Nabízíme k přečtení další brožurku s názvem a závěr z brožurky s názvem
Pane Bože, co mám dělat? aneb manuál pro člověka, který si v kostele připadá jako Alenka v říši divů, kterou napsal Petr Šabaka a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Úvod
Můj bratr v prvním ročníku střední školy dostal za úkol vypracovat seminární práci na téma společenské chování. Přiznám se, že jsem mu nahlédl přes rameno i do hromádky literatury, kterou listoval. V této souvislosti mne napadlo, že bych se mohl pokusit, s pomocí mnoha lidí, sepsat takový kratičký manuál pro ty, kteří se z různých důvodů ocitli v kostele a připadají si v něm jako Alenka v říši divů. Co hledat v kostele a v církvi? Jak se tam chovat? Existují nějaké praktické rady?
Na následujících stránkách jistě nepostihnu vše. Když jsem tuto knížku dával číst různým lidem, zjistil jsem, že se nedá zodpovědět každá otázka. Dokonce mnohde čtenář napoprvé neporozumí všemu. Nebo si udělá úplně odlišný obrázek o církvi, než jaký zde prezentuji. Katolická církev je velmi rozsáhlá. Od toho je ostatně "katolická", to znamená "všeobecná" a "všeobjímající."
Také hned na začátku chci říci všem, kteří se křes´tany necítí a jen se chtějí informovat, že následujícícmi stránkami je nechci přesvědčovat na víru.
Petr Šabaka
Můžu do kostela, i když v Boha nevěřím?
„Již první překážkou, kterou musí člověk překonat, je překročit práh
kostela,“ řekl mi jeden nově pokřtěný. Přítmí kostela se vám může zdát
úplně cizím světem, ve kterém se nedokážete zpočátku orientovat.
První otázkou by mohlo být: „Co v kostele hledáte?“
Druhá je
podobná: „Co v kostele najdete?“ Na první otázku existuje nejedna odpověď.
Někteří v kostele hledají umění, jiní utíkají před hlukem světa. Další se
uchylují do stínu kostela za letních veder. Jsou tací, které něco bolí a když už
neví, kam jít, jdou do kostela volat k někomu, koho neznají, ale v tu chvíli
věří, že volají správným směrem. A najdou se i tací, kteří do kostela vejdou,
protože jim zemřel někdo blízký a v kostele má pohřeb, nebo se žení
kamarád, kolega v práci křtí dítě... A nakonec je dobré zmínit se o lidech,
kteří vidí otevřené dveře a tak nahlédnou dovnitř, kde třeba hrají varhany,
někdo mluví, odříkává nějakou modlitbu a podobně.
„Ani o návštěvách turistských a prohlížejíce památky umělecké
nezapomínejme posvátnosti místa. Slušné chování v kostele nemá nic
společného ani s pobožnůstkářstvím ani s klerikalismem1.“ Tak praví
moudrost našich předků.
1 http://www.eldar.cz/zizala/minulost/katech/kostel.htm
Co v kostelích najdete? Jsou postaveny jako ZVLÁŠTNÍ MÍSTA
SETKÁNÍ. Koho s kým? Nejen člověka s člověkem, ale také a především
člověka s Bohem. Slyšel jsem názor, že „s Bohem se přeci mohu setkat
kdekoliv, například v přírodě“. Jistě, ale v kostele se mohu setkat s lidmi,
s nimiž mohu toto setkání sdílet. A protože Boha nikdo nikdy neviděl, je
dobré svou představu o Něm konfrontovat s představou, kterou mají ostatní
věřící. Tak se stáváme citlivými na svůj osobní vztah s Bohem.
Lidem, kteří se scházejí v kostelích, se říká církev. Je to slovo, které má
původ v řeckém jazyce. Znamená: „svolávat“. Církev představují ti, kteří byli
svoláni dohromady Bohem. Proto v kostelích najdete různorodou společnost:
muže i ženy, děti i důchodce, bezdomovce i vysoké politiky, profesory
i vojáky z povolání. Druhý název pro církev2 je stejným slovem jako kostel.
Znovu můžeme vidět, jak je kostel symbolem společenství, které se v něm
shromažďuje.
Někdy se stane, že přijdete do kostela a něco vás ohromí. Kněz měl
například špatnou náladu. Neustále si pletl při pohřbu jméno nebožtíka.
Místo zemřelé Boženy mluvil o nějakém Václavovi. Byla vám zima. Chtělo
se vám na záchod. Nerozuměli jste ani slovu. Někdo se na vás divně ohlédl.
Příčin, kvůli kterým jste si řekli, že do kostela už nikdy víc, je velmi mnoho.
Většinu věřících to jistě mrzí, že vás napoprvé něčím ve svém chování
odradili. Ale nemějte strach přijít podruhé. Uvidíte, že první šok byl opravdu
jen první a jedinečný. Za věřící bych vás rád pozval. Vždyť život v kostele je
velmi obohacující a inspirující, i přesto, že v Boha třeba nevěříte.
2 V Katechismu katolické církve se dočtete: „Slovo „církev“ (biblické pojmenování
„ekklésia“, z řeckého „ek-kalein“ - „svolat“) znamená „svolání“, „shromáždění“.
Označuje shromáždění lidu, obyčejně náboženského rázu. Výraz je často užíván
v řeckém překladu Starého zákona, když označuje shromáždění vyvoleného
národa, které se sešlo před Bohem, především shromáždění u Sinaje, kde Izrael
dostal Zákon a kde byl Bohem ustaven jako jeho svatý lid. Tím, že se první
společenství těch, kteří věřili v Krista, nazvalo „církev“, vyjádřilo, že se považuje
za dědice onoho shromáždění. V církvi Bůh „shromažďuje“ svůj lid ze všech
končin země. Výraz „kyriaké“, z něhož vzniklo angl. „church“, něm. „Kirche“ a
české „církev“, znamená „ta, jež patří Pánu“ (
Katechismus katolické církve, Zvon,
Praha 1995, 751).
Před několika lety jsme jezdili do jedné vesničky, kde prožili otřesnou
zkušenost. Policie pozatýkala bandu nájemných vrahů. Několik jich
pocházelo z té vesnice. To vám byl poprask. „Naše Mařenka si s ním přeci
hrála na jednom pískovišti...“ „Takový milý hoch...“ Potkalo se několik
sousedů, kteří si řekli, že to už dál nejde a přemýšleli, na koho se obrátit, kdo
má nějaký vliv na výchovu ke slušnému chování, ale nikoho nemohli najít,
protože v dnešní době si přeci každý dělá to, co sám uzná za dobré. Začali
tedy u Pána Boha. Člověk nemůže být sobě zákonodárcem na úrovni
morálky.
Založili občanské sdružení, během dvou tří brigád vyčistili kostel,
který je dominantou vesnice, ale dvacet let do něho lítali jen holubi.
Uspořádali v něm před Vánocemi koncert dětí z místní školy a školky.
Později pozvali kněze, aby jim alespoň jednou za týden něco pověděl.
„Člověk tu hodinu týdně přeci vydrží. A poslechne si alespoň pár slov, která
ho povznesou,“ řekl jeden z té skupiny sousedů. Podotýkám, že věřící nebyli.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 12 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
