si podávali ruku
na znamení kamarádství.
„Pozdravte se navzájem pozdravením pokoje,“ přerušil pan farář Kájovo mudrování.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
10 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
