Nabízíme k přečtení další brožurku s názvem
Pane Bože, co mám dělat? aneb manuál pro člověka, který si v kostele připadá jako Alenka v říši divů, kterou napsal Petr Šabaka a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Kdo je v kostelích?
O lidech, které v kostele potkáte jsem nenašel lepší charakteristiku než
od Maxe Kašparů: „Mluvil jsem také o rozdělení lidu kostelního. Rozděluji
lid kostelní na chodiče, plniče, jednoročáky, kůrovce, kolečkáře, občasníky,
nečekance a blahoslavený lid věřící.
Chodiči jsou ti, co chodí do kostela. Přijde, stojí, kouká, když je konec,
tak zase jde. Nezpívá, nemodlí se, nechodí ke svátostem, on si to tam jde
prostě odstát. On tam chodí. To jsou ti lidé se šuplátkem nedělním.
Plniči. Plní si svou náboženskou povinnost. Plnit povinnosti je něco
hrozného, kde je povinnost, tam není láska. Plní si svou povinnost nedělní
a jednou do roka, jak říká starý katechismus, se vyzpovídá u řádně zřízeného
kněze, v čas velikonoční přijme Nejsvětější svátost oltářní a zase má na rok
postaráno.
ednoročáci. No, to je moje spolužačka Božka! To je ta půlnoční, kdy
chodí plakat nad jesličky. Tito lidé se vydávají za nejzbožnější. Oni vědí, kde
je kostel, a na požádání vám zazpívají „Narodil se Kristus Pán“.
Kůrovci, to je takový zvláštní lid, který se shromažďuje na kůru, ale
nikoli za účelem, aby tam zpívali. Jsou opřeni o zábradlíčko a říkají si: „Co je
to tamhle za ženskou, v tom zeleném klobouku? A tamhle ten holohlavý
chlap?“ Tak to jsou kůrovci.
Pak jsou tzv. kolečkáři. Kolečkáři jsou ti, kteří mají křesťanství na
kolečkách. Ti mají kontakt s církví jenom třikrát. Dvakrát za živa, jednou po
smrti. Na kolečkách ke křtu, na kolečkách na svatbu a na kolečkách na
hřbitov. Jak mi říkala jedna známá paní: „No, my jsme také věřící! Vždyť
jsme pochovávali dědečka s farářem!“ To jako ne, že by je tam strkali oba do
hrobu, ale že u toho byl velebný pán.
Pak jsou nečekanci, občasníci. Ti chodí do kostela občas a nečekaně.
Sami neznají proč. Třeba venku prší, tak se tam jde schovat. Jde tam
nečekaně a prší občas.
No, a pak je blahoslavený lid věřící. To jsou lidé, kteří se s církví radují,
s církví trpí a Kristus je pro ně smyslem života3.“
3 http://strasnice.lantanet.cz/zpravodaj.php?doc=c37.htm
K výčtu od Maxe Kašparů bych přidal ještě dvě skupiny věřících. První
skupinou jsou špunti a špuntovky. Tito totiž zásadně usedají na okraj lavice.
Kdo hledá místo k sezení, si většinou sedne do další neobsazené lavice.
Pohled na zašpuntovaný kostel je úsměvný. Když jsou zašpuntovány
všechny lavice, nezbývá vám jiná možnost, než poprosit nějakého špunta
nebo špuntovku, zda si můžete sednout. Dotázaný místo toho, aby se
posunul více do středu lavice, zaklíněné tělo vysouká do uličky, a když si
sednete, pěkně vás zašpuntuje.
Druhou, velmi malou skupinkou, jsou starostlivé matky. Jak zbystří, že
jste někdo nový, jsou někdy tak neodbytné, že za chvíli máte v rukou
otevřený Kancionál na písni, která se zpívá. Dozvíte se také, co se děje. Kdo
je ten kněz u oltáře. Jaké má chyby a vlastnosti. Při tom vás svým
rentgenovým zrakem proměří, co jste zač. Ale s takovými vzácnými lidmi se
nesetkáte často. Spíše se najdou vnímaví lidé, kteří vám pomohou
zorientovat se. Mohou vám být milou pomocí.
Kromě těchto všech lidí v kostele natrefíte na kněze. V krátkosti vám
vyjmenuji jejich formy. Je to s nimi trochu složitější, ale pokusím se být
stručný, jak mi káže slušné vychování.
Pokud se jedná o obyčejného kněze, který má na starosti farnost, je to
farář. Jestliže je mladíček sotva vylíhnutý ze školy, jedná se o kaplana. Pak
někde doprovází kněze jáhen. Ten může být i ženatý. Jáhen je takovým
pomocníkem biskupa a kněží. Jak se pozná? Na rozdíl od kněze totiž nosí při
mši jinak štolu (pruh plátna) a to od levého ramene k pravému boku.
Všechny tyto můžete oslovovat souhrnně: „Otče(4).“ A nebo civilněji s udáním
jejich funkce: „Pane faráři“, „Pane kaplane“. Existují i historické tituly,
označující významné farnosti, kterým se říká děkanství, arciděkanství. Tam
můžete oslovovat kněze: „Pane děkane“, „Otče arciděkane“. Oslovení: „Pane
knězi“, je komické.
(4)Latinsky se „Otec“ řekne: „Pater“, počeštěně: „Páter“. I tak můžete oslovovat
kněze.
Rád bych se zmínil o knězi s čepicí Mikuláše. Říká se mu biskup.
Oslovujte ho: „Pane biskupe“, nebo „Otče biskupe“. V našich zemích máme
také dvě arcidiecéze. Jsou v naší zemi mateřskými diecézemi všech
ostatních. Tam sídlí také biskup, kterého je vhodné oslovovat: „Pane
arcibiskupe“. Kdybyste potkali například současného pana kardinála Duku,
oslovujte ho: „Pane kardinále“, nebo jednoduše, jak jsem psal výše: „Otče“.
Kněžím při bohoslužbách pomáhají tzv. „ministranti“. Jsou to malí
kluci i dospělí pánové a někde ministrují i děvčata. Jsou oblečeni buď
bíločerně nebo jen bíle. Někdy připomínají tučňáky nebo právě probudivší
se v nočních košilích. Ti knězi jen pomáhají. Kněžími či duchovními
osobami nejsou.
Také se setkáte s kostelníkem či kostelnicí. Jsou to velice obětaví lidé,
kteří v kostele tráví mnoho času. Mějte proto pochopení, když vás
v pozdních večerních hodinách vyzvou nebo poprosí, abyste odešli. Musí otiž zavřít kostel, aby se mohli jít domů postarat o hladové krky zástupu
svých dětí nebo dobytka.
Nakonec mezi návštěvníky kostela patří řeholnice (jeptišky, mnišky)
nebo řeholníci (mniši). To jsou lidé velmi zvláštní. Rozhodně se vyplatí
s nimi zapříst hovor. Zjistíte, že jsou božsky normální nebo zajímavě
extravagantní. A navíc je s nimi legrace. Mají nám všem co říci.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 12 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
