Nabízíme další kapitolu z brožurky
Pouť do Říma od A do Z, kterou napsali poutníci , sestavil Jan Peňáz a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Druhý den: Středa 17. května
Ráno mše svatá u Panny Maria Třídubské za Boží pomoc při putování, celý den velké horko, večer pršelo. Ušli jsme 34 km, trvalo nám to 9 hodin. Skončili jsme v Gneixendorf kolem půl desáté hodiny večer. Přespali jsme buď v autě anebo vedle něho pod širým nebem.
Po mši svaté se loučíme s mladými z Vranova, kteří se vracejí pěšky domů. Bratr Kikin je má vést. Ujišťuje, že dobře dojdou zpět. Už včera prohlásil: "S Kikine se neztratíš, ale zažiješ hodně ostudy." Danovi pak řekl: "Pokud se sejdeme, tak na shledanou na Vranově." Ten se brání: "Ty to říkáš proto, že si myslíš, že se z Říma nevrátíme. Já však pochybuji, že vy dojdete na Vranov." Úplně na rozloučenou nás pak Kikin vyzval: "Pište, faxujte, telefonujte a můžete nám poslat i balík." Pak mladí odcházejí na sever. Teprve mnohem později se dozvíme, že některým to trvalo dva dny.
My se vydáváme polní cestou na jih. V křoví zpívá slavík, okolí cesty je krásně vysečeno. I tady v zemi dolnorakouské je to zemský ráj na pohled. Za námi se tyčí dvě věře poutního kostela ozářeného sluncem, ale mně není do smíchu. Když jsem na Velký pátek chodil s hrkači po městě, začala mě zespodu bolet levá pata. Dnes mě to dokonce budilo ze spaní. Když si ji prohlížím, nevidím žádný puchýř, jen mírně zarudlé místo. Uhýbám tomu, na levačku nenašlapuji, ono je to ještě horší, bolí i levé koleno a kyčelní kloub. Nic neříkám, jen se vleču vzadu a v duchu se modlím. Asi po půl hodině najednou bolest ustává. Díky Bohu.
V Garsu se stavíme v kostele. Jen tam hospodyně s nějakou pomocnicí. Dáváme se do řeči pomocí krátkých vět. Poznáváme, že teprve poté, co jsme jim vysvětlili, kam jdeme a proč tam jdeme, se pro ně Jubileum stalo něčím skutečným, živým. Doposud to bylo jen slovo, které jistě mnohokrát slyšely. Nakonec od nich dostáváme celkem tři sta padesát šilinků. "To máte na pití," říkají nám.
Zastavujeme se na břehu říčky Kamp, podle ní budeme sestupovat k Dunaji po cyklistické stezce zvané Kamptalweg, česky cesta údolím Kampu. Kromě ní provázejí řeku ještě silnice a železnice a vše se do toho údolí musí natěstnat. Zvoní mobilní telefon, otec Jindřich odpovídá. Volají z nějakého rádia a ptají se na podrobnosti o cestě. Chtějí vědět, kolik nás je, za jak dlouho to chceme ujít, jaké mám naplánované denní úseky, jak jsme trénovali, jak se míníme stravovat. Dostanou stručné, ale pravdivé odpovědi a poděkují za ně.
"Teď se o nás ještě zajímají, ale už to brzy skončí." komentuje to otec Jindřich. Až po návratu do vlasti se dozvídáme, že na rozhlasových vlnách jeho řeč komentoval známý dálkový chodec Juraj Puci. Mluvil v tom smyslu, že naše příprava a vybavení nejsou zrovna dostatečné, naše plány, že jsou dost odvážné. Na závěr o nás řekl, že přesto věří, že dojdeme.
"Oni jdou na pouť a ta se řídí jinými pravidly než naše pochody." Tam se počítá s obětí, a hlavně mají před sebou cíl."
O půl druhé obědváme u auta, slyšíme křik datla černého. Do oběda jsme za 4 h hodiny ušli celkem 16 kilometrů. Daniel se učí nazpaměť prosbu o vodu na umytí a možnost přespat, kterou má německy napsanou. Je v ní však chyba, neboť je tam napsáno, že jsme Pilger aus Bohmen, tedy poutníci z Čech. My všichni jsme však z Moravy. Tohle zjednodušování mě pokaždé rozčílí. České země vždy byly dvě, ať už patřily do republiky československé nebo české. Škoda, že naše mateřština není schopna vystihnout rozdíl mezi českým z Čech a českým z hlediska jazyka. Naši sousedé to dokážou svým bohmisch a tschechisch'
Po čtvrté hodině vycházíme, předtím jsme si vyměnili ponožky a namazali nohy. To první radil pan Jiří Šíma ze svých vojenských zkušeností, když popisoval, co zkusili kluci, kterým se nechtělo každý den si prát ponožky. To druhé mi poradil pan Josef Svoboda z Blízkova. Když jsem se ho po 240 kilometrech tréninku ptal, co mám dělat s tolika puchýři, řekl mi: Puchýře, ty se nesmějí vůbec udělat." "To není možné, jak to dokážete?" namítl jsem na to. "Nohy je potřeba si mazat jelením lojem, a to i během chůze, pak je kůže vláčná a nedrhne, a tím neoteče. "
Dělám to, jak mi poradil, a předávám to i druhým. Hned jak jsem přijal pozvání na tuto pouť, jsem se ptal pana Kudláčka, sanitáře od svaté Zdislavy, jak se mám připravovat po zdravotní stránce. "Nohy si umývejte jen ve vlažné vodě, nepoužívejte moc mýdla a po koupeli je na noc namažte něčím mastným, třeba i krémem na ruce. A na nohy si pak dejte ponožky, aby se nezamastilo povlečení." Dělal jsem to poctivě od ledna nenechal jsem si tuto cennou radu pro sebe. Teď jsem tomu opravdu rád.
Dál deme po silnici vyššího stupně, už vidíme sem tam nějaké odpadky a dost mrtvolek ptáků. Pokračujeme údolím, v kterém se tísní řeka, trať silnice, a cyklistická stezka. Jdeme kolem vinic, jedna malá je zcela zplanělá. Otce Jindřich to vede k citaci z proroka Izaiáše o vinici, která místo hroznů vydala odporná pláňata: "...Udělám z ní spoušť, nebude už prořezání ani okopána a vzejde v ní bodláčí a křoví." (5,1-2.6) U jiné vinice, do které vede už od statku dlážděná cesta, jsou krásná Boží muka z roku 1674. Byla obnovena L. P. 1777, tedy ve stejném roce, kdy bylo založeno biskupství brněnské, za které také jdeme na pouť. Zastavujeme se proto k delší modlitbě za naši diecézi. V každé obci je máje a na ní nápis Dreimal hoch se jménem starosty a jeho paní. Někdy je tam jen Einamal hoch a jméno nějakého vrchního mistra s celou rodinou. Překládáme si to jako Třikrát zdar našemu starostovi a podobně. Všude také vidíme pozvány na Heuriger, to jest na letošní víno, které nabízejí v jakýchsi stáncích.
Pokračujeme do Schönberg- krásné Hory, kde nás opravdu čeká krásný zážitek. Před kostelem je křížová cesta z roku 1772. Má zajímavé úvodní zastavení, nulté, jak by se dnes řeklo: Pán Ježíš se loučí s Pannou Marií. V 18 hodin 18 minut slyšíme první zahřmění. Za pár minut jsme u kostela, kde se právě chystá procesí k soše našeho slavného rodáka, nejznámějšího Čecha na světě, svatého Jana Nepomuckého. Přidáváme se. U sochy se pan farář s lidmi modlí za Boží požehnání pro pole, zahrady, vinice a za déšť. Než skončí modlitbu, začne pršet. Zajímavé , že lidé už s sebou měli deštníky, my jsme však nuceni hledat suché místo právě vedle svého krajana, nad jehož sochou je stříška. Je to v tomto roce první déšť po dlouhé době sucha. Ve Starém zákoně se dočítáme, že v milostivém roce se nemělo sít, aby si pole odpočinula. Mnoho lidí už se ptalo, zda i tímto meterologickým způsobem nám Bůh nepřipomíná výjimečnost letošního roku.
Už se řídíme podle třetí mapy a procházíme Langenlois. Toto město zamotá hlavu nejen řidičům, ale i nám. Nakonec se z něho přece jen dostaneme a jdeme po zemědělské cestě vedle dálnice, je to příjemné, ale dlouhé. Zvedá se však studený vítr a všem je nám zima. Najednou polní cesta končí, jsme opět na státní silnici. Začíná se stmívat a my stěží rozeznáváme nápisy na směrovkách. Jsou na nich znak dálnic a jména velkých měst. Začínají ve mně hlodat pochybnosti, jestli jsme nezabloudili a neocitli se na dálnici. To by bylo kruté, teď v noci, když s sebou nemáme ani baterku. Díky Bohu za chvilku vidíme, že naše okresní cesta podjíždí dálnici a docela blízko už jsou světla vesnice. To bude cíl dnešního dne- Gneixendorf. Podle mapy tam má být kostel. Přicházíme k něm dvacet minut před desátou hodinou.
Zjišťujeme, že tam však není fara, proto s Danem jedu do sousední obce. Ostatní čekají a zahřívají se hltem slivovice. Za deset minut deset zvoním na faře, začínám lámaně německy vysvětlovat, že jsme poutníci a jdeme od Říma, a že prosíme o přenocování. "Teď?" řekne rázně pan farář a než stačím připomenout, že jsem také kněží, zabouchává dveře se slovy na shledanou. Ani se nedivím, jen mi ho je líto, že promarnil příležitost pohostit v bližním Krista. Bylo to nelogické, že řekl na shledanou. Napadá mě, že to možná bylo prorocké, třeba se ještě potkáme. Jedeme do další vesnice, chvíli trvá, než najdu faru. Dan jde se mnou a společně zvoníme 10 minut po desáté. Otvírá hospodyně středních let. Hned ji dávám do ruky listinu od našeho otce biskupa. Je na ní německy, italsky a latinsky napsáno, že nás šest jde pěšky do Říma, jsou tam naše jména a žádost všem lidem dobré vůle, aby nám pomohli. Čte to a říká, že pan farář není doma, odjel do nemocnice na operaci.
"No mohla bych vám otevřít učebnu, tam byste se nějak vešli, je to támhle naproti faře. Počkejte okamžik, půjdu se ještě zeptat maminky." Šla dovnitř a po chvíli se vrací a říká, že to nepůjde. Soudím, že to byla maminka pana faráře a že jí asi řekla: "holka, zlatá, nevíš, kdo to je. Lidé vědí, že je syn pryč, kdoví, co na tebe chystají. Buď moc a moc opatrná."
Možná to bylo trochu jinak, ale v každém případě je to pochopitelné. Paní vrací listinu a říká nám: "Dobrou noc."
Bylo to úplně jiný tónem než před chvíli to na shledanou. Jako by se omlouvala, že pro nás nemůže víc udělat, ale přesto nám přeje aspoň tu dobrou noc.
A noc byla skutečně dobrá, Miloš vybral pro Šnekobus pěkné místo v polích k zaparkování, vítr se utišil, bylo teplo, nepršelo, takže ti tři laici, kteří spali venku, na to byli stejně jako my čtyři klerici, kteří jsme byli v autě.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
