Příběh prvního blahoslaveného cikána Zefirina Jimenéze Mally. Chovatel koní padl za oběť pronásledování v období španělské občanské války, a to také proto, že nechtěl vydat růženec, který stále nosil u sebe...
V roce 1998 bylo na náměstí Svatého Petra několik tisíc cikánů se svými vozy a pestrým oblečením, aby byli svědky blahořečení Zefirina Jimenéze Mally, zvaného Pelé, prvního cikána, který byl pozdvižen k úctě oltáře. Podstoupil mučednickou smrt a zemřel s růžencem v rukou.
Během slavnosti blahořečení přijalo 7 mladých cikánů první svaté přijímání...V předvečer slavnosti se papež spolu s cikány z celého světa modlil růženec. K této příležitosti byly zhotoveny zvláštní růžence s obrazem nového blahoslaveného.
O toto blahořečení se zasadil kněz z milánské diecéze Don Mario Riboldi, který zná podrobně život příslušníků tohoto etnika. Již léta žije v malém autobusu, který mu slouží současně za příbytek. Je zde lůžko, malý stůl, něco nádobí, plynový vařič a svatostánek s Nejsvětější Svátostí. Když narazí na cikány, zůstane u nich několik dnů. Obléká se stejně pestře jako oni, své věci pere u veřejných studní a nechal si narůst knír, aby se jim více podobal. Od určité doby se stýká i s cikány ze severní Aragonie. Zná jejich jazyk "caló" a předložil do něho Bibli a řadu modlitebních knih. Bylo mu dávno jasné, že Pelé se jednou stane patronem cikánů. Proto sbíral peníze na proces jeho blahořečení.
Zeferino Jimenéz se narodil roku 1861 v Benaventu u Léridy ve Španělsku a pokřtěn byl ve Fragu. Nenavštěvoval žádnou školu a zůstal celý život negramotný, takže se neuměl ani podepsat. Jako příslušník kočovného národa se stěhoval v Katalánii a severní Aragonii z místa na místo. Když byl ještě dítě, utekl jeho otec s mladou cikánkou a zanechal rodinu opuštěnou. Aby pomohl své matce, začal Zeferino plést koše, které ve vsi prodával. Od matky se naučil křesťanským modlitbám a úctě k Panně Marii. V oněch těžkých dobách našla jeho rodina útočiště u bandity Mariana Graviho, zvaného Cucaracha. Byl v té době slavný, protože bral bohatým a pomáhal chudým. Pak ho však policie dopadla.
Když se pak Zefiino podle cikánské tradice oženil s prostou cikánkou, usadil se na počátku 20. století v Barbastru. Roku 1912 pak uzavřel i církevní sňatek. Bylo mu tehdy 51 a jeho ženě Tereze 53. Mezitím začal pravidelně navštěvovat mši svatou a účastnil se i jiných pobožností. Každý den se modlil růženec a často přistupoval ke svatému přijímání. Navštěvoval dobytčí trhy a miloval cikánské obyčeje a tance. Osvědčil se jako velký znalec koní. Jednou pomohl jakémusi bohatému muži, který tpěl tuberkulózou a na ulici ho přepadl záchvat kašle. Bratr tohoto muže, rovněž velmi bohatý, poskytl Pelému jako uznání větší sumu peněz a doporučil mu, aby nakoupil ve Francii velký počet oslů a prodal je pak výhodně armádě na začátku první světové války. Za utržené peníze si Pelé otevřel v Barbastru chov koní. Když někdo potřeboval koně nebo klisnu, přišel za ním, protože byl znám svou poctivostí a nikdy nikoho nepodvedl.
Protože jejich manželství bylo bezdětné, adoptoval bez právních formalit Pepitu, neteř své ženy. Některé z jejích dětí dnes ještě žijí. Ty si stěžovaly, že jejich dědeček byl tak velkodušný a pomáhal druhým, že samy žily v chudobě. Nejednou dal Pelé koně na úvěr a řekl: "Zaplatíš mi to, až si nahospodaříš." A mnoha cikánům, kteří své povozy museli tahat ručně, půjčil koně se slovy: "Po sezóně mi ho vrátíš." Když za ním přišli chudí, dal jim oblečení a jídlo i trochu peněz.
Jednou řekl žebrákovi: "Vezmi si to, ale dělej tak, ať se nedoví moje žena. Chtěl bych, pokud možno, předejít nedorozuměním." Jeho dům byl stále otevřený. El Bomba bez váhání dosvědčil, že "na strýce Pelého se všichni dívali jako na svatého městské čtvrti Sant´Ippolito."
Ale Bůh ho vystavil zkouškám jako Joba. Především ho v roce 1912 postihla smrt jeho ženy. K dovršení všeho zlého byl právě tehdy Pelé kvůli omylu zatčen jako zloděj a poslán do vězení. Mezi jeho zvířaty poznal někdo svého osla, který mu byl ukraden. Udal Pelého a ten na soudní útraty vydal celé své úspory. Soudce nakonec uznal, že jednal v dobrém úmyslu, když osla koupil od třetí osoby. Vyplývalo to i z účtů, které byly u soudu předloženy. Obhájce u soudu zvolal: "Pelé není žádný zloděj ani podvodník. Je to Zefirino Jimenéz Malla a je patronem cikánů." Mělo to být proroctví? Obyvatelé z Barbastra vypravují ještě dnes, že Pelé z vděčnosti šel po kolenou k 700 m vzdálené katedrále s dvěma svícemi v rukou, které pak zapálil v kapli Zázračného Krista.
Po smrti ženy a pokoření, že je zloděj, vsadil všechnu svou důvěru v Boha. V roce 1926 vstoupil do třetího řádu svatého Františka. Od roku 1931 se účastnil nočních adorací, které uvedl v život biskup Irurita, a byl jedním z nejhorlivějších prosebníků. Účastnil se všech náboženských slavností. jeho neteře si vzpomínají, jak se ve škapulíři modlil za svou ženu nebo shromažďoval k modlitbě i děti jiných cikánů. Bral je také na výlety a vyprávěl jim s velkou vášní příběhy z Bible anebo dobrodružství bandity Cucaracha, který se o malého Pelého několikrát postaral, když měl hlad. Pelé uměl uklidnit mnoho sporů a obnovit v duších pokoj.
V noci 18. července 1936 byla obec Barbastro obsazena dvěma sty dělnických milicionářů, což byli převážně anarchisté. Ještě týž večer ustavili revoluční výbor. Příští ráno přepadli anarchisté sklad zbraní a začaly domovní prohlídky a zatýkání. Kolem 11 hodiny dopoledne viděl Zefirino, který se nacházel v davu, jak milicionáři zajali jednoho mladého kněze. Okamžitě zasáhl a bránil ho: "Svatá Panno, pomoz mi. Tolik proti jednomu a ještě k tomu nevinnému!" Milicionáři se na něho vrhli a prohledali ho. Našli u něho v kapse růženec. To byl důvod, aby ho v poutech odvedli do vězení.
Ve vězení byla modlitba zakázána. Ale Pelé trávil čas modlitbou růžence. Eugenio Sopena, šéf anachistů v Barastru, který dodnes žije ve Francii, znal osobně Pelého a vážil si ho. Na doporučení adoptivní dcery Pepity mu radil, aby se nedal přistihnout s růžencem v ruce, protože je to nebezpečné. Pepita ho prosila, aby jí růženec předal, jinak její prosby budou bezvýsledné. Sama Pepita se ho pokoušela ve vězení přesvědčit: "Strýčku, moc tě prosím. Dej mi ten růženec. Dej ho pryč, jinak se může stát něco strašného." Ale bezvýsledně.
Večer 25. července ještě dříve než dorazila úderka anarchistů, kteří rozbořili kostely v Leridě, Fragu a Monzon a propustili všechny vězně, byl Pelé spolu se třemi sty osob zavlečen do jednoho kláštera, který obsadil revoluční výbor. Několik dní nato v srpnu probudili Pelého a některé spoluvězně a naložili je na nákladní auto. "Odvážíme vás na místo, kde se budete cítit lépe," řekl jim. Když auto projelo úzkými uličkami města, zahnulo na cestu ke hřbitovu. Poručili zajatcům vystoupit. Krátce nato bylo slyšet první salvy. I Pelé byl spolu s ostatními zastřelen. Podle výpovědi svého kata zemřel s růžencem v ruce a vyznal svou víru slovy: "Ať žije Kristus Král!"
Den nato poručil výbor skupině cikánů, aby na hřbitově vykopali hromadný hrob. Našli přitom i mrtvolu Pelého s prostřelenou hlavou a s růžencem v ruce. Ležel na břiše bez kalhot. Jeden z vrahů si je oblékl a honosil se v nich ve čtvrti Sant ´Ippolito. Pochovali Pelého spolu s ostatními a zaházeli nehašeným vápnem a vodou.
Dne 4. května 1998 byl Pelé spolu se svým biskupem Florentinem Asesniem, který podstoupil mučednickou smrt pravděpodobně ve stejný den, prohlášen za blahoslaveného. Cikánům obraz visel na bazilice sv. Petra vpravo od biskupova. Jako dobrý lotr, který zemřel po boku Ježíše Krista.
Zdroj: Z 30giorni 3/97 přeložil Lubomír Štula, Světlo, Týdenník Matice Cyrilometodějské č. 18/IX. ročník, 4. května 2003
