Bůh k nám mluví různými způsoby, skrze Písmo svaté, kněze… Často ale používá naše nejbližší, ty kteří mají čisté srdce, např. naše děti.
Byl takový normální všední den. Vrátila jsem se z práce, v kuchyni kopa nádobí, nevyžehlené prádlo… Už jsem to nevydržela a vybuchla jsem se slovy: „ Už toho mám dost, já tady nebudu všechno dělat.“ Syn se na mě podíval a řekl: „Mamko, proč to neřekneš rovnou, že chceš pomoct. Já umyji nádobí“. V tu chvíli mi to došlo. Čekala jsem, až mi někdo pomůže a ono nic. Oni to zase brali, že je všechno v pořádku, že vše zvládám.
Není hanba říct si o pomoc, dát najevo co si myslíme, nebo cítíme. Je důležité komunikovat, říkat věci „rovnou“ (samozřejmě s citem a tak abychom toho druhého nezranili).
Nebylo to poprvé, kdy jsem si něco uvědomila s pomocí mého syna.
Otevřeme svá srdce a naslouchejme tomu, co nám říkají naše děti. I ony jsou nástrojem Božím.
"Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými a žes je odhalil maličkým"Mt 11,25