Nabízíme k přečtení další kapitoly z brožurky s názvem
Janko Havlík- celkem milý, kterou napsal P. Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
XXI. Být ticho nebo hlásat?
Janko si dobře pamatoval Srholcovu radu, jak ohlašovat evangelium: Má nejprve poslouchat a až potom
hlásat Ježíše. Ale jeho misionářský duch mu nedal pokoj a hledal nové cesty, jak se přiblížit k druhým. Často si
kladl otázku: „Co by udělal svatý Vincent?“ A do svého myšlenkového úložiště si dal: Teď ukaž, co v tobě je,
pokud to myslíš vážně s těmi svými vysněnými misiemi z mládí.
Ne, už nešel do šíření víry bezhlavě. Všechno si dobře promyslel: „Musím rozlišovat, kdo je kdo a co
potřebuje. A jak se stát darem pro druhé.“
Svěřil se s tím Srholcovi a ten s jeho postupem souhlasil. Dokonce mu dal inspiraci: „Dělej to inteligentně.
Tvojí apoštolskou zbraní, prostředkem, nechť je dobrá komunikace.“
„A jakou bys mi poradil?“
„Začni rozhovor volně, prostě jen tak. Setkávej se s lidmi na úrovni srdce, dobroty a lidskosti. Mluv srdečně,
lidsky, s prvky humoru a vtipu. A usmívej se při tom. Tobě velmi sluší úsměv. Znáš tu legendu, ve které radil
mnich svému novicovi, jak má kázat?“
„Nevím, kterou myslíš.“
„No, radil mu toto: Když budeš kázat o nebi, dej do toho co největší nadšení. A když budeš mluvit o pekle,
můžeš si nechat výraz, jaký jsi měl při kázání doteď.“
Oba se s chutí zasmáli a Tóno ještě přidal tento postřeh: „A dřív než dáš náboženské poučení, ptej se.“
„Ptej se? Na co?“
„Co on na to? Postupuj tak, jak to dělal Sokrates. Dávej vtipnou otázku za otázkou…“
Janko to zkusil. A když se zeptal jedno vězně: „Jak jde život?“ dostal odpověď, se kterou nevěděl, co má
dělat. „Tady je svět v pořádku,“ a ukázal při tom na své srdce.
„A co u tebe?“
Odpověděl mu. „Též.“ A potom ten vězeň dodal: „Venku to vypadá tak, jako když klíče od psychiatrie
dostanou pacienti. To je vše.“ Podobně to bylo, když u jiného zjišťoval: „Chlapi říkají, že v táboře někdo umřel.
Nevíš, kdo to byl?“ A odpověď zněla: „Slušné způsoby.“
Mnozí vězni měli vytříbený intelekt a on zjistil, že jejich poznámky mu dlouho leží v mysli. Proto zkoušel
i on takové tahy. Vždyť by to bylo dobře, kdyby dobré slovo leželo v tom druhém dlouho.
Velkou útěchou mu bylo, když se ho jednou jistý východňár plný pochybností zeptal: „Prosil jsem o něco
Pána, a zatím jsem to nedostal… Ztrácím víru. Poraď mi, co mám dělat?“ A Janko na to: „Ta Ježíšova slova:
‚Proste a dostanete‘ mají jeden háček. Trik je v tom, že musíme žádat o správnou věc. A i mně trvalo dlouho, než
jsem na to přišel, co to je. Zpozoroval, jak trefné a účinné to pro toho východňára bylo. Zakoulel očima a jen
pověděl: „Aha…“
Janko pomalu zjišťoval, jak silnou zbraň má v komunikaci. Odpovídal jinak, než bylo u duchovních zvykem,
a i vězni to zjistili. Nejprve to byla zvědavost a potom i důvěra. Často si k němu chodili pro radu. A to i nevěřící,
odpadlíci od víry i zločinci různého druhu.
On je vyslechl a tak jako puberťákům, jim nesměl nic ostře vyčítat. Pochopil, že musí z něho cítit dobrotu. Ta
totiž otvírá srdce. A s dobrotou jim také říkal pravdu. Jako tomu, co tak strašně nadával: „Poslouchej, člověče,
vždyť ty kleješ jak pohan.“
„A divíš se? Vždyť i pohan jsem a jsem v pohanském prostředí.“
„Ne, nedivím se, ale něco by se s tím dalo určitě dělat. Alespoň kvůli dětem.“
Na to se ten chlapík s chutí zasmál, protože děti neviděl už několik let. Ale pochopil, že Janko je moudrý
a vtipný muž, proto se ho zeptal: „Co mi poradíš?“
„Nahraď jméno Boží a vulgarismy slovy jako: krišpin, dratva, fugato, aktavia, bolero…“ Chlapík se divil, ale
vzal si to jako popěvek. A zlozvyku se časem zbavil. Netušil však, že se jednou setká s otcem Krištínem…
A když on ten popěvek slyšel, jako kdyby ho někdo střelil. Do politiky se Janko nemíchal, ale na dění ve
společnosti měl jasné názory.
Jednou ho vtáhli do nějaké debaty, kde byli demokraté a liberálové na jedné straně a konzervativci na straně
druhé. Když diskuze vášnivě vrcholila, zeptali se ho: „Janko, jaký máš na to názor?“ A on pokojně odpověděl:
„Demokracie má problém…“
„Jaký?“
„Když se většinou hlasů odsouhlasí nepravda, zloba…Tak se zlo nezastavilo, ale legalizovalo a ono se šíří
dále. Mezi velké demokraty můžeme zařadit i Piláta. Dal hlasovat o Ježíši. Většina se tehdy vyslovila za jeho
smrt a on ji schválil. A spáchal se strašný zločin. Demokracie platí jen u čestných lidí. Na zlo demokracie
neplatí. Se zlem je třeba bojovat. A to máme dělat všichni, protože jinak se staneme zlí i my.“
Jistý horlivý věřící vězeň ho zase oslovil s tímto problémem: „Poslouchej Janko, Bůh stvořil člověka ke
svému obrazu. Máme to opakovat lidem, aby na to nezapomněli… Ale i ateistům?“ Janko se usmál a řekl:
„Právě jim je to potřeba říkat. Jak jinak by se to dozvěděli?“
Někteří vězni si žádali o radu, jak se bránit proti nečistotě. Bylo to velmi osobní. A Janko jim poradil toto: „Je
nutné vypudit ze sebe nečisté obrazy, myšlenky, touhy a nahradit je myšlenkami dobrými, obrazy krásnými,
touhami čistými.“ A pokračoval: „Dejte se pod ochranu Panny Marie a velmi se těšte na nebe. V tom je ohromná
motivace, proč žít čistě.“ Tvrdil: „Nebe všechno nahradí.“ A též je potřeba si posilnit vůli a fantazii držet na
uzdě, protože ta dokáže udělat v duši strašné škody.“
Janko Havlík jakoby se před mnohými výroky v duchu s někým radil a zdálo se, že pokud dostane souhlas,
řekne něco moudrého a vtipného. Dřímajícímu kamarádovi jednou řekl: „Probuď se, ty, co spíš! Ať s tebou
Zmrtvýchvstalý zatřese.“ Bylo to vtipné a zároveň motivující. Protože ten přítel mu nejprve zvěstování Pána
pomáhal, ale potom zlenivěl.
Mezi chlapy se vytvořil názor, že ví pohotově poradit a mnozí si ho proto dobírali. Když se na chodbě setkal
s jakýmsi neznámým vězněm, zeptal se ho: „A ty jsi tady za co?“
A on: „Za víru, opravdu za víru.“
„Vážně?“ s úctou se na něho podíval Janko. „A co jsi udělal?“
„Ale, ukradl jsem auto a věřil jsem, že mě nechytí.“
Mnozí za Jankem chodili i proto, že uměl dobře formulovat dopisy. I pro sebe stále žádal amnestii. Tóno
Srholec mu jednou řekl: „To se ti chce pořád takto vypisovat? Myslím, že ve tvém případě je to marné.“
A Janko na to: „Píšu, abych probudil svědomí těch nahoře a tak zachránil jejich duše.“
Avšak v táboře byli i vězni, se kterými si nikdo nevěděl rady. Jedni zraňovali druhé a ani o tom nevěděli. Jiní
to dělali naschvál. Něco v nich bylo trvale pokažené. Seděli sami, opuštění, zarostlí a nevěděli, co se svým
životem. Nejhorší byli ti, kteří se spolčovali a svoji zlobu znásobovali. Do těch se ani bachaři nepouštěli.
Spíše je
získávali na svoji stranu. A co je zvláštní, dařilo se jim to. Zlo se rádo spojovalo.
Janko Havlík se stal jakýmsi organizátorem duchovního života vězňů. Začal s tím v táboře Rovnost a potom
i v táboře Bytíz, ve kterém byl v letech 1954-1958. Tady ho přidělili k dělníkům, kteří odčerpávali vodu
z nejhlubších částí dolu. Tam si nikdo z dozorců netroufal.
Janko navázal dobré vztahy i s civilisty, kteří v dolech pracovali. Je zajímavé, že je přesvědčil, aby mu
propašovali knihy, misál, chléb a víno. Takže když se objevil kněz, měli mši svatou. Mezi vězni se našli aktivní
věřící laici, kteří se nebáli riskovat a šířit evangelium. Tady v uranových dolech se ocitl i Silvestr Krčméry
a Vladimír Jukl a další nadšenci pro Pána Ježíše. Spojili síly a na světě byla modlitební setkání, teologická
školení, biblické kroužky, přednášky…
Dokonce si Janko během práce našel čas na rozmnožování knih. Mezi jeho heroický čin patří přepisování
třistastránkové knihy od křesťanského filozofa Jaquesa Maritaina. Jmenovala se Integrální humanismus. Psalo se
v ní, jak realizovat křesťanství v nových podmínkách. Janko vnímal, že jde o nesmírně důležité téma. Vždyť se o
něm bavili i v Apoštolské škole v Banské Bystrici. V knize bylo mnoho inspirace a on se chtěl podělit. Proto
ostrou propiskou přes čtyři kopíráky přepisoval celou knihu. Potom ji rozdával známým a ti potom dalším.
Od
nich se mu dostalo i uznání: „Janko, vždyť ty jsi misionář na plný úvazek.“
XXII. Vidět za obzor
Život v Jáchymovském táboře byl drsný a krutý. Nebyl tady žádný humor a vtipy, ale tvrdá realita utrpení. I
když Janko už během vyšetřování ledasco zažil, teď se ocitl v ještě tvrdší realitě. Byly tady několikahodinové
nástupy v silných mrazech, bezdůvodné bitky, korekce v betonových bunkrech, neustálá šikana, tvrdá práce,
vysoké normy, málo jídla, ozáření z uranu, stesk po rodině i obava, co se s nimi děje. Muži se ocitli v pekle,
které může vymyslet jen člověk spolupracující se zlem.
Vězni si velmi cenili kolegů, kteří uměli vnést do tohoto prostřední povzbuzení, nadhled, jiskřičku naděje.
Patřil mezi ně i Srholec, který často svým zvučným hlasem zakřičel: „Hlavu vzhůru, bratři. Vydržme! Mějme
pozitivní mysl. Věčný život je větší než nějaký žalář nebo kus kamene, zvaný smolinec.“
I Janko dával jiným odvahu bojovat s osudem. Mnoho rozjímal a přišel i na mnohé duchovní principy. A když
se tu sešly významné osobnosti, byly chvíle, kdy si vyměňovali duchovní zkušenosti. Jednou se ho někdo zeptal:
„Pověz mi, kde je tajemství tvé veselé nálady?“
„No, zjistil jsem, že člověk má vždy před sebou dvě možnosti. Jakoby dvě kolejnice. Pokud se ocitneš na té
smutné kolejnici, tak na výhybce je potřeba si říct: Vždyť jsem Boží dítě, a má přehodit na tu výhybku na
kolejnici radostnou. Ta výhybka je v hlavě, tam je třeba něco změnit. V hlavě máš možnost volby. Všiml sis
toho?“
„Člověče, ty máš v hlavě výhybky? Já, tam mám spíše závaží, beranidlo a tím přišpendlenou nohu i hlavu,“
trpce se usmál kterýsi vězeň, kterého zaujala tato rozprava.
„Jak si mám tu nohu uvolnit?“ Janko hned využil obraz kolegy: Musíš zkoušet, jak ji vytáhnout, jak se
osvobodit. Jde o pokusy v mysli. Času tady na to máš dost. První krok udělej tento: svým „já“ skoč do svého
nitra. Do vnitřního myšlenkového světa. Tam zatoč s myšlenkami, touhami i vizemi. Protřiď si je. Některé
vyhoď, některých si nevšímej. A co s těmi nejdůležitějšími, které se ti opakují? Poraď se o tom s Duchem
Svatým.“
„Asi ti úplně nerozumím…“ chtěl záležitost vysvětlit víc.
„Je potřeba radit se s Duchem Svatým, co dělat. Potichu a v sobě. A pro radost v srdci je třeba objevovat
a respektovat duchovní zákony. Písmo svaté vlastně o nich hovoří. Nesmírně důležitý zákon je od apoštola
Pavla: „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!“
„I já mám pár takových zákonů…“ ozval se Jukl.
„Pověz nám, co jsi objevil?“
„Je o dozorcích. Platí, že když se na jednom místě objeví víc pomatených lidí, nevěští to nic dobrého.“ Bylo
to takové zlehčení situace. A využil to i jakýsi Čech: „Já znám toto: Nejhorší je smrt z leknutí. A můj přítel se
řídí zákonem, že před duchovními pastýři dává přednost krotitelům duchů…“
„No to teda, děkuji pěkně. To byl zákon trochu z jiného soudku. Je příliš plytký… Co je to za chlapa?“
„Takový neznaboh, rebel proti všemu a všem. Bloudí životem.“
„A i já jsem objevil duchovní zákon,“ připojil se Krčméry. Zní takto: „Každý hřích přináší smutek a pocit
viny. A pokud člověk stále páchá hříchy, pocit viny se zvětšuje, až mu, řekněme to takto, v duši vznikne černá
díra. My to umíme odstranit zpovědí. I proto je důležité k ní pravidelně přistupovat.“
„Ale co takoví bachaři… V jejich duši musí být strašně, a proto dělají takové strašné věci,“ vedl myšlenku
dále Jukl.
„Jeden zákon nám uniká,“ pověděl zamyšleně Janko.
„A to?“ zvědavě se ozvalo vícero přítomných.
„Že i ti bachaři jsou oběti. Zlých duch je oklamal. Dal jim mnoho lákadel, na které skočili, a které je teď
vězní. Ano, i oni jsou vězni strachu, lenosti, pohodlí, příjemnosti…Oni nejsou naši nepřátelé. My a oni máme
společného nepřítele – ďábla.
„Přesně…lidská rasa je nehorázně tupá. Místo toho, abychom se spojili proti zlému, tak se rozdělujeme
a bojujeme proti sobě. A ďábel se směje,“ souhlasil s Havlíkem Srholec.
„Janko, ty věříš, že jsou ďáblové?“ zapojil se do debaty další vězeň.
„Já to beru jako jistotu. Oni se zapřísáhli, že zničí lidstvo.“
„Úplně s tebou souhlasím,“ poznamenal Krčméry a pokračoval. „Používají na to lidi, kteří s nimi
spolupracují. A spolu přináší ovoce zlého – peklo. My máme vést zápas s těmito pekelnými mocnostmi a ne se
požírat navzájem. Jejich útoky jsou jako invaze jiných bytostí na naši zem. Mnohé už mají v pasti a nás tam
chtějí dostat. Přátelé, to je duchovní boj.“
Všichni ztichli a Janko vnesl do debaty novou myšlenku: „Jsou jen dvě srdce, které ďábel nikdy neobsadil –
Srdce Ježíšovo a Srdce Panny Marie. Někdy se ptám, co asi viděla Panna Maria.“
„No, co by asi jen viděla. To, co my – věci,“ vykřikl kdosi bez rozmýšlení.
„To je pravda, očima viděla to, co my. Ale co viděla rozumem, nebo svým duchem, nebo svědomím nebo
vírou..? Já jsem zjistil, že očima vidíme věci, rozumem do věci, duchem za věci a vírou, jak to myslí Bůh. A
Marie, když měla čisté oči i srdce, jistě viděla něco velkolepého.“
„Jak to myslíš?“ Jukl chtěl o tom vidění vědět víc.
„Tak uděláme zkoušku. Dám ti chleba. Co vidíš?“
„Je hnědý, upečený, měkký, ale je ho málo…“
„To vidíš očima. Rozumem bys viděl, že je z mouky, vody, soli… Duchem můžeš vidět jeho krásu i lásku
toho, kdo ti ho dal. Vírou bys mohl vidět, že Bůh způsobil, aby vyrostlo zrno… Vidíš tu Boží péči?.“ Nastalo
ticho, ve kterém si mnozí uvědomili, jak plytce a tělesně chápou svět. A potom kdosi promluvil: „A co teda
viděla ta Panna Maria?“
„Nádherné věci: že Bůh je dobrý, že ji miluje, že má přivést na svět Mesiáše, že je nádherný svět, který nám
chce dát její Syn, že je třeba se mu odevzdat… Marie neudělala hřích, a proto viděla působení Boha i věci tak,
jak vyšly z jeho ruky. Viděla věci v Božích souvislostech.“
„Zajímavé, velmi zajímavé,“ přikyvovali hlavou přítomní. A Janko, téma dokončil úvahou: „Je zvláštní, že
toto vidění duchem a vírou je nepřenosné! Je vícero stupňů poznání, ale každý se k němu musí dopracovat sám.
A když to člověk objeví a zakusí, že ho Bůh má rád, stalo se mu to nejlepší, co se mohlo stát. A o tom má
svědčit. To se volá povolání a poslání. Ano, Bůh se dá cítit. Maria ho cítila jako nádhernou, laskavou
přítomnost.“
Nastalo ticho, ve kterém bylo slyšet tlukot jejich srdcí. A najednou se z kouta ozval jakýsi chlapík a přítomní
v něm zpozorovali profesora dogmatiky: „Je to tak. Svatý Řehoř mluví o určitém pocitu přítomnosti Boha.
Nastává tehdy, když člověk má určité vnímání, ale nejen představu, že Bůh je přítomný. Toto vnímání Boha
člověkem je to, co se dělo, když se Ježíš po zmrtvýchvstání dal někomu poznat. Bylo to náhlé, vzrušující,
podmanivé, fascinující, úplně měnící náladu člověka. Ano, i takto se dá vnímat náš Bůh.“
Janko byl rád, že i jiný má zkušenost víry. Usmál se na profesora a dodal: „Četl jsem, že z tohoto pocitu
skutečné přítomnosti Boha spontánně pramení úcta a něha k Ježíšovi. Je to tak jemný a osobní pocit, že už jen
když o něm mluví, znamená riziko, že ho ztratíme.“
Opět nastalo ticho a nikomu nebylo do řeči. Obdivovali Janka, protože poznal Ježíše nevídaným způsobem.
Viděl jeho velikost. Viděl ho v kontextu nebe, očistce i jiných světů. Uvědomoval si ho jako laskavého vládce
nad tím vším a nad všemi bytostmi ve vesmíru. V tomto Božím světě žil a asi právě proto, že Janko „viděl tak
daleko,“ ďábel ho ničil. Byl pro něho velmi nebezpečný, protože mohl jiným odhalit Boží krásu a tyto
neviditelné světy.
A jak tuto nádheru drží člověk v sobě, jak jí se dá proniknout, když o ní přemýšlí, tato nádhera ho naplní a on
po ní baží. Žádná nečistota ani bohatství nenahradí toto cítění Pána a jiného světa. Tak se probudí láska k Bohu
a tato láska se chce šířit. U Janka to tak bylo.
„A víte, proč se uranová ruda jmenuje smolinec?“ obrátil řeč nějaký horník. A ani nečekal na odpověď
a dodal: „Jedni tvrdí, že proto, že přinášel horníkům smůlu. Když se totiž smolinec objevil, stříbro zmizelo. Ve
středověku neměli zájem o tuto rudu.“
„Já jsem slyšel, že se jmenuje smolinec, protože vypadá jako smůla. To je druhá verze…“ Tito muži se trochu
zbytečně začali věnovat už přízemním věcem. A Janko si udělal jakousi tečku za předcházející duchovní
rozpravou: Křesťanský život není možný bez žasnutí.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
