Nabízíme další kapitolu z brožurky
O výchově, kterou napsal Josef Janšta a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Myslím, že se shodneme na tom, že slovo „úcta“ nám téměř zmizelo z našeho hovorového
slovníku. A když řekneme, že vychováváme dítě k úctě, tak si mnozí kolem nás řeknou, že
jsme z roku „raz dva“. Přitom platí velmi závažné tvrzení, že bez úcty není lásky. Dítě miluje
své rodiče, protože v nich vidí své ochránce, živitele, průvodce, oporu...
Podobně je to i ve vztahu k Bohu. Dítě v něm vidí někoho, kdo nás nekonečně převyšuje
mocí, silou, krásou, láskou… Z úcty vyrůstá láska, které jde naproti nadpřirozená ctnost vlité
lásky.
Pokud ve vztahu k člověku nebo ve vztahu k Bohu vymizí úcta, bortí se i láska. Proto
musíme děti v úctě vědomě upevňovat. V rodině se tak děje například tím, že dítě prosí
a děkuje, pěkně zdraví, nikdy si nedovolí na rodiče totéž jako na nějakého kamaráda, neboť
rodiče mu to nedovolí. Takoví rodiče své děti vroucně milují, ale zároveň mají zdravý odstup,
ve kterém je děti např. nikdy neudeří, nekřičí na ně, nemohou si dovolit drzosti apod.
Ve vztahu k Bohu se upevňuje úcta především při modlitbě. Než se začneme například
večer modlit, tak uklidíme pokoj, děti ať jsou čisté a klidné. Při modlitbě můžeme ukázněně
sedět, stát, ale největším projevem úcty a pokory je klečení. Pokud se rodiče modlí s dětmi
také na kolenou, získávají velké devízy v úctě, pokoře a oddanosti. Pokleknutí je totiž
specifický úkon vyhrazený jedině Bohu a znamená také podřízenost. Nenechme se zmást tím,
že mnozí lidé klečení odmítají. Pokud jsme na pochybách, tak si klečení vyzkoušejme
a poznáme jeho pozitivní účinky.
Podobně je třeba využít k postoji úcty k Bohu i ruce. Můžeme využít různé možnosti. To,
co platí o pokleknutí, můžeme aplikovat na sepnutí rukou. Způsobně sepnuté ruce ukázňují
ducha, pomáhají k jeho zaměření. Myslím, že je chybou, že většina křesťanů toto osvědčené
gesto opustila. Ztratila tak přímou spojnici k úctě. Naštěstí si to mnozí duchovní vůdci
uvědomují a vedou děti ke spínání rukou. Nedávno jsem byl v rodině, kde se rodiče i děti
modlili v kleče a se sepnutýma rukama. Úcta k Bohu tam dýchala z každého pohybu a slova.
Dobří vychovatelé využijí každé příležitosti k posílení úcty k Bohu. V posledních letech se
nám vloudilo do zbožnosti dětí kamarádství. Byla to reakce na strašení Bohem, komplexy
viny u dětí, apod. Kamarádství je jiný extrém. Je nepravdivý, protože Bůh není na stejné
úrovni jako člověk. Je extrém nebezpečný, protože nad „stejného“ se lehce povýším
a v závanu nevěry tam posadím sám sebe.
S úctou se mají chovat i děti v kostele. Nošením dříví do lesa je poznání, že rodiče
s volnou výchovou děti v kostele nezvládají. Když k tomu tito vychovatelé přijmou ještě
tvrzení, že napomínáním a ukázňováním se kostel dětem zprotiví, tak jejich ratolest využije
prostor v kostele k tyranizování přítomných věřících i jich samotných. Ubohý kněz, který má
v takovém prostředí kázat, a přitom nemůže rodiče napomenout, protože by narazil a sklidil
by ostrou kritiku.
Ohleduplní rodiče, kteří se snaží vychovávat děti v řádu a poslušnosti, si najdou v kostele
místo, kde budou s dětmi, aniž by neúměrně rušili své okolí. S malým dítětem to bývá
v boční kapli, ve vymezeném prostoru či vzadu v kostele, abych mohl např. na kázání vyjet či
vyjít ven. I malé dítě nenechají volně se po kostele pohybovat nebo se dokonce neuctivě
předvádět. Rozumní rodiče nepodlehnou nikdy pokušení, že jejich dítě je hodno obdivu, když
skáče, vystrkuje zadek na oltář či na lidi anebo si lehá na oltářní stupně.
Rozumný rodič dítě nepřepíná, ale zároveň i vyžaduje nepřekročitelné způsoby uctivého
chování. Výchovná snaha rodiče směřuje ke chvíli, kdy bude moci opustit různé kouty
a posadí se s dítětem do předních lavic či laviček. Co musí dítě zvládat? Především pro něho
musí být samozřejmé, že bude sedět na klíně nebo vedle rodiče. Vyhráno mají rodiče, když
naučí dítě šeptat. Pak si mohou totiž povídat a rodič vysvětluje dítěti, co se v liturgickém
prostoru děje, může i úměrným způsobem tlumočit kázání. Sám bude překvapen, jak se
usměrňované chování náhle přehoupne a dítě se samovolně začne chovat tak, jak má.
Uctivé chování v kostele vyžadujeme od dětí nejenom v útlém věku, ale i ve věku školním.
Platí to velmi naléhavě i pro chování dětí ve školní kapli na církevní škole. Pokud se tam
kaple stane třídou, kde se žáci baví, požduchují nebo jinak si všímají více sebe než
svatostánku, stane se kaple pro ně místem, kde mohou ztratit nejenom úctu k Bohu, ale i víru.
Zachovejme si úctu k Bohu, který nás nekonečně převyšuje. Kéž se náš vztah
k Nejvyššímu projevuje v každém našem gestu, postoji, slově, a to kdekoliv. Zvláště pak
v kostele, kde je ve svatostánku přítomen živý Chléb, Pán Ježíš. Od prvního okamžiku vstupu
do kostela patří moje mysl, vůle i cit Jemu. Buďme tak příkladem pro děti, vyžadujme to od
nich. Nic tak v nich nezkřivíme, naopak narovnáme všechny křivky tak, aby se spojily
s paprsky, které k nám směřují ze svatostánku, nebo přímo z nebe.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
10 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
