Nabízíme k přečtení další kapitolu z brožurky s názvem
Janko Havlík- celkem milý, kterou napsal P. Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
XI. Podívat se domů
Jankův návrat do Vlčkovan byl radostný, ale v pozadí bylo cítit nebezpečí války. Kolony německých vojsk se
táhly směrem na Holíč. A i když bylo ve vzduchu cítit jaro, na pole nikdo nešel. Byla by to téměř sebevražda,
protože každou chvíli se ozvaly výstřely a létaly kulky, aniž bychom věděli, odkud přicházejí a kam míří.
Janko si všiml, že v jejich rodině stále panuje láska. Z Tonka vyrostl velký mládenec, Lojzko byl roztomilý
rošťák, ale na co se Janko nevěděl vynadívat, tak to byla jeho maličká sestra Mária. Často ji bral do náruče
a filozofoval: „Ach jaký je to malý uzlík…Mami, jaký je to zázrak. Všechno má, tak jak má být a všechno je
připravené růst a rozvíjet se.“
„Vždyť i ty jsi byl takový malý,“ smála se paní Justína.
„Tomu nevěřím.“ Podíval se na malou Mariinu nožičku a na svoji obrovskou ploutev, která měla velikost
skoro čísla čtrnáct. V obchodě jeho číslo bot nebylo, museli mu je šít.
Do rozhovoru se připletl i Tonko: „Mami, čím jste Janka krmili, že vyrostl dva metry?“
„Tak, jak bylo potřeba, tím nejlepším, co bylo doma,“ odsekla mu pohotově hospodyňka.
Otec Karol měl jiné problémy. Přemýšlel, jak ochránit rodinu, když se tady strhnou boje. Proto připravil kryt
a opravdu velmi dobře udělal, protože ty boje nastaly i u nich. A bomby lítaly všude okolo. Dokonce jednu
schytala i hospodářská budova. I přes hrozící nebezpečí otec a synové vyšli z úkrytu a oheň uhasili. Kdyby oheň
přeskočil na dům, kam by potom šli?
Vlčkovany byly osvobozené 9. dubna 1945, Holíč o dva dny později, ale jinde na Slovensku se ještě bojovalo.
Dne 16. dubna 1945 se stala tragédie. Zvěst o ní se bleskově rozšířila nejen ve vincentinské rodině, ale i po
celém Slovensku. A dozvěděl se ji i Janko v této verzi: V Ladcích si vyšli dva neozbrojení němečtí vojáci na
procházku. Partyzáni je přepadli, zajali a později i zastřelili. To nesmírně podráždilo Němce, kteří do vesnice
poslali trestné komando. Na ulici náhodně pochytali dvacet chlapců a velitel dal příkaz: Všechny zastřelit!
Když se to dozvěděl otec Hutyra, který tam v té době působil v provinciálním domě v Ladcích, okamžitě šel
za německým velitelem a informoval ho: „Obyvatelé Ladců nemají s tímto incidentem nic společného. Prosím
vás, propusťte je. Slitujte se nad nimi.“
Němec cosi zlostně vyštěkl a jeho rozhodnutí zůstalo nezměněné: „Všechny zastřelit!“
Duchovní otec Hutyra přišel s dalším řešením: „Nabízím svůj život místo občanů Ladců.“ A v klášteře dal na
oltář papír se slovy: „Kdyby se někdo chtěl obětovat a vyměnit svůj život za život těch zajatců, ať se zapíše.“
Ráno tam našel napsaná jména dalších třiceti sester a přidal se i ředitel školy.
Otec Hutyra šel za velitelem a nabízel mu životy za životy. Ale on o tom nechtěl ani slyšet a dal vykonat
rozsudek. Němci propustili jen jednoho, a to asi osmdesátiletého starce.
Tato tragédie přinesla smutek i do duše Janka. „Ach, to bylo naprosto zbytečné. Zbytečně zabíjeli partyzáni
i Němci. Za několik dní beztak ta válka skončí.“
A opravdu, 8. května Němci podepsali bezpodmínečnou kapitulaci. Na jedné straně to byla radost, na druhé
straně nešťastní lidé počítali ztráty a uvědomovali si nesmyslnost války. No, kdo ví, jestli to viděli i duchovně –
Jak se ďábel vyřádil na lidech.
Janko se po válce vrátil do Apoštolské školy v Banské Bystrici. A přišli i další mládenci. Ale všichni si
uvědomovali, že ve společnosti foukají nové –„východní“ větry. Tedy, že už povstalecká Slovenská národní rada
v roce 1944 zestátnila všechny církevní školy, a že to potvrdila i vláda roku 1945, která vznikla z voleb v roce
1946.
Otec Štefan Krištín se k situaci vyjádřil takto: „V nových vládnoucích kruzích je něco proticírkevního. A to
ještě komunisté neukázali svoje zlověstné zoubky. Co zoubky, čelisti!“
I don Zeman v Trnavě zažil nástup totality, když nový ředitel školy nařídil odstranit kříže. Titus je dal nazpět
a ze školství byl vyhozen. Otec Hutyra se též vzepřel nespravedlivému rozhodnutí: „Spustíme celoslovenskou
petiční akci proti zestátnění škol!“
Stalo se, a násilí na „odplatu“ přeskočilo na lazaristy. Otce Hutyru zatkli a strašně ho mučili. A to se psal jen
rok 1947 a u moci byly „demokratické“ síly.
Informace o postupu Státní tajné bezpečnosti (StB) se šířila rychlostí blesku, protože právě otec Hutyra byl
duší slovenské katolické inteligence, vedl katolický internát Svoradov a byl duchovním otcem všech vincentinek
a lazaristů. Co k tomu říct?
Jako by ďáblovi nestačilo, co všechno zlého během války udělal a lidé, kteří jím nasákli a pustili ho dovnitř
své duše, přenášeli násilí dál. Ne nadarmo si je ďábel naočkoval krutostí.
V roce 1948 se ujali moci komunisté a osedlali červeného draka. Začal teror masivních rozměrů. Asi i četli
Bibli, protože se řídili biblickým citátem: „Udeřím pastýře a ovce se rozprchnou.“ V roce 1950 uvěznili biskupy
Gojdiča, Buzalku a Vojtaššáka.
Tímto činem testovali, jak na to odpoví Boží lid. Ten protestoval, bouřil se, bránil své biskupy a kněze…Ale
na to byli komunisté připraveni. Zavírali věřící o sto šest. A na řadě byli další – řeholníci a řeholnice.
Janko mezitím prožíval klidné dny v Banské Bystrici. Jak to bylo možné? Otcové lazaristé tam vytvořili oázu
pokoje a své schovance nezatěžovali vnějšími starostmi. V roce 1947 nastoupil do Apoštolské školy i Jankův
bratr Tonko. A i Vojtěch Krištín, synovec otce Štefana Krištína tam našel cestu. Společenství opět ožilo.
Nejvíce si však užívali středu, protože to byl ve škole volný den a po splnění povinnosti mohli jít na výlet do
přírody.
Janko se kdesi ve francouzských textech dočetl, že příroda doplňuje spiritualitu člověka. Velmi ho to zaujalo
– Jak to jen autor myslel? Problém předložil i jiným a vyzval je: „Chlapci, musíme tomu přijít na kloub.“
„Za tím se skrývá něco velkého,“ tušil i Vojtěch.
Tonko zažertoval: „Že by šlo o spiritus – pálenku?“
A hned si i sám odpověděl: „Ale ne…“
A tak to luštili na výletech do Špania doliny, na Staré Hory, na Kordíky i Králiky. Ale Janko nejvíce z toho
pochopil, když vyšel na hřeben Nízkých Tater. Odešel trochu opodál od přátel a našel si místo, kde byl jen on
a Bůh.
Před ním zapadalo slunce, všude bylo zvláštní ticho a mystika hor naplňovala jeho duši. V tomto rozpoložení
se mu přihnal do duše neobyčejný stesk po Bohu. Po chvíli se cítil naplněný něžností a jemností a po tváři mu
tekly slzy. Celým bytím chtěl být s Tím, který ho tak velmi naplnil a svatě miloval.
Cítil se oproti těmto kopcům takový maličký, a přitom tak vznešený…Cítil se Bohem milovaný, povýšený na
jeho syna. Takové pocity ještě nezažil. Vlastně ano, po prvním svatém přijímání…A vzpomněl si, že mu tehdy
maminka řekla: „Pokud tě ta láska pronikne do hloubky duše, budeš se k ní vracet a do toho ohníčku lásky budeš
stále foukat. Modlitbou, myšlenkami, dobrými skutky…Říká se tomu zamilovanost, přátelství s Ježíšem. A dá se
v tom neustále růst.“
Janko se něžně usmál a tiše dodal: „Děkuji ti, Bože, za navštívení. Máš to u mě.“ Potom spočítal hřebeny,
vrchy, které slunce hladilo svými paprsky – Jedna, dvě, tři…dvacet šest. To je můj rekord.“
Zvedl se a s úsměvem přišel ke svým přátelům. Udělal před nimi pár tanečních kroků, zahoukal směrem do
doliny a potom jim radostně řekl: „Bratři, rozluštil jsem to.“
„Janko, co si rozluštil?“ nechápali kluci.
„No, ten francouzský citát, že příroda doplňuje spiritualitu člověka. Jde o toto: mám si uvědomovat, že
všechno, co je v přírodě, stvořil nebeský Otec pro mě. A mám se cítit jako jeho syn. V přírodě se to dá nejlépe
vnímat. Ona doplňuje naši spiritualitu, naše bytí, o toto podstatné. Byli jsme stvořeni v přírodě, proto jsme její
součástí. Nesmíme jít proti ní.“
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
