Nabízíme k přečtení další kapitolu z brožurky s názvem
Janko Havlík- celkem milý, kterou napsal P. Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Chránit si svoje kořeny
Během návštěvy v Dubovcích mi paní Mária Tokošová, rozená Havlíková, řekla: „Počkejte chvíli, něco vám ukážu…“ Kamsi odběhla a po chvíli přinesla malý medailonek zalitý v umělé hmotě. Měl tvar srdíčka a podávala mi jej se slovy: „Je ze zlata.“
„Ze zlata? Je tedy velmi cenný.“
„Ano, a jak. Daroval mi ho bratr Janko, když jsme za ním byly s maminkou v Jáchymově.“
„Toto máte od Janka Havlíka?“
„Ano. Donesl mi ho v ústech.“
„V ústech?“ neudržel jsem své překvapení a můj výraz tváře žádal vysvětlení. Paní Mária se zamyslela, její pohled směřoval někam do dálky a svižným hlasem spustila: „Bylo to takto…“
Z její výpovědi, z bádání paní Heleny Slávikové, ze vzpomínek Jankova spoluvězně Antona Srholce, bratrů vincentinů, sester vincentinek a jiných se zrodila tato kniha.
Je to román, který chce nabídnout obraz o tom, jaké krásné a obětavé lidi mělo naše malé Slovensko, jak se nebáli obětovat za pravdu a dobro.
O Záhorácích koluje mnoho vtipů, ale zdá se mi, že na Janka Havlíka, který pochází z tohoto kraje, každý nesedí. Měl velmi něžnou duši, byl to mimořádně „kultivovaný“ Záhorák a na účet takových se velká ironie dělat nedá. I když on si dokázal vystřelit i ze sebe a jeho sestra Mária vydala svědectví: „Byl pro každou neplechu a pro každou srandu.“
No, něco „záhoráckého“ přece jen měl – jak se zaťal, nepovolil. Šel za pravdou i přesto, že ho mučili. A to nesmírně dráždilo komunisty a jeho mučitele.
Janko se narodil 12. února 1928 jako nejstarší ze čtyř dětí Justíny a Karola Havlíka. Jednalo se o chudé rolníky, kteří však byli bohatí na velkodušnost. A to učili i své děti.
O dva roky mladší byl Tonko, o osm Lojzko a o šestnáct naše již zmiňovaná paní Mária. Ta byla Jankova oblíbenkyně. A to i proto, že jí prý „jazyk chodil jako švihadlo.“ A tuším, že se to po letech vůbec nezměnilo.
Každý člověk má více kořenů, z kterých žije. Na co jsou dobré? Jak v člověku fungují? Asi tak, že jeho myšlenky a vzpomínky zalétají do oblastí, kde kořeny sídlí. Vzpomínky oživují událost, kterou dotyčný prožil a zkušenost se potom rozlévá v člověku. A často mu přináší úlevu, pokoj, jistotu i řešení, co dále dělat.
Janka živil rodný kraj, jeho zvyky, kroje, písničky, řeč, příběhy… Rodina byla kořenem, který mu zase přinášel smysl pro společenství, pracovitost a houževnatost v boji s těžkostmi. Teta Angela ho živila něžností…Víra v Boha, to byl nejmohutnější kořen. Víra, ta mu dávala sílu. A všechny Jankovy kořeny vedly k Bohu.
On na Janka dopustil všechno možné, ale neopustil ho. Srazil se s komunistickou ideologií a jako jednotlivec neměl šanci tuto srážku bez újmy ustát. Možná se mu toto všechno stalo i proto, abychom se my „podřimující křesťané v našich sladkých konzumních časech“ rozpomenuli na svoje kořeny a řekli si: „Když Janko vydržel věřit a milovat, proč bych to nedokázal i já?“
Možná má příběh Janka Havlíka s námi zatřást, abychom odhalili, co je nejcennější v našem životě a co nám protéká skrz prsty. Také abychom našli víru v Boha, která nám pomůže vydržet v našich nejtěžších osobních časech.
Nevím, jak postupujete při plánování své budoucnosti, ale nejprve si zkontrolujte své kořeny. Je to sice paradox, ale Jankovi Havlíkovi nevyšel ani jeden životní sen, a přece odcházel ze světa pokojný.
Jak je to možné?
Ty kořeny, o kterých mluvíme, měl dobře zasazené. Víte vy vůbec, jaké jsou ty vaše?
Čtěte dále, možná je odhalíte.
Ze srdce Vám to přeji.
Autor
I. Objímaný láskou rodiny
Nádherný západ slunce, husy a milující osoby. To je to první, co si Janko Havlík z dětství pamatoval. Vlastně ne, je tu ještě něco.
Jednou, když naháněl malá housátka, rozběhl se za ním jejich otec, starý houser a uštědřil mu takový ďobanec do zadku, pod oko i za uši. Vůbec nešetřil toho malého provokatéra, který naháněl jeho děti. Ještě, že zasáhla rozvážná matka husa, která začala syčet na všechny strany a uzemnila všechny, i svého pana manžela. Zdálo se, že má poslední slovo, ale zasáhla Jankova maminka Justína: „Janíčku, to nemůžeš. Jak by to vypadalo, kdyby i naši rodinu takto někdo naháněl. Tatínek by ho určitě také švihnul po zadku i po uších…“ Janko toto vysvětlení přijal. Od té doby už malá housátka nenaháněl, ale s houserem Gustavem měl nevyrovnané účty a zápasil s ním ještě dlouho.
Janko byl velmi zvědavý chlapec, do všeho vrtal a svět se mu stal zdrojem překvapení. Zjistil, že okolo něho je mnoho tajemství.
„Jé, mami…!“ vykřikl jednou na dvoře tak nadšeně, že z domu vyběhla nejen matka, ale i otec.
„Co je, co se stalo?“ doběhli rozrušení rodiče k synkovi.
„Podívej… měsíc svítí…“
Rodiče se podívali na měsíc a neviděli na něm nic mimořádného. Potom se podívali jeden na druhého a nahromaděné napětí vypustili skrz vzájemný úsměv. A maminka se opět podívala na měsíc a překvapeně řekla: „Opravdu, svítí.“ A potom se na něj dívala delší dobu a řekla: „To už jsem opravdu tak stará, že se nad takovými krásnými věcmi nezastavím?“
Ale bylo to úplně jinak s paní Justínou Havlíkovou. Byla to zkušená žena, která pochodila kus světa. Její bystrý intelekt, veselá povaha a zvládání různých prací z ní udělaly váženou dívčinu.
Sloužila u různých vysoce postavených rodin v Bratislavě, Trnavě i ve Skalici. A všude obstála. Potom si udělala porodnický kurz a pro její vzdělanost a lidský přístup ji vyhledávaly různé společenské kapacity. I když neměla čas chodit do školy, patřila mezi nejšikovnější zdravotnice v okolí. Měla dobrou schopnost rozlišování a říkávala: „Mezi lidmi bývá často spor neschopných s těmi, kteří jsou schopni všeho. Nedejme se vlákat do jejich bláznivých soubojů.“
Synáček Janko zdědil po ní mnoho, ale pokoj a životní rovnováhu měl po otci. Ten si zvykl na různé společenské nepořádky říkat: „Je na čase, aby „normální“ lidé řekli, že už to stačilo.“
I s přibývajícími lety Janko stále něco nového objevoval, a tak své rodiče nepřestal překvapovat. Neustále poznával svět a o svá zjištění se velmi rád dělil.
Po Jankovi přišel na svět Tonko a maminka správně pochopila, že její děti potřebují „vybrousit“ svoji duši do krásy a dobra, a proto jim začala vyprávět pohádky. Na konci každé pověděla: „A všimli jste si, že dobro opět zvítězilo? A že být dobrým se vyplatí?“
„Být dobrým se vyplatí…“ Tato věta se malému Jankovi vryla hluboko do jeho duše.
Kromě tatínka a maminky měl ještě někdo další ohromný vliv na jejich rodinu. Byla to teta Angela. Už její jméno naznačovalo, že má něco společného s anděly. Byla to velmi jemná, tichá, laskavá a velmi zbožná žena, která si vždy našla čas na vyslechnutí svých blízkých.
Už jako čtrnáctiletá se přihlásila jako kandidátka k sestrám vincentinkám v Trnavě, ale vždy když jí to okolnosti dovolily, ráda se vracela ke svým drahým do Vlčkovan. Měla mimořádný dar povzbudit člověka ke konání dobra. Celou Havlíkovu rodinu zásobovala náboženskou literaturou, knihami, časopisy… A také jim je nahlas četla.
A tak Janko postupně přesedlal z pohádkového světa do světa daleko realističtějšího, plného kladných a záporných hrdinů. Hlavním hrdinou v nich byl Pán Ježíš. Ale i lotr ďábel a jeho kumpáni mučili tento svět a statečným lidem nastavovali různé pasti. Ale Janko si všiml, že na Pána Ježíše ďábel neměl. Ten se vždy dokázal vysmeknout z jeho drápů. „Křivák jeden je to, nemá šanci vyhrát…“ konstatoval po jednom úryvku z evangelia na adresu ďábla.
„Fíha, ty máš ale odborné vyjadřování,“ poznamenala překvapeně teta Angela. A zeptala se matky: „Odkud to vzal?“
„To víš, kamarádi z ulice.“
A Janko událost z evangelia rozváděl dále: „Teto, každý z nich dává dohromady svoji partu, že?... Kdy se budou bít?“
Otázka byla sice klukovská, ale pravdivá. Chlapec si postupně ujasňoval, jak je nastavený tento svět. Viděl, že jedni slouží dobru, jiní zlu, a že i v tomto světě dochází k ranám do zad.
Teta Angela byla z Jankových otázek překvapená a musela hledat způsob, jak předložit věčné pravdy tomuto všetečkovi: „Janko, ty se ptáš jinak než druzí lidé, ale máš pravdu. K souboji mezi Ježíšovou a ďáblovou partou už došlo a mezi nimi dochází neustále k hašteření…“
Po těchto řečech se Janko přimknul k tetě, protože podle jeho úvah to musela být teda pořádná bitka s velkým rachotem. A co kdyby i on dostal jednu ránu do zad? A protože ještě žádnou neschytal, chtěl vědět víc, a tak se zeptal tety Angely: „A kde se bijou? A kdo vítězí? Chtěl bych se přidat.“
„Víš, tato bitka se dá někdy vidět duchovníma očima, ale to ty ještě nemůžeš úplně chápat. Ale je velmi důležité, ke komu se přidáš, s kým se budeš kamarádit, protože tím se vlastně i staneš.“
„Já se nekamarádím jen tak s někým, maminka to nedovolí.“
„A to dělá velmi dobře. Na světě je totiž mnoho lidí, kteří se kamarádí se zlými lidmi. Pustí je k sobě do svého srdce, a potom se stanou i oni špatnými lidmi. Ale kamarádit se dá i s Pánem Ježíšem, s Pannou Marií a s jejich přáteli.“
„To bych si moc přál. Jak to mám udělat?“ projevil Janko zájem patřit mezi Ježíšovy přátele.
„No, je zvykem, že si přátelé mezi sebou povídají… A také si mají i vzájemně naslouchat. Zkus to tak, jak to dělají všichni moudří lidé. Rozmlouvej s Pánem Ježíšem jako se svým přítelem.“
Janko to zkoušel. Při nejbližším setkání jí však smutně pověděl: „Všechno možné jsem Pánu Ježíši řekl, ale od něho jsem se nedozvěděl nic. Neumí mluvit?“
„Hm…a byl jsi i ticho?“
„To je potřeba?“
„Ano, zkoušej být i chvíli ticho.“
Na druhý den Janko referoval: „Zdálo se mi, že jsem od Pána Ježíše něco zaslechl, ale potom Dunčo štěkal… hlasitěji, než byl ten hlas.“
„Věřím ti. A proto ti radím, aby ses naučil modlit se jak ráno, tak i večer, kdy psi už spí a všude je víc ticha. Anebo… víš ty co? Zahrň do té modlitby i Dunča. Představ ho Pánu Ježíši.“
Takto jemně vedla teta Angela duši malého Janka. Pochválila ho za dobro, které vykonal, povzbuzovala ho a předkládala mu nové a nové myšlenky: „Přátelé jsou zvyklí se i vzájemně obdarovat…Obdaroval jsi něčím Pána Ježíše?“
„Ale co mu já můžu dát. Vždyť on má všechno.“
„Ano, má. Ale ne od tebe.“
„Aha.“
A tak se nenápadné věci staly zcela zásadními – Jankovi se vštěpovala modlitba do srdce a bylo vidět, jak Bůh působí v jeho duši.
I maminka se ho často ptala: „Janko, už jsi dnes něco obětoval Panně Marii?“
„Ano, dal jsem před její sošku kytičku.“
„A na Pána Ježíše jsi nezapomněl?“
„Ne, nezapomněl. Řekl jsem mu příběh o vlaštovkách a poprosil jsem ho, aby na sebe dával pozor a neonemocněl. …Vždyť, kdo by se potom o nás staral, kdyby on musel ležet v posteli?“ Tatínek Karol se při takových řečech musel držet, aby se nezačal smát. Jen tak pro sebe si občas řekl: „Přijde čas, kdy mu já dám chlapskou výchovu a naučím ho pracovat. Teď to moje žena dělá moc dobře…
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
