Nabízíme k přečtení další kapitolu z brožurky s názvem
Janko Havlík- celkem milý, kterou napsal P. Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
XIV. Zatmění zdravého rozumu
Komunisté byli při moci jen chvíli a už se chystali eliminovat svého úhlavního nepřítele, za kterého
považovali Církev. Na výkvět národa – řeholníky – spustili zvěrský plán se zapojením brutální síly
a teroristických komand. Útok na bezbranné v takové barbarské podobě nikdo nečekal.
Janko se spolu s novici ocitl v centralizačním klášteře, který byl zřízený v klášteře redemptoristů v Kostolné u
Trenčína. A byli tu i jiní řeholníci. Vytrhli je z laskavého prostředí svých komunit a hodili jako kost před nějaké
zkrachované bytosti.
„I u vás dělali při zatýkání takový hukot, jak kdyby nastal soudný den?“ zeptal se Janko mladého řeholníka.
„Ano. U nás pořád dokola řvali: „Kde máte zbraně?“ poznamenal verbista Michal.
„S motykami hledali zbraně i ve svatostánku“ zapojil se do debaty další řeholník a dodal: „Prý v nějakém
klášteře hledali i tanky.“
„Já jsem salesián Anton Hlinka,“ představil se jim mladý klerik a pokračoval: „V Michalovcích salesiáni
objednali průkazy pro ministranty z Andělské legie. A estébáci je zavřeli, protože prý chtějí založit Anglické
legie na území Československa.“
Bylo to tak tragikomické, že se debatující až zasmáli. To neušlo pozornosti dalším mladíkům a vytvořil se
velký kruh. Postupně se odstraňovala anonymita a začali se cítit celkem dobře.
Hlinka to využil a řekl: „Poslouchejte, musíme držet při sobě. Oni to mají všechno promyšlené. Představené
oddělili od mladých řeholníků a nás tu dali na přeškolení.“
„A v čem nás chtějí školit?“ nešlo do hlavy Tonkovi Havlíkovi, který tu byl také.
„Počkej a uvidíš.“
A opravdu. Nemusel ani dlouho čekat. Předstoupil před ně jakýsi politický pracovník a vyzval je: „Chlapci,
nebudu chodit kolem horké kaše. Podepište mi, že vystupujete z řehole a můžete jít domů.“
Když nedosáhnul toho, co chtěl, začal jim tlouct do hlavy marxisticko-leninskou ideologii. Po něm přišli další
přednášející a střídali se jako na páse. Jeden mluvil o dělnickém hnutí, druhý o vykořisťování člověka člověkem,
a že v tom měla prsty nejvíc Církev. Završili to tvrzením: „A Církev to dělala už od prvního století před naším
letopočtem!“
„No to určitě,“ vykřikl kdosi z pléna a dodal: „Vy nejenže v nic nevěříte, ale ani nic nevíte!“
I tento soudruh zuřivě vyběhl z místnosti. Potom přišel jakýsi malý chlapík a spustil v jiném duchu: „Ach,
kdybyste jen věděli, jak vás Církev oklamala. Naštěstí jsme zasáhli, jinak by z vás byli zpátečníci, tmáři,
darmožrouti, nevzdělanci, brzdy pokroku…takoví, jako staří řeholníci, kteří nemají progresivní pokrokové
smýšlení 20. století.“
„Ale jak, pane přednášející. Vždyť skoro všechny vysoké školy v Evropě založila Církev. Jen pár z nich
založili králové, ale i ti byli věřící,“ oponoval Janko, protože už to nemohl vydržet. Přednášející zčervenal jak
rak. Potom vřískal štěkajícím hlasem: „Tak zaprvé: Nejsem pán, ale soudruh.“
„Jak chcete. Ale víte, že pojem soudruh zavedli jezuité?“ uzemnil ho zase Hlinka. Nato přednášející prudce
vstal a opustil místnost.
„Představa, jací podivíni se mezi námi pohybují, je někdy až strašidelná…“ řekl Janko.
„Poslyš, nejsi ty Záhorák?“ zeptal se Janka nějaký usmívající se chlapec.
„Jsem. Proč?“
„Protože mluvíš přímo, neuhýbáš, nebojíš se a máš dar rozhněvat frajery, jako byl ten chlapík.“
„A ty jsi kdo?“
„Jsem též Záhorák, Anton Srholec ze Skalice.“
„Já jsem Janko Havlík z Vlčkovan…“
„Tak mi řekni. Bydlíme pár kilometrů od sebe, tak to jsme skoro rodina,“ zasmál se Srholec.
Po několika měsících marného přeškolování je přesunuli na stavbu mládeže. V Púchově-Nosicích stavěli
přehradu. Bylo tu okolo tří tisíc mladých lidí z celého Slovenska a pět set mladých řeholníků a noviců.
Chlapci
i děvčata měli různé pracovní zařazení. Řídil to Československý svaz mládeže a samozřejmě, z povzdálí
komunisté a estébáci. Nálada na stavbě byla také mládežnická, budovatelská, uvolněná, zábavná, flirtující…
„Zdá se mi, že většina těchto děvčat se chce vdávat,“ poznamenal Janko.
„Správně uvažuješ. O to jde právě komunistům. Chtějí, aby se bohoslovci oženili,“ souhlasil Anton Hlinka.
Naši řeholníci zatím odolávali. Snažili se společně modlit, dokonce i na mši svatou do Púchova se jim někdy
podařilo zajít. Lazaristé, salesiáni a verbisté bydleli společně v jednom domě. A pokud někdo měl něco na
povzbuzení, ujal se slova. Skoro pravidelně to bylo nejvíce před spánkem jako večerní slovo.
Jednou večer měl slovo Anton Hlinka a přítomným pověděl tento motivační příběh: „Takových staveb
mládeže, jako je tato, je v Československu více. I řeholníci jsou tam s jinými mladými. A jednomu se velmi
zalíbila jistá dívčina. A začal jí nadbíhat. Po promítání v kině se k ní přiblížil a v davu ji jemně chytil za ruku.
Ale ona nereagovala. Tu si pomyslel: Proč je taková chladná? Když se dav rozplynul, on se lépe podíval
a představte si: Ta ruka, za kterou ji chytil, byla dřevěná. Ihned to vyhodnotil: „Nechytej tu dívku za ruku, ty
máš kněžské povolání.“ A od té doby se snažil být věrný slibům, které dal Bohu.
Všichni na něho vytřeštili oči, protože si uvědomili, že k tomuto řeholníkovi promluvilo nebe neobvyklým
způsobem. A že Bůh o něm a o nich ví. Jak čas plynul, sem – tam už i bylo vidět, jak některý bohoslovec
přátelsky rozmlouvá s krásnou dívkou.
Jedno nedělní odpoledne se salesiáni chovali nějak divně. Byli při sobě a občas se nějaký ze skupinky vytratil.
Janko jako bystrý pozorovatel si toho všiml a zašel za Srholcem: „Děje se něco?“ Anton chvíli okouněl, ale asi
v hlavě rychle vyhodnotil, že Janko je spolehlivý a zašeptal: „Přišel k nám kněz. Kdo chce, může jít ke zpovědi.“
„A mohl bych i já?“
„Zeptám se…Za chvíli doběhl a řekl: „Můžeš.“
Po přípravě byl Janko poslaný na určené místo. Uviděl tam ve svazácké košili jakéhosi muže. Přišel blíže
a najednou skoro vykřikl. Potom však tiše pověděl: „Vždyť my se známe. Vy jste don Titus Zeman. Jak jste se
sem dostal? Co tu děláte?“
„Pssst…přišel jsem povzbudit bratry. A zjistil jsem, že si chceš opravit známku z chemie…“
„To ne, ale opravit chování a vyzpovídat se bych chtěl.“
„Prosím, můžeme ihned.“ Odbočili trochu stranou a stalo se.
„Pošlu vám i svého bratra Tonka, ale musím ho ještě přesvědčit…Mohu?“
„A co, udělal něco zlého?“
„Ani ne, ale jako pravý Záhorák zuří na komunisty a nechce jim odpustit.“
„No, tak to zkus. Budu tu asi ještě hodinu.“
Janko přišel za Tonkem a pošeptal mu do ucha: „Je možnost se vyzpovídat, chceš?“
„Já bych i šel, ale mám v srdci hněv a neumím se ho zbavit. Proč já mám poslouchat ty komunistické
nesmysly a běhat s kolečkem po stavbě?“ Janko ho uklidňoval. „Vydrž, je potřeba jim odpustit.“
„Odpustit? Vždyť nám pokazili životy. A na toho, který mi vyrazil zub, se bude těžce zapomínat…“
„Musíš odpustit, protože ta negativní energie, jdoucí z nenávisti, tě sežere. Obrať to na humor.“ Když Tonko
stále záporně vrtěl hlavou, Janko hledal motivaci v Písmu: „I svatého Petra kdosi naštval, a proto se ptal Pána
Ježíše, kolikrát mu má odpustit, jestli až sedmkrát. A Ježíš mu pověděl, že až semdesátsedmkrát. A sedm
znamenalo mnoho, takže sedmdesátsedmkrát znamená stále. Jsou lidé, kteří podněcují nenávist. My jsme šiřitelé
pokoje. Raději přemýšlej, jak vytvořit ze sebe dar pro druhé. To je teď naše povolání. Kašli na komunisty, věř
Bohu.“
Tonko poslouchal bratra a odpustil. Vůlí. Cit ještě vzdoroval. Ale to, co se odehrálo ve vůli, už pro zpověď
stačilo. Vyzpovídal se a ulevilo se mu.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
