Nabízíme k přečtení další kapitoly z brožurky s názvem
Janko Havlík- celkem milý, kterou napsal P. Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
XV. Návrat ke studiu
Mladí řeholníci se při práci na stavbě přehrady nedali zahanbit, plnili plány vysoko nad normu. To byla odpověď na tvrzení některých nepřátelských svazáků, že neumí pracovat a že jsou darmožrouti. Ale jak čas utíkal, zodpovědné školící kádry nevěděly, co s nimi. Tak je pro jistotu ještě jednou proškolili a potom je poslali domů s příkazem: „A snad se budete chovat vzorně! Jak se na občany socialistické vlasti patří!“
Některým řeholníkům v nejbližší době přišly povolávací rozkazy a museli nastoupit na vojnu.
Janko se vrátil domů do Vlčkovan. Ale co doma? Ne, že by se tady necítil dobře, ale on měl přece jiný životní sen. Práce na poli, starost o husy, slepice, prasata…To ho nenaplňovalo. Má si najít děvče a oženit se? Ne, to by nebylo ono. Srdce ho neustále táhlo ke kněžství. Modlil se, co má dělat a Duch Svatý mu vnuknul myšlenku: „Teta Modesta umí dobře poradit.“ S myšlenkou se svěřil bratrovi Tonkovi a ten se přidal: „Půjdu s tebou.“
Řeholní sestra Modesta je srdečně přivítala, ale hned je informovala: „Něco se okolo nás děje. Špehují nás. Abyste neměli problémy, musíme setkání omezit…“
Spolu se sestrami jim začaly hledat ubytování i práci, ale o pár dní později, tedy 29. srpna 1950, začala „Akce R“ – řeholnice. Komunistům šlo o likvidaci ženských řeholí.
Vincentinky, které pracovaly ve školství, byly deportované do centralizačních klášterů ihned. A mezi nimi byla i Modesta. Přesouvali je z místa na místo, až skončila na severu Čech, v místech, odkud vystěhovali sudetské Němce. Jí i sestry dali na práci do bavlnářských závodů k výrobním linkám.
Řeholní sestry, které pracovaly ve zdravotnictví, neměli kým nahradit, proto je ještě ponechali v Nitře. A ty se v Nitře ujaly Havlíkových jako svých synů. Bydlení jim našly pod Kalvárii a Jankovi přihrály práci ekonoma v nábytkářském podniku. A když se blížila zima, sestry jim koupily i kabáty – hubertusy. Nějakým Božím řízením se v nemocnici ocitl i otec Štefan Krištín. Sestry daly Havlíkovým o tom ihned vědět a došlo k setkání. To bylo ale radosti! Po nadšeném přivítání jim otec vyjádřil svoji nejdůležitější skutečnost: „Drazí moji chlapci, já jsem na útěku. Utekl jsem z koncentráku, z Hronského Beňadika.“
„No vy se teda nezdáte. Vy teda máte kuráž…“ obdivovali ho mládenci.
„A co jsem měl dělat? Budu někde, kde nechci být? Věřící mě potřebují.“
Po informacích kdo, kde a jak prožil první vlnu pronásledování, Janko vyslovil zajímavý návrh: „Otče, nemohli bychom si dokončit noviciát a pokračovat v teologických studiích? Škoda ztracených let. Dáme vědět i vašemu synovci Vojtěchovi, i bohoslovci Pikalovi…“
Nastalo ticho, ve kterém otec Krištín tvrdě přemýšlel. Potom váhavě odpověděl: „Váš nápad se mi líbí, ale bude to nebezpečné. Estébáci mě hledají. Poradím se s otcem Hutyrou. A vlastně, ten je též na útěku. Je policií celostátně hledaná osoba.“
„Je to skoro jak na divokém západě,“ poznamenal, Tonko.
Ale Janko ho poopravil: „Spíše jak na divokém východě.“
Akční trojka se dohodla, kdy se zase setkají, a otec Krištín měl za úlohu zjistit, jaký názor má na tuto záležitost představený, otec Hutyra.
Asi po dvou týdnech jim otec Krištín donesl rozhodnutí: „Dobře jste se modlili. Otec Hutyra s tím souhlasí, dokonce posilnil formační skupinu o otce Rudolfa Púchovského a Ľudovíta Orješeka. I oni utekli z Beňadika a jsou v ilegalitě.“
„Fantastická zpráva,“ rozplývali se mládenci.
„Jen musíme být velmi opatrní, protože čert, ani estébáci nespí. Ti naši dva otcové budou chodit podle potřeby přednášet svoje předměty.“ A vyučování začalo. Jak se na seminaristy patří, stanovili si denní program. Museli v něm počítat s prací v různých zaměstnáních. Ale všechno si nastavili tak, že i když venku zuřila totalita, v jejich srdcích i v jejich bytě byl pokoj a zavládlo v nich Boží království.
Naši studenti na svých setkáních často hodnotili vzniklou společenskou situaci. Bylo to pro ně velmi důležité, protože museli pružně reagovat na vzniklé poměry.
„Slyšel jsem, že státní moc zrušila všech třináct seminářů a zřídila jen jeden – generální v Bratislavě. A prý tam berou každého a vyučují v něm i sympatizanti KSČ, estébáci i bývalý partyzán…Chtějí dát do oběhu lidově demokratické kněze. Ateismus Slovenska pokračuje,“ informoval otec jednou večer své svěřence.
„Nedá se s komunisty rozumně diskutovat?“ uvažoval Janko, který věřil v dobrotu člověka.
Otec Krištín vynesl zprávy z podzemní Církve: „Někteří představení Církve to i chtěli, ale zjistili, že s nimi není řeč. Jsou jak vygumovaní a plní nenávisti. Naši pronásledovatelé ovládají média a soustavně vykládají hlouposti. Národu jsou kněží a řeholníci představeni jako největší nepřátelé státu. A když vyslovíš jiný názor, zavřou tě. Mají v rukou moc a chtějí ovládat všechny instituce i celého člověka.“
„Z ničeho nic nastalo obrovské pronásledování. Všechny to zaskočilo,“ řekl Tonko smutným hlasem.
„Kde je příčina toho všeho?“ zamýšlel se i Vojtěch.
„Svět je zlý, lidé jsou nasáklí zlobou. Strach o sebe a egoismus pokřivil charaktery lidí,“ vyslovil svůj postřeh Štefan Krištín.
„Ale vždyť mezi nimi jsou i křesťané,“ divil se Janko.
„Máš pravdu, ale mnozí mají strach o sebe, o rodinu, jsou povrchní… A někdo ironicky poznamenal: Správný křesťan Bibli vlastní, ale nečte,“ usoudil s trpkostí v hlase otec Krištín.
„Ale mnozí i vystoupili na obranu křesťanství a jsou v base,“ hájil Janko křesťany.
„I to je pravda. A takovou brutalitu a teror nikdo nečekal. Minule kdesi bránili svého kněze. Estébáci zavřeli každého, kdo jim přišel pod ruku. Byl mezi nimi i jeden sedmnáctiletý chlapec. Představte si, vláčili ho po vyšetřováních a soudech, dokud nedospěl. A důvod? Aby mu mohli dát trest jako dospělému. Schytal osmnáct roků basy.“
„Jinde udal syn otce, že doma nadával na komunisty. No řekněte, co je to za dobu? To už vážně všem šibe?“ rozčiloval se horkokrevný Tonko. „Člověk by si až zoufal, že společným úsilím jsme ze světa udělali chlívek.“
„Ale právě to nesmíme. Ani zoufat, ani se nechat vtáhnout do koloběhu zla. Ani úmyslem, ani zlořečením nebo proklínáním. Musíme mít Boží nadhled na dané události. On i ze zla dokáže udělat dobro. Důvěřujme mu.“ Vyslovil moudré myšlenky vždy pozitivně naladěný Janko.
„Dovolím si s tvým názorem hluboce a důrazně souhlasit,“ s úsměvem přizvukoval otec, a aby se řeč obrátila jinam, zeptal se: „A jak jste pokročili v modlitbě?“ Chlapci si postěžovali na nesoustředěnost při rozjímání, raději by častěji chodili na adoraci…
Otec Krištín vyslechl jejich snažení a kolokvium zakončil radou: „No, modlit se, se naučíme jedině modlením. Je třeba to zkoušet a zkoušet. A pamatujte na slova svaté Terezie z Avily: Když neumíš rozjímat při čištění cibule, neumíš to ani před svatostánkem.“ Tento výrok je zaměstnal na dlouhou dobu: Co tím jen otec myslel?
Ti horlivější vyzkoušeli, jaké myšlenky jim vznikají při čištění cibule, ale nebylo to nic meditativního. Na svatost tam ani nenarazili. Ale Janko si zapsal zvláštní poznatek: „Duchovní život není jen lezením na kopec, ale spíše ponoření se do Pána Boha.“
Mladíci se ani nenadáli a první ročník studia v improvizovaném semináři byl za nimi. Tonko to prožíval velmi radostně. Doslova se těšil: „Zdá se, že totalitě unikáme skrz prsty.“
Otec Krištín to viděl mnohem vznešeněji: „Možná náš postup vyzkoušejí i jiné řehole, a tak pomohou těžce zkoušenému národu.“
XVI. Konec ráje
Šest chlapců v jednom domě – to je v totalitě přece jen podezřelé. A upozornit na podezřelé jevy, to měli „svědomití“ obyvatelé národa ihned ohlásit. Pověděli to i ve škole, kterou navštěvoval jeden iniciativně naladěný nitranský student. A tak řekl otci: „Tati, říkali nám o lidech, kteří chtějí ublížit našemu socialistickému zřízení… Nedaleko od nás žije skupina mládenců, kteří se chovají podezřele. Mám to oznámit?“ Asi tak nějak se odehrával rozhovor v jednom domě nedaleko našich bohoslovců.
Otec, jednoduchý dělník mu poradil: „Ano, je potřeba to nahlásit na policii. Aby se našemu zřízení nic zlého nestalo. Ještě nikdy jsme se neměli tak dobře, jak teď.“ A nejmenovaný student šel na polici, která měla sídlo nedaleko, a ohlásil: „Něco se děje v sousedství. Žije tam mnoho chlapců a dlouho do noci svítí. Asi jsou to špioni.“
A tak 29. října 1951 ozbrojené komando naběhlo k paní Valáškové, u které lazaristé bydleli a s výkřikem „Ruce vzhůru! Všichni ke zdi!“ pozatýkali bohoslovce i otce Štefana Krištína. Další agresivní povel byl pro policisty: „Berte všechno, co se vám zdá podezřelé! Pamatujte si, že jedna katolická publikace je horší než vagón dynamitu.“ Lazaristé byli tiše a jen jejich pohybující se rty oznamovaly, že se modlí: „Už je to tady. Přesvatá Panno, ochraňuj nás!“ zašeptal potichu otec Štefan Krištín. Velitel to zaslechl a surově ho okřikl: „Mlčte, už jste se nakázali dost! Teď budeme mít slovy my. Seberte je!“
Život měl ověřit, jak studenti teologie pochopili teologii a jak ji uvedou do praxe. Akce pro komunisty to byla významná, protože na nejvyšší komunistické vedení přišla zpráva: „Nitranská špionážní skupina byla odhalena.“ Někdo za to čekal povýšení.
Uvězněné lazaristy odvezli do nitranského vězení a začal jejich výslech a mučení. Den po dni, týden po týdnu, měsíce a měsíce. Pořád stejné otázky: „S kým jste spolupracovali? Komu jste odevzdávali informace? Kdo byl kontaktní osoba ve Vatikánu?“ Silou moci z nich chtěli udělat vatikánské špiony.
Janko dostal od Pána sílu, aby to všechno snášel s pokojem. Byl mírný v projevech, na vyšetřovatele se sem – tam i jemně usmál a zbožnost před nimi neskrýval. A to zlého ducha, který byl v nich usazený, nesmírně dráždilo. Takže si na něm vyzkoušeli všelijaké trýznivé metody. A trvalo to víc jak pět měsíců. Po jednom zvlášť surovém zmlácení na něho rozzuřený bachař zařval: „A co Bůh?“
„A co je s ním?“ odvětil tiše stonající Janko.
„Kde je teď, proč vás nezachránil?“
„Hm, možná se teď rozhodl zachránit vás, abyste jednou pochopili a litovali, co jste udělali.“
Jindy, když byl s ním vyšetřovatel sám, dostal, Janko otázku: „Vysvětlete mi něco. Všechny babky z vesnice o mě říkali, že ze mě jednou bude kněz a podívejte se, kde jsem…Šířím komunistickou ideologii a brojím proti křesťanství. Co myslíte, proč se to stalo?“ A Janko, naplněný poznatky z morálky, mu pokojně odpověděl: „Myslím, že jste udělali někde chybu v morálním životě.“
„Ven!“ zařval vyšetřovatel. „Velmi rád. To jsem nečekal, že mě z basy propustíte,“ usmál se Janko a odebíral se pryč. Až teď si bachař uvědomil, že vězeň nemůže sám jít ven, proto vykřikl: „Stráže, odveďte vězně!“
Jankův postřeh byl správný. Člověk nejvíce hřeší proti lásce. A když je toho mnoho, oslabí ho to v naději, až ztratí víru v Boha. A tato pravda byla pro velitele nesnesitelná.
Po dlouhých měsících, ve kterých vyšetřovatelé střídali bití s výslechy, Janka a jeho společníky převezli do Justičního paláce v Bratislavě. Výslechy pokračovaly i tady, ale byly trochu mírnější. Schylovalo se k soudu a vězni měli přijít před obecenstvo zotaveni.
Na začátku února roku 1953 byli převezeni zpět do Nitry a začal soudní proces s názvem „Krištín a spol.“ Jak jen byli obvinění překvapeni, když zjistili, že ve skupině je až sedmnáct obžalovaných. Kromě nich tam byli i vincentinky, přátelé, laici…
Tonko neudržel jazyk a potichu řekl bratrovi: „Zdá se, že každý, kdo se jen okolo nás mihl, toho vyčenichali, zmlátili a jdou ho soudit.“
„Člověče, mohli tady k nám dát i kocoura paní domácí. I na toho by se určitě něco našlo…“ odpověděl mu šeptem Janko.
V obžalobě státní prokuratury se psalo: „Vatikán zmobilizoval proti budování socialismu svoji nejvěrnější armádu řeholních kněží.“ Potom následovaly samé nesmysly a nakonec jejich teologické studium povýšili na velezradu.
Vojtěch Krištín tiše utrousil: „Už jen to slovo zní hrozně.“ Ze zamyšlení je vytrhl ostrý hlas soudce: „Takže se přiznáváte?“
„A k čemu, prosím pěkně?“ ozval se Janko. „Mým konečným cílem bylo, že jsem se chtěl stát knězem. Nemám co jiného dodat.“ Soudce chytil nervy, ale ještě se stihl ovládnout. S červenou tváří připomínající krocana blekotal další nesmysly. A svolával na obviněné hromy – blesky.
Slovo dostali i obvinění a těsně před vynesením rozsudku Janko pokojným, zvučným hlasem pověděl: „Prosím slavný soud, aby trest, který chce uložit těm, co trpí za nás, rozdělil mezi nás a mne dal nejvíce.“ V sále nastal rozruch, protože něco takového bylo neslýchané. Bylo to něco, co zaskočilo přísedící, senát i soudce. Zaskočilo, ale neobměkčilo.
A rozsudky zněly: „Obviněný Štefan Krištín se odsuzuje na dvanáct roků odnětí svobody. Vincentinky Florina Barbora Boehnigová a Vincencia Anna Hansková na patnáct roků.“ V podstatě to dostaly za to, že Havlíkovým koupily kabáty. Byly to opravdu drahé hubertusy.
Mladý jezuita Pavol Horský z Vlkolínce dostal deset roků. To bylo vlastně za půjčení knihy o základech filozofie. Laik Anton Korec, bratr tajného biskupa, dostal deset roků. Ale vyražené zuby nazpět nedostal. Jeho reálné provinění bylo to, že pomohl ukrývajícím se kněžím vybavit falešné legitimace. Následoval trest pro bohoslovce. A tu přece byla taková nějaká spravedlnost, jen co je pravda. Všichni dostali stejné tresty – deset let. Smůlu měl, ale bohoslovec Bohuslav Pikala. Mezi ním a soudcem se odehrál malý, ale významný rozhovor. Pikala totiž neudržel jazyk mezi zuby a připomínkoval soudce. A ten když se ho ironicky a zlomyslně zeptal: „Který biskup vás teď vysvětí?“ odpověděl něco ve smyslu: „A co já vím? Však on se nějaký najde.“ A smál se u toho. A toto opravdu neměl dělat.
Soudce zareagoval velmi pohotově, „nestranně a odborně“.
„Však vás ten smích přejde!“ A na „počkání“ mu nadělil o osm roků basy navíc. Svévolně mu zničil osm roků života. Takže mladý Pikala, pykal a dostal za pár slov a jeden úsměv o osm roků žaláře navíc. Pozoruhodné, jak se dá v krátkém čase „vylepšit skóre“ z deseti na osmnáct roků! Někdo to spočítal a vyšlo mu, že obvinění dohromady dostali oko dvě stě roků basy. Nespokojení byli nejen odsouzení, ale i soudce. Zdálo se mu, že Jankova vážná odpověď: „Nechť rozdělí tresty jiných na bohoslovce, a že jemu ať dá nejvíce,“ byla pro národní bezpečnost Československé republiky velmi nebezpečná.
Soudce si uvědomil sílu svědectví, a proto senátu tlumeným hlasem pověděl: „Nesmíme dovolit, aby vznikli hrdinové! To by vedlo mladé k mučednictví.“ A proto dodatečně a s velkým křikem Jankovi vynadal: „Fanatiku! Co si myslíte, že z vás uděláme mučedníka?!“
Janko byl přímý, jednoduchý, s nevinným úsměvem, se šarmem a v úmyslu čistý mladík. A to ty nečisté a falešné „pány moci“ dráždilo teď i potom, kamkoliv šel. Jeho vlastnosti promítaly i do zatvrzelých svědomí. To pronikalo i do zatvrzelých svědomí. V nich vznikaly výčitky, které jim přinášely pocit viny a narušovaly jejich falešný pokoj. A tak s tím museli něco udělat.
Buď mu dají za pravdu a změní se, anebo změní trestance. To druhé se nedotýkalo jejich egoismu a neohrožovalo jejich lehký život. A proto Janka všude bili jak žito. A jemu zůstala jen útěcha mučedníků, kterou vyslovil svatý Pavel Filipanům: „Vždyť vy jste od Krista dostali milost nejen v něho věřit, ale i pro něho trpět.“
XVII. Od basy k base
Odsouzené lazaristy převezli zpět do Bratislavy a co bylo pro ně milé překvapení, šupli je do společné cely. „Přátelé, kdybyste věděli, jakou mám radost, že jsme opět spolu,“ rozplýval se nadšeně otec Štefan Krištín. „To je pěkné, ale jsme v base a napařili nám vysoká čísla. A ten prokurátor nám řádně zavařil!“ skuhral Tonko Havlík. A další se ke skuhrání a vzdychání přidali. „Ale no tak, nebuďte jak baby. No co, tak jsme dostali basu, nějak to přežijeme. Staré záhorácké přísloví říká: „když to chceme všechno přežít, musíme se rozveselit,“ směřoval je Janko k lepším myšlenkám. „Ale já o tomto přísloví nic nevím,“ odmlouval mu Tonko. „Opravdu, využijme čas, dokud jsme pohromadě.“ Podpořil Janka duchovní otec. A tak střídali modlitbu s rozhovory na téma: Co, kdo, od koho a jak schytal, jaké typy dozorců potkali, co komu pomohlo přežít. V relativně klidných chvílích mohli rozebírat, co se vlastně s nimi stalo. Hledali i to, kde udělali chybu, ale potom to už nechali tak.
Otec Krištín to shrnul slovy: „Co se stalo, stalo se. Jsme v nové situaci, první část křížové cesty je za námi. Pilát nás odsoudil a čekejme na další zastavení. Naberme proto na to novou sílu.“
Jednou se jim zdál Janko nějaký zamyšlený, a proto se ho zeptali: „O čem přemýšlíš?“
„O síle slova.“
„A na co jsi přišel?“
„No, že naše budoucnost se tvoří našimi rozhodnutími. Přemýšlím, že vždy, když jsem Bohu řekl ‚Ano‘ někam mě to posunulo a začal jsem hlouběji chápat svět. Náš život vlastně hodně závisí na takovýchto ‚ano‘…“
„I já jsem zjistil, že Bohu se vždy vyplatí říct ‚Ano‘, přizvukoval duchovní otec. Do rozpravy se zamíchal i Bohuš Pikala: „Janko, a nemáš obavy z basy, z toho, co přijde?“
„Proč bych se měl bát? Vždyť každý člověk zemře. A do té doby bude buď smutný, utrápený, anebo bude klidný a v srdci radostný. Jde o nastavení pozadí ve své hlavě a emocích v srdci.“
I duchovní otec s tím souhlasil: „vincentinský duch obsahuje radost. Naší snahou je být sjednocen s Bohem, který je láska a radost. Jeho duch bude v nás a radostným laskavým duchem vydáme svědectví o tom, že náš Bůh je Bohem radosti. Musíme brát i vězení jako jednu velkou příležitost k oslavě Boha. Jdeme na misie, bratři,“ povzbuzoval je otec. „Jdeme na misie, ale skoro jako mezi lidožrouty,“ skuhral Tonko, který celkem ještě nebyl naladěný na optimistickou notu. „A já si myslím, že to nejlepší nás teprve čeká,“ usmíval se Janko a zdál se být nějaký vznešený.
„Správně, Janko,“ povzbudil ho otec Krištín. „Naše povolání bude v jiném prostředí, ale jeho podstata – být darem pro druhé, zůstává. Budeme mít mnoho příležitostí vytvořit ze sebe dar…To je teď naše mise, naše povolání. K tomu nás volá Bůh.“ Janko se pro to tak nadchl, že mu až oči zářily. A nadšení i šířil: „A že jsme ve vězení? No, je tam toho hodně. Vždyť náš zakladatel Vincent de Paul byl ve vězení. Zajali ho turečtí piráti a předali do otroctví. Vlastně my jdeme v jeho stopách a to znamená, že jdeme dobře.“
„On, kamkoliv šel, myslel na misie. My jdeme tam, kde nás velmi potřebují – jdeme na misie k vězňům. Slyšel jsem, že mnozí se houževnatě modlí, aby dostali mezi sebe duchovní, zasvěcené, tak jdeme…“ povzbuzoval je otec i ostatní.
„Pro nás by bylo lepší, kdyby Pán nevyslechl jejich modlitbu, ale to se asi nestane,“ pověděl s povzdechem Tonko. Zdálo se, že i on opouští poraženeckého ducha.
„Mám radost z nadšení Janka, ale já ho ještě nemám. Jak na to? Potřebuji probudit v sobě ten jeho oheň,“ pověděl upřímně Vojtěch Krištín. „Že by zabrala sebemotivace?“
„Já to dělám tak, že se snažím hodit starosti za hlavu a nastavím si mysl na vnímání krásy a dobra okolo mě. Teda „přepojím“ mysl a pozvu do ní Ducha Svatého. On mi to tam zapálí jako hořlavinu a cítím se skvěle. Tedy radostně a nadšeně,“ prozradil svůj recept na nadšení Janko.
Takové debaty vedli bratři lazaristé často až do noci. Společný pobyt jim pomáhal prohloubit duchovní život, zapomenout na vězeňský stav a soustředit se na krátké okamžiky štěstí. Ale každý tušil, že to nebude dlouho trvat. A opravdu to tak i bylo. Jednoho dne přišel drsný rozkaz: „Nástup! Za deset minut máte odchod!“
Všichni věděli, že nastává čas rozloučení. Otec Krištín jim ještě připomenul: „Pamatujte, v srdci jste synové sv. Vincenta. V tom je svoboda, kterou vám nikdo neukradne. Svoboda spočívá v konání dobra a v lásce. Láska, která slouží!“
Potom je rozdělili, nacpali do zelených antonů – autobusů, kde byly cely a okna natřená tak, aby neviděli, kam je vezou. Odvezli je do Ilavy. Tady vyfasovali vězeňské oblečení a potom šupem s nimi do vězení po celém Československu. Janko se spolu s Vojtěchem Krištínem dostal do Jáchymova, městečka v česko-německém pohraničí.
Po příchodu do tábora ho nevrlí dozorcové obeznámili s pravidly a přesunuli do dřevěného baráku, kde už bylo plno vězňů. Když vstoupil dovnitř, všichni ztichli. Zvědavě si přeměřovali jeho vysokou vyzáblou postavu. Viděli vznešenou, ale bledou, utrápenou tvář a kdosi utrousil: „Co nám to tu poslali za strašáka?“ Janko byl z takového počtu lidí překvapený a z úst mu vypadlo: „Do háje, kam jsem se to dostal?“
„Nejsi v žádném háji, jsi v kvalitní base…“ zaznělo od někoho.
„Kdo jsi a proč jsi tady?“ ozvala se z mužstva další otázka.
„Jmenuji se Janko Havlík, jsem z Vlčkovan od Holíča a jsem tu za vlastizradu,“ vysypal nový obyvatel pokoje všechno podstatné o sobě.
„Fíha, takže vítej mezi námi, mezi vlastenci, které označili za vlastizrádce. Většina z nás je tu zavřená na tu stejnou diagnózu. A co si vlastně udělal?“
„Jsem lazarista a někdo nás udal, že studujeme teologii a chceme být kněžími.“
Mezitím vstoupil do baráku černovlasý mladý muž, a když zaslechl Jankův hlas, hned vykřikl: „Janko Havlík, pamatuješ si mě?“
„No jak by ne. Tóno Srholec ze Skalice…“ zavýskal a radostně mu podal ruku. Po přivítání Tonko mávl rukou a představil přítomné: „Jsou to rolníci, dělníci, právníci, doktoři, historici, řeholníci, letci, inženýři, partyzáni, generálové…vybraná společnost, výkvět národa.“
„A jak ty ses sem dostal?“ vyptával se zvědavě Janko přítele.
„Pokusil jsem se dostudovat teologii v zahraničí a při přechodu Moravy nás chytili. Smůla, ale co už. I tady jsou lidé. Pojď mezi nás. Napětí se uvolnilo a i další vězni srdečně podali Jankovi ruku. Odlehlo jim, že nedali na pokoj nějakého špicla.
„A co tu děláte?“ zeptal se Janko chlapců.
Nato se někteří rozesmáli. „Rýpeme se v zemi,“ utrousil někdo, ale slova se chytl historik Karol, který začal zeširoka: „V jáchymovské zemi se nachází okolo čtyři sta druhů minerálů a sedmnáct druhů železných rud. Kromě jiných i stříbro. Ve středověku se tu razily stříbrné tolary, které daly název americkému dolaru.“
Zahanbit se nedal ani jiný chlap, který se představil: „Jsem fyzik, akademik Felix. A k tomu, co řekl můj kolega dodávám, že v 19. století přišla slavná vědkyně polského původu Mária Curie Sklodowská, zakopla o nějaký kámen, začala ho zkoumat a zjistila, že něco vyzařuje. A tak ze smolince oddělila nový prvek, rádium. A je v něm i kopa uranu. No, a už i Němci tušili, že v něm bude nějaký zakopaný pes, protože Hitler po něm doslova bažil. Nacisté ho houževnatě zkoušeli…Ještěže nestačili přijít na to, jak se z něho uvolňuje energie. Na to přišli až Američané a udělali atomovou bombu. A už ji umí udělat i Rusové. A chtějí mnoho bomb a uranu. A my ho těžíme.“
„Aha, tak se věci mají,“ spojil si to všechno dohromady Janko. A uvědomil si, jak je dobré, když si má člověk s kým popovídat, když najde přítele, který ho nezradí, když zapadne do dobré party, do společenství, kde jeden druhému pomáhá nést jeho kříže.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
