Nabízíme k přečtení další kapitolu z brožurky s názvem
Janko Havlík- celkem milý, kterou napsal P. Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
VII. Když se člověk učí létat
Janko nebyl ponořen jen do zbožných úvah. Měl rád život, s kamarády hrál různé hry a soutěže. Byl dobrý ve stolním tenise, ale i v šachách. Dobré podmínky pro tuto hru se vytvořily na gymnáziu ve Skalici.
Ale i jeho bratr Tonko si někdy s ním zahrál partičku. Jeho povaha byla víc dynamická, sem tam netrpělivá
a hlavně veselá. Jednou když mu dal Janko mat, Tonko prohlásil: „Já už asi ani ty šachy nebudu hrát. Je to velminebezpečný sport.“
„Nebezpečný? Co je na něm nebezpečné?“ divil se Janko.
„No, jak si při něm trochu zdřímneš, můžeš padnout na figurku a vypíchnout si oko.“
„Ach, ty jeden,“ smál se Janko nad tím, jak ho Tonko doběhl.
Ve volném čase Janko rád luštil křížovky a hlavně četl knihy. Vedl si deník, do kterého si zapisoval to, co ho
nejvíce oslovilo.
Jako neúnavný badatel zjistil, že tak, jako jsou fyzikální, matematické, chemické a jiné zákony, existují
i zákony duchovní. Tedy takové, které platí pro duchovní život. A jeden z nich byl i tento: „Jestli chceš mít
radost v duši, musíš mít čisté a radostné myšlenky.“
Během toho všeho objevování a přemýšlení ani nevěděl jak, ale usadilo se mu v duši přesvědčení, s kterým se
velmi silně sjednotil: „Chci celý patřit Ježíšovi.“ Myšlenka to byla jasná a emoce, které se při ní družily, byly
pokojné a nadšené. Sám to definoval takto: „Přepadly mě nebeské pocity.“ A cítil potřebu se o to s někým
podělit.
Šel za panem farářem a dal mu nakouknout do své duše. Popovídal mu o své duchovní cestě, o svých touhách,
snech i obavách…řeč zakončil slovy: „Pane faráři, co vy na to?“ Duchovní otec se na něho usmál: „Janko, mám
z tebe radost. Rodí se v tobě duchovní povolání. Počkáme, ať to v tobě zesílí. Studuj, modli se a cvič se v konání
dobra. Zatím si to necháme jako naše tajemství…“
S duchovními objevy se chtěl podělit i se svým bratrem Tonkem. Vycházeli spolu velmi dobře, ale Tonko
nebyl na duchovní snění až tak moc nastavený. Ale bratra si rád vyslechl.
„Poslouchej, Tonko, já se někdy cítím jako koule na kulečníko
vém stole.“
„Vážně? Tak do tebe mlátí život nebo tě tak každý mlátí?“
„Ani jedno, ale viděl jsem v jedné hospodě ve Skalici, jak nějaký hráč dal kouli do pohybu. Ta se potom
kutálela určitým směrem, ale narazila na jinou kouli a směr si upravila.“
„A co tím chtěl básník říct?“
„No, že i já jdu v životě určitým směrem, potom se potkám s někým, kdo mi změní směr myšlenek a zase
dlouhý čas jdu novým směrem.“
„Nevídané, čím ty se zabýváš,“ s údivem pokyvoval hlavou Tonko.
Přirovnání ke kulečníku se Janka drželo dlouho, a aby ještě praktičtěji dotáhl tyto úvahy, rozhodl se, do jedné
takové hospody jít, protože si chtěl ten kulečník vyzkoušet. Ale jen co překročil práh, narazil na hustou
kouřovou clonu. Kulečník byl až v zadní místnosti. Jak se k němu prodíral, hluk, dým, nadávky, opilé tváře, řev
ožralců se zvětšoval. Když dorazil k hracímu stolu, hned se okolo něho shromáždili nějací dva povaleči. Dali mu
návrh: „Pojďme si to rozdat. Když vyhraješ ty, dostaneš dvacet korun. A když vyhrajeme my, dáš nám jen
deset.“
„Přátelé, já jsem tolik peněz v životě neviděl,“ vymlouval se Janko. Ale ti dva začali být z ničeho nic
agresivní. „Tak co tu děláš, ty cucáku!“ Jeden se na něho natlačil a hrozivě ho chytil pod krkem. Z jeho úst byl
cítit alkohol a tabák. Janko se mu vytrhl a rychle utíkal pryč. Cestou se srazil s dalším opilcem. Ten převrátil pár
piv a na Janka se sesypala sprcha nadávek. Podnapilí Záhoráci už začínali zatínat pěsti a chtěli vetřelcovi
narovnat hřbet, ale to už byl Janko venku. A od hospody utíkal jak dělová střela.
„Fuj, no toto…“ lapal za rohem po dechu. „Nepůjdu už nikdy více do takového podniku. Jak to potom musí
vypadat v pekle, když už v takové hospodě je k nevydržení.“
Když to vyprávěl bratrovi, ten to velmi trefně ohodnotil: „Toto bylo pro tebe varování, kam nemáš strkat nos!
Jinak ti ho upraví do nevídaných rozměrů.“
Tento zážitek ho rozrušil na dlouhou dobu. Ale potom se díky modlitbě opět dostal do pokojných myšlenek.
Porovnával různé styly života a myšlenka na kněžství jednoznačně zvítězila. Touha posunout se dál ho
neopouštěla, proto opět přišel za panem farářem. Tentokrát při referování o duchovním životě vsunul otázku:
„Nemám pro povolání už něco konkrétního udělat?“ Pan farář se zamyslel a řekl: „Ještě počkej, ať se to v tobě
ustálí. A co děvčata? Jsi vůči nim vyrovnaný?“
„Jako líbí se mi, obdivuji jejich krásu, ale v jejich přítomnosti mám v sobě klid.“
„To je dobré. Ale kdyby tě náhodou některá okouzlila, modli se: „Ach, Evo, Evo…jaká jsi krásná. Ať si
najdeš toho, kterého ti připravil Pán. A hlavně, střež si fantazii. Ta zničila už nejedno povolání.“ To byla velmi
dobrá rada. Jankovi ukázala řešení, jak se má chovat, když se ocitl v takové situaci. V duchu si říkal: „Ach, Evy,
Evy…“
Jak ubíhal čas, cítil, že v záležitostech povolání už musí udělat rozhodný krok. Co si o tom myslí pan farář, už
ví. Ale co na to rodiče? Ti mu přece vždy dobře poradili. Šel za nimi a řekl jim, o čem přemýšlí. A na závěr se
jich zeptal: „Co vy na to? Jak to vidíte vy?“
„I my jsme chtěli s tebou mluvit. Nejprve nám pověz, jak ty vidíš naši situaci.“
Janko byl překvapený zvláštním tónem jejich řeči. „Ach, že bychom neměli peníze?“ problesklo mu hlavou.
Ale ne, o to nešlo. Otec se tajemně usmál a dodal: „Budeš mít sourozence.“
„Co? Bůh požehnal naši rodinu? Na moje stará kolena?“ zasmál se Janko od radosti. „Ach, děkuji Ti, Bože,“
a Janko chytil maminku a roztancoval ji v pokoji.
Když se do sytosti natěšili, otec dodal: „No, jsme velmi rádi, že jsi to takto přijal. Víš, bude mezi vámi rozdíl
šestnáct roků.“
„Vždyť to je na tom to pěkné,“ těšil se Janko. „Budu ho učit moudrosti. A vůbec, bude to on nebo ona?“
„Nevíme, necháme si to jako překvapení. A teď k té tvojí záležitosti.“
Rodiče se podívali na sebe a maminka mu s radostí v hlase řekla: „Janko, my jsme od malička tušili, že jsi tak
trochu Boží. Víš, když jiné děti chtěly mít zážitek z jídla, ze sladkostí, ze spaní, z lenošení… ty jsi toužil po
duchovních zážitcích. To byl hlavní rozdíl, kterého jsem si na tobě už od dětství všimla. A zdá se, že to u tebe
stále trvá. Chceš mít zážitky s Bohem, a to je dobře.
Otec byl ticho, potom otevřel svoji dlaň s mozoly a něco mu podával: „Podívej, tady mám stránku
z Katolických novin. Čti, zda by tě tam něco nezaujalo.“
Na ústřižku byla informace, že v Banské Bystrici mají lazaristé Apoštolskou školu. Byl to jejich malý
seminář, zařízení na rozpoznávání povolání i k poučení, jak šířit radostnou zvěst…A v textu se psalo i o
Společnosti misijních kněží – lazaristech.
Janko už o nich věděl z povídání tety Angely, ale byl zvědavý, co se o nich v novinách uvádí: „Společnost
lazaristů založil svatý Vincent de Paul v 17. století ve Francii. Bylo to po třicetileté válce, v době, kdy byla mezi
lidmi duchovní i materiální bída. Svatý Vincent se ji rozhodl řešit lidovými misiemi a výchovou kněží. Skutky
lásky těm nejchudobnějším byly v centru jeho snažení. A našli se následovníci, kteří to cítili stejně.“
Janko text zhodnotil slovy: „Je to jasné, stručné, výstižné.“ A pokračoval ve čtení: „Spolu se svatou Luisou de
Marillac založil i společnost „milosrdných sester“ – Dcery křesťanské lásky (DKL).“ Když dočetl, obrátil se na
rodiče: „Tati, mami, a vy byste souhlasili, abych šel do Banské Bystrice zkusit, co to tam je? Zvládnete to tu?
„Máš naše požehnání, napiš jim…“
A napsal. List to byl upřímný, pravdivý a Janko čekal, co bude dál.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
