Nabízíme k přečtení další kapitolu z brožurky s názvem
Janko Havlík- celkem milý, kterou napsal P. Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
VI. Snaha ukotvit se v pravdě
Janko zabouchal na klášterní vrata nitranských vincentinek. A když se objevila sestra vrátná, zeptala se ho: „Co si přeješ, mladý muži?“ odpověděl: „Přišel jsem za sestrou Modernou.“
„Modernou? My jsme tu všechny pravověrné. Takovou tu nemáme.“
„Jak to, že nemáte, z Vlčkovan je. Musí být jedna z nejpěknějších a nejmoudřejších v klášteře.“
No, že by byl Janko nějakým velkým stratégem v ženských záležitostech, tak to se říct nedalo. Sestra to postřehla a pohotově mu odpověděla: „Tak to zavolám matku představenou.“
„No, to ona ještě asi nebude, i když ona na to má. Nebo, že by se za těch pár roků tak vyšvihla? Je to možné. Teta Angela má perspektivu…“ uvažoval nahlas.
„Aha, ty chceš tetu Angelu? Tak se jmenovala za svobodna, teď se jmenuje sestra Modesta a ne Moderna.“
„Cože, ona se vdala?“ vyjekl překvapeně Janko.
„Proč by se měla vdávat?“ kroutila překvapeně hlavou zase sestra vrátná.
„Vždyť jste řekla, že za svobodna se jmenovala Angela a teď je Modesta.“
„Ach jo, jak jsi nechápavý. To se tak říká. Za svobodna, to bylo před řeholními sliby. Teď je po nich a jejím ženichem je Pán Ježíš. Počkej tady, jdu pro ni.“
„Aha…“ zatvářil se Janko nechápavě a čekal, než přijde teta Angela.
Po chvíli bylo slyšet, jak sestra vrátná s někým mluví: „Tak, to je ten tvůj popleta.“
„Já jsem Havlík, ne Popleta!“ zabojoval o svoje jméno Janko.
Najednou se místnost naplnila výbuchem smíchu. Sestra vrátná i jeho teta se neudržely a smály se nad tím, co se za takovou chvíli stačilo všechno odehrát.
„Vítej, Janíčku…Takže já jsem ta nejpěknější a nejmoudřejší v klášteře?“
„Samozřejmě.“ Ale když viděl, jak vážně se zatvářila sestra vrátná, rychle dodal: „Pro mě…“
Když se posadili, Janko ze sebe rychle vychrlil: „Teto, takže ty jsi teď Modesta?“
„Ano, při řeholních slibech dostáváme i nové jméno.
„Ty máš sliby?“
„Mám slib chudoby, čistoty a poslušnosti.“
Janko nevycházel z údivu: „A jak si k nim přišla?“
„Chtěla jsem. Pán Ježíš dal těm, kteří ho chtějí ještě víc následovat tři rady: žít chudobně, čistě a poslušně. Souvisí to s prvním hříchem- když Adam a Eva viděli, že zakázané ovoce se dá také sníst, je chutné, na pohled krásné a vábivé, neodolali a snědli ho.“
„A tak všechno zbabrali,“ chtěl Janko ukázat, jak věci rozumí.
„Ano, to je pravda. Probudili v sobě žádostivost těla – nečistotu, užít si, zároveň touhu vlastnit majetek, a mít i pýchu – ve smyslu něčím být. A tyto defekty jsou i v nás. Proto nám Pán Ježíš poradil žít to, co je opakem těchto žádostivostí. Tedy žít v čistotě, chudobě a poslušnosti. Někteří lidé to vezmou opravdu vážně a zavážou se sliby, že tímto způsobem budou žít.
„No to je síla. A ty jsi to, teto, udělala?“
„Udělala. Cítila jsem, že to mám udělat. Říká se tomu povolání. Pro děvčata se složení těchto slibů dát přirovnat k duchovní svatbě s Ježíšem. Když se snoubenci berou, též si slibují lásku. Já jsem si vzala za ženicha Pána Ježíše. Podívej, mám i závoj, jsem celá jen Jeho…A půjdu tam, kam mě pošle. Naše řehole se totiž věnuje chudým a trpícím. A já to prožívám tak, že v nich je můj milovaný Pán Ježíš.“
„Zajímavé…Bylo by něco podobného i pro mě? Patřit Pánu Ježíši a jít na misie?“
„A víš ty, že by to opravdu šlo?“ mrkla na něj šibalsky teta Angela. Otcové lazaristé se věnují právě tomu, o čem ty mluvíš.“
Po této úvodní disputaci Janko zasypal tetu Angelu množstvím myšlenek, které jí napsal v dopise. Teta s jeho názory souhlasila, jen sem tam někdy ho mírně poopravila. A když už byli unavení, pozvala ho na něco k snědku a potom ho odvedla na pokoj, který mu připravila.
Janko uchvácen rozhovorem, se s radostí hodil na postel. A trochu si i zdříml. Zdálo se mu, že slyší jakýsi hysterický ženský křik: „Lidíííííí,…pomóóóóc…“
Vyskočil z postele, otevřel dveře, ale ty mu někdo tak rychle zabouchl tak silně nazpět, že mu klika okamžitě udělala bouli na čele. Opatrně otevřel dveře ještě jednou a uviděl, jak jakási řeholní sestra poskakuje na jedné noze, ruce má nad hlavou a vřeští jako by ji někdo mučil. Důstojný řeholní hábit a chování sestry jaksi nešlo vůbec dohromady.
Díky tomu řevu vyběhly ze svých pokojů i jiné sestry a chtěly vystrašenou řeholnici uklidnit. To se jim podařilo až po dlouhé chvíli. „Sestro, co se stalo? Měla jsi zjevení? Nebo jsi viděla ďábla?“
„Něco mě hrozně kouslo.“
„Kde? ... Kdy?
„Před chvílí, do nohy. Chtěla jsem jít do zahrady. Dala jsem si nohu do boty a v tom jsem zacítila hroznou bolest. Dokonce i zuby jsem viděla… A potom to skočilo na mě a chtělo mě to sežrat.“ Sestra nesouvisle popisovala jakýsi hororový příběh, kterého byla součástí.
Na takové řeči bylo potřeba zareagovat a v klášteře byl vyhlášen poplach prvního stupně. Všichni se odebrali do místnosti, kde se odehrál daný incident. A Janko, jako jediný muž v klášteře dostal přednost vstoupit dovnitř. S obavou tam vešel, ale kde nic, tu nic…Nikdo tam nebyl. Jen mnoho bot, které si tu sestry odkládaly. Ale potom se cosi opravdu pohnulo.
„Potkan!“ vykřikl Janko a uskočil, protože ten „chlapík“ byl rozzuřený a v bojovém postoji.
I sestry slabé povahy uskočily. A naopak ty odvážnější hned našly metly a začaly mlátit hlava nehlava. Mlátili potkana, boty i Janka. Ano, i on jich pár dostal.
Sestry pozorovatelky jim fandily a trochu neřeholně křičely: „Dejte mu nakládačku, zmlaťte ho. Ničema, jeden.“
Po chvíli udělal Janko jako velitel zásahu, gesto, aby sestry ztichly a přestaly mlátit okolo sebe: „Sestry potkan už musí být dávno mrtvý. Kdo ho trefil?“
„Kde vlastně je?“ Ale potkan nikde nebyl. Nastal čas pro matku představenou, která se ujala slova: „Akce musí být dokončena! Vyhoďte ven všechny boty, ať vidíme, ve které skonal.“
Řeholnice začaly boty jednu po druhé prohlížet. A když vyhodily i tu poslední a potkan nikde, nastalo ticho jako v hrobě. Potom začaly padat úsudky: „Nikde není. Vypařil se. To nemohl, vždyť to není duch…“Ale světe, div se, místnost byla prázdná a zůstala v něm jen skříň. Ale i ta byla prázdná. „Viděl ho někdo utíkat ven?“
„Ne, je uvnitř,“ tvrdila sestra Ondreja, nejstarší ze sester. Ale velmi jí nevěřili, protože měla brýle hrubé jako pilníky.
A najednou Janka něco napadlo. Opatrně se podíval za skříň a tam ho uviděl. „Je tady. Má asi v metrové výšce jednu nohu zapřenou o stěnu a druhou o skříň.“
Potkan přežil střemhlavý útok sester a čekal, co bude dál.
Janko rychle odsunul nábytek a náš bojovník padl na zem. Potom vyskočil a zahryzl se další sestře do paty tak, že ta padla až na zem. Ale tento zběsilý útok ukončila právě ta nejstarší sestra, která s výkřikem: „Cože?... S jedním potkanem se náš starobylý řád neumí vyrovnat…?“ ho švihla s takovou silou a milimetrovou přesností, že potkan už jen zakoulel očičkama, vystrčil nohy do vesmíru a šel na věčný odpočinek.
Všichni si oddechli a Janko dostal pochvalu: „Ty náš hrdino.“ A čekalo se na jeho projev. On se usmál a akci shrnul slovy: „A prý život v klášteře je nudný.“
Ale i sestra Ondreja byla pochválena. Nedostala sice titul zachránkyně kláštera, ale matka představená ji mile pověděla: „Na tebe se dalo vždycky spolehnout.“ A záležitost uzavřela: „Ten potkan ale věděl jak bojovat o svůj život. Nevzdával to stůj co stůj. Berme si ponaučení, jak houževnatě je potřeba zápasit i o ten věčný život.“
Byl to jen sen? Nebo se to opravdu stalo?
Na druhý den se Janko vrátil zpět do Vlčkovan. Ještě u brány se ho teta Angela zeptala: „Janko, tak už je ti všechno jasné?“
„Ano, až na to tvoje jméno, teto. Co to jen znamená to Modesta. Že by Moderna?“
Teta se šarmantně usmála a dodala: „Anebo pokorná?“
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
