Bratr André

Po letech čekání zapsal papež do seznamu svatých Alfréda Bessetteho, známého spíše pod jménem bratr André z kongregace Svatého Kříže, který žil téměř století ve své rodné Kanadě. Jeho svatořečení mělo velký ohlas, protože pověst svatosti provázela tohoto muže již od mládí v průběhu celého života prožitého v nouzi a v blíženecké lásce. Byl velkým ctitelem svatého Josefa, jehož úctu velmi rozšířil a zasvětil na poutní chám v Montrealu...











Načrtnout jeho život znamená znovu uznat Boží milosrdenství, které chtěl Bůh vylít na současný svět těžce sužovaný nedostatkem lásky. Proto poslal nejpokornějšího z pokorných, kterého si zvolil jako po Panně Marii nejmocnějšího světce: jejího snoubence svatého Josefa.

Svatý bratr André si zvolil za program svého života hlásat, že Ježíš Maria a Josef jsou neoddělitelní, že je třeba je ustavičně vzývat, aby mohl být zbudován bratrštější svět. V této podstatné rovině je život bratra André srovnatelný s životem bratra Benilda a svatého faráře arského. Neměl znalosti prvního, ale mě chudobu, odříkání a lásku obou těchto světců. Slova, která pronesl Pius XII. při blahořečení bratra Benilda, je možno použít i o bratru André: "dělal nejobyčejnější věci tím nejneobyčejnějším způsobem."

Milost bratra André, šance církve a naděje světa spočívá v jeho osudu: Nevzdělaný, který šel ve stopách Josefa a Marie, aby lépe následoval Krista a poukazoval na něho jako Jan Křtitel jakožto na jediného Vykupitele pro svět, jehož horizont se stal pouští bez Boha, uzavřenou v zoufalství materialismu.

Alfréd Bessette se narodil v roce 1845 nedaleko Montrealu v chudé, velmi početné a pracovité rodině. Jeho otce Izáka porazil strom, když měl Alfréd devět let. Jeho matka zemřela ve věku 43 let na vyčerpanost a tuberkulózu po 13 těhotenstvích. Byla svázána nejvíce s Alfrédem, protože byl a zůstal vždy velmi slabý. Jako velmi zbožná žena naučila Alfréda i ostatní své děti modlitbě, která byla pak pro něho páteří celého života. Deset sirotků, kteří zůstali naživu, svěřili do péče příbuzných. Alfréda mateřsky vychovávala jeho teta, ale když se tato rodina odstěhovala do Kalifornie, musel se sirotek postarat sám o sebe. 13 let se pokoušel vyučit nějakému řemeslu, ale všechno bylo pro jeho tělesnou slabost a nedostatek znalostí příliš těžké. Šel tedy pracovat na druhý břeh řeky St. Lawrence do Nové Anglie (USA) a odtamtud se definitivně vrátil domů po čtyřech letech v roce 1867.

Boží prozřetelnost na něho čekala v Saint-Césaire nedaleko místa, kde byli pochováni jeho rodiče. Potkal tam nového faráře P. Josefa Andrease Provencala, který si všiml jeho velkodušnosti a ochoty a zavedl ho do kongregace, kterou založil roku 1843 francouzský kněz Basil Moreau a která se v Kanadě rychle rozšířila. Je to kongregace Svatého Kříže s dokonale stanoveným programem: osobní posvěcení skrze evangelizaci a blíženskou lásku především mezi mládeží.

Právě v době, kdy Pius IX. vyhlásil svatého Josefa za patrona celé Církve (8. prosince 1870), slavil Alfréd obláčku v noviciátě a přijal jméno Andreas. Od té doby ho všichni nazývají bratr André. S jistotou, že když nebude schopen práce, bude vždy schopen modlitby, složil r. 1874 věčné řeholní sliby.

Téměř 40 let (1870-1909) byl vrátným v konviktu Notre Dame, kde vykonával různé podružné práce. Byl ochoten ke všemu, a tak se v nezištnosti a modlitbě posvěcoval. Jeho nabitý denní program vyplňovala také setkání s žáky, jejich rodiči a návštěvníky, které přitahovala jeho pověst. Bylo mezi nimi mnoho nemocných, kteří u něho hledali posilu, protože žil v dokonalé odevzdanosti Bohu. nemocné a strádající nejen přijímal, ale také sám navštěvoval. Myslel přitom na ochotu svatého Josefa, připraveného ke všemu, jak to známe z titulů v litanii k jeho cti: "Opora rodin, Těšitel ztrápených, Naděje nemocných, Patron umírajících.". Napodoboval jeho modlitbu, jeho odevzdanost do Boží prozřetelnosti, jeho důvěru v Boha a jeho mimořádnou a soucitnou lásku k bližnímu a svěřoval mu zkoušené s jistotou, že se jim od něho dostane pomoci. Jeho úcta k svatému Josefu mu získávala mimořádné milosti, které vyprošoval na jeho přímluvu pro trpící údy Kristova těla, takže nemocní záhy pocítili úlevu a nesčetní také uzdravení.

Došlo to tak daleko, že byl bratr André vyzván, aby přijímal nemocné v chudém přístřešku naproti klášteru u zastávky pouliční dráhy (r. 1900). Tam proti konviktu na svahu Mont Royal postavil ve výklenku sochu Snoubence Panny Marie, kterou lidé stále více uctívali pod titulem Divotvůrce z Monty Royal.

Nával poutníků byl tak velký, že se bratru Andé podařilo vybudovat ke cti svatého Josefa dřevěnou kapli. Ta byla několikrát rozšířena, až se v roce 1967 stala největším poutním místem Hlavy Svaté rodiny (sv. Josefa), bazilikou, která může přijímat poutníky z celého světa.

Bratr André byl uvolněn ze svých dosavadních povinností a stal se ve věku 64 let správcem poutní oratoře a tuto funkci vykonával 27 let až do své smrti. Bydlel v malém pokojíku vedle dosud zachovalé původní kaple.

Když se tak bratr André proti své vůli stal známým na celém severoamerickém kontinentě, jezdil ke svým příbuzným a známým a shromáždil tak mnoho prostředků, které byly použity na stavbu baziliky, zbrzděnou hospodářskou krizí (1929-1936).

V prosinci 1936 byl zachvácen velkou slabostí, odvezen do nemocnice, kde zemřel 6. ledna 1937 ve věku 91 let. K jeho tělesným ostatkům přicházely týden miliony poutníků, aby se pomodlili u jeho dřevěné rakve. Byl pak uložen v bazilice do mramorového hrobu.

Přítel Boha a lidí

Co bylo tajemstvím této velké duše? Byla to niternost svědomí, které bylo živeno jeho matkou, udržováno utrpením a rozvíjeno a zjemňováno milostí a odevzdaností druhým.

Jeho otec a především jeho matka byli správní a čistí křesťané. Vzpomíná, že ještě dříve, než se naučil lásce k svatému Josefu, který se modlila chudá vdova vyprošovala si od Boha pomoc. Měl se stát člověkem, který se zcela odevzdal Panně Maii, ustavičně se modlil růženec a doporučoval tuto modlitbu druhým. Miloval mariánské svátky a nosil a rozšiřoval Zázračnou medailku. Konal pobožnosti k poctě Matky Boží. Zasvětil jí dva dny v týdnu: pátek a sobotu, a to vzhledem k jejím bolestem. Byl však především mužem Nejsvětějšího Srdce a Nejsvětější svátosti, účastnil se pravidelně mše svaté a konal adorace o prvních pátcích. Modlil se křížovou cestu a vedl k tomu druhé. Dával svým životem v duchu své kongregace příklad nejen mladým, s nimiž žil dlouho ve styku, ale hlásal evangelium především svým příkladem neúnavného milosrdného samaritána a také slovem, které dlouho neuměl napsat. S velkým zaujetím vyprávěl o umučení Páně a jeho posluchači cítili, že o něm nejen rozjímá, ale že je prožívá, tak je dojímal a proměňoval.

Jeho blíženská láska byla živena a obohacována jeho osobními zkouškami: chudobou v dětství, strašnou ztrátou rodičů, především matky, která ho velice milovala, odloučením od sourozenců a jeho ustavičnými zdravotními problémy, obtížnou cestu učení na ulicích a v dílnách, stálou prostotou jeho životních podmínek, osudem sirotka.

Jeho génius a jeho milost spočívala v tom, že se neuzavíral před utrpením, nýbrž přijímal je, osvojoval si kříž svého Pána a Mistra a otevíral se tak bolesti svých bližních. Protože se silně přiblížil k Bohu, i Bůh se přiblížil k němu. Tak prožil vzestup "proměňujícího utrpení". Byl prostoupen umučením Páně a Horským kázání, které znal zpaměti, a tak prožíval Kristovo poselství: soucitnost, která nám dovoluje identifikovat se s druhými.

Z tohoto pohledu miloval svatého Josefa, protože byl tak nablízku Bohu i člověku. Osvojil si po svém myšlenku svatého Bernarda o Panně Marii: "Svatého Josefa nikdy nemůžeme dosti milovat." Poznal ho do hloubky, aby ho mohl předávat synům jeho Syna a tak mezi nimi působit. Ale jeho úcta k svatému Josefu nebyl izolovaná. Říkal že "nemůžeme rozdělovat to, co Bůh spojil", musíme se tedy modlit spolu k Ježíši, Marii i Josefovi. Ježíš si zřejmě posloužil tímto bratrem, aby uctil mocnou přímluvu svého ochránce a daroval nám ji, aby se nezapomínalo, že svatý Josef je velký pomocník pro naši dobu.

V tom spočívá perla spirituality bratra André. On nebyl ničím, byl vysoký jen 1,5 metru, slabý, dlouho nevědomý, bez vzdělání a prostředků. Ale pro svou lásku k Ježíšovu pozemskému otci se dokázal se vším identifikovat. Pamatoval vždy na to, že víra plná důvěry je pro život křesťana tím podstatným. S touto vírou a s touto důvěrou se ustavičně modlil ve dne v noci a říkal těm, kteří se tomu divili: "Kdybyste znali utrpení světa, nedivili byste se." "Důvěřujte Bohu, a když vás nevyslyší, dá vám sílu, abyste unesli svůj kříž."

A on skutečně žil z Kříže, z jeho velikonočního světla, a toto světlo ho dovedlo do ráje jako k odměně za jeho nezištnou a věrnou službu.

Z pozemského života ke svatosti

Jak zpíváme v Magnificat, Boží sláva shlíží na ty nejmenší. I pro bratra André platí Ježíšova slova svaté Markétě Marii: "Nauč se: čím více se stahuješ do své nicoty, tím více se ponižuje moje velikost, aby tě našla."

V době hladu po moci a materiálních statcích a klamných tužeb pramenících z pýchy a egoismu, které vystupňovány ženou lidstvo a planetu do katastrofy, je "života bratra André vzorem a vůdcem pro celý svět i pro církev, " jak řekl Jean-Pierre Aumont, nynější hlavní představený kongregace, když bylo oznámeno svatořečení bratra André.

Boží prozřetelnost nám ho poslala jako znamení pro církev, aby v dnešním světě opět zvedla hlavu. Na takových svatých se projevuje moc Boží milosti a také role laiků v církvi. Modleme se horlivě k svatému Josefu za svatou církev a k svatému bratru André o pomoc všem trpícím toho světa, na které "mocní" tak zapomínají.

zdroj: Z Maria heute 10/2010, Světlo- týdeník Matice Cyrilometodějské č. 45 (14. listopadu 2010)