Nabízíme další kapitolu z brožurky
Pouť do Říma od A do Z, kterou napsali poutníci , sestavil Jan Peňáz a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
M jako Mare Dunda vypraví o svých krizích a uvádí hlavní myšlenku
Od začátku naší pouti na mě silně zapůsobilo, kolik lidí se zájmem sleduje vše, co prožíváme. Často nás povzbuzovaly jejich vzkazy a telefonáty. V prvních dnech pro mě bylo nejtěžší to, že se mi chtělo dost spát. Puchýře jsem měl pouze dva, ale zato se průběžně obnovovaly. Řešil jsem to jako ostatní propíchnutím, později proříznutím- tím byla menší šance, že se puchýř obnoví.
Mnohem víc mě polekalo asi desátý den koleno, ve kterém se mi začala obnovovat voda, tak jako po zranění před deseti lety. Věděl jsem, že jestli se koleno naplní vodou, bude to znamenat konec mé pouti. Od té doby jsem až do Říma levé koleno důsledně zatahoval elastickým obinadlem. Bylo poznat, že není v pořádku, ale jít se dalo a to bylo hlavní. Mrzelo mě však, že díky té troše vody v koleně už nemohu běhat. Běháním jsem totiž "řešil" velkou bolest v chodidlech a považoval jsem to za svůj objev, i když ostatní nevyužívali jeho výhody (zřejmě v době, kdy jsem to objevil- asi osmý den- už bylo běhání nad jejich možnosti).
Svoje jsem si "užil" i s chodidly samotnými. Po prvních desítkách kilometrů už pálila a bolela tak, že jsem při každé zastávce nohy vyzul a chladil. Rakouské podmínky ještě nebyly nejvhodnější pro chlazení v trávě či chladné zemi. Druhý týden už jsem měl v chodidlech revma. Nejprve jsem netušil, co to může tak strašně bolet, po několika dnech, kdy žádné rady ani osvědčené masti nezabíraly, byla stanovena asi správná diagnóza. Během těch čtrnácti dnů, kdy jsem měl v nohách revma, jsem už nohy nechladil. Zato jsem víc ocenil poutnickou hůl, bez které bych si cestu dál nedokázal představit. V Mariazell jsem poprvé pocítil v prstech u nohou "mravence". Ti pak přerostli v takzvaný "klacek", to je pocit, kdy člověk marně vyklepává boty a po obutí znovu cítí mezi prsty kámen nebo klacík, který trvale překáží. Teď po návratu se mi prsty dávají do pořádku jen velmi pomalu, čtyři z nich jsou ještě dnes (5.7.2000) téměř mrtvé. Podobné potíže s klacky měli i další poutníci. Jen jáhen František se klackům smál, říkal mi, že to ani nestojí za řeč. O den později měl klacek taky- a to už změnil názor.
Různé krize přicházely na každého z nás, ale velká výhoda byla, že na každého přicházela krize jindy. A to nám pomáhalo ji snadněji překonat. Zažil jsem si svoje, ale když jsem uviděl, co prožívají ostatní, bylo to moje revma, koleno i klacky přece jen něčím, co se dalo snést takříkajíc ještě lehce. To například pohled na otce Jindřicha, který nejenže přestal úplně zpívat, ale bojoval po několik dnů skoro o každý krok s velkou bolestí holenních kostí zřejmě se zánětem šlach nad kotníkem byl mnohem horší. Obdivoval jsem, jak se zjevně velkou bolestí pokračuje dál s nepodloženou, ale nakonec správnou nadějí, že se vše překoná. Vzájemně jsem si ze sebe dělali legraci, že každý trpí také podle toho, kolik potřebuje jeho farnost- podle stupně její hříšnosti.
Pokud by na tomto měřítku něco bylo, pak suverénně nejhříšnější je Znojmo a obec Onšov, kterou má na starost jáhen otec František. Nejlépe pak by zřejmě obstálo Velké Meziříčí, i když ani otci Janovi se všechny potíže nevyhnuly. Jáhen František prošel všemožnými potížemi, ale snad nejvíce ho trápily puchýře, které měl výstavní. Na obou chodidlech, stále se obnovovaly, průměr měly minimálně pět centimetrů a šly až do masa. Otec František, ÓEF, jak jsem mu důvěrně přezdívali, při každé zastávce mazal nohy. Jednou , když jsem naříkal na revma, nabídl mi k všeobecnému pobavení svou mast ,kterou používal na nohy a nosil ji stále u sebe. Dostal jí prý od jedné paní. Na nové krabičce bylo napsáno MAKE UP.
Největší krize na mě přišla dvacátého sedmého dne, a to zcela nečekaně a naštěstí jen krátce. Byl to zrovna Boží hod svatodušní. Ráno jsme měli mši svatou s farností v Sansepolcro. Pak jsme vyrazili. Unaven jsem byl již od prvních dnů, ale ten den na mě přišla taková zvláštní mimořádná nechuť, že jsem se divil, jak je vůbec něco takového možné. Býval bych si sedl nebo lehl a vůbec bych se nedivil, kdybych všechno vzdal. Vlekl jsem se vzadu s velkým odstupem. Když se člověku nechce, je to horší, než když nemůže. Naštěstí to trvalo jen několik hodin. Druhým jsem o tom řekl až zpětně, takže tato má největší krize nepodlomila poutnickou morálku ani neovlivnila každodenní tempo. Někteří prý něco podobného prožívali i delší dobu a ne jen jednou jako já.
Poslední večer, když jsem procházeli Rakouskem, už mě bolely nohy tolik, že byl těžký každý krok. Tehdy jsem si vzpomněl, že kdosi spočítal, že během cesty do Říma uděláme dva miliony kroků. Vzpomněl jsem si též na děti, které nechtějí jíst a kterým se dávají jednotlivá sousta a říká se jim k tomu: za maminku, za tatínka. A tak jsem takto začal přemýšlet nad každý kromě a v duchu si říkal: za Pepu Fojtíka, za Standu Grunta, za pana Kochola, za pana Watzingera...A pak jsem v duchu bral jednu vesnici od druhé, dům od domu, tak jak znám ty, kdo zde žijí, buď osobně nebo od vidění. Za každého aspoň jeden krok. Hned se šlo jinak. Častěji jsem pak takto myslel na ty, jménem kterých a za které jsem tuto pouť konal.
Silně na mne zapůsobily portréty v chrámě u svatého Apolináře v Ravenně. Byli tam zobrazeni biskupové ravenští. Mnoho z nich bylo zobrazeno se svatozáří, to znamená, že jsou uctíváni jako svatí. Bylo jich určitě víc, než kolik znám našich českých světců. Svatost je možná, jde jen o to, dát Bohu prostor.
Myslím, že pouť do Říma zvlášť pěší, změní život. Řadu věcí vidím jinak. Byl čas vše promyslet, promodlit a podívat se na vše z jiné perspektivy. Byl bych rád, kdyby mi zůstala po pouti větší víra a konkrétní vnímavost pro to, čím mohu být užitečný druhým.
Během pouti jsem se častěji soukromě modlil nedělní kompletář (poslední modlitbu před spaním) Měl jsem na to víc času než obvykle, a přestože ho znám už zpaměti, nově mě oslovila sjednocující myšlenka celé této modlitby: důvěra v Boha- on to se mnou myslí dobře, mohu být klidný. Myslím, že právě toto mi zůstává jako největší obdarování z celé pouti. Mohu ve všem a za všech okolností zcela důvěřovat Bohu. Co mi nedává, to nepotřebuji, co mi bere, to mi nebude chybět, a v tom, co na mě sesílá, mne nenechá samotného. Má mě rád, a když já mám rád jeho, pak je vyhráno. Od chvíle, kdy jsem si to znovu uvědomil, zažívám velký pokoj a často vnímám, že Bůh neobvykle zasahuje do života mého i jiných.
N jako Nome- omen, česky: Název vyjadřuje i vlastnost, též Náhoda.
Názvy funkcí, jak se postupně ustálily v naší poutní partě:
Pořadatel a rozezpívávač: Jindřich Bartoš
Popoháněč a rozpískávač: Marek Dunda
Popisovatel a rozčilovač, že se píše málo kilometrů do deníku. Jan Peňáz
Poponášeč a rozdavatel (kalorií, müsli atd. ): Jan Klíma
Poskytovatel první pomoci a rozpoznávač uměleckých slohů a technik: Miloš Sláma
Požadovatel (požehnání od kněží na cestu) a rozmodlovač: František Řezníček
Popojížděč s autem a rozdavatel jídla: Pavel Koch, dříve Dan.
Náhoda, Boží záměr či Boží žert (Marek Dunda) Pěší pouti se zúčastnili dva děkani brněnské diecéze. Shodou okolností má každý z nich na starosti kostel svatého Mikuláše (nevím o dalších tak významných chrámech zasvěcených tomuto světci v naší diecézi). Aby toho ještě nebylo málo, u každého z nich jsem rok sloužil. Oba se spolu kamarádí už roky a oběma z nich v červnu 1999 v rozmezí několik dnů zemřela maminka, která jim pomáhala na faře.
O jako Obsah knihy neboli O čem se kde píše viz. str. 5
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
