Nabízíme další kapitolu z brožurky
Pouť do Říma od A do Z, kterou napsali poutníci , sestavil Jan Peňáz a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Dvacátý první den: pondělí 5. června
Mše svatá za naši diecézi. Celý den hezky. Ušli jsme 40 km, celkem jich máme 767 . O půl desáté jsme došli do Comacchio do kapucínského kláštera a tam jsme přenocovali.
Ráno v 8. hodin je už 23 stupňů Celsia. Míříme na jih, pořád po státní silnici, ale ne už v tom nebezpečném úseku. Jezdí dost velkých kamionů, ale nám to nevadí. Vzdušný vítr, který za sebou dělají, nás pěkně profoukne a osvěží. Kolikrát námi poutnický klobouk nadzvedne a nažene pod něj čerstvý vzduch. Ještěže jej máme na šňůře, jinak by nám asi uletěl hodně daleko. Vidíme na poli první žací mlátičku při práci (ti, kdo dávají přednost cizím slovům před českými by řekli: kombajn v akci). V Pádské nížině začínají žně. Pro informaci uvádím ceny u čerpadel: benzin 2125 a 2210 lir za litr, nafta 1670 lir, plyn kolem 1000 litr. Jdeme kolem opatství Pomposa, někteří jsou tak unaveni, že těch pár desítek metrů ani nezabočí. S Milošem se tam stavujeme, vyprosíme si volný vstup a pak obdivujeme, jak on obdivuje toto mistrovské dílo ze 6. století.
K večeru jsme sešli ze státní silnice a po okresní jsme šli mezi poli, na kterých se pěstovaly jahody. Silnice vedla po náspu a pod námi něco projednávali dva italští rolníci. Jak nás uviděli, ptali se, z da jdeme do Říma a zda jdeme pěšky. Když jsme kladně odpověděli, ptali se, zda jsme kněží, a při tom ukazovali sepjaté ruce. Když jsme opět kladně odpověděli, už neříkali nic, jen si významně ťukali na čelo.
V kapucínském klášteře nás mile přijal stařičký otec Giovanni. Musel opustit nějaké zasedání farníků, a přesto pro nás dělá všechno, ačkoli mu volali, že přijdou jen tři poutníci. Ukládáme se ke spánku obvyklým způsobem kolem jedenácté hodiny a ještě stačíme pozorovat farníky, kteří se za chvilku servou jak malí kluci. Tolik totiž křičí a šermují rukama jeden proti druhému. Pak se však rozcházejí v míru a pokoji a my podobně usínáme, nebýt těch bolestí nohou. Už nebolí kůže (snad jen Františka, ale on si nikdy nestěžuje), už nebolí svalstvo ani šlachy ani úpony. Bolí kosti jako takové, prostě tam někde uvnitř v noze. Začne to, jakmile se člověk dostane do klidu a trvá to dost dlouhou dobu.
Dvacátý druhý den: úterý 6. června- svatého Norberta
Mše svatá za naše dobrodince. Celý den zataženo a teplo. Ušli jsme 41 km, celkem 808 km. Deset minut před půlnocí jsme došli do Classe za Ravennou a přespali jsme v autě nebo pod širým nebem.
Při mši svaté káže otec Marek a připomíná čisté úmysly apoštola Pavla. Vždy mu šlo jen o Krista. Znovu oceňujeme, jak nás projíždějící kamióny pořádně ofouknou a provětrají i pod kloboukem. Procházíme jakýmsi národním parkem. Proto nás překvapuje, když vedle silnice vidíme uschlé stromy. Když se podíváme pozorněji, spatříme, že strom se ve výšce zelená vesele dál. Uschlý je pouze břečťan, který se kolem něho vinul a dusil ho ze všech stran. Jeho dolní kořeny, silné jako lidská noha, byly totiž odborně přeříznuty, aniž by se poškodil kmen.
K obědu nás Pavel odváží mimo silnici, do pěkného prostoru v přírodě. Ukazuje se však, že je to i prostor vojenský, hlídka nám nakonec dovolí pojíst, ale pak máme zmizet. Chvíle odpočinku využijí tři poutníci ke koupání v moři, bylo to jedinkrát za celou cestu. Jde se pěkně, těšíme se, že v Ravenně bude den odpočinku na praní i psaní, jiní plánují celodenní prohlídku všech pokladů, které toto město skrývá. Chystáme se, že využijeme kapucínského kláštera, o němž mluvil otec Giovanni a jehož adresu nám dal. Pavel se na ni dostavil se všemi papíry, využil svých znalostí angličtiny, ale přesto nepochodil. Řečeno po našem, kněží ho odkázali na technického administrátora a ten na turistickou ubytovnu.
O půl deváté se rozhodujeme, že půjdeme dál, až za Ravennu do Classe. Nejsme si moc jisti před tímto městem, které kdysi bylo největším přístavem na východním pobřeží Itálie. Nějaký čas byla dokonce hlavním městem Římské říše, potažmo její západní části. Dnes leží 12 km od mořského břehu, protože řeky stále přinášejí do ústí další naplaveniny. Snažíme se jít nejjednodušší cestou, nezacházet si, jsme rádi, že postupujeme po vnitřním okruhu. Těšíme se, že tam před každou křižovatkou bude napsáno, kam to odbočuje. Čekáme na směrovku na Classe, ale ta pořád není. Pro jistotu se ptáme. Odpověď nás nepotěší. Jsme jinde, než jsme chtěli být. Už dávno jsme tu odbočku přešli. Ptáme se ještě dalších lidí. Opravdu je potřeba se vrátit. Otáčíme se a všímáme si, že z tohoto směru ukazatel je. Už je tma, jde se hůře, ačkoliv je teplo. O pl desáté byla ještě 27 stupňů.
Deset minut před půlnocí konečně přicházíme k autu, které Pavel zaparkoval před známým svatým Apolinářem. Kněží se jako obvykle ukládají v autě, ostatní venku, stany se nestaví. Ve dvě hodiny v noci je budí bouřka, jáhen se stěhuje za námi, zbytek pod střechu jakési stavby a vše dopadne dobře.
Dvacátý třetí den: středa 7. června
Mše svatá na poděkování. Dopoledne pod mrakem, odpoledne jasno. Ušli jsme 26 km, celkem 834, došli jsme do Martorano a přenocovali jsme na faře.
Když ráno kolegové venku vstanou, na staveništi spustí sbíječky. Mají dojem, že dělníci čekali, až se vyspí. Bratr Jan jde do kostela a zjišťuje, že v osm hodin je mše svatá. Během několika minut jsme připraveni a koncelebrujeme s místním knězem. Při mši svaté tvoříme vůči laikům jasnou početní převahu, protože jsou na ní jen dvě ženy. Potom si v doprovodu kněze zadarmo prohlédneme tuto nádherně zachovanou památku. Jinak se tam vybírá vstupné, přichází sem dva milióny turistů ročně! Jsme pozváni na faru, využijeme i hygienických zařízení.
Při snídani se bavíme o italských diecézích. Zjišťujeme totiž, že každý den jsme v jiné. Jsou malé, říká místní duchovní správce. A to přesto, že většinou byly dvě sousední slouženy v jednu. Jména obou jsou však zachována, nyní jsme například v diecézi Ravenna- Cervia. V jednom případě však došlo ke zmenšení. Republiky Sna Marino vytvořili samostatnou diecézi. Říká se o ní: když tamnímu biskupovi spadne berla na zem, její konec už leží v jiné diecézi. Italskou biskupskou konferenci tvoří 250 diecézí, svou konferenci má i každá oblast. Emilia Romagna, v níž právě jsme, zahrnuje tři arcibiskupství.
Vycházíme na jih, cesta nás vede kolem obrovského zábavního parku. Je tam vysoké ruské kolo, jako ve Vídni. Je tam i vláček, do kterého právě nasedají skupinky dětí. Je totiž doba školních výletů. Kabinky jsou zavěšeny na zvláštní konstrukci. Ta není vidět, celé to vypadá jako vláček. Děti nasednou a mají dojem, že jedou po kolejích. Ty pak najednou mizí a kabinky se řítí už jen po visuté dráze. Děti to nevědí, a když uvidí pod nohama prázdno, začnou ječet. To nejhorší teprve přijde. Vodícé linka se stáčí kolem své osy a děti s kabinkou se octnou na chvíli nohama vzhůru. To už tolik nekřičí, asi se opravdu bojí. Ještě několik smyček a vystupují. Nemůžeme se na to vynadívat.
Opouštíme hlavní silnici, jdeme po méně důležitých, ale lepší to není. Na těch vedlejších jsou užší krajnice a to je pro nás obtížnější. Naopak toho zase více vidíme. V jedné obci mě zaujme strom s velkými plody, podobají se citronu, jsou však větší a mají na sobě dlouhé chlupy. Snažím se zjistit, co to je. Starší žena mi nerozumí. Začínám od podlahy.
Ukazuji na fíkovník a říkám: "Fíky." Opakuje to s italským přízvukem. Ukazuji na ten strom a ptám se, co je tohle. Odpovídá mi: "Nološo." Jenomže to nejsou žádné nološe, ta slova v místním nářečí znamenají: "To já nevím."
Jdeme už podle poslední mapy. Na jejím spodním okraji už je Řím, do něj to má být mezi 430 a 350 kilometry. Větší číslo je podle Rakušanů, kteří mají spočítanou trasu po vedlejších silničkách. Italové to měří po dálnici. My jdeme po státních silnicích, proto pro nás platí menší počet kilometrů. Zatím si to neuvědomujeme. Proto budeme překvapeni, že se do Říma dostaneme dříve, než jsme původně mysleli. To vůbec nevadí.
Jsme čím dál víc unaveni, zastávek je potřeba využít k jídlu a odpočinku. Proto jsme se už koncem května dohodli, že se budeme modlit růženec a breviář soukromě. Místo toho při jídle vždy předčítám kousek z buly Jana Pavla II. Pak se o tom bavíme a všichni objevujeme, že je poutníkům šitá na míru. A nejen to! Člověk musí začít opravdu krůček po krůčku, a to v plném slova smyslu, ab dospěl k pochopení tak jemných a složitých věcí, jakým je bezesporu učení o odpustcích. A papež je podává v nových, pozitivních souvislostech, plně opřených o slovo Boží. Bulu jsme už četli asi všichni, možná trochu zběžně, ale teprve zde nám to všechno dochází.
Večer přicházíme do Martorano. Je tam nový kostel Božského srdce, postavený v letech 1965 až 1972. U něho jsou i budovy pro sportovce a malá hospůdka. Zde to jistě nebude semeniště všeho špatného, jak tomu bývá v některých takových špeluňkách. Farnost má 2300 obyvatel, ve všední den jsou tři mše svaté, poslední je večer v 9 hodin. V neděli jsou také tři mše svaté dopoledne. Na tu první přijde šedesát věřících, na tu druhou sedmdesát a na třetí kolem tří set. Mladší pan farář nás přijímá, shání pizzu a pití. Říká, že byl v Americe a i v Číně, a že ví, co člověk na cestách potřebuje. Zve nás na večerní mši svatou, ale jdou tam jen někteří.
Stále debatujeme o tom, jak pečovat o své nohy. Otce Marka už nic nebolí, proto žádné masti nepoužívá. Před každým vyjitím si však ovazuje elastickým obinadlem levé koleno, na kterém se mu ozývá dřívější zranění. Když jej někdy na chvilku nedá, hned je to horší. proto si dává obvaz poctivě. Když ho pak o přestávkách sundá, je vidět neopálenou kůži.
Otec František, který je kvůli novým a novým puchýřům nucen pořád s nohama něco dělat, mu říká. "Jednou na tebe budou tvé nohy žalovat, že ses o ně špatně staral."
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
