Nabízíme k přečtení další brožurku s názvem
Stála jsem u brány nebe a pekla: osobní svědectví paní Glorie Polo, kterou vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Ďábel skutečně existuje
Teď poslouchejte, co se stalo: Když jsem se nacházela v této strašné situaci, jaký to děsný
úlek! Neboť jsem najednou viděla, že démoni skutečně existují; a nyní přišli, aby mě odnesli.
Viděla jsem tyto démony před sebou v celé jejich příšernosti a žádné ze zpodobnění, která jsem
na zemi dosud viděla, nemohou ani v nejmenším vylíčit, jak příšerně vypadají tito ďáblové ve
skutečnosti. A tak vidím, jak najednou ze stěn operačního sálu vystupuje mnoho temných postav.
Zdají se být zcela normálními a obyčejnými lidmi, ale všichni mají tento příšerný, hrůzostrašný
pohled. Nenávist jim přímo kouká z očí. A najednou chápu, že jim něco dlužím. Přišli, aby mě
zkasírovali, protože jsem přijala jejich nabídky k hříchu a nyní jsem za to musela zaplatit, a tou
cenou jsem byla já sama. Vždyť moje hříchy měly důsledky. Hříchy patří satanovi, nejsou od něho
žádnou nabídkou zdarma, musejí se zaplatit. Tou cenou jsme my sami. Když tedy tak říkajíc
nakupujeme v jeho krámě, budeme muset za to zboží zaplatit. To by nám mělo být známo.
Musíme zaplatit za každý hřích, platíme klidem svědomí, platíme vnitřním pokojem, platíme svým
zdravím… A jestliže jsme velmi věrnými stálými zákazníky satanova supermarketu a nakupujeme
stále jen v jeho krámu, nakonec nás zkasíruje sám.
Největší pomluvou a hlavní lží, velikým trikem ďábla je, že rozšiřuje pohádku, že
vůbec neexistuje.
A tyto strašlivé, temné postavy krouží kolem mne a je jasné, že přišly jenom s jedním cílem,
aby mě vzaly s sebou. Nemáte pravděpodobně žádné ponětí, co to bylo za hrůzu a strašný
strach, že mi v této situaci vůbec nebyl nic platný celý můj intelekt, moje duchaplnost, moje
vědeckost, mé akademické tituly a moje ukončené odborné vzdělání. Byly úplně bezcenné. Tyto
hříchy nás tedy táhnou do hlubiny, dolů, k „otci lži“. Jestliže ale svá politováníhodná selhání a
hříchy (které musíme zaplatit) předneseme Bohu ve svátosti pokání, pak Bůh platí tu cenu. ON ji
zaplatil svou vlastní Krví a smrtí na kříži. A ON platí pokaždé, když hřešíme, znovu. ON za nás
vytrpěl pekelná muka, která jsme si měli sami odpykat a která nás zavázala majiteli hříchů
(satanovi). Byli jsme vykoupeni Ježíšem Kristem. Nyní máme nárok na JEHO Království, na
JEHO život, neboť ON nás učinil „dětmi Božími“.
A tu nyní přišli oni, tito temní tovaryši, aby zkasírovali své jmění – MNE…
Viděla jsem je nyní vystupovat ze stěny a vstupovat do operačního sálu. Bylo to velmi
mnoho osob, které tu najednou stály okolo. Navenek vypadaly nejprve normálně, ale pohled
každého z nich byl plný nenávisti, plný ďábelské nenávisti. A byli tak bezduší, jakoby uvnitř
vyhořelí. Moje duše se vzpírala a třásla a já jsem okamžitě pochopila, že to byli démoni.
Pochopila jsem, že zde byli kvůli mně, protože jsem jim něco dlužila, protože hřích není zadarmo.
To je opravdu největší ďáblova podlost a lež, že dělá, aby lidé věřili, že vůbec neexistuje. To je
jeho strategie, potom s námi může dělat všechno, co chce, tento lhář. A nyní jsem se zděšením
viděla: Ó, ano, oni existují a už začali kolem mě kroužit, chtěli mě odnést. Dokážete si představit
mé zděšení? Můj strach, tu hrůzu?!
Celá moje věda, chytrost a společenské postavení mi teď nebyly vůbec k ničemu. Začala
jsem se válet po zemi a vrhat se na své tělo, protože jsem chtěla uprchnout do svého těla, ale mé
tělo mě už nepřijalo; a toho jsem se strašně lekla. Začala jsem utíkat a prchat. Nevím jak, ale
pronikla jsem stěnou operačního sálu. Nechtěla jsem nic jiného než pryč, ale když jsem pronikla
stěnou – ejhle – udělala jsem skok do ničeho. Byla jsem poslána dovnitř jednoho z těchto tunelů,
které tu najednou byly a vedly dolů. Na začátku tu bylo ještě trochu světla a byla to světla jako
včelí plástve. A také se to zde hemžilo jako v úlu, bylo tu tolik lidí. Dospělí, staří, muži, ženy a
s hlasitým křikem, štětinatí a s divokou hřívou skřípali zuby. A byla jsem tažena stále hlouběji do
země a pohybovala jsem se nepřetržitě dolů, ačkoliv jsem se stále snažila dostat se odtud ven.
Světla stále ubývalo a bylo stále temněji, a já jsem se hnala v tomto tunelu dál, až nastala
mimořádná tma. Bezbranně jsem se ponořila do této temnoty, pro kterou prostě neexistuje
přirovnání. Ta nejtemnější temnota na této zemi je proti tomu ještě jasné poledne. Ale tam tato
temnota působí strašné bolesti, hrůzu a hanbu a – příšerně páchne. Je to živoucí temnota, nic
tam není mrtvé nebo nehybné. Když pak jsem bez pomoci a bezbranná klouzala těmito tunely,
nečekaně jsem dospěla k nějakému rovnému místu. Zde jsem nyní byla naprosto zoufalá, ale
posedlá železnou vůlí, abych se odtud dostala pryč. Byla to tatáž vůle jako dříve, abych v životě
něčeho dosáhla, což mi teď a tady nebylo vůbec k ničemu – neboť jsem byla zde a nebyla jsem
schopná se osvobodit. Z velkých představ a snů z dřívějška nezbylo už nic. Stala jsem se
najednou prostě jen úplně malou, úplně nepatrnou.
A potom jsem najednou uviděla, jak se otevřela země. Vypadalo to jako obrovská ústa, jako
příšerně velká tlama, jako chřtán. Ta země žila, ona se chvěla!!! Cítila jsem se strašně prázdná a
pode mnou tato skličující, strašná propast, kterou lidskými slovy prostě nelze popsat.
Nejstrašnější bylo, že zde už člověk necítil absolutně nic z přítomnosti a lásky Boží. Zde už nebylo
nic, ani kapička naděje. Tato díra v sobě měla něco, co mě nasávalo dolů, aniž jsem se mohla
postavit na odpor. Křičela jsem jako pominutá. Vyděsila jsem se k smrti, když jsem zpozorovala,
že jsem tomuto pádu nemohla zabránit, nýbrž jsem byla nepřetržitě tažena dolů. Věděla jsem,
když se tu jednou zřítím dolů, pak se už nedostanu zpátky. A budu padat bez konce stále hlouběji
a hlouběji. To byla smrt mé duše, duchovní smrt mé duše, byla bych neodvolatelně navždy
ztracena.
Ale během této strašné hrůzy, na pokraji té propasti, jsem náhle ucítila, jak mě svatý
archanděl Michael pevně drží za nohy. Mé tělo padalo do této díry, ale byla jsem pevně držena za
nohy. Byl to okamžik děsivé bolesti a také příšerného strachu. Ale když jsem tak visela nad
propastí, démony dráždila ta troška světla, kterou jsem ještě měla v duši, a tak se všechny tyto
nestvůry na mě vrhly. Ty strašné stvůry byly jako larvy, jako upíři, aby toto světlo ve mně
s konečnou platností zhasily. Představte si můj odpor a hrůzu, když jsem se viděla pokryta těmito
odpornými stvůrami. Křičela jsem, křičela jsem jako pominutá. Tyto věci hořely. Ó, moje sestry a
bratři, jedná se o živoucí temnotu, je to nenávist, která tak pálí, která nás pohlcuje, která nás
vykořisťuje a vysává. Neexistují slova, aby vylíčila tuto hrůzu.
Ubohé duše
Je třeba, abyste věděli, že jsem byla bezbožnice, prakticky ateistka. Už jsem nevěřila
v existenci ďábla a potom už ani v existenci Boha. Ale zde - za těchto okolností - jsem začala
křičet:
„Vy ubohé duše v očistci, prosím Vás, vezměte mě odtud pryč, pomozte mi ven.
Prosím, pomozte mi!“
Když jsem tak křičela, naplnila mě sžíravá bolest. Tu jsem si všimla, jak milióny a milióny
lidí plakaly a sténaly. Najednou jsem viděla, jaké zde bylo nesčetné množství lidí. Mladiství,
především lidé mladí, všichni v nevypověditelných bolestech. Pochopila jsem, že na tomto
strašném místě, v této žumpě a bahně plném nenávisti a bolesti, skřípají zuby a vyráží z nich
kvílení a bolestné výkřiky, které mě roztřásly a na které už nikdy nezapomenu. Chápete? To je
vzdálenost od Boha, to je hřích, to jsou následky hříchů. Chápete, co je hřích? Zcela protichůdný
Bohu, který je nekonečná Láska. Něco tak strašného je hřích, že má takové šílené důsledky. A my
si z toho děláme vtipy. Vtipy o hříchu, o pekle a o démonech. Přitom bohužel nevíme, co činíme.
Od té doby, co jsem to zažila, uplynuly roky, ale vždy, když na to myslím, musím plakat nad
bolestmi těchto mnoha, mnoha lidí. Byli to sebevrazi, kteří se zabili v okamžiku zoufalství a nyní
byli v těchto mukách, v této bídě, v tomto trýznění; obklopeni těmito příšernými věcmi, obkrouženi
démony, kteří je trápili. Ale to nejstrašnější na celém tom mučení bylo: nepřítomnost Boha,
úplná nepřítomnost Boha, neboť tam člověk Boha nepociťuje.
A pochopila jsem, že ti, kteří si berou život, tam musejí zůstat tak dlouho, tolik roků, kolik by
bývali ještě měli žít na zemi. Neboť sebevraždou vypadli z řádu Božího, proto k nim měli přístup
démoni. V očistci jsou „ubohé duše“ jinak uchráněny před každým zlým vlivem, jsou již Božími
svatými a s démony už nemají nic společného. Můj Bože, tolik ubohých lidí, většinou mladých,
tolik, tolik, plačících, trpících, nevypověditelně trpících. Kdyby věděli, co je po sebevraždě čeká,
jistě by se raději smířili s vězením atd., než něco takového.
Víte, jaké zvláštní utrpení musejí ještě snášet vedle všeho ostatního?
Musejí vidět, jak jejich rodiče nebo blízcí příbuzní, kteří ještě žijí, kvůli nim trpí, snášejí
hanbu, mají komplexy viny: Kdybych ho byl jen vychovával přísněji, kdybych ho jen potrestal,
nebo: Kdybych ho nebyl trestal…kdybych mu byl býval řekl…kdybych učinil/neučinil to nebo
ono… Tyto výčitky svědomí jsou velmi velké a tíživé, jsou peklem na zemi. To, že musejí přihlížet
tomuto utrpení svých příbuzných, jim působí nejvíce utrpení. To je pro ně největší trápení a
démoni se z toho radují a ukazují jim všechny tyto scény: Podívej se, jak Tvoje matka pláče.
Podívej, jak Tvůj otec trpí, jak jsou zoufalí, plni strachu, jak se obviňují, jak diskutují a vzájemně se
obžalovávají. Podívej se na to utrpení, které jsi jim způsobil. Podívej se, jak teď rebelují proti
Bohu. Podívej se na svoji rodinu – to všechno je Tvá vina!
Tyto ubohé duše především potřebují především, aby pozůstalí začali lepší život, aby svůj
život změnili, aby konali skutky lásky, aby navštěvovali nemocné. A aby nechali sloužit mše svaté
za zemřelé a sami se těchto mší účastnili. Tyto duše by z toho načerpaly velmi mnoho dobra a
útěchy. Duše, které jsou v očistci, nemohou samy pro sebe učinit už nic. Nic, vůbec nic. Ale Bůh
může něco činit pro nezměrné milosti oběti mše svaté. Měli bychom jim tímto způsobem pomáhat.
Já, plná strachu, jsem nyní také pochopila, že mi tyto duše nemohly pomoci. A v tomto
strachu a příšerné panice jsem začala znova křičet: „Kdo se zde zmýlil? To musí být omyl!
Vždyť se sem přece podívejte, já jsem svatá, všichni mě v mém životě svatou nazývali. Nikdy
jsem nekradla a nikdy jsem nevraždila. Nikomu jsem nezpůsobila utrpení. Dříve, než jsem byla
finančně zruinovaná, jsem ošetřovala zuby zdarma a často jsem nepožadovala žádné peníze,
když nemohli zaplatit. Nakupovala jsem pro chudé… Co zde jenom dělám? Bušila jsem na své
‘právo‘! Já, která jsem přece byla tak dobrá a měla jsem jít rovnýma nohama do nebe. Co zde
dělám? Každou neděli jsem chodila na mši svatou, ačkoliv jsem se vydávala za ateistku a nic
jsem nedbala na to, co pan farář říkal. Nikdy jsem nezmeškala oběť mše svaté. Jestli jsem za celý
svůj život zameškala mši svatou pětkrát, tak je to hodně. Co tedy dělám zde? Pusťte mě odtud!
Vezměte mě odtud pryč!“
Pokračovala jsem v křiku a řevu, pokryta těmito odpornými stvořeními, která na mně byla
nalepena.
„Jsem římskokatolička, jsem praktikující katolička, prosím vysvoboďte mne odtud!“
Viděla jsem svého otce a svou matku
Když leželo moje tělo na zemi v hlubokém kómatu, když jsem tak křičela, že jsem katolička,
vidím malé světlo – a vězte, že pouhé malé světélko je v této neproniknutelné temnotě něčím
převelikým, jestliže jste zažili tuto absolutní, nepopsatelnou temnotu. To je to nejlepší, co se Vám
v této situaci může stát, je to ten největší dar, o kterém člověk jenom sní a ve který se neodvažuje
ani doufat, že ho také skutečně dostane. Vidím nad touto příšernou tmavou dírou několik stupňů a
dívám se nahoru a pozoruji, jak nad touto děsivou propastí stojí můj otec. Tehdy zemřel před pěti
lety. Stál téměř na okraji této díry. Měl o trošku více světla než já tady dole a o čtyři stupně výše
jsem viděla svoji matku s mnohem, mnohem větším světlem. Byla jakoby pohroužena do
modlitby, rovněž v postoji klanění. Když jsem je oba uviděla, naplnila mě tak veliká radost, tak
veliká radost, že jsem celá bez sebe začala volat: „Tati! Mami! Jaká to velká radost, že Vás
vidím. Prosím, vezměte mě odtud ven! Prosím Vás z celého srdce, vezměte mě odtud pryč!
Vezměte mě odtud ven!“
A když pak zamířili svůj pohled na mě sem dolů a můj otec mě uviděl v tak žalostné situaci,
měli byste vidět tu převelikou bolest, která se dala číst z jejich obličeje. A na druhé straně to vidí
člověk opravdu automaticky, protože tam člověk poznává každého až do nejvnitřnějšího nitra. A
tak jsem na ně pohlédla a okamžitě jsem pocítila ten nesmírný smutek a bolest, kterou moji rodiče
trpěli, když mě tak viděli. Můj tatínek začal hořce plakat, držel si ruce před obličejem a naříkal
s chvějícím se hlasem: „Ó, moje dcero! Ó, ty moje dceruško!“ A moje matka se modlila dále, a
tak jsem usoudila, že mě moji rodiče odtud nemohli vzít. Bylo to přitom pro mě ještě další velké
utrpení, že jsem svou situací jen ještě přispěla k tomu, že také oni tam, kde byli, museli navíc
snášet ještě moji bolest a mé utrpení.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 20 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
