Nabízíme další kapitolu z brožurky
Do akce jde Titus!, kterou napsal Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S........
8. Na mši svaté jsi byl mimo
Ráno si Titus přivstal a houževnatě se pustil do čtení. Musel plnit
i povinnosti. Ale volný čas patřil knize. Takto to pokračovalo několik
dní. Ani za Vendem nešel. Ten to už nevydržel, přiběhl k Zemanům
a zapískl známý signál. A nic. Titus nevyšel. Zapískal podruhé a zas nic.
Že by Titus umřel? Po třetím hvizdu vyběhla ven Titova sestra a ptala se:
„Co chceš? Neumíš zaklepat, pozdravit a jít dovnitř?“
„Děkuji za pěkné přivítání. Je Titus doma?“
„Je.“
„A nestalo se mu nic?“
„Proč? Je zdravý jako řípa.“
„Tak mi ho zavolej.“
„Titeee, máš návštěvu! Nějaký kluk tě volá!“ Dobře věděla, kdo to
je. Ale byla trochu dopálená, že musela jít otevřít dveře. Titus se za
chvíli objevil a srdečně zdravil kamaráda. „Vendo, to jsi ty?“
„Člověče, to už mne ani nepoznáš? Co se ti stalo? Jsi nemocný?“
„Ne, čtu knihu.“
„Coooo? Čteš knihu? No, to jsi dopadl!“
„Čtu knihu, ale ne ledajakou. O Donu Boscovi!“
„O kom? Toho neznám.“
„O Donu Boscovi. Počkej, povím ti jeho příběh,“ a Titus spustil.
Vendo se ani ptát nestačil, Titus mluvil a mluvil.
Nakonec se zeptal: „Tak jak se ti to líbilo? Nechtěl bys i ty být
salesián?“
„Nooo, takového kněze, jako byl Don Bosco, bych rád potkal. Stát se
salesiánem? Vždyť to bych musel odejít z Vajnor! Ne, já zůstanu doma.
Ale ty jsi nějaký změněný!“ Šibalsky se na Tita zahleděl a řekl: „Já už
vím to tvoje tajemství!“
„Jaké?“
„No, pamatuješ, jak jsi jednou na mši svaté byl trochu mimo a pan
farář se na tebe mračil?“
„To už udělal víckrát.“
„To ano. Ale ty jsi mi potom řekl, že máš tajemství. A já už vím
jaké!“
„Jaké?“
„Představoval sis, že jsi u oltáře v kněžském rouchu. Podle toho,
jak jsi mi tu básnil o Donu Boscovi, mi to začíná být jasné! Chceš být
salesiánem!“
„Psssst!! Nikomu ani muk! Platí?“
„Zatím platí,“ usmál se Vendo a dodal, „ale vždyť nemáš, co skrývat.
Je to tvoje věc.“
To opravdu byla především Titova věc. Jenže v ní měl ještě mnoho
nevyjasněných otázek. Zatím si předsevzal, že bude dělat to, co Don
Bosco, když byl ještě chlapec. Začal se víc modlit, chodil častěji ke svaté
zpovědi a poklonit se Svátosti oltářní, povídal si s kamarády, snažil se
přivádět je na dobré myšlenky, povzbuzovat je k dobrému…
Měl ideál a šel za ním. To ho provázelo přes celou zimu i jaro.
9. Ať se stane Boží vůle
V tu neděli pan farář překvapil všechny věřící. V ohláškách oznámil:
„Blíží se slavnost Seslání Ducha svatého. V Šaštíně se koná velká pouť.
Z naší farnosti vyrazí poutníci ráno po mši svaté známou cestou směrem
na Raču a Marianku. U mého přítele důstojného pana faráře v Malackách
se přespí a další den večer přijdeme do Šaštína. Salesiáni tam připravili
bohatý duchovní i kulturní program. Zájemci ať si vezmou jídlo, vodu,
deky a přihlásí se u kostelníka v sakristii.“
Po mši svaté se před kostelem shromažďovaly hloučky lidí a všichni
probírali novinky z dědiny i okolí. Tety vyprávěly, kdo s kým chodí, kde
se chystá svatba, kde křtiny.
Chlapi si zase vyměňovali zprávy, kde se dá dobře vydělat, kdo
si pořádně popil, kdo se míchá do politiky, kde prodávají silné
koně…
Titus se procházel mezi lidmi a v duši se usmíval, co se všechno po mši
svaté řeší. Ale když mezi lidmi přicházela na přetřes i pouť do Šaštína,
zbystřil pozornost a začal natahovat uši. Jedna paní povzbuzovala ostatní
k účasti slovy:
„Já tam pošlu svého muže i syna. Ať se polepší.“
„Já bych šla sama ráda, ale už mi neslouží nohy,“ stěžovala si jedna
žena v letech.
„To já zase půjdu. Pravnučka se chce vdávat, tak pro ni chci vyprosit
dobrého manžela,“ dodala jedna stařenka.
„Prý tam bude i pěkný program, který připraví ti salesiáni.“
Titus to všechno poslouchal a nahlas si povzdechl: „Ach, jak bych
tam rád šel. Hlavně – podívat se na ty salesiány!“
Napětí v sobě nemohl udržet, a tak se doma vytasil s prosbou:
„Tatínku, půjdete do Šaštína, že?“
„Půjdu, pokud mi to maminka dovolí. Však víš, že mám hodně
práce.“
„Na pouť byste měl jít,“ povzbuzoval Titus otce.
„A to proč?“
„Abychom měli požehnání!“
„To máš pravdu.“
„To mne těší. Vzal byste i mne?“
„Ach, tak. Proto mne tam posíláš. O co ti vlastně jde?“
Titus se rozhodl vyjít s pravdou ven: „Chtěl bych vidět, co tam dělají
ti salesiáni.“
Otec sebou prudce trhl. Dlouho se mlčky díval na syna, jako by mu
chtěl dohlédnout až na dno duše. Znal svého syna a věděl, že je to dobrý
chlapec. Vnímal, že i jeho modlitby jsou vroucné, opravdové. Že by se
v Titovi událo něco, co nepostřehl? Měl se radovat nebo smutnit? Vstal
a potichu se díval z okna ven.
„Tatínku, tak jak? Vezmete mě?“ ozval se znovu chlapec.
„Zvládneš to?“
„Já? Určitě.“
„Uvidíme, co tomu řekne maminka.“
„Dobře, počkáme, co řekne.“
Večer, když už Agnesa uložila všechny děti spát, přišel za ní manžel
a vyložil jí zvláštní žádost syna. Pak jí řekl: „Víš, zdá se mi, že náš syn
má povolání stát se knězem.“
„O, Jáne, i ty to tak cítíš? Já jsem to tušila už delší dobu.“
„Titus je nejstarší z dětí. Čekal jsem, že nám pomůže a bude dobrým
hospodářem.“
„Sám víš, že kněžství je pro rodinu úžasný dar! Ale může být kněz
z chudé rodiny? Vždyť vidíš, jak žijeme. Ne, nejsme toho hodni. Musíme
mu to vymluvit.“
Manžel ji chytil za rameno, usmál se a řekl: „Agneso, uklidni se.
Titus ještě není kněz. Možná ho to přejde…“
„Máš pravdu. Ať se stane Boží vůle!“
„Dobře. Tak ho do toho Šaštína vezmu.“
Ráno se Titus modlil ještě vroucněji než jindy. Otec už byl v kuchyni
a jedním okem pozoroval synovo chování. Jakmile ho Titus uviděl,
nevydržel a rychle se ptal: „Otče, tak jak?“
„Běž najít maminku!“
„Maminko, prosím vás, pojďte rychle dovnitř, otec vás volá.“
Paní domu vešla dovnitř a postavila se k mužovi. To dělala vždy,
když šlo o vážné rozhodnutí. Slovo však ponechala na hlavě rodiny. Ten
pravil: „Maminka souhlasila.“
„Děkuji, děkuji,“ vykřikoval Titus a začal jim líbat ruce.
„Počkej, máme podmínky.“
„Jaké?“
„Nebudeš cestou fňukat a své věci si poneseš sám. Platí?“
„Platí!“ skoro vykřikl radostí syn a už už se chtěl balit. Až ho otec
zastavil: „Počkej, Tite, neblázni! Vždyť pouť je až za tři týdny.“
Ty tři týdny žil Titus jako v ráji. Všechno se snažil dělat dobře.
Poslouchal, studoval, modlil se. Opatřil si tašku a připravoval si věci
na pouť.
Titus byl už od malička trochu náchylný na nemoci. Jako by je
přitahoval. Několik dní před odchodem prochladl. Až tak, že musel do
postele pod peřinu.
„Tite, z té naší společné poutě nebude nic,“ pravil otec synovi. „Až se
uzdravíš, půjdeme do Šaštína a vezmeme i maminku, souhlasíš?“
„Slibujete, tatínku?“
„Slibuji!“
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
