
Nabízíme k přečtení další kapitolu z brožurky s názvem
Janko Havlík- celkem milý, kterou napsal P. Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
X. Když tě nahání válka
Tušení, že se válka dotkne i jich samotných, způsobilo mezi studenty Apoštolské školy mnoho otázek. Ptali se
představených: „Jak může Pán dopustit, že jsou války a lidé se zabíjejí?“
Duchovní otec Krištín jim to vysvětlil na příkladu: „Prý se jednou nebeský Otec rozhodl, že bude mít projev
ke všem lidem. Mluvil do rádia a všichni ho se zájmem poslouchali. Jeho projev se blížil ke konci, když
najednou svatý Petr dostal ze země telefonát: „Řekni nebeskému Otci, nechť nám poví, proč jsou války.“
Pán Bůh dokončil projev, ale války se v projevu nedotkl. A protože ten pozemšťan byl nespokojený, opět
zavolal svatému Petrovi: „Proč nebeský Otec neodpověděl na moji otázku? Vůbec nic na téma války neřekl. Ani
mimo mikrofon?“
„Ale řekl,“ oznámil Petr tomuto nespokojenému člověku.
„A co?“
No, jen pokrčil rameny a dodal: „To si lidé dělají sami.“
V místnosti nastalo ticho, po kterém otec dodal: „Bůh válku nechce. Ale lidem dal svobodu a tu respektuje tak
jako tak. Pán nám dal svobodu a nevezme ji zpět. On nás nechce mít jako stroje. Ale jako jediný může i zlo
obrátit na dobro.“
„Proč ty zlé lidi nedal na nějakou planetu, kde se klidně i pozabíjí,“ zdálo se, že Karol z Oravy by to řešil
takto. „A co když ta planeta je právě naše Země?“ nedal se otec.
„A možná se mnozí spasí tím, že alespoň v této hrozné válce řeknou: „Bože, odpusť mi,“ dodal Janko.
„Dá se i takto uvažovat,“ přemýšlel nahlas otec a přidal k tomu další myšlenky: „Lidem chybí vznešené vize,
jak by mohlo lidstvo existovat. Bojují o to, aby se měli lépe na úkor jiných, a to je strašné.“
„Ale i tak si nic z tohoto světa neodnesou,“ přitakal Míšo z Detvy.
„Nevěří tomu, co nám Ježíš řekl o věčném životě. Věřit znamená překročit své hranice a vidět do věčnosti.
Věřit znamená přijmout i myšlenky, jak se krásně může rozvíjet lidstvo,“ zapojil se do úvah Janko.
„Obdivuji, jak uvažujete,“ uznaně se vyjádřil otec Krištín. „Víte, Pán o sobě jednou řekl: ‚Já jsem Cesta,
Pravda a Život‘. Je Cesta nazpět do nebe. Je Pravda, protože byl u Boha a ví, jak Bůh přemýšlí. Ani Lenin,
Hitler, Stalin, ani jiný filozof či jiný pozemšťan nemá celou pravdu, protože u Boha nebyl. A to: ‚Já jsem Život‘
značí, že je zdrojem života, že přináší život. I ten věčný. Věřit Ježíšovi znamená mít budoucnost.“
„Pravda. Jen v Ježíšovi má lidstvo perspektivu, ale pověz to těm zatvrzelcům ve světě, kteří dychtí jen po
svém dobru a jsou ochotni kvůli tomu i vraždit,“ rozohnil se další.
„Psst,“ zchladil ho otec Krištín. „Čert nespí. Uslyší tě nepovolaný a máme problém.“
„Já bych šel na misie i do Ruska,“ poznamenal Janko. Někteří se zatvářili překvapeně a on ještě přitvrdil:
„Ano, šel bych na misie i mezi Stalinovy děti.“
„A to jste slyšeli, jak chlapci ze Sásové našli v horách miny a donesli je své babičce?“
„Ne, neslyšeli! Mluv!“
„No, babka nevěděla, co s nimi a dala je do skříně na boty. Ale bylo tam málo místa, tak je zatlačila nohou.
Když přišel děda a chtěl si vzít papuče, spadla mu mina na nohu, až mu zčernal palec. A když zjistil, že těch min
je víc, zavolal vojáky. A ti vyklidili prostor v okolí kilometru, tak nebezpečné byly ty miny.“
„Takže smrt je jistá, hodina je nejistá. Buďte připraveni na přechod do věčnosti,“ zakončil rozpravu otec
Krištín.
Buď připravený na přechod do věčnosti – toto se honilo chovancům v mysli během těchto válečných dní.
Jednoho srpnového dne po obědě přiběhli gymnazisté za otcem Štefanem a celí rozrušeni referovali: „Už to
vypuklo.“
„Co vypuklo? Uklidněte se.“
„Povstání je tu. Hlásili to v rádiu. Je mobilizace. Modleme se, aby Bůh byl na naší straně,“ vyřkl touhu
Michal.
Ale páter Krištín ho opravil: „No, raději se modleme, abychom my byli na jeho straně. Měli bychom se snažit
do Pána Boha zamilovat, ne ho ovládat. Svolej ostatní. Musíme se poradit, co dál,“ vydal rázný povel.
O několik minut později už všichni seděli v refektáři a otec Krištín se ujal slova: „Bratři, povstání vypuklo,
musíme jít pryč. Toto není naše válka. Vy jste ještě mladí a my jsme kněží. Naše politika je politika Otčenáše.“
„Co budeme dělat?“ mladíci se netrpělivě domáhali konkrétního řešení.
„Stěhujeme se do Trnavy. Sestry vincentinky nám v arcibiskupském sirotčinci poskytnou přístřeší. V Trnavě
je ještě relativně klid. Budeme pokračovat ve studiu na biskupském gymnáziu.“
Přesun do Trnavy byl poměrně rychlý. Ve škole v Hollého ulici bylo mnoho chlapců a systém výuky byl
podobný jako v Bystrici. Jen profesoři byli většinou salesiáni. A ti to s mládeží uměli. Novým studentům nabídli
všelijaké kroužky, sportovní akce, a dokonce pro zpěváky tu byl i chlapecký sbor.
Janko se ocitl blíže domovu a svým blízkým dal vědět, kde se nachází. Jednoho dne po obědě dostal zprávu
z vrátnice: „Máš návštěvu, přišla za tebou maminka.“
Ach, jak rád ji opět uvidí. Bleskurychle vstal a rozběhl se tak rychle, že si i zapomněl vzít brýle. A v místě,
kde se chodba stáčela do pravého úhlu, tam se to stalo. V plné síle srazil jakéhosi chlapa. Ten se zapotácel
i s ampulkami, které měl v rukou.
„Člověče, dávej pozor. Co jste zač, studente?“
„Já – já –já…“
„Kdože? Princ Bajaja?“
„Promiňte, velmi spěchám. Mám na vrátnici maminku. Už jsem ji strašně dlouho neviděl. A jmenuji se Ján
Havlík,“ omlouval se student.
„Chtěl bych říct, že mě velmi těší. Ale to bych lhal. Právě jste srazil profesora chemie, dona Tita Zemana,“
představil se mu profesor.
„Ještě jednou se omlouvám,“ uklonil se Janko a pokračoval v běhu.
Uvítání s maminkou bylo tak srdečné, že zapomněl i na ten incident s profesorem. Opět si ho však připomněl
další den, když vstoupil do zpovědnice a tam, olá, profesor chemie, duchovní otec don Titus Zeman.
V tu chvíli Janko nevěděl, co má dělat. Napadlo ho, že by mohl ze zpovědnice utéct. Myslí mu proběhlo: „Jaj,
ten na mě bude ale křičet, to bude ale hanba…“
Ale když se na něho profesor Zeman usmál a vesele řekl: „Ach jo, tady je ten buldozer, co sráží profesory,“
uklidnil se.
A ještě před zpovědí mu duchovní otec řekl: „Jménem vedení školy ti děkuji, že jsi nezboural zpovědnici.
Doufám, že už tak šíleně neběháš… Jak bylo s maminkou?“
Přátelský tón a upřímný zájem o člověka byl pro Janka signálem, aby mu otevřel srdce.
Ale kdykoliv ho potom Titus Zeman uviděl na chodbě, raději se s úsměvem posunul ke stěně. Oba dva věděli,
o co jde.
Jenže válka se blížila i k Trnavě a pro všechny studenty bylo lepší, aby přechod fronty přečkali doma, se svojí
rodinou.
Proto zazněl příkaz: „Studenti, musíte jít na nějakou chvíli domů ke svým blízkým. Pozdravujte je a hlavně
dávejte na sebe pozor. A nezapomeňte na to nejdůležitější – neustále buďte v milosti posvěcující.“
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com