Nabízíme k přečtení další kapitolu z brožurky s názvem
Janko Havlík- celkem milý, kterou napsal P. Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
III. Radost z odpuštění, pocit z Božího milování
Janko rostl jako z vody, až nastal čas jeho prvního svatého přijímání. Ano, v životě člověka jsou chvíle, ve
kterých jako by se neviditelno víc vynořilo do přítomnosti. Ale i člověk se v tu chvíli dostává do jiného stavu…
Svět vnímá tak nějak jinak, i Boha cítí intenzivněji, dokonce jako kdyby On víc pohladil duši člověka. A možná
se nás takto chce dotknout častěji, ale my na setkání s Ním nepřijdeme, na Jeho působení se ani nenastavíme.
Mezi takové mimořádné navštívení Pána zařadil Janko první svaté přijímání. Po skoro roční přípravě si pán
farář Štefan Cintula v neděli po obědě shromáždil všechny prvokomunikanty a dával jim poslední pokyny:
„Chlapci a děvčata, o setkání s Pánem, ale i o hříchu jsme si už toho pověděli dost. Jen zopakuji, že ke
smrtelnému hříchu dochází tehdy, když jsou splněny tři podmínky. Uměl by je někdo zopakovat?“
„Musí jít o úplné vědomé, úplné dobrovolné přestoupení Božího zákona ve vážné věci.“
„Výborně, Katka. Jde vidět, že jsi dávala pozor. Věděl by někdo na to uvést konkrétní příklad?“
„Já, já,“ hlásila se drobounká Marienka.
„Tak prosím, řekni nám ho.“
„Kdybych vědomě a úplně dobrovolně zabila sousedovi vola.“
„No,“ poškrábal se farář Cintula za ušima. „Příklad je to dobrý, ale…“ při pohledu na drobounkou holčičku
nevěděl, co má říct, tak to ukončil: „Ano, šlo by o řádný zločin!“
Řekl to však jaksi nejistě a trochu už i litoval, že si na toto téma žádal konkrétní příklad. Proto posunul téma
dál: „Přejděme k lítosti. Ví někdo na nějakém příkladě vysvětlit druhy lítosti?“
„Já, na našem houserovi,“ zareagoval pohotově Janko.
„Zdá se, že v tom máš jasno, tak do toho…“
„No, kdybych po něm mrštil kámen tak, že by bylo po něm a litoval bych toho proto, že mě viděla tetka
Terezka, známá klepna v celém kraji, a litoval bych, že mě v řečech roznese široko daleko, tak by mi to hřích
neodpustilo. Jde tedy o nedokonalou, přirozenou lítost.“
„Správně Janko, i když tetku Terezku jsi nemusel vzpomínat…“
„No, a kdybych litoval proto, že se bojím Pána Boha, i toho, že přijdu do pekla, tak by to už byla lítost
nadpřirozená, ale nedokonalá.“
„Protože?“
„Protože už šla do nadpřirozena – k Bohu, ale nebyla ještě z lásky. Ale ze strachu.“
„I to je dobře. Dodám, že ve svaté zpovědi by už na odpuštění hříchů stačila.“
„Ach ano, to je dobře,“ ozvalo se z úst některých dětí, v kterých bylo obav habaděj.
„A nadpřirozená dokonalá lítost?“ stupňoval otázky pan farář.
„Je to tehdy, když lituji zavraždění housera Gustava z lásky k Bohu, že jsem ho tím urazil. A dám si
předsevzetí, že ho víc už nezavraždím.“
„No teda. Dalo by se to vytříbit, ale dobře… A jak bys po takovém hrozném činu přidal, že se ihned
vyzpovídáš, jen co to bude možné, milost posvěcující bys získal. Kdybys i umřel, šel bys do nebe. Ale ke
svatému přijímání můžeš jít až po svaté zpovědi.“
„Samozřejmě, pane faráři.“
Zdálo se, že dětem je všechno jasné, proto jim duchovní otec dal už jen pár rad: „Ještě připomenu, co se stalo
při zpovídání, abyste neudělaly stejné chyby. Kdysi děti chodily na zpověď s pořád stejnými hříchy. A když pan
farář vyšel ven, všiml si, jak si děti předávají lístek s těmi hříchy. To se nesmí. Každý má svoje svědomí a svoje
hříchy.“
Děti se zasmály a pan farář pokračoval: „A kdyby si přece jen někdo nemohl vzpomenout ani na jeden hřích,
ať se zeptá sourozence nebo rodičů. Ti mu jich napočítají hned celou kopu…“ To byla pravda, ale podle výrazů
v dětských tvářích pan farář viděl, že takovou bolestnou potupu opravdu nepodstoupí.
U jiného pana faráře mnohé děti zase říkaly: „Zpovídám se Bohu i vám, otče nebeský… Pan farář není
nebeský otec.“ Dětem vesele zajiskřila očička a obava ze svátosti smíření se uvolňovala.
„A i začátek jedné zpovědi byl takový zvláštní. Jistá slečna pověděla: ‚Přiznávám se Bohu‘… A další
mládenec prý litoval takto: ‚Lituji, že jsem se urazil‘… a nějaký kajícník dokonce končil zpověď slovy: ‚Prosím
o spasitelnou pokutu a kněžské rozhřešení!‘
Děti vybuchly smíchem. Řeč pana faráře by se někomu mohla zdát zvláštní, ale on velmi dobře věděl, proč je
rozesmál. Chtěl děti zbavit strachu ze svátosti smíření. Proto už jen dodal: „Jeden svatý – svatý Ignác, se prý
zpovídal tři dny a tři noci. Takže mějte odvahu na dobrou zpověď. Po zemi chodili i větší hříšníci, než jste vy. I
Svatý Otec se zpovídá…“
„Co?“ Jankovi v očkách zajiskřil ten nezbedný klukovský ohníček. A hlavou mu problesklo: „Že by i on
choval husy? I jemu houser přinesl hodně hříchů?“ Neměl však kdy pátrat po hříšném životě papeže, protože pan
farář to ukončil slovy: „Ano, i on je jen člověk.“
Takto povzbuzené děti se rozutekly do svých domovů a s bázní čekaly na den „D“.
Mamka Justína cítila, že před Jankem jsou životně důležité chvíle. Proto se připravila na povzbudivý
rozhovor: „Janko, jsi už na zpověď připravený? Těšíš se?“
„Těším se, ale se i trochu bojím.“
„Neboj se. To všechno okolo svatého přijímání se přece dá použít ve více rovinách, tedy náladách. Lépe
řečeno, v různém duchu.“<
br>
„Jak to myslíš, mami?“
„No, dá se těšit na krásné oblečení, které si oblečeš. Dá se těšit třeba na dárečky, které dostaneš, nebo se dá
těšit, že budeš v centru pozornosti, že bude po svatém přijímání hostina…“
„Jirka se těší, že zabijí prase. A až půjde na svaté přijímání Michal, dostane prý berana a nožík, tak se prý
rozhodl, že půjde.“
„No, vidíš. Někteří to prožijí povrchně a potom jsou ze svatého přijímání zklamaní. Ale těšit se dá a má
z toho, že tě navštíví milovaný přítel – Pán Ježíš, a že ho budeš cítit a bude v tvém srdci něžně přebývat.“
Janko na chvilku ztichl a potom řekl: „Mami, já to zkusím podle této myšlenky.“ Ještě dlouho si o svatém
přijímání povídali, až Janko dlouze zívnul a šel si lehnout. Než usnul, představoval si, že jeho srdce má bránu
a on ji poprvé otevře pro nádherného hosta. A poví mu: „Pojď dál, Pane Ježíši.“ Samozřejmě, že musí předtím
v srdci uklidit, ale na to je svatá zpověď.
V den zpovědi byl však nějaký zamyšlený.
„Janko, co tě trápí?“
„Už je to tu zase. Nějak se více bojím. Opravdu mi Pán Ježíš všechno odpustí?“
„Kdo vyzná a lituje své hříchy, tak tomu ano. A povím ti tajemství. I já mám před zpovědí vždy strach,“ řekla
tajemně matka.
„Vážně?“ překvapeně zašeptal Janko, aby je nikdo neslyšel.
„Vážně. Už mám sice svoje roky, ale ještě stále mě strach trochu provází. Pomáhá mi však rada tety Angely.“
„Jaká? Prozradíš mi ji?“
„Abych ve svaté zpovědi ukázala nebeskému Otci hříchy jako rány, kterými mě zranil zlý duch. Otče, i tady
mě dostal, i tady jsem mu naletěla, i tady mě sekl…“
„A pomáhá to?“
„Velmi. Protože cítíš, že jsi před Otcem, že tě má rád, že ho máš na své straně.“
Nastalo ticho, během kterého se Janko uklidnil.
Jankova svatá zpověď nakonec proběhla velmi dobře a on zažil pravou radost z odpuštění a úžasně silný pocit
z milování – že je skutečně milovaný Pánem. Jak později poeticky řekla teta Angela: „Vykoupal ses v Božím
milosrdenství.“
Zážitek z odpuštění a z Boží lásky byl tak silný, že po zpovědi proplakal celou noc. A ráno si dal předsevzetí:
„Odteď budu k Bohu něžný.“
A po obědě se dokonce šel usmířit s houserem Gustavem.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
