Nabízíme další kapitolu z brožurky
Do akce jde Titus!, kterou napsal Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S........
6. Mozoly jako dědictví
Titův otec na trest pro syna nezapomněl. Uvědomoval si, že je to trest
symbolický, protože od syna nemohl čekat velké výkony. Sečení trávy
byla těžká práce. Ale chtěl mít ze syna chlapa, a proto ho v práci nešetřil.
Už kolem čtvrté ráno naklepával kosu. Pak zaklepal Titovi na rameno:
„Synku, jde se kosit!“
„Dobře, tatínku, už to bude…“ I když to bylo náročné, vstal.
Vzal
na rameno připravenou kosu a na louku přišel ještě v polospánku. První
tahy kosou ho probraly. Ještě mu to nešlo jako dospělému, ale snažil
se. Při každém záběru cítil, jako by ho někdo udeřil polenem po břichu.
Skoro až zasténal. Otec to viděl a s úsměvem poznamenal: „Vydrž, Tite,
vydrž. Bude z tebe chlap!“
„Dobře, dobře, ale nemuselo by to tak bolet,“ poznamenal syn
a snažil se udržet správný rytmus práce.
„Trochu se sehni, ruku si dej na kosiště. Kosou nepředbíhej dopředu.
A neber si široký pás trávy! Tlač na patu kosy!“ poučoval ho otec.
Titus dělal rychle pokroky. Nejvíc si cenil, když ho otec poklepal
po rameni a pochválil před matkou: „Už mu to jde dobře. Hodně mi
pomáhá.“
„To ráda slyším,“ radovala se upřímně hospodyně. „Donesla jsem
vám džbán kyselého mléka, napijte se!“
Ještě nikdy nechutnalo Titovi kyselé mléko tak lahodně, jako po
sečení. Objevil i nové věci. Zjistil, jak hnízdí ptáci, jak si zakládají
rodinku čmeláci, kde se ukrývají žáby, jak se musí při sečení dávat
pozor na mladé zajíce a srnky. Začal poznávat rostlinky a to, která je na
co dobrá. Zdálo se mu, že život se stává plnější. Svěřil se s tím matce:
„V jakém krásném kraji žijeme!“
Ta mu odpověděla: „Vidíš, to všechno nám stvořil náš dobrý Bůh.“
Jedna příhoda se mu vryla hluboko do paměti. Otec sekl vpředu a bral
pořádný pokos, tedy šířku trávy, kterou sekl. Titus šel za ním a najednou
se mu zdálo, že se něco mihlo před ním v trávě. „Otče, něco jste vyplašil!“
„Vysleduj to,“ radil otec. Titus se zastavil, ale nic se nehýbalo. Tak
pokračoval v kosení, když v tom se mu něco ovinulo okolo kosy.
„Tady to je!“
Otec se obrátil a hned věděl, o co jde: „Stůj, nehýbej se! Je to had,
zmije!“ Přiskočil k synovi a chtěl udělat s hadem krátký proces. Ale had
už byl mrtvý. Jen jedovaté zuby cenil do vesmíru a směrem k Titovi.
„Vidíš, jak na tebe číhal? Tak číhá i ďábel na člověka. Ani se nedivím,
že v Bibli je znázorněný jako had. Dávej si pozor!“
Ty vyceněné zuby měl Titus dlouho před očima.
Ve chvílích pokušení
si uvědomoval, že takto mu chce Zlý ublížit!
Po několika dnech tvrdé práce přiběhl jednou Titus za matkou:
„Podívejte, co to mám na ruce!“
Matka se podívala na místo, které jí ukázal, a usmála se: „To je
mozol, synku! Od práce. To je naše dědictví. Podívej, i já je mám. I otec.
Těch se naše rodina nezbaví.“
„To mají všichni lidé?“
„Všichni určitě ne. Páni a paničky je nemají. Jedině na jazyku od
řečnění,“ šibalsky poznamenala matka.
Práce na seně skončily. Jednou v neděli matka udělala slavnostní
oběd. Všechno probíhalo, jak bylo v neděli zvykem. Jen otec nakonec
řekl: „Tite, tvůj trest je zahlazený. Jsem na tebe pyšný. Umíš pracovat
a mimořádně mne těší, že máš pevnou vůli.“ Přivinul syna na hruď
a maminka ho pohladila a utřela si slzu.
7. Pěkné sny v mysli
Prázdniny skončily a škola zase otevřela svoje brány. Chlapci
i děvčata přicházeli se svými zážitky a vyměňovali si prázdninové
příběhy. Někteří přišli trochu víc odření, jiní opálení, Karol a jeho parta
s novými nadávkami. Zdáli se i trochu drzejší. Jeden z nich si už i dobíral
jednoho mladšího chlapce. Když to Titus uviděl, rázně se postavil před
útočníka a řekl: „Na slabší si troufáš, ale zkus to se mnou.“
Přestože byl proti útočníkovi menší, jeho výraz v tváři a bojový
postoj dávaly tušit, že souboj by to byl vyrovnaný. Spolužáci se rychle
sběhli a čekali, co bude. Někdo vykřikoval. „Pojďte se podívat, divadlo
zadarmo.“
Vtom zasáhl Karol, který svého kumpána uzemnil poznámkou:
„Nech to být, nebo přijdeš o zuby.“
Útočník se stáhl za partou. Všichni si oddechli a některá děvčata
s obdivem poznamenala: „Titus nesnese, když se ubližuje slabším.“
On se obrátil k roztřesenému chlapci a řekl: „Neboj se, nikdo ti neublíží!“
Kněz na první hodině připomenul, co žáky čeká v nastávajícím
školním roce.
„Poslyšte, děti, chystá se u nás mnoho zajímavých událostí. Bude
biřmování, nacvičíme jesličkovou pobožnost, v květnu budeme mít
litanie k Panně Marii. A věřím, že se zapojíte i do přípravy hodů.“
„Nebojte se, pane faráři! Hody určitě slavit budeme. To je můj
oblíbený svátek,“ ušklíbl se Karol.
„Tak ať vidím, že jdeš také ke svaté zpovědi,“ vrátil mu to kněz
s úsměvem. „Jedna z akcí bude i pouť do Šaštína na svátek Sedmibolestné
Panny Marie. Když jsme u toho, s radostí vám oznamuji, že na Slovensko,
a to právě do Šaštína, přišli salesiáni.“
„A to je dobře?“ ozval se znovu Karol.
„Kdo jsou to ti salesiáni?“ zašumělo to ve třídě.
„To jsou kněží, řeholníci, kteří se věnují mladým lidem.“
„Řehotníci?“
„Ne řehotníci, ale řeholníci,“ opravil kněz.
„Řeholníci? A mezi mladými? A co s nimi dělají? Dávají je do
polepšovny?“ zasmál se Paľo.
„Ne, i když tobě by se to hodilo!“ odsekla mu Terezka. Vendo se
obrátil k Titovi a pošeptal mu: „Ta Terezka hlídá každé Paľovo slovo. Že
by do něj byla zamilovaná?“
„Teď buď zticha!“ odfrkl Titus.
„Děti, řád salesiánů založil Don Bosco, italský kněz. Měl rád mladé
lidi, a tak jim začal pomáhat. Zřídil jim školy, herny, internáty, oratoře
a klubovny. Při výchově používal náboženství, divadlo, sport, hudbu,
zpěv, akademie, modlitbu, zpověď i hry.“
„To jde dohromady?“
„Představte si, jde! Jen je potřeba umět. Brzy Don Bosco založil
společnost, která pokračuje v tom, co dělal on. Někteří chlapci šli ze
Slovenska do Itálie, aby se i oni mohli stát následovníky Dona Bosca,
tedy salesiány. Nedávno je slovenští biskupové pozvali, aby se vrátili
zpět. Náš trnavský otec biskup Pavol Jantausch jim svěřil Národní
baziliku v Šaštíně.“
Pan farář jim to vyprávěl s takovým nadšením, jako kdyby se sám chtěl
stát salesiánem. I žáci zůstali jako omráčení. Titus pozorně poslouchal
a tato zpráva ho mimořádně zaujala. V žaludku cítil něco, jako by mu
tam poletoval motýl. „Hmm, být knězem, pomáhat mladým a přitom být
veselý a hrát si. To bych bral!“ pomyslel si v duchu. Pevně se rozhodl:
„Musím se něco víc dozvědět o Donu Boscovi!“ Po hodině zašel za
knězem a směle se ptal: „Nemáte nějakou knihu o tom Donu Boscovi?“
„Představ si, mám! Napsal ji důstojný pán Pavol Jedlička.“
„Nemohl byste mi ji půjčit?“
„Nemohl nebo mohl?“ natahoval kněz Tita. Nečekal na odpověď
a pokračoval: „Přijď dnes na mši svatou! Po ní se podívám, kde ji mám.“
Titovi zbytek dne stále běhalo hlavou jen jedno jméno: Don Bosco.
Jak byl šťastný, když knihu večer držel v ruce! Hned se pustil do čtení.
Ani k večeři nešel. Když se setmělo, zasáhl otec: „Tite, co tam děláš?“
„Čtu knihu.“
„Jakou? Je pro tebe vhodná?“
„O Donu Boscovi.“
„Aha. To můžeš, ale až zítra. Šetříme petrolejem. Dobrou noc!“
Nedalo se nic dělat. Otec sfoukl lampu a každý zalezl do postele.
Vtom si Titus uvědomil, že má svoji fantazii a že si Dona Bosca a jeho
činy může představovat. Tak dotahoval jeho příběhy a viděl v nich
i sebe: to bych udělal, tak bych pomohl, tam bych šel… Nakonec ho
přemohl sladký spánek.
To, co se dělo s Titem, bylo nesmírně důležité. Zaplnil si mysl
dobrými myšlenkami, touhami, krásnými vizemi. Dělo se to potichu,
ale Titus se jednoznačně ocitl na straně dobra.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
