Nabízíme k přečtení brožurku
Jak kázal Vianney o svaté zpovědi, kterou uspořádal o. Marek Dunda a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.........
Pár myšlenek na úvod
Našim čtenářům se dostává do rukou už druhá brožura, ve které jsou vybrána další kázání sv. faráře z Arsu, tentokrát převážně o svaté zpovědi. Pozorný čtenář může být brzy překvapen, někdy zaskočen až pohoršen stylem a obsahem Vianneovy řeči. Takováto kázání už dnes neslyšíme. Sbírku těchto kázání nevydáváme proto, že bychom chtěli do dnešní doby vnucovat styl, který byl těžko přijatelný už v tehdejší době, ale rádi bychom pomohli představit myšlenky, které předkládal tento světec svým posluchačům. Katolická církev má stále stejné učení, pouze se mění forma výkladu, a proto i tato Vianneyova kázání mohou některým odhalit i jiný pohled na hodnoty křesťanského života. Jan Maria Vianney se snažil ve svých posluchačích vyburcovat posvátnou bázeň Boží, a proto často připomínal hrozbu zavržení a svérázně varoval před hříchem. Jeho někdy až neuvěřitelné příběhy, které přikládal pro dokreslení k hlásaným pravdám, jsou svědectvím doznívajícího stylu barokního kázání. Přestože se na první pohled zdá, že hlavní záměr je zastrašit posluchače, není tomu tak - ba naopak za těmito promluvami můžeme rozpoznat láskyplné srdce duchovního pastýře, kterému jde o záchranu každého člověka. Proto předkládá pravdy víry takovým způsobem, s kterým měl zřejmě zkušenost sám ve svém vlastním životě a které pokládal za nejúčinnější pro proměnu srdcí svých posluchačů. Doba, ve které žijeme, je také poznamenána nedostatkem bázně Boží. Asi bychom neuspěli u našich lhostejných současníků, kdybychom jim předložili Vianneyova kázání tak, jak jsou zaznamenána např. v této sbírce. Naše doba od nás žádá, abychom hledali nové cesty k hlásání neměnných pravd katolické víry. Ale domnívám se, pro mnohé zbožné katolíky může být sbírka také další příležitostí pro vzbuzení jejich osobní horlivosti, pokory a touhy po spáse všech duší. Dovedu si představit i takové čtenáře, kteří budou celou touto sbírkou pohoršeni a znechuceni. Vždyť dnes už se o takových věcech jako je peklo a hřích ani tolik nemluví, dnes to není moderní. A přesto i toto patří do naší víry a zdaleka to není okrajová záležitost. Kéž i tyto promluvy pomohou prohloubit náš vztah lásky k Pánu Bohu a k našim bližním, a to skrze svatou zpověď.
o. Marek Dunda
1. O odkládání pokání
Já odcházím; budete mě hledat,
ale umřete ve svém hříchu. (Jn 8,21)
Jak je to velká ubohost, že jsme byli počati s dědičným hříchem a přicházíme tak na svět jako děti prokletí! Mnohem větší hanbou však je v hříchu žít. A vrcholem neštěstí je v hříchu zemřít. Dědičnému hříchu nemůžeme uniknout. Hříchů vykonaných se můžeme vystříhat; ale můžeme z nich také s pomocí Boží povstat. Proč setrváváme v hříchu, který nás vede k věčnému neštěstí?! Proto se každý z nás musí bát této hrozby Ježíše Krista, že ho hříšník bude jednou hledat, ale nenajde a zemře v hříchu. Duch svatý říká, že zločinci se klamou a jejich srdce i úmysly jsou slepé a samy sebe hubí. Odkládají obrácení na později a ze hříchů, v nichž setrvávají, se šťastně vyzpovídají před smrtí.
Abychom mohli lépe poznat škodlivost zaslepenosti, jakou je zasažen hříšník, ukáži vám dnes: 1) že člověk se obrátí tím obtížněji, čím déle setrvává v těžkém hříchu; 2) že čím déle pohrdáme milostí Boží, tím více se od nás Bůh vzdaluje - díky tomu se stáváme stále slabšími a pekelný duch nás svírá čím dál pevněji ve svém zajetí.
I.
Jak bych mohl o smrti křesťana - křesťana, který zakoušel, jak je krásné milovat Boha, který ví, jak nádherné dobro připravil Ježíš Kristus těm, kteří se bojí hříchu - jak bych mohl o takové smrti říci, že je neštěstím? Tímto způsobem by bylo možno mluvit k pohanům, kteří neznají Boha a nevědí nic o odměně, kterou On přichystal svým milovaným dětem. Jak slepý je člověk, který se připravuje o tak velká dobra a svolává na sebe strašné neštěstí. A přesto vidíme lidi, kteří žijí špatně, kteří pohrdají milostmi Božími, kteří neberou vážně výčitky svědomí a nechtějí následovat pěkné příklady. Myslí si, že Bůh je přijme k sobě v každém okamžiku, když se k němu navrátí. Nevědí, že už nyní pro ně ďábel chystá místo v pekle.
Písmo svaté nám na mnoha místech připomíná, abychom se obrátili co nejdříve. Vztahuje se k tomu mnoho hrozeb, přirovnání, postav, předpovědí a příkladů.
U evangelisty Jana čteme: „Choďte, dokud je světlo, aby vás temnota nepřekvapila. Kdo chodí v temnotách, neví, kam jde“ (srv. Jn 12, 35). A na jiném místě nás Kristus napomíná: „Mějte se na pozoru, bděte, neboť nevíte, kdy ten čas přijde“ (Mk 13,33). Modlete se především za to, abyste si zasloužili pomoc do boje s nebezpečnými a prohnanými nepřáteli.
Ježíš Kristus nám připomíná, že smrt přijde jako zloděj. Kdyby hospodář věděl, kdy zloděj přepadne jeho dům, čekal by a postavil by se mu na odpor. „Proto i vy buďte připraveni, protože nevíte, kdy přijde Syn člověka“ (Mt 24,44). Svůj příchod k soudu Kristus přirovnává k blesku: „Neboť jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člověka“ (Mt 24,27). Dnes je člověk plný života a zdraví. Jeho hlavním zájmem je tisíc nápadů a zítra budou lidé oplakávat jeho smrt. Nevěděl, pro co žil, jaký byl jeho poslední cíl, zemřel v zaslepenosti. Jaký byl jeho život, taková byla jeho smrt.
Jeden nemocný lakomec nařídil, aby mu přinesli truhlici zlata, která byla jeho bohem; chtěl je počítat, ale neměl na to už tolik sil. Jenom na ně položil ruku a tak zemřel. Jinému lakomci zpovědník ukázal obrázek Ukřižovaného a vedl ho ke zkroušenosti. Ale hříšník na to: „Kdyby ten Kristus byl ze zlata, pak by se to vyplatilo.“ Z tohoto příkladu je vidět, že za špatným životem obyčejně následuje nešťastná smrt.
Vyprávění o pannách moudrých a pošetilých obsahuje tutéž výstrahu. Moudré, které vešly na hostinu, znázorňují dobré křesťany, kteří jsou vždy připraveni odpovědět na Boží hlas. Hloupé jsou postavy špatných věřících, kteří své obrácení odkládají na později, kteří nekonají dobré skutky. A náhle je tu smrt. Ježíš Kristus je zve před soud, aby složili účet ze svého života. V této rozhodující chvíli by chtěli uspořádat své svědomí, ale nemají už čas a sílu a možná nemají ani milost Boží, aby se vyzpovídali. Prosí Boha o slitování, ale on odpovídá, že je nezná a zamyká před nimi bránu, čili je vrací do pekla. Takový osud čeká velmi mnoho hříšníků, kteří si dnes spokojeně žijí ve svých nepravostech. Možná, že i ty mezi ně patříš. Varuji tě, příteli, proč chceš zahubit svou duši? Co zlého ti udělala, že ji chceš na věky uvést do neštěstí? Ó, jak slepý a nemoudrý dokáže být člověk! Ničemný Ezau prodává své poklady za misku čočovice, předává je za chvilkovou rozkoš, za mstivou mysl, za pomstu, za pohled nebo nemravný dotyk, za kousek země či sklenku pálenky. Ó, duše tak krásná, jak málo si tě lidé cení! Nějakou dobu si hříšník žije spokojeně, jak se alespoň zdá, myslí na příjemnosti a bohatství světa a teprve později za nějaký čas jako Ezau začíná plakat a zapřísahat Boha, aby mu vrátil ztracené nebe. Ale Pán na to odpovídá, že už je pozdě, protože někdo jiný přijal jeho požehnání (srv. Gn 27,35).
Zatvrzelý hříšník je podobný nešťastnému Sisarovi, kterému zrádná Jáhel podala trochu mléka, a když usnul, zatloukla mu do hlavy hřebík, takže hned skonal a neměl ani čas oplakávat svou zaslepenost, se kterou naletěl zrádné ženě (Sd 4). Jako nenalezl odpuštění bezbožný Antioch, tak nebude odpuštěno ani zatvrzelému hříšníkovi. Ten, kdo troufale hřeší a myslí si, že se obrátí v hodině smrti, se velmi mýlí. Ty, bratře a sestro, také často zneužíváš Boží milosti. V době nemoci děláš předsevzetí, že se změníš, pokud ti Bůh vrátí zdraví. Uzdravíš se, ale nenapravíš. Ba dokonce jednáš ještě hůř než dřív. Vynecháváš i velikonoční zpověď. Pamatuj si, že přijde druhá choroba, ty zemřeš bez pokání a půjdeš do pekla.
Čím déle to někdo odkládá, tím je pro něj těžší se napravit. Sami víte, že dříve na vás měla vliv myšlenka na poslední soud a na peklo, a to tak, že jste dokonce plakali. Dnes už vás tyto strašné pravdy nezarážejí, vaše srdce znecitlivěla, je vidět, že Boha postupně opouštíte. Ale když přeteče míra hříchu, neodvolatelně nastupuje Boží trest.
Můžete říci, že mnoho lidí se obrátilo teprve v hodině smrti. Je pravda, že lotr po pravici se obrátil teprve v poslední chvíli, ale on Krista předtím neznal. Hned, jak ho poznal, v něho uvěřil. Řeknete také, že mnoho lidí dlouho setrvávalo v hříchu, a přesto se obrátili. Buď ostražitý, příteli, aby ses nepřepočítal; skutečně mnoho lidí litovalo, ale ne všichni se obrátili. Příkladem může být Saul, který byl zatracen, přestože litoval (srv. 1 Sam 15,24-30). Jidáš také litoval, odevzdal peníze... a oběsil se (srv. Mt 27,3). Říkám vám, že jestli se neobrátíte, zemřete v hříchu, ani o tom nebudete vědět a budete zatraceni. Když budete po dlouhý čas setrvávat v neřestech, nebudete mít možnost povstat vlastní silou. K tomu je třeba zvláštní pomoci Boží, kterou si ale nezasloužíte, protože pohrdáte milostmi dobrého Tvůrce.
II.
Představme si hříšníka na smrtelném loži. Blíží se konec, je třeba vykonat zpověď a otevřít tajemství svého srdce, ve kterém jsou tak hrozné propasti... Je třeba vejít do jejich hlubin, i když toto srdce je podobné keři s naježeným ostrým trním, takže kajícník sám neví, kde začít a kde skončit... Vědomí a svěžest mysli rychle odchází, bylo by třeba se napravit a usmířit se s Bohem. Nemocný dělá přísliby, slibuje Bohu nápravu, stejně jak to dělal i při dřívějších nemocech. Zdá se mu, že i tentokrát Boha obelstí. Zpovědník se v něm snaží vzbudit upřímný žal, ale vidí, že umírajícímu už mnoho nezbývá. Popravdě řečeno, mohl by se s Bohem ještě usmířit, ale je to pro něj už příliš těžké, protože ho spravedlivý Bůh opouští a trestá ho tak za zmařené milosti.
Jak často stojí zatvrzelý hříšník v hodině smrti před Bohem bez lítosti a obrácení. Tak končí ten neřestník, který vším pohrdal a ze všeho si tropil žerty říkajíc, že pro něj smrtí všechno skončí. Tak končí rovněž ten krásný mladík, který ještě před dvěma týdny zpíval po hospodách nestydaté písničky, bavil se a tančil. Tak končí také ta mladá lehkovážná dívčina, která se oddávala každé prázdnotě, vyvyšovala se nad druhé a žila tak, jako by nikdy neměla zemřít. Naopak - smrt je stále blíž a zároveň s ní se blíží těžká odpovědnost za promarněný život. A tak už nyní oči hasnou, do dveří vchází smrt, všichni přítomní jsou nějak sklíčeni, hledí na nemocného se smutkem. A ten, když pootevře hasnoucí oči, ukazuje strach, který děsí ty, kdo ho obklopují. Přítomní to nechtějí sledovat. Utíkají od lůžka umírajícího, který umírá tak, jak žil. Hle, dobře si všimněte této scény vy všichni, kteří už tolik let odkládáte své obrácení „na později“. Vidíte ty chladné semknuté rty, které už napovídají, že musí umřít a jít do zatracení? Opilče, vyjdi na chvilku ze své hospody a pohleď na ty bledé líce, pohleď na vlasy lesknoucí se smrtelným potem. Vidíš, jak dokonávajícímu vstávají hrůzou na hlavě? Viditelně ho obklopuje děs a strach. Pro něj už všechno skončilo, blíží se smrt a zavržení. Pojď i ty, dcerko a sestro, odtrhni se na chvíli od té muziky a tance. Podívej se, co se s tebou také jednou stane. Vidíš, jak zlý duch naplňuje dokonávajícího zoufalstvím? Vidíš ty strašné křeče? Vše je ztraceno, duše musí opustit tělo. A kampak půjde? Zajisté - jejím příbytkem bude peklo.
Možná mu zůstávají ještě 4 minuty života, přítomní padají spolu s knězem na kolena a modlí se k Bohu, aby se nad touto ubohou duší slitoval. Kněz odříkává modlitby za umírající a ve jménu církve vyzývá: „Duše křesťanská, odejdi z tohoto světa!“ Ale kam ona půjde, když jenom o světě přemýšlela a žila tak, jako kdyby se nikdy neměla rozloučit se zemí? Kněz jí přeje nebe, které ona neznala, o němž ani nepřemýšlela. Měl by jí spíše říci: „Odejdi z tohoto světa, duše hříšná, jdi do ohně, pro který jsi celý život pracovala.“
„Duše křesťanská,“ - říká dále kněz - „vezmi účast v nebeském Jeruzalémě.“ Jak to? Ona má jít do toho krásného nebeského místa, ona - zatížena tolika hříchy? Vždyť celý její život byl koloběhem smilstva. Ona má přebývat spolu s anděly a s Ježíšem Kristem, který je čistota sama? Pro ni je odpovídající místo v pekle!
„Bože,“ - říká ještě kněz - „Stvořiteli veškerenstva, pamatuj, že tato duše je dílem Tvých rukou.“ Což může Bůh přijmout duši, která je snůškou všech hříchů a morální hniloby? Lépe by bylo, aby se vrátila mezi duchy temnoty, kteří ji uchvátili, protože právě jim po celý život sloužila.
„Bože,“ - může ještě říci kněz - „přijmi tuto duši, která tě miluje jaké svého Tvůrce a Spasitele.“ Ale kde jsou důkazy její lásky k Bohu? Cožpak se zbožně modlila? Nebo se dobře zpovídala a přijímala svaté přijímání? Vždyť ani ve velikonočním období nepřistupovala ke svátostem. Ať kněz zmlkne, neboť se o ni hlásí zlý duch, protože jemu patří už dlouho. Ďábel jí poskytoval peníze a prostředky k pomstě. On jí podsouval příležitosti ke vzbuzování nemravných tužeb. Proč jí mluvit o nebi, které nechtěla?! Raději se chtěla propadnout do propasti, než stanout před tváří Nejvyššího Boha.
Umírajícího spoutává zoufalství a bezvýchodnost, protože vidí svou hanebnou minulost, hroznou přítomnost i budoucnost. Vidí, že mařil svaté příležitosti a upadá v úděs, jaký není možno popsat. Teď už je těžké mluvit o zpovědi. Proto kněz ukazuje umírajícímu obraz Ukřižovaného a přivádí ho k lítosti a důvěře. „Příteli můj, toto je Bůh, který zemřel za tvé vykoupení, měj naději v jeho nekonečné milosrdenství.“ Ale takové povzbuzení jenom zvětšuje zoufalství hříšníka. Není moc pravděpodobné, že by lehkovážná žena mohla mít v takové chvíli naději v Krista s trnovou korunou na hlavě. Vždyť ona se po celý život strojila, aby se líbila světu. A jak Kristus vysvlečený ze šatů bude vypadat v rukou lakomce? Ó Bože, jak velmi ho děsí ten obraz! Bůh pokrytý ranami se má objevit v rukou smilníka... Bůh umírající za své nepřátele v rukou mstivého. Ne, zatvrzelému hříšníkovi nic nepomůže. I kdybychom mu podali Krista přibitého hřeby na kříž. Pro něj všechno skončilo. Jeho zavržení už brzy nadejde. Ach! Což se musí umírat a hynout navěky, když je tolik prostředků ke spáse? Můj Bože, jaké zoufalství bude navěky sžírat křesťana v pekle.
Umírající by se ještě chtěl rozloučit s těmi, kteří ho obklopují a z posledních sil ze sebe dostává slova díků: „Loučím se s vámi, otče a matko. Loučím se s vámi, děti.“ Ale nikdo ho už neslyší, všichni odešli nebo si myslí, že už vypustil duši. A on, zdá se, ještě říká: „Běda mi, jsem zavržený. Ach, buďte moudřejší než já.“ Než propadne peklu, zvedá ještě oči k nebi, které navždy ztrácí. „Loučím se s tebou, krásné nebe, krásné místo vyvolených, jež jsem ztratil kvůli drobnostem! Loučím se s vámi, andělé, i s tebou, můj Anděle Strážný, který jsi mě z Boží vůle bez přestávky provázel, ale nadarmo jsi se namáhal; jsem ztracen. Loučím se s tebou, svatá Panno, Matko nejmilejší! Kdybych vzýval tvou pomoc, jistě bych nalezl odpuštění. Loučím se s tebou, Ježíši Kriste, Synu Boží, který jsi tolik vytrpěl pro mé vykoupení. Hynu navěky vlastní vinou. Ach, jak by se mi hodilo to krásné náboženství a ta přikázání, která jsem mohl zachovávat. Loučím se s tebou, můj duchovní pastýři! Pohrdal jsem tebou i tvou horlivostí. Připravil jsem ti tolik smutku, když jsem tě nechtěl slyšet. Kéž by alespoň ti, co ještě žijí, mohli uniknout tomuto neštěstí. Pro mě je už všechno ztracené! Ztracený Bůh, ztracené štěstí! Čeká mě věčný pláč a nářek. Skončila pro mě už veškerá naděje!... Ó Bože, jak strašná je Tvá spravedlnost, odsuzuješ mě k věčným slzám a nářkům, protože jsem odkládal pokání, nechtěl se obrátit a žil jsem v hříchu. Myslel jsem, že před smrtí budu mít čas se s Tebou usmířit. Strašně jsem se mýlil!“
Jednou byl sv. Jeroným pozván k umírajícímu. Přisedl a když viděl jeho úděs, zeptal se na jeho příčiny. Uslyšel odpověď: „Otče můj, jsem zavržen.“ Sotva vyřkl tato slova, hned zemřel. Opravdu, strašný osud čeká hříšníka, který obrácení odkládá na hodinu smrti. Kolik bylo lidí, kteří si byli jisti sami sebou a byli přesvědčení, že se obrátí; kolik takových strhl ďábel do pekla? A co na to říkáte vy všichni, kteří se nemodlíte, nezpovídáte, nepomýšlíte na nápravu? Chcete dále setrvávat v tak hrozném stavu, z něhož se můžete každou chvíli propadnout do věčné záhuby?
Bože, dej nám živou víru, osviť naši mysl, abychom pochopili, jak strašným neštěstím je zavržení, abychom porozuměli a díky tomu pak co nejpečlivěji unikali před hříchem. Amen.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 15 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
