Nabízíme k přečtení další kapitolu z brožurky s názvem
Janko Havlík- celkem milý, kterou napsal P. Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Na pouti s rodiči
Jankovi rodiče rádi navštěvovali místa, na kterých mohli načerpat povzbuzení pro duchovní život. Jedním
z nich bylo poutní místo ve Skalici, kde se uctívalo Božské Srdce Ježíšovo. To měli ve velké úctě a jeho obraz
spolu s obrazem Neposkvrněného Srdce Panny Marie zdobil jejich skromný příbytek.
Matka Justína byla velká ctitelka Panny Marie a chodila i na pouť do Šaštína. Tam k Sedmibolestné Panně
Marii, přinášela všechny svoje radosti i starosti. I otec, pan Karol, byl zbožný, ale tak trochu svým vlastním
způsobem. Řekli bychom – tak „chlapsky“ – volil méně slov, ale víc obětí. Často říkával: „Naše zbožnost nesmí
nikoho obtěžovat.“ Modlil se hlavně během práce na poli. A jít na pouť, to bral jako svoji povinnost. A na poutě
brali i své děti „aby si zvykli, kdo jsou a ke komu patří.“
A teď na slavnost Seslání Ducha Svatého se odebrali do Šaštína. Z Vlčkovan směrem na Unín to nebylo až
tak daleko. Trochu je i na žebřiňáku svezl soused, trochu šli pěšky. A vzali s sebou i pětiletého Janka.
Obrovská bazilika udělala na chlapce úžasný dojem. Kráčel mezi otcem a matkou a nevěděl, kam se má
nejdřív podívat. Všude bylo plno světla, vážených lidí a i pobíhajících chlapců… Běh, ten znal. To byl jeho svět,
proto se hned rozběhl za nimi.
„Janko, to nemůžeš. To jsou ministranti. Chrám spravují salesiáni a u nich je vždy mnoho chlapců,“ snažila se
mu vysvětlit matka. Ale když se na něj kterýsi pacholek zašklebil, pohnul se vpřed, aby mu ukázal, co se naučil
při pasení hus. Starý houser Gustav by o tom mohl vyprávět… Stačil by jemný dotek a ministrant by se díval na
baziliku z podlahy. Ale v rozhodující chvíli mu otec pevněji stiskl ruku, takže se nedalo předvést jeho umění.
Rodina Havlíkova kráčela přímo před oltář. A když se objevily obrazy a sochy se zdviženýma rukama, Janko
se naklonil k matce a řekl jí: „Mami, dívej, mávají mi.“ A ani nečekal na odpověď a i on zamával některé světici.
„Janko, hádám, že se i znáte, ne?“ popichovala ho matka.
„No…jen tak od vidění,“ poznamenal vážně a pokračoval směrem vpřed.
Na určitém místě před oltářem dala hlava rodiny, pan Karol, pokyn, aby všichni poklekli. Pozdvihli oči a před
nimi byla socha Sedmibolestné Panny Marie a v její náruči mrtvý Pán Ježíš. „Ach, to je musí velmi bolet, že,
mami?“ poznamenal polohlasně Janko. Matka byla ticho. Vstala a chytla Janka za ruku. Přidal se i otec, zašli za
oltář a druhou stranou se vydali směrem ven z baziliky.
Ale když byli před sochou Panny Marie, která měla v jedné ruce paličku a v druhé Ježíška, Janko
poznamenal: „Myslíš, mami, že Panna Maria používá tu paličku, když Ježíšek neposlouchá?“ Tato divná
Jankova úvaha vytrhla jeho matku ze zbožných myšlenek. Uvědomila si, co její syn právě řekl, trochu si to
představila a vybuchla smíchy. Ještě, že smích na poslední chvíli dokázala ztlumit rukou a proměnit na kašel.
Avšak jakási před nimi se tlačící Záhoračka měla dobré uši. Ta to moc dobře slyšela. A měla nejen dobré uši,
ale i jazyk, a na plnou pusu poznamenala: „No, to je ale nevychované dítě… Hádám, že to ani matku nemá!“
Ironická poznámka řádně dopálila pana Karola. Na svou ženu si přece nenechá kydat. Otočil se a byl by té
tetce řádně odsekl, ale pohled mu padl na obraz Dona Bosca a na jeho varovně zdvižený prst, a tak vypustil páru
„bez užitku“. Táhl Janka k bočnímu východu tak silně, že ten dělal skoro dvoumetrové skoky.
Venku před bazilikou, chtěla matka Jankovi rázně promluvit do duše. Nadechla se, ale když zpozorovala jeho
nevinnou dětskou tvář, zářící oči a široký úsměv, jen si povzdechla, pokrčila rameny a objala ho se slovy: „Ach
ty můj chlapečku. Co jen z tebe bude? Máš řečí jako koza bobků.“
A i toto zaslechla jakási tetka z Bratislavy a výchovnou poznámkou nešetřila: „Na posvátném místě a takové
hloupé řeči.“ Zčervenala ve tváři a zdálo se, že se chystá k daleko ostřejším řečem.
A v paní Justíně se spustil proces, ve kterém nabrala energii na masivní odpověď. Naštěstí ji zachránila jakási
dobromyslná žena od Skalice: „Nevšímejte si jí. Je dobře, že váš chlapec hodně mluví. Sousedův Lojzík
nemluvil až do deseti let. Tatínek se rozzlobil, a když si vypil, dal i jemu vína okoštovat. A ten synek prý řekl:
„Kyselé“ a tu se celá rodina shromáždila a že: ‚Lojzíku, proč si doteď nic nepovídal?‘ A on: ‚nebylo o čem.‘“
Karol i jeho žena se na tetu mile usmáli a poděkovali jí za moudré rady i poznatky, ale kvůli těmto zážitkům
ztratili posvátné myšlenky. A tak se odebrali do parku, aby si odpočinuli od lidí a jejich nezvyklých pobožností.
Otec požádal o chvilku volna: „Jdu se projít mezi lidi, jak oni prožívají pouť.“
Šel a cesta ho přivedla ke kamarádovi z Unína. A jak se později před svými ženami vyjádřili: „Oběma nám
najednou proběhly v hlavě ty samé myšlenky – abychom si skočili na pivo. A když to bylo u obou najednou, tak
to muselo být od našich Andělů Strážných.“
Ke svým se vrátili v lepší poutnické náladě a i ve zbožnějším duchu. Paní Justína zpozorovala, že tomu jejímu
chlapovi jaksi víc chutná modlitba… ale když vstal a řekl: „Jdu zpytovat svědomí a potom půjdu na
zpověď,odpusť mi, ženo moje,“ uklidnila se.
Odpověděla, jak to bylo u nich zvykem: „Já ti odpouštím, nechť ti i Pán odpustí.“ Dokonce i Jankovi řekl: „I
ty mi odpusť, synáčku můj.“ Janko byl překvapený z této prosby, ale když ho maminka povzbudila pohledem,
důstojně odpověděl: „Tatínku, i já vám odpouštím, ale polepšete se.“ Tu druhou část odpovědi si tam dodal sám.
Bylo to to, co mu často rodiče říkávali a zdálo se mu, že to k tomu patří. Otec se sice rozzlobil, ale zmohl se jen
na: „Ano, ano…třeba mi…“
Nejbližší poutnice to všechno zaslechla a pochvalně poznamenala: „Máte vy ale dobrého muže. Jak rychle
našel odvahu na zpověď.“
„Já toho svého nutit nemusím. To by ani úspěch nemělo. Ale když se Karol zatne, ani pár volů by s ním
nepohnulo. Když chce, tak jde…“
„To ten můj milý…“ otevřela tetka svoje srdce a začala povídat svůj příběh, nebo tedy příběh svého muže:
„Minule jsem právě tady nutila svého chlapa, aby šel už očistit svoji hříšnou duši. A představte si, on na mnohé
naléhání i šel. Ale lump jeden, vyzvídal, zda tu nezpovídá nějaký starý, hluchý kněz. I dozvěděl se od kumpánů,
kde takový je. Ale když vám do té zpovědnice vešel a začal jako hluchému něco mrmlat, záclona se odkryla
a ejhle…tam mladý pan kaplan. A říká tomu mému: ‚Ten starý hluchý kněz už odešel. Já slyším i vidím velmi
dobře, tak mi tu neříkejte báchorky.‘ Juj, jak se ten můj zastyděl. A řekl všechno, dokonce přidal i to, co
nespáchal…Ale pan kaplan vypadal jako správný chlap a dal všechno do pořádku…Zjistil, co bylo a co nebylo.
A mě velmi těší, že ten můj chlap nespáchal svatokrádež.
„A polepšil se od té doby?“ zkontrolovala paní Justína účinnost zpovědi.
„Polepšil, i teď je kdesi na zpovědi u toho pana kaplana. Juj, ale něco z toho, co jsem pověděla beru zpátky,
abych se zase já nemusela zpovídat z pomlouvání.“
Když se otec Karol vrátil, odebrala se i jeho paní Justína ke svaté zpovědi. I Janko se chystal, ale on ještě
nemohl. Pověděli mu: „Janko, ty zatím jen lituj. Až vyrosteš, budeš se zpovídat i ty.“
Poutnických zážitků tedy měla rodina Havlíkova nepočítaně. Některé byly duchovní, jiné světské, ale i přesto,
jak zvláštně pouť začala, dobře skončila.
Paní Justína a i pan Karol se dobře vyzpovídali, dokonce si našli i čas zůstat o samotě před svatostánkem. A
úplně na závěr přišla ještě jednou celá rodina před oltář a svěřila se tam do ochrany Panny Maria a jejího Syna.
Ne, nestěžovali si na těžký život. Prosili jen o sílu, aby unesli ta každodenní břemena. A aby z jejich dětí
vzešlo něco dobrého.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
