Nabízíme k přečtení další kapitoly z brožurky s názvem
Janko Havlík- celkem milý, kterou napsal P. Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
XVIII. V jáchymovském kotli
Následující den si Janko důkladněji prohlédl, z čeho se tábor skládá. Nízké dřevěné baráky, strážné věže s kulomety, ploty s ostnatým drátem, reflektory, nástupní plochy pro tři tisíce vězňů, samotky…Všude ozbrojení bachaři, vojáci, zuřivá psiska, řev, šikana…
Janko se až zatřásl. Měl štěstí, že si ho pod patronát vzal Srholec. Aby se zorientoval, jak to v táboře chodí, zeptal se ho: „Tonko, je to tu opravdu drastické?“
„Je to tvrdé, ale zvykneš si. Funguje to tady tak, že v dvanácti dolech vězni těží uraninit, lidově smolinec. Ten se potom převáží do haly při věži smrti a ta se třídí. Vězni, mezi kterými je nejvíce kněží a řeholníků, to dělají bez ochranných prostředků, holýma rukama, kladivy, lopatami…To je tady tuším nejtěžší.“
„Ale vždyť to dlouho nevydrží,“ zhrozil se Janko.
„Dozorcům a komunistům to nevadí. Životnost chlapů jsou dva – tři roky. Pokud je nepřeloží, zemřou na ozáření. Běžně se stane, že některému chlapovi odpadne maso z kosti.“
„Co???“
„Radioaktivita tak působí. Ale aby úmrtí nebyla po stovkách a očividná, vězni se po několika letech střídají. Slyšel jsem, že se tu už vyměnilo přes šedesát tisíc vězňů.“
„Člověče, vždyť tady je úplná říše zla,“ zadumaně řekl Janko.
„Máš pravdu. Ale k usmrcení dojde i při odstřelu horniny, při báňském zavalení nebo při výbuchu plynu. Na povrchu se zabíjí nejvíce při pokusu o útěk. Všiml sis těch kulometů v rozích tábora?“
„Prý jsou stále nabité ostrými náboji a vojáci jsou kdykoliv připraveni střílet, upozornili mě už na to,“ souhlasil Havlík.
„Samozřejmě. Úřady evidovaly už okolo sto padesáti pokusů o útěk a většinou to končilo oznámením rodině: ‚Váš syn, bratr byl zastřelen na útěku. Na pohřeb nejezděte‘. Není divu, že jedni chlapi se změnili na donašeče, jiní to psychicky neunesli a spáchali sebevraždu, další se pokusili o útěk a z mnohých se za pár měsíců staly trosky.“
„Bojím se, že ani já to nezvládnu,“ vzdychl si nahlas Janko.
„Ale neboj se. Bůh o nás ví. Naše síla spočívá v modlitbě,“ usmál se Srholec. „ A teď mě omluv, musím něco vyřídit…“ odešel a vrátil se až po chvíli. Svoji diplomacií dokázal něco výjimečného. Přesvědčil zodpovědného člověka, aby Janka zařadil do jejich party.
Teď byli spolu ve výtahu a přesouvali se do hloubky okolo tisíc metrů. Když se z toho Jankovi zatočila hlava, Tóno ho uklidňoval: „Buď klidný, zvykneš si.“
Dole byl vzduch těžší, až nedýchatelný. „Tady se dá i pracovat?“ divil se Janko. „Neboj, zachovej klid.
Postupně tě uvedeme do tajemství, jak přežít v této divočině.“
Vězni shodili svrchní šaty, protože v důlní chodbě bylo velmi teplo. Po chvíli to udělal i Janko. Když viděli jeho vyzáblou kostru a trčící žebra, neudrželi se smíchy: „Člověče, ty jsi bílý jak ředitel vápenky. Tebe by se i smrtka lekla. A ty svaly. Máš jich jak náš kohout pod kolenem,“ zlehčovali chlapci situaci veselými poznámkami.
„Tak chlapi, konec zbytečných řečí. Dnes postupujeme jako obvykle: udělá se odstřel, potom se podíváme, co jsme odstřelili. Jestli je tam smolinec, bereme ho. Snažíme se dělat, co nejrychleji, splníme normu a potom utíkáme co nejdál z dosahu radiace. Tak jdeme do toho. Pohněte kostrou,“ zavelel předák a každý se chytil náčiní. Janko nevěděl, co má dělat, a rozpačitě postával. Předák ho však usměrnil: „Poslyš, mladej, nezavazej tady. Zatím jdi na bok a dívej se, co děláme. Potom se k někomu přidej!“
Po odstřelu si muži vzali sbíječky, krumpáče, lopaty a začali nahrubo třídit zeminu. Měli štěstí. Narazili na vydatnou žílu. A netrvalo dlouho a vozíky byly naplněné horninou a denní norma byla splněná. „A teď pojďme rychle pryč,“ zavelel šéf a chlapi se vzdálili od místa nálezu, jak nejdále se dalo. Usadili se a odpočívali. Srholec poznamenal: „Tady máme jakžtakž svobodu. Dozorci se k nám bojí přijít. Mají obavu, že je někdo klepne.“
Oddech přešel do přátelské rozpravy a chlapi začali vzpomínat a otevírat svoje osudy: „Já jsem Karol Maník z Prešova,“ ujal se slova jeden z party. „ Komunistům jsem se postavil na odpor a spolupracoval jsem s agentem zahraniční rozvědky. Přišli nám na to a dostal jsem doživotí. Nějak to vydržím, tuším, že dostanu amnestii. I když je moje budoucnost zahalena rouškou tajemství, prosím Pána Boha hlavně o tři věci…“
Nastalo ticho, které Janko zvědavě přerušil: „O co prosíš? Na čem ti nejvíce záleží?“
„Zavřeli mě pár měsíců po svatbě. Mám mladou ženu a prosím Pána, aby ten čas, kdy jsem tady, vydržela v čistotě a počkala na mě.“ Mnohým jakoby zamrzly tváře a bylo vidět, že zaslzeli. Asi vzpomínali na svoje manželky a děti, které opustili.
„A ta druhá prosba?“
„Prosím Pána, aby moje děti, až jednou odsuď odejdu a budu je mít, aby nebyly postižené.“ „Proč taková prosba?“ nechápavě se ptal Janko. „Jde vidět, že jsi tady krátce. Radiace je potvora. Velmi postihuje pohlavní orgány a potom počaté děti.“
„A ta třetí prosba?“
„Pro mě je velmi důležitá…Prosím Pána, pokud by se stalo, že bych měl syny, tak aby se jeden z nich stal knězem. Don Bosco řekl, že kněz je největším darem pro rodinu. A já tomu věřím a vidím, kolik dobra může kněz udělat. I tady nám kněží vlévají naději a smysl žít dál.“
„Pěkné. Neprosíš o peníze, ani o svobodu či výhody pro sebe. Prosíš o velmi cenné věci. A myslím si, že ti je Pán splní. I já se budu modlit, aby jsi je dostal,“ poznamenal Janko.
A jak se později ukázalo, Maníkovi se všechno splnilo. Dostal amnestii, manželka ho čekala, děti nebyly postižené a syn se stal knězem, salesiánem. Ale to už se Janko nedozvěděl.
I jiní se sdíleli se svým osudem. Pan Michal z Chorvatského Grobu povídal zase svůj bolestný příběh: „Tak já jsem ještě před nástupem komunismu byl vyznamenán jako nejlepší zemědělec v kraji. Potom komunisté začali všechno znárodňovat, ale nikdo jim to do družstva nechtěl podepsat. A dva kolaboranti z dědiny jim našeptali, že pokud já podepíšu, tak podepíšou i ostatní. Ale já jsem nepodepsal, a tak mě šupli do basy. Po basách mě vláčí už třináctý rok. Všechno možné se mezitím událo…Ti dva se kvůli ostudě z vesnice odstěhovali a jednoho dne je roztrhl nějaký pes. Též mám ženu a děti. Třináct roků mě neviděli…“
Někdo zašeptal: „Strašné!“ A strašné bylo i to, že Michal zemřel měsíc před propuštěním.
Nastalo ticho, které opět přerušil Janko: „Pojďte, pomodlíme se růženec. Za naše blízké doma, za vězně i za jejich pronásledovatele.“
Modlit se za povýšené soudce, falešné svědky, kruté dozorce? To bylo těžší než házet lopatou těžkou zeminu do vozíků. Ale modlit se je potřeba. A s povzdychem se do toho pustili. No v Otčenáši při slovech: „jako i my odpouštíme našim viníkům,“ vždy ztichli.
Srholec si toho všiml a po modlitbě řekl: „Bratři je to těžké, ale musíme odpouštět. Slyšel jsem úvahu, že pokud si dva na smrt nazlobení neodpustí, jeden z nich v nebi nebude.“
„Až tak?“
„Opravdu, vždyť co by tam oba dva dělali? Zase by se jen hádali. To by narušilo nebeský pořádek a klid.“ Tato úvaha odstartovala vášnivou debatu. Téma rozpitvali zepředu dozadu i naopak. Hledali všechno pro i proti odpuštění. A nakonec z toho vyšlo pár moudrých závěrů: Neodpuštěním nejvíce ubližujeme sobě, odpuštění je totiž záležitost vůle.
V emocích člověk odpuštění nemusí cítit, ale pokud se odpuštění odehrálo v jeho vůli, už je to v pořádku. Emoce jsou jak splašené koně. Někdy rozbijí člověka, jindy dobíhají jeho přesvědčení. Dokonce často se dokážou změnit až po čase. Vůle je rozhodující. Kterýsi vězeň na to hrozivě zaskřípal zuby a zabreptal: „Na emocích musím ještě zapracovat.“
Blížil se konec pracovní směny. Chlapci dotlačili vozíky na určené místo a byli rádi, že mají za sebou další vězeňský den.
XIX. Život v táboře
Pohoda v partě byla i další dny. Vydatná žíla smolince jim umožnila plnit normy a potom diskutovat na různá témata. Jak říkali vězni: „Vyměňme si novinky z jáchymovské dolinky.“ A kdosi začal vesele: „Prý se tady do zaměstnání hlásil nějaký civil, ale že chtěl umývat okna v báni.“
Na politickém školení mužstva se jakýsi referent chválil, že jsme sovětům dodali už skoro osm set tun uranu a délka vyražených tunelů je přes tisíc kilometrů,“ obeznámil předák partu s tím, co se dozvěděl, a přidal i další novinku: „Organizuje se brigáda na sběr mandelinek. Komunisté tvrdí, že ji američtí imperialisté naházeli z letadel na pole brambor a hrozí velká neúroda.“
„To jako vážně nebo si děláš srandu?“
„Vážně. Slyšel jsem to skuhrat strážníky, že musí jít na takovou blbost. Bude to prý v sobotu.“
„No to je ale volovina. I takto se dá veřejně mluvit,“ smáli se chlapi, až se za břicha popadali. A pokračovali: „Jakýsi vězeň dal zlepšovák a bachař na to: ‚Dává to smysl. Zamítá se‘.“
Z veselých témat přešli na vážnější. „Prý ženy dozorců nemají co dělat, tak vymýšlejí pro svoje muže tresty, jak by mohli ponížit vězně,“ tvrdil další z party. Ach, jak hluboko může člověk klesnout, když se nudí.
Janka překvapilo, že v táboře jsou vězni různých národností: „Já jsem zjistil, že v táboře jsou němečtí zajatci, francouzští partyzáni, američtí špioni, angličtí letci, rakouští šlechtici…“
„A nás nazývají Vatikánci…“ doplnil ho Srholec. „Nejprve tu těžili uran němečtí vojenští zajatci. Ale komunisté po nástupu k moci řekli: My máme dost lidí na tuto práci. Mysleli tím politické vězně, kněze, inteligenci, všechny, kterých se chtěli zbavit. Dostali jsme tu místenku i my i ti, kteří šli okolo a na soudruhy se neusmívali.“
„Přesně tak. Všichni jsme MUKLi,“ přikykoval Karol Maník.
„Cože jsme?“ divil se Janko.
„MUKLi – Muži určeni k likvidaci.“
Chlapi ztichli a dívali se kamsi do neznáma. Janko chtěl vnést mezi ně alespoň trochu optimismu, proto řekl: „Ale myslím, že to nějak přežijeme. Něco přece vydržíme.“
Opět nastalo ticho, ale najednou někdo vykřikl: „Co to, do čerta, je? Kdosi mi přeběhl po noze. Potkan. Aha, druhý, třetí…Kam se ženou?“ Potkani utíkali směrem k výtahu. Zkušený předák hned věděl, o co jde.
Vzrušeně vykřikl: „Chlapi, je zle! Je tu plyn, potkani ho cítí. Utíkejme k výtahu!“
Všichni vyskočili, jako by měli struny v nohách a dobře udělali. Protože někde vznikla jiskra a nastal výbuch. Pořádná rána uvolnila spoustu hlíny a zavalila chlapy, hornické vozíky i nářadí. Všude nastala tma a hrobové ticho. „Chlapi, žijete?“ ozval se ustaraný Srholcův hlas.
Muži se postupně ozývali a naštěstí všichni žili, ani nebyl nikdo vážně zraněný. Ale všude byla totální tma, protože to vyhodilo elektřinu.
„Že by to byl můj konec?“ problesklo Jankovi hlavou. Litoval hříchy, ale jen krátce, protože předák začal klepat velmi hlasitě a v pravidelných intervalech na nějakou rouru. Když po čase zaslechli klepání na rouru z druhé strany, věděli, že přijde záchrana.
Jankovi přišla na mysl myšlenka, že takto se asi cítilo lidstvo po prvním hříchu. Bylo zavalené hříchem, uvězněné v negativních emocích, sevřené v otroctví svých vášní. Jediná záchrana mohla přijít shora. Z nebes. A řekl to i přátelům.
A aby jim utíkal čas, každý k podobenství něco přidal: „To klepání, které jsme slyšeli, je radostná zpráva v Písmu, že někdo přijde. Někdo, kdo nás vysvobodí,“ ozval se teolog Srholec.
„Já si uvědomuji, že bez světla se žít nedá. A platí to, že i z některého zavalení – z hříchu se člověk sám nevymotá,“ přidal svoje vnímání události Karol.
Ale když zaslechli, že se k nim blíží chlapi, a že odhrabují zeminu, skončili filozofování a i oni se pustili do práce, jak mohli. Asi po třech hodinách byli zachráněni.
Janko se naklonil k Srholcovi a zašeptal mu: „Uvědomil jsem si, že je třeba být připravený na smrt. Ta může přijít kdykoliv… Potřeboval bych se vyzpovídat. Nevíš o nějakém knězi?“
„No uvidím, co se s tím dá dělat,“ zněla jeho odpověď.
Když vyšli z dolu, Tóno se někam ztratil. Objevil se až na baráku a pošeptal Jankovi: „Zítra v dole tě s někým seznámím.“
Na druhý den po splnění normy Tóno kývnul rukou Jankovi: „Pojď, něco ti ukážu…“
Vzdálili se od ostatních a zabočili do boční opuštěné hornické chodby. Z tmy se vynořil člověk. Jankovi se ta postava zdála nějaká známá. A když se neznámý ještě víc přiblížil, od překvapení skoro vykřikl. Byl to jeho profesor chemie, don Titus Zeman. I ten byl mimořádně překvapený: „Ale, ale…Tak jsme se opět potkali,“ usmál se srdečně na Janka.
„Co vy tady?“ překvapeně zašeptal Havlík.
„Ale, jak vidíš. Na výletě, na výletě…“
„Don Titus dokázal převést mnohé bohoslovce přes hranice,“ informoval Srholec Janka.
„Bohužel, naposledy nám to nevyšlo,“ bolestivě pokyvoval hlavou don Zeman.
„Nevyšlo, ale nemůže nám být i hůř?“ odpověděl s úsměvem věčný optimista Srholec a dodal: „Všechno je dar. I když je nám tady těžko, našli jsme si nové kamarády a naučíme se i něco nového, a i pro Krista něco vytrpíme. A obětujeme to za naši mládež, aby vydržela v dobrém, aby vznikla nová povolání a ta stará se neztratila. Všechno to má smysl.“
„Ach Tonko, ty jsi taková věštecká koule. Ale co jsi to Janko chtěl? Opravit známku z chemie?“
„Ne, z chemie ne, ale z mravů. Chtěl bych se smířit s Pánem. Můžete mě vyzpovídat?“
„Ano, pojď.“ Zalezli do výklenku a po chvíli Jankovi už zářila tvář.
„A i mše svatá bude,“ zašeptal mu tiše don Titus.
„A mohl bych být na ní?“ úpěnlivě poprosil Janko.
„Mohl, proč ne. Zítra tady, v tento čas. Ale nikomu o tom ani muk.“
A na druhý den se Janko po dlouhé době setkal se svým Pánem v Eucharistii. Rozplakal se a slzy mu rozmazaly prach po tváři. „Jen si poplač, příteli můj. Jen si poplač. Vždyť Kristus, Bůh, přišel kvůli tobě sem. Tak moc tě miluje,“ řekl mu tiše don Titus a nechal ho o samotě. A když se vrátil k partě, v očích mu zase jiskřily ohníčky nadšení. A v mysli se mu obnovilo předsevzetí. „Je potřeba udělat něco pro druhé. Musím se stát darem pro druhé.“
Nadšení se přeneslo i na barák. Jako pták Fénix, který povstává z popela, zajiskřil očima a zamířil k tomu nejsmutnějšímu vězni. Něco mu pověděl a z jeho gestikulace bylo zjevné, že o tom, co mluví, je i přesvědčený. „Pán Ježíš nám pomůže. On dopustí, ale neopustí.“ Poslední věta byla řečena tak nahlas, že se na ně najednou obrátili i další vězni.
A byl by v tom ohnivém projevu pokračoval, ale Tóno mu skončil do řeči: „Pojď, ukážeme ti, jak je potřeba ustlat si postel.“ Když se Havlík otočil k němu, potichu mu pověděl: „Poslouchej, dám ti radu. Tady je tolik zraněných duší, že raději mlč, poslouchej a pomáhej. Jsou tady vrahové, násilníci, špiclové… Mnozí z nich nedorostli na duchovní řeči a jen by si je podráždil. Žij tak, aby se tě začali ptát. A až to udělají, potom jim odpověz. Protože kdo se na nic neptá, kdo nedozrál k otázkám, nečeká ani odpověď.“
„Aha, děkuji za rady. Ještě se neumím zorientovat…“
„V pořádku, pojď, půjdeme na večeři.“ Šli a nebylo to nic moc. Trochu chleba, salám a vajíčko.
„Fíha,“ poznamenal Srholec, „dnes jsme dostali i vajíčko?“
„Je na tom něco zvláštního?“
„Podle předpisu je můžeme dostat tři do měsíce. Asi věděli, že přijdeš, tak tě chtěli pohostit,“ zasmál se Tóno a poplácal Janka po rameni.
Janko se podíval na tváře vězňů. Mnohé byly smutné, tvrdé, tupé, falešné… Ale byly tu i tváře jemné, statečné, zušlechtěné utrpením. Tajemství tváře spočívalo v tom, jak se člověk dokázal skrz svoje svědomí spojit s Bohem a zda ho potom pustil dovnitř.
A pokud to bylo hluboké, upřímné, vznikla mezi nimi láska. A kdo se opravdu zamiluje, ten snese i utrpení.
XX. Srdce na dlani
Když Janka odsoudili a strčili do Jáchymovských dolů, Jankova maminka se stále vyptávala, jestli se k němu dát jít na návštěvu. Po dlouhém domáhání se po různých státních úřadech jí to bylo umožněno.
Teď je před vězeňskou bránou a s ní i dcera Mária. Pro ni povolení mít nemusela. Ta ještě neměla patnáct roků, takže byla považována za dítě. Ale dozorci se na ni dívali, jako by chtěla vyhodit do vzduchu celý jáchymovský lágr. Tak to alespoň cítila. Už u brány se na ně osopil nějaký strážník. Matku s dcerou to zarazilo, mluvil zvláštně, tak československy: „Co nesete, proukažte se!“ zaštěkal na ně jako na nepřátele státu.
Ale paní Justínu nevystrašil. Strčila mu pod nos batůžek, ve kterém voněla slanina, chléb, sýr… „To musíte odevzdat, co když je tam něco otrávené a ne pro lidi.“ Nevrle zabručel zarostlý chlap na útlou ženu. Ale ta se nedala: „A co by tam mělo být protilidské? Vždyť to u nás lidé odjakživa jí.“ Chtěla kontrolu zatáhnout na žertovnou úroveň, ale narazila na nějakého zarytého byrokrata. „A co když půl lágru dostane průjem, copak budeme dělat?!“ rozvíjel strážník hororový scénář.
„No, dovolte, z té slaniny průjem nikdy mít nebudete. Je skoro tak dobrá jako oravská. A kdyby, tak půjdete na záchod. A vůbec, vždyť je to pro Janka Havlíka a ne pro vás!“ odsekla paní Justína Havlíková a najednou odhalila, co se dělá s balíčky.
A teď se čelo bachaře ještě více zatemnilo. Jeho kolega něco málo z rozhovoru zaslechl a připomenul mu, co jim říkali na politickém školení: „Hlavně pozor na všechny vřeštící ženy! Historie učí, že dokážou odstartovat revoluci. Přestaň s ní mluvit a seber jí to!“
Ale paní Havlíková ještě bojovala o to, aby se slanina dostala k jejímu synovi. „Přivoňte si pane, ukrojte si kousek a potom to dejte Jankovi. Vždyť na něm určitě všechno visí jako u nás ve Vlčkovanech na strašáku v zelí.“
„Paní, vy se nám tady nemíchejte do vězeňského pořádku,“ zapletl se do rozhovoru další dozorce. „Ale jaké pak nemíchejte, když tu máte nepořádek! A nekřičte na mě, já nejsem odsouzená!“ V tu chvíli se kousla do jazyka, protože si uvědomila, že odsouzená není, ale při těchto barbarech lehce může být. Opravdu, tudy cesta nevede. Vždyť by ji nemuseli pustit dovnitř a ona by svého milovaného syna neviděla. Proto raději poslušně odevzdala balíček a o jeho osudu se už více nedozvěděla.
Po této přesvědčivé jazykové rozcvičce je vzali do návštěvní místnosti. Uprostřed byl stůl, na jednu stranu si sedli vězni, na druhou usadili návštěvy. Soukromí nebylo žádné. Janka přivedli dva strážcové. A sedli si k němu zleva a zprava. K paní Havlíkové přistoupil další strážník a k malé Márii také.
Paní Justína koulela očima a tiše zaskuhrala: „Lidé drazí, střeží nás, jako bychom chtěli přepadnout basu.“ V tu chvíli byl Janko před ní a neudržela radost ze setkání. „Ach Janko, synáčku můj…“ Ale potom se zarazila, protože viděla, jak je chudý. Zalomila rukama: „Jak to jen vypadáš. To ten jejich Lenin řekl: ‚Pracovat na tuny, jíst na gramy‘.“
„Buď klidná, mami, zvládám to,“ usmál se Janko. Obrátil se k sestře Márii a pochválil ji: „Jak jsi jen vyrostla a jak jsi zkrásněla.“ A s veselým nádechem v hlase dodal: „Ne že bys předtím nebyla pěkná…“
Marienka se mu za lichotku odvděčila milým úsměvem a potom skromně sklopila zrak. Nechala mluvit starší, i když by měla tolik co bratrovi říct. Řeč se stočila na otce, bratry, na zdraví, co je nové ve vesnici, jestli bude amnestie…
„A víš ty, Janko, že už se nejmenujeme Vlčkovany, ale Dubovce?“ řekla mu čerstvou novinku. Rozebírali, jak k tomu došlo. Potom oba dva začali vytahovat pěkné události, které se za ten dlouhý čas odloučení přihodily. Ale čas utíkal jako voda. A strážníkův hlas proťal vzduch, jako když zahřmí: „Končíte…!“
„CO? Už? Vždyť jsme přišli až z druhé strany republiky…“ protestovala paní Havlíková, ale Janko ji uklidnil: „Mami, to nemá cenu. Budete mít jen nepříjemnosti. A vlastně, mami, píšu jedno odvolání za druhým. Uvidíme, zda mě propustí,“ dodal svoji naději.
Potom se zatvářil, že je z rozhovoru rozrušený. Rukama si prohrábl vlasy, protřel si čelo i ústa a nakonec Márii chytil na rozloučenou za ruku. Zároveň si ji přitiskl k sobě, políbil ji na čelo a tiše zašeptal: „To je pro tebe.“
Strážník všechno registroval, ale myslel si, že to je polibek pro děvče… Mária ucítila, že jí Janko dal něco do ruky. Naštěstí zachovala chladnou hlavu a nepodívala se, o co jde.
Následovalo ještě jedno objetí s maminkou a už je rozdělili. Smutku bylo teď mezi nimi víc než dost. Proto Janko pověděl myšlenku, která ho tady držela nad vodou: „Mami, víš, jak se to u nás říká… Pokud to chceme všechno přežít, musíme být veselí.“
„Pěkně jsi to řekl…Děkuji.“
A dřív než by si to uvědomily, byly s Mařenkou venku na ulici. Emoce se jim tlačily do celého bytí, takže se podpírajíce pošťuchovaly k lavičce v parku a musely si odpočinout.
„Mami, podívej, co mi Janko dal…“ zašeptala tajemně Marienka matce.
„Cože? On ti něco dal?“ tlumeně vykřikla máma Justína.
„Podívej, srdíčko.“ Mária otevřela dlaň a v ní bylo v plexiskle zalité malé srdíčko.
„No toto,“ nepřestávala matka od úžasu kývat hlavou…
„Jak to jen mohl vyrobit?“
„Možná ani ne on, ale jeho kamarádi…“
„A vypadá, že je ze zlata. Je na něm i křížek a z druhé strany… Tvoje iniciály MH –Mária Havlíková. No toto, a kdy ti to dal?“
„Myslím si, že to měl celou dobu v ústech, a když se tvářil, že je rozrušený, tak si ho dal z úst do ruky a vtiskl mi ho do mé ruky při loučení.“
Medailonek putoval z jedné ruky do druhé a Janko ani netušil, jak velkou radost jim udělal.
„To je celý on,“ řekla matka Márii. „Stále myslí na druhé a chce jim udělat radost.“
A Mária se celá rozzářila: „Tak on na mě celou dobu myslí, on mi chtěl udělat radost. Je to velký bratr.“
„To teda je. Vždyť má i výšku dva metry…“ zažertovala matka. A nahlas rozvíjela myšlenky: „To zlato asi museli najít při tom vrtání v zemi. A jak ho asi dokázali i roztavit a vyformovat… Neslýchané.“
„Jankovo srdce bude odteď stále při mně. Budeme se za něho modlit, ať ho Pán chrání a Matka Boží provází. A když se vrátí, vykrmím ho a…“
„Marienko, jsi úžasná, ale něco nechej i na mě,“ vrátila ji do reality paní Justína a dodala: „Dcero moje, ale víš, že o tom můžeš říct jen tatínkovi a sourozencům? Nikomu jinému, aby z toho tvůj bratr neměl zle…“
„Budu mlčet jako hrob.“
A tak se i stalo. I když Marienka velmi ráda povídala, tajemství udržela až do bezpečné doby. A ještě i dnes se s něžnou láskou dívá na medailonku ve tvaru srdce a tvrdí: „Janko mne stále provází. Dokonce cítím, že mě už několikrát sebral hrobařovi z lopaty. Doktoři mi před třiceti lety řekli, že budu žít jen tři měsíce a ejhle, jsem tu. Přežila jsem i ty doktory, co mi to předpovídali. A jsem i onkologický pacient a ledvina mě neposlouchá, i srdce se mi zadrhává, ale ještě nenastal můj čas odchodu. A věřím, že Jankova láska mě bude provázet i při přechodu do věčnosti. Protože to je můj velký bratr.“
Ale vraťme se k Jankovi. Opravdu těžce se mu ten večer usínalo. Uvědomil si, o co přišel. Kolik lásky a něžnosti mohl doma dostat. Nemohl mít i on manželku, děti, klidný život? Má to smysl, co teď prožívá? Vždyť žije jen jednou. Najednou si uvědomil, že myšlenkami zabrouzdal do divných sfér. Zastavil je a vroucně se modlil. „Pane, měl jsi pro mě jiné povolání. A právě proto, že žijeme jen jednou, má smysl žít, co žijeme. A přijmout utrpení, které mě provází. Obětuji ho za lidi a mé drahé, aby vydrželi na té jejich cestě povolání. Dobrou noc.“ Přikryl se dekou a snažil se usnout, protože druhý den měl opět fárat v dole.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
