Nabízíme k přečtení další brožurku tentokrát
Pouť do Říma od A do Z, kterou napsali poutníci , sestavil Jan Peňáz a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
A jako Archeologie neboli slovo o začátcích
Autor: Marek Dunda
Každý z nás prožíval přípravu na pěší pouť jinak. Přiznám se, že jsem předem nachodil málo kilometrů, jen sto, nanejvýš sto padesát. Plně jsem se shodoval s názorem otce Jindřicha Bartoše, že není potřeba se zničit při tréninku. Stačí to, co přijde při vlastní pouti. A nikdy, ani během putování, jsem tohoto postoje nelitoval.
V době přípravy jsem považoval za nejdůležitější vše promyslet a zpracovat si důvody, proč vůbec na tuto pouť jdu. Tím nechci říci, že bych si nenachystal potřebné vybavení. Boy jsem si například vzal dokonce patery. Této přípravě jsem však věnoval přibližně stejně malou péči, jako když jedu autem s ministranty na víkendový pobyt na nějakou naši faru. Zde musím vzdát velký dík všem, kteří v tomto směru měli o mě víc starostí než já sám.
Pro mě však bylo nejdůležitější pevně se rozhodnout. To bylo možné jedině tehdy, když důvody pro tuto cestu obstojí přede mnou, aspoň před některými lidmi, a hlavně před Bohem.
V listopadu 1999 jsem znovu četl životopis sv. Klementa Maria Hofbauera, rodáka z Tasovic. Zaujalo mě samozřejmě, že šel pěšky, jedenáctkrát do Říma a zpět. Hned mě napadlo, že bych také jednou chtěl dojít pěšky do Říma. Zařadil jsem tento nápad mezi další nápady, kterých mám v hlavně mnoho. Jsem už jasně rozhodnut, že je chci uskutečnit, ale čekám na vhodné okolnosti a podobné nadšence. Když se však dívám zpět, musím říci: Díky Bohu se už podařilo uskutečnit mnohé z těchto nápadů, které druzí považovali za neuskutečnitelné krásné bláznovství. A tak se těším, až přijde řada i na ty další, které nosím v srdci.
V prosince 1999 jsem se jeden večer chystali s otcem Jindřichem na vánoční kázání. Uvažovali jsme také o svatém roce 2000. Otec Jindřich připomenul, že je to doba, když je potřeba udělat něco mimořádného. Už tehdy padl návrh putovat do Říma. Nebyl jsem si ještě jist, zda otec Jindřich půjde. Přesto jsem začal u nás na faře ve Vranově rozhlašovat, že se chystám pěšky do Řím, a že se mohou přidat i další. Nevěřili mi. Jediný, kdo řekl, že půjde taky, byl jáhen František Řezníček. už se mnou byl dvakrát na pěší pouti v Polsku. Jak se později přiznal, nevěřil, že budu chtít něco takového uskutečnit. Myslel si, že je to nějaký můj nový žert. K jeho cti musím dodat, že pak nehledal výmluvu, na cestu se vypravil a do Říma skutečně došel.
Začátkem ledna volal otec Jindřich, že se díval na mapu, jak je ten Řím daleko. Odhaduje to asi na třicet dní. Tím bylo okamžitě rozhodnuto. Stanovili jsme datum a domluvili, které kněze ještě pozveme. Hned jsem sběhl za otcem Milanem Plíškem, knězem a kamarádem, se kterým jsme na faře ve Vranově. Toho jsem pozvat nemohl, i když si myslím, že by určitě šel. Jeden z nás však musel zůstat. Šel jsem ho poprosit, zda mě "pustí" a převezme v době mé nepřítomnosti dohled nad celou oblastí. Jeho pochopení mi otevřelo cestu do Říma. Díky.
Od začátku mi bylo jasné, že při této pouti mi nejde o senzaci a že nepůjdu jenom sám za sebe, ale jménem svých farníků minulých, současných a snad i budoucích. Chtěl jsem jít i jménem těch, na kterých mi záleží (účastníci Antiochie, skauti, naše diecéze, moji příbuzní) a samozřejmě i jménem těch, kteří dají najevo, že o to stojí. Kdybych šel sám za sebe, měl bych strach, že pokušení vzdát se by mohlo snadněji zvítězit. Po prvních týdnech svatého roku jsem získal zkušenost, že je to doba mimořádných milostí, a že je možno řešit úplně všechno, pokud stojíme o Boží řešení.
Důvodů k pouti jsem měl nakonec pět:
1. Za pokání. Kde chybí pokání, tam není dořešena milost. Tam ani přítomnost, ani budoucnost nemohou být osvobozeny od důsledků hříchu. Věděl jsem, že chci jednou udělat větší pokání za všechno, co jsem v životě zkazil hříchem. Chtěl jsem to přinést jako prosbu, aby Bůh vynahradil následky mého špatného jednání těm lidem, ke kterým už mám zavřenou cestu. Už jsem neprosil jako dřív, aby se ta cesta znovu otevřela, ale ne proto, že bych nechtěl...A Bůh mě po mém návratu překvapuje. Některé dosud zavřené cesty se otvírají. Zvlášť aktuální je pokání ve farnostech, které mám na starosti. Z většiny našich obcí byli vyhnáni původní, často nevinní obyvatelé. Pokání za to nedělal nikdo...Pak přišla doba udávání, křivení páteře, ztráta víry a pyšné sobectví, a opět pokání chybí... A dnes zde máme ovoce toho všeho: chamtivost, rozpadlé rodiny, alkoholismus, závist a neschopnost trvale se sjednotit a máme zde i téměř pravidelné vraždy...Nejvyšší čas, aby někdo začal dělat pokání i jménem druhých. Kéž by se spustila lavina těch, kdo se k pokání připojí. Tam, kde se pracuje na ozdravení minulosti, tam Bůh požehná i budoucnost.
2. Na poděkování. Od Pána Boha jsme toho dostali dost a bereme to často jako samozřejmost nebo dokonce naši zásluhu. Všechno je však Boží dar, na nic nemáme nárok. Ten, kdo si uvědomí, že něco nezaslouženě dostal, je vděčný a chce poděkovat. Má radost, že je obdarován. Možná je u nás tak málo radosti právě proto, že schází vděčnost.
3. Dalším důvodem naší pouti je prosba. Lidé dostali možnost, aby nám řekli nebo napsali, za co se na pouti máme modlit. Když se prosba podpoří obětí, lze očekávat s větší důvěrou, že bude vyslyšena. Už proto, že člověk pak více vnímá, co by mohl udělat sám. Proseb jsme dostali mnoho. Po skončení poutě mě zvlášť potěšilo, když někteří lidé přišli říci, že se jejich problém už začal řešit. Někdy dokonce už úplně vyřešil.
4. Dárek k narozeninám. V letošním svatém roce máme dvoutisící jubileum Ježíše Krista, našeho Pána a Boha. Můžeme říci, že má trojkulaté narozeniny. A narozeni se vždycky slaví. Obecně platí, že čím jsou kulatější, tím se slaví víc. Ježíšovy trojkulaté narozeniny se slaví dokonce po celý rok. Hodí se, aby oslavenec dostal dárek. Pán Ježíš má úplně všechno, jemu nic neschází. A tak jsme mu jako dárek za nás za všechny chtěli nabídnout svoji oběť, spojenou s pěší poutí do Říma.
5. Znamení a příklad pro ostatní. Vždy je potřeba, aby někdo začal. Doufali jsme, že se nějakým způsobem připojí i další lidé. A byli jsme mile překvapeni. Těch, kteří se připojili a připojují je víc, než jsme čekali. Začalo to tím, že si někteří po dobu naší pouti odřekli kávu či zmrzlinu. Pokračuje to tím, že další se odvolávají na náš příklad a vyrážejí pěšky na poutní místa. Jiní zase nalézají odvahu řešit věci, které už dlouho odkládali. Jak pěkně řekl při děkovné mši svaté ve Velkém Meziříčí otec Jan Peňáz: "My jsme si z buly Svatého otce vybrali to první, co Jan Pavel II. navrhuje." A samozřejmě to není omezeno jen na letošní rok, tím to má začít...
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
