Nabízíme další kapitolu z brožurky
Do akce jde Titus!, kterou napsal Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S........
4. Hlavně, že krávy žijí!
Další den byla neděle a šlo se na nedělní mši svatou. Hlava rodiny už
byla v kostele. Ján Zeman, kostelník, měl službu už od rána. První mši
svaté se říkalo „ranní“ a druhé „velká“. Právě na tu se chystal zbytek
rodiny. Maminka nastrojila svoje ratolesti a Titovi přikázala:
„Nezapomeň si vzít tu vyšívanou košili!“
„Aha, dobře!“ Šel ke skříni a vzal si tu nejkrásnější. Maminka mu
přišla pomoci a zavázala mu ozdobné šňůrky. Přitom mu povídala:
„Víš, synku, vajnorské výšivky a kroje jsou tak nádherné. Naše ženy
jsou velmi šikovné. Všiml sis, že i na oltáři máme vyšívané plachty?
I v tom nás povzbudil důstojný pán Juriga. V Uherském sněmu dokonce
řečnil v našem kroji. Sundal si kleriku a začal mluvit!“
„Opravdu, maminko?“
„Opravdu! Ale ty jsi nám ještě neřekl, co se včera stalo.“
Vtom se ozval zvon a to znamenalo, že už je třeba jít.
„Maminko, všechno vám řeknu při obědě. Já už jdu napřed. Potřebuji
jít ke svaté zpovědi!“ Matka skoro vykřikla: „Stalo se něco?“
„Pána Boha je potřeba prosit o odpuštění! A i vy mi odpusťte.“
Prosit před svatou zpovědí o odpuštění byl krásný zvyk, který se
u Zemanů praktikoval.
„Odpouštím, odpouštím, ať ti i Pán odpustí!“
Titus poskočil radostí, políbil matku na tvář a už běžel do kostela. Matka
Agnesa zůstala v příjemném šoku a zmohla se jen na překvapivé: „Ach, ty
děti!“ Potom potichu a s úsměvem dodala: „No, jak ho nemám mít ráda?“
Dnes bylo ministrantů o mnoho víc. I zpěváci přišli. Titus mši svatou
prožil bez roztržitosti. A nezapomněl Pánu Bohu i Panně Marii děkovat
za to, že včera všechno dobře dopadlo. Vendo neministroval. Byl vpředu
a podle toho, jak kroutil očima, se zdálo, že si to žehlí u rodičů i u Pána.
Po mši svaté si toho moc povědět nestihli. Z Venda vylezlo jenom:
„Tite, dostal jsi výprask?“
„Ne, ještě ne… Myslím, že ani nebude. A ty?“
17
„Vždyť jsi viděl, že jsem skoro celou mši svatou klečel. Nemůžu si
sednout. Ještě teď mne bolí zadek. Můj otec říká, že když klukovi spadne
rozum do kalhot, je potřeba ho vyklepat zpátky do hlavy. Ato se také stalo.“
„Něco vydržíš, ne?“ povzbuzoval Titus kamaráda.
„Všechno je, jak má být! Hlavně, že krávy žijí,“ loučil se kamarád
a odcházel za matkou.
„Ty to už máš za sebou. Mě to ještě čeká. Ale co, Bůh mi už odpustil,
určitě mi odpustí i naši.“ Titus si dodal odvahy a rázně šel domů.
Nedělní oběd byl u Zemanů slavnostní, u stolu se sešla celá rodina.
Otec se pomodlil a požehnal jídlo. Potom přišla na řadu maminka
s polévkou a dalším jídlem. Manželé se řídili heslem: „Neděle se musí
slavit!“ Po dobrém jídle otec zkoušel děti, co si pamatují z kázání.
„Tak, Tite, o čem to dnes bylo?“ Titus věděl, že taková otázka padne
a byl na ni připravený.
„Pan farář mluvil o různých věcech, ale hlavně o tom, že Bůh má
s každým člověkem plán.“
„Dobře, synku. A jaký plán měl stebou a s Vendem včera? Co se stalo?“
Titus se nadechl a začal vyprávět všechno popořádku. Nemělo
smysl nic vylepšovat. Jen by se zapletl a otec by jedna dvě poznal, že
lže. Vyprávěl tak dramaticky, že nejen otec ztichl a matka napětím ani
nedýchala, ale i sourozenci kulili oči.
„Ty jsi náš hrdina!“ ozvala se sestra.
„No, to bych zrovna neřekl,“ usměrnil otec pozornost od hrdiny na
smrtelníka Tita. „Spíš to byla nezodpovědnost se šťastným koncem. Co
se stalo, stalo se. Musíme si z toho vzít poučení!
Za prvé: s kým se
kamarádíš, takový jsi! Neměl ses spolčovat s Karolem a jeho bandou!
Dokonce platí, že s jakými myšlenkami se kamarádíš, takový jsi! Za
druhé: byl jsi neopatrný a dost jsi riskoval. Naše krávy, cizí majetek,
svoje zdraví a možná i život!“
„Vždyť kdo to kdy viděl skočit rozpálený do vody,“ vstoupila do
toho i matka.
„To, co jsi včera předvedl, bylo nezodpovědné. Můj otec by řekl, že
je škoda každé rány, která ve tvém věku padne vedle. Ale ty víš, že se
u nás děti nebijí. Tak co navrhuješ? Jaký trest si zasloužíš?“
Nastalo ticho. Sestra do toho vykřikla: „Ať měsíc umývá hrnce!“ Ale
Titus se na ni podíval tak, že zase ztichla.
„Otče, dejte mi nějakou práci navíc. Budu ji svědomitě vykonávat,“
řekl Titus.
„To je dobré řešení,“ přikývl otec. „Jakmile začnou práce se senem,
budeš mi pomáhat síct.“
Sečení byla těžká práce. Vyžadovala správný postoj, ale i patřičnou
sílu. Titus k ní ještě zdaleka nedospěl. Jenže otec vychovával metodami,
které mu odevzdali jeho otec a děd. Věděl, že chlap se stává chlapem při
překonávání překážek a poctivou prací. Proto se mu trest zdál přiměřený
a výchovný.
Matka hned pochopila, že je to tvrdý postih, a chtěla něco namítat.
Otec vstal, pohladil ji po ramenou a tiše řekl: „Neboj se, budu u něho.
A bude to jen několik dní.“
5. Jak se studuje na kněze?
Blížil se konec školního roku. Je však nutné říct, že ve škole se nejvíc
učilo na konci podzimu a v zimě, když nebyla práce venku. Na jaře
začínaly polní práce, takže dětí ve škole bylo stále méně. Aby nakonec
ve třídě nezůstal pan učitel sám, raději školní rok ukončil. I teď se
k tomu schylovalo.
„Děti, tento týden se učíme naposledy. V pátek bude vysvědčení
a potom prázdniny.“
„Hurá! Konečně!“ ozývaly se děti. Pohled na žáky ve třídě byl víc
než zajímavý. Chlapci i děvčata byli různého věku, různého oblečení
i různých znalostí. Někteří se chovali, jako by tam byli za trest, jiní byli
neposední, jako by je štípaly blechy. Ale našli se i takoví, kteří učivo jen
hltali. A mezi ně patřil i Titus. Jen co se naučil číst, půjčoval si knihu za
knihou a četl je, kde se jen dalo. I při pasení krav. To se mu právě stala
příhoda, na kterou pak dlouhý čas vzpomínal on i jeho okolí.
Kráva Rysula respektovala Titův studijní zápal. Jako kdyby věděla,
že její strážce se chce vzdělávat, klidně se pásla. Titus si lehl do trávy,
ponořil se do čtení a očima hltal stranu za stranou. Postupně mu víčka
klesala. Nakonec usnul a svalil se vedle knihy. Nevěděl, jak dlouho spal,
až ho vzbudil divný zvuk. Otevřel oči a s hrůzou zjistil, že mu Rysula
žere knihu. Měla ji už v tlamě skoro celou.
Titus vyskočil, ale nevěděl, co má dělat. Začal křičet: „Pustíš ji, krávo
jedna?!“ Kráva nic. Asi byla hladová po vědomostech a knihu žvýkala
dál. To Tita nazlobilo a udeřil ji přes hřbet, až vyplivla i stránky, které už
měla v bachoru. Když Titus viděl knihu s otisky kravských zubů, začal
bědovat. „Jak jen to vysvětlím doma? Co bude ve škole?“ Skoro každý
se to dozvěděl. A všude se mu smáli, ale on to statečně nesl.
Když bylo potřeba se něco naučit zpaměti, přepsal si Titus text na
papír z obalu od cukru nebo od mouky a měl ho v kalhotách i při kydání
hnoje. Občas se na text podíval a tak si jej vryl do paměti. Jeho zásadou
bylo: „Učit se tak, abych nikdy nedostal špatnou známku.“ A vyplatilo
se mu to. Při rozdávání vysvědčení dostal pochvalu: „Výborně, Tite! Jen
tak dál!“ To ho povzbudilo, aby se ještě víc ponořoval do knih.
Trochu se začal zamýšlet i nad svojí budoucností. Na hodině
náboženství se dozvěděl, že je možné studovat i po skončení obecné
školy.
„Jak se studuje na kněze?“ zeptal se nesměle pana faráře. Po této
otázce nejdřív třída utichla a potom to zašumělo: „Aha, chce být
farářem.“
„Děti, ticho!“ vykřikl pan farář. „To je velmi zajímavá otázka. Umí
někdo odpovědět?“
Děti zmlkly. Jen známý uličník Karol se chtěl vytáhnout a nahlas
řekl:
„Jak? Jednoduše! Jezdíš do města, tedy do Bratislavy, kamarádíš se
s faráři, chodíš na mše svaté, nekoukáš po děvčatech a až přijde čas,
oblečou tě do kleriky a jsi farář!“ Ve třídě to opět zaburácelo smíchem.
Pan farář je gestem umlčel a ujal se slova:
„Ten, kdo se chce stát knězem, musí nejdřív milovat Pána Boha
a cítit, že to i Bůh chce.“
„A to jako jde?“ vykřikl někdo ze třídy.
„Máme svědomí, kterým můžeme vytvořit s Bohem kontakt
a zachytit jeho hlas.“
„No, já jsem tedy ještě nic nezachytil,“ ozval se Paľo.
„To je taky vidět na tom, jak se chováš,“ odsekla mu Terezka.
„No tak, uklidněte se! Poslouchejte!“ tišil třídu Titus.
Kněz
pokračoval: „Ten, kdo to cítí, by se měl poradit s knězem a zeptat se
ho, co si on o tom myslí. Pokud není překážka, kněz mu dá doporučení
a zájemce se přihlásí na další studia.“
„Nic pro mne!“ ozval se Karol.
„Opravdu, kněžství není pro každého. Ale potřebujeme i dobré
rodiny. Pokud však někdo cítí, že má povolání k duchovnímu stavu, je
potřeba za tím jít. Je to obrovský dar od Pána Boha.“
„A vy jste tak moc studoval?“ ptala se Anka kněze.
„Ano. Po obecné škole jsem studoval na gymnáziu a potom
v semináři. Takovému mládenci se říká seminarista nebo bohoslovec.
Když se nic mimořádného nestane a on stále cítí, že ho Bůh volá, může
být vysvěcený na kněze.“
„Ale… na to je potřeba i hodně peněz, že?“ ozval se skleslým hlasem
Titus.
„Ano, ale Bůh se o své postará,“ dokončil kněz řeč na toto téma.
Hodinu zakončil výzvou: „Děti, prožijte pěkné prázdniny! Dávejte na
sebe pozor a nezapomeňte na Pána Boha! Rád vás uvidím na mších
svatých. A hlavně se modlete!“
Vzrušení ve třídě narůstalo, takže už jen vykřikl: „Běžte ve jménu
Páně! A nepřerazte se.“ Dav žáků se vyvalil ze třídy jako voda z řeky
při povodni.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
