Nabízíme další kapitolu z brožurky
Pouť do Říma od A do Z, kterou napsali poutníci , sestavil Jan Peňáz a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Jedenáctý den: pátek 26. května
Mše svatá za ty, kdo se za nás doma modlí. Únavný den, dopoledne dusno, odpoledne hezky. Ušli jsme 42 kilometrů, trvalo nám to deset a půl hodiny, celkem jich máme 404 km. O tři čtvrtě na deset jsme došli na faru ve Feldkirchen a tam jsme přespali.
Ráno sloužíme mši svatou v kostele sv. Tomáše Becketta. Tady a potom i v dalších kostelích v Korutanech si všímáme, jak zde poslouchají svého biskupa. Jmenuje se Egon Kapellari a je přesvědčen, že hlavním znakem posvátného prostoru je uspořádání věcí souměrně k hlavní ose, odborně symetrie.
Před několika lety byl pozván na kněžské setkání na Moravu a tam řekl. "Od Malty až po Skandinávii ovládla Evropu nesouměrnost, tedy asymetrie, v liturgickém prostoru. Ta je však výrazem toho světského, profánního" a dodal, že to pak je v kostele stejné jako v obyváku.
V jeho diecézi, do které patří celé Korutany, je na oltáři všechno souměrné, stejný počet svící na každé straně, kříž uprostřed. A působí to opravdu lépe než ty naše pokusy o něco nového za každou cenu. I za tu, že se vytrácí to posvátné, tedy to podstatné z bohoslužebných prostorů. Ještě smutnější je, když se to vytrácí i z chování kněží, protože pak se to vytratí i z chování věřících.
Dnes je potřeba jít kousek na jih a pak to opět stočit na západ, abychom se vyhnuli hlavnímu korutanskému městu Celovci, kterému místní říkají Klagenfurt, a abychom se přiblížili k italským hranicím. Tím směrem vede nová víceproudová silnice. Rozhodujeme se, že půjdeme po ní, bude to kratší. Jeden z řidičů na nás hrozí, snažíme si namluvit, že to bylo mávání. Pro jistotu z ní však sejdeme na postranní silnici. podle mapy je mnohem delší, pořád se klikatí, ale v té chvíli vede těsně vedle. Zastavujeme se u Božích mu, modlíme se a už jsou tu žandáři- Gendarmerie, přesněji četníci. Některý z řidičů jim to zřejmě nahlásil mobilním telefonem. Ptají se nás, jestli rozumíme německy. Děláme, že ne. Použijí mezinárodní slovo Passport. To už chápat musíme. Po kontrole říká šéf hlídky důrazně a ukazuje přitom rukou na novou silnici: "This street no" a s prstem k místu, kde stojíme, dodá: "This steet yes." Na vysvětlenou pro ty, kdo neznají angličtinu, tuto latinu moderní doby: Tato silnice ne, tato silnice ano. Naštěstí se to obešlo bez pokuty.
Jdeme tedy po té staré silnici, která se točí mezi poli, místy si to zkracujeme, ale moc to nepomůže. Pořád vidíme směrovky na Klagenfut s velice nískými čísly, ale ve Svatém Vítu to obraícme k západu proti proudu řeky Glan, nad níž toto město leží. Volá Rádio Proglas, jsme unaveni, není čas na rozmyšlenou, a tak ani nevím, co jim vlastně na jejich celkem zajímavé otázky odpovídám. Bude potřeba mít v zásobě připraveno pár údajů, aby je člověk hned mohl říci.
Den je únavný, otce Jindřicha bolí holenní kosti. Maže je různými mastmi, ale říká, že to je spíš pro útěchu, že to stejně moc nepomáhá. Sám o sobě říká, že chodí jako starý dědeček. Mám dojem, že všichni chodíme stejně nestylově, ale on je opravdu většinou poslední anebo soupeří o toto místo s Františkem. Už nás nerozezpívává, jako první týden. Kdosi mu říká, že v tom Znojmě musí být hodně hříšníků, když nohy tolik bolí. Má je oteklé nad kotníky a na Milošovu radu si rozstříhává horní okraj ponožek, aby se mu nezarývaly do lýtek. Otec Marek má zase bolesti v prstech, které mu vystřelují nahoru. Přičítá to prochlazení z rozmočené obuvi a mluví o rheumatismu. Druzí mu říkají, že to rheuma není, to by bolelo mnohem víc. Přesto si pohvizduje zbožné melodie klasické i rytmické. Jinak už nikdo nezpívá a každý se modlíme sám, jak to jde.
Postupujeme dále proti proudu Glanu, místy po polních cestách, je pěkně a příjemně. Na faru ve Feldkirchen jsme dorazili až po pl desáté. Dostáváme teplou večeři, spíme ve farním sále, jednoho pozve pan farrář do pohostinky. Má tam pokojů více, ale volný je jen jeden, v ostatních jsou uprchlíci z bývalé Jugoslávie. Jdu tam jako zástupce mužstva. Zjistili jsme, že nám začíná plesnivět chleba, zatím jsme snědli 18 bochníků. Snažím e vymyslet citát dne, aby vystihl situaci a někoho třeba povzbudil. Proto říkám několikrát: "Ouvykati dovoleno."
Slyšel jsem, že sportovci tolik křičí proto, aby uvolnili napětí, které v sobě mají. Kéž by to pomohlo (později dopíšu: Je otázka, zda po "v" psát tvrdé nebo měkké i, klonil bych se k měkkému, protože to víc připomene slovo kvičet, jemuž se naše ouvykání někdy podobá).
Dvanáctý den: sobota 27. května- III. Diecézní pouť ve Křtinách
Ráno je mše svatá za ty, kteří nám v Rakousku pomohli. Celý den je slunečno a dusno, ušli jsme 37 kilometrů, celkem 441, chůze nám trvala 9 hodin, jsme už na desáté, poslední mapě. Dlouho jsme odpočívali, a proto jsme na faru v Sankt Leonhard přišli až před půl jedenáctou.
Po mši svaté nám pan farář ukazuje zvětšený kostel. Dřívější presbytář souží jako křestní kaple, napříč k němu stojí nová loď, přičemž ta stará je v ní zabudována. Vše vypadá pěkně a funkčně. I ty staré varhyn, které umístili až k původní klenbě tak pěkně, že to každý hned pozná, ale přitom se tam pěkně hodí. V nových částech je uplatněno nové umění, vše je sladěno. Památkáři mu to povolili a rozhodně neprohloupili. Zde totiž do takových věcí mluví ti a hlas každého z nich má stejnou váhu: za prvé památkář, aby se nic cenného nezničilo; za druhé majitel, aby mu ten prostor dobře sloužil, a za třetí výtvarník, aby to pěkně vypadalo. Škoda, že u nás to není s těmi hlasy stejné, že na majitele se tak málo dbá.
Při snídani ještě probíráme pastoraci v okresním městě Feldkirchen. Je zde 8 tisíc katolíků, z toho 1500 aktivních, což se mi zdá lepší slovo než praktikujících. Ti nepraktikující by se pak zvali pasivní a pojmenování by bylo jasnější, nemuselo by se pořád vysvětlovat, cože to znamená praktikovat. Jsou zde tři farnosti, v té jeho je pět tisíc katolíků. V pastoraci mu pomáhají dva jáhni. Za rok má 30 křtů. U křtitelnice na pěkné vývěsce má jména a základní údaje o letošních pokřtěných, celý rok sezam doplňuje. Také příklad k následování. Na první svaté přijímání se připravuje 14 dětí, mají také svou vývěsku. Biřmovanců je osmdesát. Na plotě u fary je stejný počet dřevěných destiček asi 20 centimetrů na 20 centimetrů. Všechny jsou na jedné straně natřeny křiklavou červení. Každý biřmovanec má na druhou stranu destičky něco namalovat a svůj výtvor vrátit na plot. Kdy jdeme kolem, červená se tam už jen necelá desítka. "Ti na to mastí," komentuje to otec Marek.
Ráno volají otci Jindřichovi, jak se má, a on to shrnuje větami, které se stanou citátem dne: "Do Mariazell to byla vycházka, teprve teď jde do tuhého. Ten první týden jsme uléhali unaveni a probouzeli se odpočati, druhý týden to večer celkem jde, ale ráno se probouzíme už unaveni.!
Celý den myslíme na III. diececézní pouť ve Křtinách a na dálku žehnáme. Říká se plným právem: Poprvé je nadšení, podruhé únava, potřetí krize. Ne ve významu krach, ale zlom. Když se něco potřetí povede, už se to udrží a může vzniknout pěkná tradice. Kéž by to platilo také o křtinských poutích.
V ranním dusnu pak jdeme velice pomalu po polních cestách. Odpoledne odpočíváme téměř tři hodiny, pak zjistíme, že musíme přidat, na příští štaci je ještě daleko. Při této zastávce jsme v lese "pohřbili" deset bochníků kvůli plísni. Prohlížíme důkladně všechny a jsme si jisti, že dalších devět je v pořádku. Chceme přejít město Villach po dálničním mostě, i když víme, že je to zakázané. Jdeme tím směrem, nakonec se k němu stejně nemůžeme dostat. Kromě něho je tam přes řeku Drávu jediný most ve sstředu města, musíme projít až k němu a pak dál na západ k italským hranicím. Při stmívání jsme přinuceni jít zase kousek po dálnici, není nám do smíchu, naštěstí se brzy přechází zpět na obyčejnou silnici. Víme kam jít, čekají nás tam, ale je to malá vesnička, značení není všude. Musíme se vyptávat. Konečně v pořádku docházíme na faru, kde už je pro nás všechno připraveno.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
