Nabízíme k přečtení další kapitolu z brožurky s názvem
Janko Havlík- celkem milý, kterou napsal P. Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
VIII. Apoštolská škola
Odpověď z Banské Bystrice nedala na sebe dlouho čekat. Janko byl pozvaný na pohovor. O této záležitosti se
dozvěděla i teta Modesta a s celým osazenstvem kláštera v Nitře ho podpořila modlitbami.
I nejstarší sestra Ondreja, která se tak vyznamenala při pronásledování potkana, a která ráda vzpomínala na
tuto nezapomenutelnou akční scénu, kromě zaběhnutých modliteb vyzvala sestry: „A teď přidejme Benediktus
za našeho hrdinu Janka. Nechť mlátí nejen potkany, ale i zlé duchy.“ Všichni věděli, o koho jde. Jen ten úmysl
se jim zdál nějaký zvláštní.
Janko v doprovodu maminky dorazil do budovy Apoštolské školy, kde už byli i jiní zájemci o studium.
Mladíci se shromáždili v sále, kde je srdečně přivítalo celé osazenstvo zařízení. Slova se ujal jeden z otců:
„Přátelé, vítejte mezi námi. Já jsem otec Štefan Krištín a spolu s bratry budeme mít na starost vaši formaci.
Společně budeme přemýšlet nad tím, co s vámi zamýšlí Pán. Časy jsou neklidné, ve světě zuří válka, ale my si
zachováme pokoj. Jsem rád, že jste přišli a že vůči nám budete upřímní, protože jen na pravdě se dá budovat.
Pokud by byla lež už v základech vašeho charakteru, všechno se jednou sesype.“
Toto zdůraznění budování budoucnosti na pravdě a pokoře bylo velmi důležité. Na to navázal řeč i otec Ján
Hutyra: „Víte, minule k nám chtěli přijít nějací tři kamarádi. Ale nepřišli na dohodnutý termín. A když se
dostavili, tvrdili, že se jim na autobuse utrhlo kolo…Ale při tom tvrzení byli nějací nesví. I očička měli nějaká
lesklá. Proto jsem je dal do třech různých místností. A na přijímačkách byli jen dvě otázky. První byla: Kdo
založil Společnost misijních kněží – lazaristů? A druhá: Které kolo se na tom autobuse utrhlo?“
No to jste měli vidět, jak dlouho přemýšleli. Nakonec se ukázalo, že se loučili se svobodou a před vstupem do
Apoštolské školy si něco vypili. A tak jsme se s nimi rozloučili i my…“
Slova se ujal představený: „Takže první otázka, na kterou odpovíte písemně je: Co vás motivovalo, abyste
k nám přišli? Otázku o pokaženém kolu vynecháme,“ usmál se duchovní otec.
Uchazeči o studium na Apoštolské škole dostali papír a pero a v klidu hledali odpověď, proč vlastně sem
přišli. Potom šel každý zájemce na osobní pohovor.
Janko se dostal k otci Hutyrovi, který se ho zeptal: „Jak je to s tvojí modlitbou? Zkoušíš i rozjímat?“
Jankovy odpovědi byly upřímné: „Modlím se rád, někdy mi to jde, jindy je to slabší. Ale rozjímaní, to mě
nikdo nenaučil…To bych měl?“
„No, já mám teorii, že rozjímat je potřeba tolik minut, kolik má člověk roků.“
„Vážně, To ma nenapadlo…“
„Ale napadnout tě může nepřítel…říká se, to mě nenapadlo,“ opravil ho přijímající. A najednou odhalil, kde
má Janko slabinu. Chtěl ho trochu pocvičit, proto se ho zeptal: „Vy Záhoráci jste ve slovenštině trochu slabší,
že?“
„Ne, to vůbec ne,…“ odvětil Janko a ani nezpozoroval, jak se chytil do pasti.
„Tak když vůbec ne, tak jaké i se píše ve slově výr. Celá věta zní: Na větvi seděl výr.“
„Nuž tvrdé.“
„Správně. A jaké i patří do věty: Pod větví se zvířil vír?“
„Všechno měkké.“
„Výborně. A teď, jaké i se píše ve větě: Najednou oba výři byli pryč.“
Nastalo ticho, ve kterém se Janko začervenal. Nejdříve řekl: „Tvrdé,“ potom se opravil: „měkké“ a nakonec
řekl: „obojí.“
„Ne, ne…v slovenštině máš mezery, musíš přidat v učení gramatiky,“ usmál se otec a pokračoval: „Teď
přejdeme na latinu. Přelož mi větu: Podlipou spí Rus.“
Janko si lámal hlavu, jak mohl, ale v pokoře přiznal: „Nevím.“
„No to bylo dost jednoduché. Překlad je: Pod lípou spí rus.“
A dřív než si Janko uvědomil, o co jde, profesor pokračoval: „Tak ještě něco z náboženství. Chodil jsi do
náboženství, že?“
„Ano, měl jsem jedničku.“
„Výborně. Tak mi řekni, kdo byla Adamova tchýně.“
„Co jsou to za otázky,“ pomyslel si Janko. Ale nevzdával to: „Adamova tchýně, Adamova tchýně…On přece
neměl tchýni.“
„Velmi dobře. A proč?“
Janko pouštěl do oběhu různé teologické úvahy, ale otec vytrvale záporně kroutil hlavou…po dlouhé chvíli
Janko řekl: „Vzdávám to.“
„Tak si zapamatuj: Adam tchýni neměl, protože on přece žil v ráji.“
„Aha, tak o to tu šlo…“ Janko se s chutí zasmál tak, že se k němu přidal i zkoušející. Když se uklidnili, řekl
mu výsledek pohovoru: „Víš, mě ani tak nešlo o tvoje odpovědi, jak o tvoje chování při těchto odpovědích.
Neškemral si, pyšně neodporoval, obstál jsi. Tvůj závěrečný smích byl upřímný, nevinný, takový od srdce. Byl
jsi přímý jako pravý Záhorák, bereme tě. Vítej mezi námi.“
Místnost naplnil Jankův šťastný povzdech a poděkování: „Bohu díky.“
„Snad ještě na jedno se zeptám: Proč jsi nešel k salesiánům do Šaštína nebo k františkánům do Malacek, nebo
do řeholí, které působí ve Skalici? Vždyť jsi to měl blízko.“ Jankova odpověď byla upřímná: „Cítil jsem to blíž
k této vaší spiritualitě. I moje teta je ve vincentinské rodině…“
„A co víš o lazaristech?“
„Tak toho vím hodně.“ Janko spustil, jako když podráždíš slepici…
„A proč se jmenují lazaristé?“
„Protože se starají o chudé, jako byl Lazar?“
„No, může být. A co znamená jejich zkratka CM?“
„Jak to myslíte?“
„No, když jednou bude uvedeno: Janko Havlík CM, co to bude znamenat?“ A Janko osmělený jeho smyslem
pro humor, mu pohotově odpověděl: „Janko Havlík CM – celkem milý.“
Páter Hutyra se rozesmál, poplácal Janka po rameni a řekl mu: „Buď tu jako doma. Vždyť konec konců,
z tvého kraje pochází mnoho vincentinských povolání a jsou to dobří kluci. A mimochodem, ta zkratka CM
znamená Congregatio Missionis – Misijní společnost. A jak je to s pravopisem v této větě, to ti jednou
prozradím…“ Otec se šibalsky usmál a zkouška skončila.
Paní Justína čekala na výsledek pohovoru, a když jí Janko oznámil: „Jsem přijatý,“ udělala mu křížek na čelo
a odcházela pryč. Jankovi to přece nedalo: „Mami, jaké i se píše ve větě…“ Ale když viděl její překvapenou tvář
a v očích otázku: „Coo?“ mávl rukou a vesele odpověděl: „Ale nic.“ Objal ji a šel do budovy. Po jejím odchodu
ho přepadla jakási zvláštní tesknota. Uvědomil si, že se rozloučil nejen s matkou, ale i s dětstvím. Začalo
seriózní studium, na které se velmi těšil.
A tak se Janko ocitl mezi Středoslováky a jinými Slováky, protože se jich tady sešlo dost z celého Slovenska.
Byli tu i Detvané, kteří měli na kroji všechno krátké. To jim prý páni dali všechno odstřihnout, aby nekradli
v rukávech, v kalhotách, ani na pupku. Ale oni si z toho nic nedělali. Dokonce se těšili, že ušetří na látce. A zlé
jazyky tvrdily, že kradli dále. Oravané, ti donesli i valašky, protože: „Jak by bylo potřeba něco stlouct, budeme
připraveni.“ Jen Bratislavané přišli se uvázanými kravatami a motýlky: „Prý, kdyby bylo potřeba vedoucích…“
Ale i je to časem přešlo a všichni vytvořili dobrou partu.
„A víš, bratříčku, uvědomil jsem si, že já ti mám ale štěstí na dobré lidi,“ svěřil se Janko jednomu
spolužákovi, když hodnotil události posledních dní. A i když byla válka a psal se rok 1943, malá osobní radost
z naplnění povolání dokázala potlačit tu obrovskou tragédii, která postihla a ničila lidstvo.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
