Nabízíme další kapitolu z brožurky
Do akce jde Titus!, kterou napsal Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S........
12. Šibal, má to promyšlené
Titus nenechal nic náhodě. Pilně se připravoval na další studium.
Nechtěl oddalovat nástup do Šaštína. Trochu mu bylo líto, že opustí své
dobré kamarády, hlavně Venda. Uklidňoval se myšlenkou: „Vždyť to
nějak přežije. Nebo přijde za mnou.“
Pro nástup do školy bylo potřebné i dobrozdání od pana faráře. Když
ho otec posílal na faru, řekl mu: „Tite, musíš se naučit životem protloukat
sám. Běž pěkně za panem farářem a řekni mu, co potřebuješ.“
Titus vyrazil. Cestou uvažoval: „Co to potřebuju? Dobrozdání? Co
by to mohlo být…? To asi, jestli se ostatním zdám dobrý. Vendo, ten
by mi to zdání dal. Karol by mě nabouchal. Pro holky asi nejsem dost
hezký. No, uvidíme, jak se zdám otci.“
Přišel k farním dveřím. Jemně zaklepal a na vyzvání vstoupil.
„Pochválen buď Ježíš Kristus!“
„Na věky věků. To jsi ty, Tite. Co tě ke mně přivádí?“
„Důstojný otče, chtěl bych jít studovat k salesiánům do Šaštína. Na
to potřebuji vaše zdání, zda jsem dobrý!“
„Zdání? Myslíš dobrozdání!“ zasmál se kněz.
„Ano, to je ono. Co to vlastně je?“
„To je takové hodnocení. Doporučení, aby věděli, koho přijímají.“
„A dáte mi ho?“
„Dám, dám… Slyšel jsem, že v Šaštíně už jste byli. Líbilo se ti tam?“
„Moc.“
„Vydržíš?“
„Vydržím!“
„Tak dobře, synku. Dobrozdání ti napíšu. Trochu popřemýšlím, jak
tě vykreslím. A pošli za mnou i otce.“
„I jemu napíšete to zdání? On ale je dobrý!“
„Ne, ne. Běž už!“ Kněz se dusil smíchem. Dobře věděl, že studie
budou i něco stát. Zemanovi už měli kopu dětí, proto se chtěl otce zeptat,
jak to plánují zvládat. Taky se ho při nejbližší příležitosti zeptal. Otec
Zeman mu otevřel svoje srdce:
„Problém s penězi jsme přednesli i Titovi a víte, co nám řekl?“
„Co?“
„Šibal, má to promyšlené. Řekl nám, že kdyby ho nebyla Panna
Maria uzdravila a zemřel by, na pohřeb bychom peníze našli. Tak
nám oznámil: Vemte peníze, které jste měli připravené na můj
pohřeb!“
„Fíha, z toho Tita nám vyrůstá silná osobnost! Ten má tedy jasno.
A jde si za svým,“ poznamenal duchovní.
„To máte pravdu. Nějak už bude. Musíme víc pracovat a uskromnit
se. Něco slíbila Titova kmotřenka i moje sestra.“
„Trochu vám můžu přispět i já a zeptám se věřících, jestli by
nepomohli. I statkář Sprinzl je velkým dobrodincem. Uvidíme, co
se dá dělat.“
Zpráva, že Titus jde studovat, se rychle rozšířila. Zejména když pan
farář poprosil několik tetiček o podporu. Před kostelem se teď rozebíralo
hlavně toto.
„Kterýže to jde do Šaštína?“
„No ten od Zemanů.“
„Od kterých? Těch je jako much.“
„Od kostelníků.“
„Aha, to už vím, o kom je řeč. Za toho jsme se přece modlili.“
Ve Vajnorech bylo mnoho Zemanů a rozlišovali se podle přezdívek.
Těm, co bydleli blízko kostela a kostelničili, říkali ‚kostelníkovi‘.
Všichni, i děti.
„To ten chlapec jde i do řehole k ‚seleziánům‘?“ ptala se jedna babka.
Kolem šel právě statkář Sprinzl, který o tom věděl víc a usměrnil ji: „Ne
‚seleziánům‘, ale ‚salesiánům‘! Jsou to výborní kněží. Přijímají do ústavu
i chudé mladíky, kteří se tam můžou učit. Je potřeba je podporovat. Když
nemáte peníze, podpořte je v naturáliích. Berou i slepice, kačeny, mouku,
cukr. Vždyť víte, chlapci jedí jako kyseliny. Právě jim posílám brambory.“
„Ach tak. Tak já jim pošlu pytel fazolí. Ať jsou zdraví a ať je jim teplo.“
13. Pamatuj, odkud si vyšel!
Čas pokročil, léto přešlo a pro Tita nastal dlouho očekávaný den.
Sbalil si své skromné věci do kufru a začalo loučení. Vendo se rozloučil
hned po ránu. Říkal: „Nemám na to loučení nervy! Na, přinesl jsem ti
dáreček. Tu máš!“ Vytáhl z kapsy kousek látky.
Titus překvapeně reagoval: „Vendo, děkuju, ale k čemu mi bude
látka?“
„Jen to rozbal.“
Titus opatrně rozbaloval látku a najednou z ní vypadl háček na ryby.
„Slyšel jsem, že v Šaštíně je rybník. Když budeš mít hlad a nebude co
jíst, chyť si rybu a upeč! Jak jsme to dělali spolu,“ vysvětloval mu přítel.
„Děkuji,“ odpověděl Titus a podal Vendovi ruku. Na víc se nezmohl.
Slzy se mu tlačily do očí.
Dojímavé bylo i loučení se sourozenci. Nejstarší sestra mu darovala
vyšívaný kapesník: „Je to společný dárek. Kdybys moc plakal…“ Bratr
by jí jindy pořádně odsekl, ale nyní nebyla ta správná chvíle. Jen jí řekl:
„Chlapi nepláčou,“ a objal každého, kdo stál v řadě.
Kmotřička přišla a dala mu dvě koruny: „Tite, když ti bude nejhůř,
kup si nějakou sladkost.“ Student se zdráhal peníze přijmout, ale
kmotřička se nedala odbýt.
„Maminko, co myslíte?“ poradil se.
„No, když dávají, ber. Možná budeš mít nějaké výdaje.“
Nejtěžší bylo loučení s rodiči. Bylo jasné, že se uzavírá jedna
kapitola Titova života. Otec velmi dobře věděl, že je potřeba říct slova,
která ho budou dlouho provázet. Položil mu proto ruku na rameno
a řekl: „Poslouchej, synku, naučili jsme tě, co jsme uměli. Máš dobré
vlastnosti, ale v mnohém ještě musíš bojovat. Jsi pracovitý, odvážný,
obětavý, zbožný, máš rád lidi a rád si s nimi povídáš. To je základ.
Musíš pokračovat v konání dobra. Pamatuj, odkud jsi vyšel. Měj v úctě
kněze. Nemusíš být velký člověk. Stačí, když budeš dobrý člověk! Uč
se a neudělej nám hanbu!“
I matka chtěla něco dodat: „Poslouchej představené! Kdyby se ti něco
stalo, dej nám vědět, přijdeme pro tebe!“ Pro pláč už víc nedokázala říct.
Se vzlykotem ještě dodala: „Tady máš buchty na cestu.“
K pláči se postupně přidávali i sourozenci, kmotřička, otcova sestra,
která mezitím také přišla. To všechno trhalo citlivé Titovo srdce. I on už měl
pláč na krajíčku. Aby nevznikla pohřební atmosféra, zasáhl otec. Trochu
přísným hlasem zavelel: „Nelamentujte tady! Vždyť nejde na smrt!“
I Titus se po chvíli uklidnil. Cítil, že by měl něco říct sourozencům.
Ještě se k nim obrátil a zavolal: „Poslouchejte tatínka i maminku! Na
Vánoce přijdu a donesu dárky!“ To trochu uklidnilo dětské osazenstvo.
A život šel dál. Jemu i jim.
14. Tady se z Tebe lenoch nestane
Dvanáctiletý Titus dorazil do salesiánského ústavu a hlásil se
u dona Bokora. „Vítej, Tite! Tak jsme se opět potkali. Netrvalo to ani
tak dlouho,“ usmíval se kněz a podával chlapci ruku. Potom si nechal
vyprávět, jaká byla cesta, pohovořil s tetou, která ho přivedla. Nakonec
se opět věnoval Titovi: „Máš hlad? Že se ptám?! Chlapci mají pořád
hlad. Hned to zařídím. Až se najíš, běž za naším ekonomem. On tě
ubytuje a ukáže ti, kde se co nachází. V šest máme večeři.“
Všechno tu mělo spád. I Titova teta to pochopila: „Drahý Titusku,
zdá se mi, že jsi v dobrých rukou. Tady nedopustí, aby se z tebe stal
lenoch. Já už půjdu. A nezapomeň poslouchat!“ Ještě jednou pohladila
synovce a odešla.
Z ničeho nic byl Titus vtažený do salesiánského kolotoče a byly to
pořádné obrátky. Vydal se hledat ekonoma. Rázně vykročil doprava
a hned se srazil s jakýmsi mládencem: „Člověče, dávej pozor! Skoro jsi
mi rozbil nos!“
„Já? Tys mi udělal bouli na čele!“ Postižení si vyměnili zdvořilostní
omluvy. Když se zvedli ze země a oprášili oblečení, podívali se na sebe.
Tváře se jim rozjasnily.
„Titus?“
„Andrej? Jak jsem rád, že jsem tě potkal, kamaráde!“
Ti dva se znali už od první Titovy návštěvy v Šaštíně.
„Poslyš, nepomohl bys mi? Bloudím tady jako sousedova koza
v hustém lese. Poslali mě za ekonomem. Nevíš, kde to je?“
„Pojď, všechno ti ukážu!“ Cestou už si povídali jako staří známí.
Ekonom, don František Sersen, byl v kanceláři. Mile přijal chlapce
a obeznámil ho s tím, kde je jídelna, kde se vyučuje, kde se spí, kde
je umývárna. Pak ještě dodal: „Víš, aby v domě nebyl úplný zmatek,
řídíme se podle určitého programu. Vstáváme o půl sedmé ráno. Pak
se umyjeme, pomodlíme, máme mši svatou a po ní snídáme. Následuje
vyučování, oběd, rekreace, studium v tichu, večeře, volno nebo práce
v nějakém kroužku. Opět posilníme tělo večeří a nakonec den končíme
modlitbou v bazilice a večerním slovem. Pak jdeme spát. Abychom se
nerušili, po desáté hodině máme silentium, tedy ticho. Vím, že sis z toho
skoro nic nezapamatoval. Andrej bude proto tvým andělem strážným
a bude ti pomáhat. Souhlasíte?“
„S radostí!“ přitakali Andrej i Titus.
Tak se Titus seznamoval s prostorami, chlapci i salesiány. Andrej byl
dobrý průvodce. Prozradil Titovi i tajná místa domu. Nakonec si šli ještě
prohlédnout baziliku. Právě v ní byla nějaká skupina poutníků.
„Odkud jste?“ vyzvídal Andrej.
„Z Malacek,“ dostal odpověď. Titus se zaposlouchal, co si povídají,
a zůstal překvapený. „Jsou to Slováci nebo ne? Jakou řečí to mluví?“
„Samozřejmě, že Slováci. Jenom mají svoje nářečí. Vidím, že ty se
tady nudit nebudeš,“ smál se Andrej z upřímného srdce.
„Proč myslíš?“
„Pro tebe je tady všechno nové. A to je dobře.“ Vtom přišel ke
skupince věřících jakýsi klerik a začal jim vyprávět o historii baziliky.
Andrej zašeptal Titovi: „Poslouchej, to se ti hodí. Historii nevysvětlí
nikdo tak dobře jako asistent Feri Valábek.“
Ten se nadechl a spustil: „Šaštín je staré poutnické místo. Hraběnka
Angelika Czoborová se na tomto místě dostala do prudké hádky
s manželem. Ten se velmi rozzlobil a bez váhání ji vysadil z kočáru.
Opravdu nepříjemná situace. Ale ona se nevzdala a vroucně se modlila
k Panně Marii. Slíbila, že když se muž obrátí, dá jí udělat sochu a postaví
jí na tom místě kapličku. Přestavte si, stalo se! Hraběte zlost přešla,
přikázal obrátit a hraběnku odvezl domů.
Hraběnka také splnila, co slíbila. Pak na toto místo začali přicházet
lidé, kteří věřili a modlili se, aby se i v jejich rodině stal podobný div.
A byli vyslyšeni. Máme tu kroniku, ve které je zaznamenáno množství
zázraků.“
Valábkovi najednou zaskočilo a rozkašlal se. Titus tehdy pošeptal
Andrejovi: „Dobře to ten průvodce povídá, všemu rozumím.“
„Ano, Valábek, to je nějaký řečník. Má svůj styl. Lidé ho velmi rádi
poslouchají!“
Klerik ještě silněji zakašlal a něco vyplivl do kapesníku.
„Ach, moucha, potvora jedna!“ řekl a zatvářil se přitom tak
tragikomicky, že se přítomní neudrželi a dali se do smíchu.
„On to na ně narafičil, že?“ řekl Titus potichu.
„Tajemství, kamaráde, tajemství… a umění!“ mrkal Andrej na
kamaráda.
Valábek se nadechl a pokračoval: „Když začali přicházet mnozí
poutníci, církevní i světská vrchnost rozhodla, že se na tomto místě
postaví chrám. Jak to však udělat, všude byly bažiny? Mniši, pauláni,
měli zkušenosti a věděli, jak na to. Stojíte na dubech, přátelé!“ Mnozí se
podívali pod sebe, ale žádné duby neviděli.
„Nelžete, pane salesiáne! Kde jsou ty duby?“
„Věc se má tak: Pauláni ty dubové kmeny natloukli do bažin, ty
pak ztvrdly a mohlo se na nich stavět. Dobří lidé jejich snahu podpořili
i penězi. Proto máme baziliku. Dokonce i Marie Terezie přispěla!“
„Skutečně?“
„Skutečně! Pokud chcete, můžete přispět i vy. Ale abych to
neprodlužoval: pauláni odešli a baziliku převzali diecézní kněží.
Salesiáni sem přišli teprve nedávno, v roce 1924. Pro baziliku opatřili
zvony a pracuje se na elektrickém osvětlení. Pojďte za mnou, ukážu
vám, kde bude obraz Dona Bosca, zakladatele salesiánů. Tam vám
o nich povím víc.“
Všichni se přesouvali k bočnímu oltáři, ale Andrej zjistil, že je čas jít
na oficiální program. Šťouchl do kamaráda: „Tite, necháme je. Jdeme
na samostudium.
15. Nevzdávej, nevzdávej!
Začal běžný studentský život. Jak si jen Titus pochvaloval, že ho
doma naučili ráno včas vstávat, jíst, co bylo navařené, že ho maminka
nutila do umývání nohou a rukou! Tady to bylo potřeba a on to zvládal.
Uvědomil si, že bohatství není jen to, co má člověk na sobě, ale hlavně
to, co má v sobě!
Studenti se mořili se slovenštinou, krasopisem, tělocvikem,
matematikou, dějepisem, zeměpisem, latinou. Titus měl z Vajnor dobré
základy a od Pána i dar bystrého úsudku, proto skoro všemu rozuměl.
Salesiáni byli výborní učitelé a chlapci dělali pokroky. Titovi přeci jen
dělaly trochu problémy diktáty ze slovenštiny a matematika. Ale ředitel
domu don Viliam Vagač jednou prohlásil. „Moc se netrapte! Slovenština
a matematika jsou celoslovenské studentské choroby. Časem se z nich
vyléčíte.“
Tita dost znepokojila zpráva, že jako studenti soukromé školy musí
půlroční i závěrečné zkoušky absolvovat na státních gymnáziích.
Někteří měli cestovat až do Kláštera pod Znievom, jiní do Trnavy.
Měl z toho trochu obavy. Vždycky je přece jen lepší, když zkouší
známí profesoři. Jeho pochybnosti znovu rozptýlil don Vagač, který
chlapcům řekl: „Alespoň jim ukážete, co ve vás je!“ S Andrejem byli
stále nejlepší kamarádi, ale i s dalšími vytvořili dobrou partu. Sešlo
se tu skoro celé Slovensko. Byli tu chlapci z Bratislavy, Pohroní, ze
Záhoří, od Trnavy.
Salesiáni jim často zdůrazňovali, že národ potřebuje moudré a dobré
lidi. Výchova měla tedy zasahovat celého člověka. Nejen jeho rozum,
ale i srdce. Bylo to podobné tomu, co Titovi řekl jeho otec: „Je potřeba
být dobrým člověkem.“
Jídla bylo dost, i když brambor nejvíc. Zatím nemusel použít Vendův
háček na ryby. Šaštínský rybník si už byl prohlédnout. Zjistil, že i kapři
z něho vykukují, jako kdyby si ho chtěli okouknout. Jednou si dokonce
položil otázku: „A neposmívají se mi?“ Ale rychle ji zahnal a zatím mezi
nimi vládlo příměří.
Na co se Titus pořád těšil, byl čas rekreace. Na dvoře před jídelnou se
chlapci vybláznili do sytosti. Asistenti jim vždy přinesli nějaké nové hry.
Titus si všiml, že i bohoslovci hrají, a to dokonce v klerikách. Nemohl se
vynadivit: „Andreji, a to oni budou hrát v sutanách?“
„No ovšem, takový je předpis.“
„Ale to se jim špatně skáče!“
„Neboj se. Zvykli si. Když hrají studenti proti salesiánům, vždy nám
dají nakládačku.“
Titus byl dobrý ve volejbale a basketbale. Sice nebyl vysoký, ale
byl velmi pružný a dokázal vysoko vyskočit. A potom ten jeho úder do
míče. Málokdo jej dokázal chytit.
Jednou ho vyhledal spolužák Štefko a tvářil se jako kyselé mléko:
„Tite, je tady na tebe stížnost!“
Titus svraštil čelo a pokoušel se vzpomenout si, co provedl. Na nic
však nepřišel.
„Nevím, o co jde,“ řekl po chvíli.
„Prý ses prosmýkl mezi rukama našemu kapelníkovi Jožkovi
Strečanskému!“
„Nechápu.“
„Však pochopíš! Tady skoro každý na něco hraje. A když ne, aspoň
nosí hudební nástroje. Dnes večer máš přijít na hudební zkoušku.
Domluvil jsem ti schůzku na vrátnici!“
„Já? Mně? Jsem hudebně hluchý jako poleno.“
„To si myslíš jen ty. Nevzdávej to! Náš sbormistr umí i z nemehla
udělat trubku,“ smál se kamarád.
Volky nevolky musel jít Titus před hudebního mistra. Sbormistr ho
nechal foukat do trubky, bouchat do bubnu, strčil mu smyčec do ruky, ba
dokonce i harmoniku musel tahat.
Nakonec ještě zazpíval pověstné: „Do-re-mi-fa…“ No, nedozpíval.
„Stačí, stačí,“ zastavil umělce vedoucí sboru.
„Tak co?“ ptal se Titus Jožky.
Ten pokýval hlavou a řekl: „Splnilo se na tobě proroctví Dona Bosca.“
„Opravdu? A jaké?“ s potěšením zareagoval nadějný umělec.
„Že zpěv chlapců je potřeba poslouchat srdcem a ne ušima. Mutuješ,
drahý Tite! V této chvíli se víc hodíš na přednes prózy.“
Tita to potěšilo: „Aspoň na něco se hodím.“
Jak zjistil, hudba a zpěv byly v ústavu velmi prospěšné. Kultivovaly
srdce chlapců a dodávaly jim radost do života. Bylo krásné, když se
nějaký mladík odhodlal vystoupit před ostatními a zazpíval pěknou
píseň nebo zarecitoval báseň.
A navíc se v bazilice stále něco dělo. Na obohacení duchovního
programu byla velmi vhodná recitačně hudební pásma. Chlapce také
často zvali, aby vystupovali i v širokém okolí.
Titus si začal uvědomovat, kolik dobra se dá udělat přes umění.
Začal se cvičit ve zpěvu. Světe div se, po čase mu to i šlo. I on uměl
ostatní potěšit zpěvem hezké písně.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
