Nabízíme k přečtení další brožurku s názvem
Neustále se raduje: Malý rádce při budování vnitřního pokoje, kterou napsal Martin M. Kollár, OFMConv. a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
I. Zápas o pokoj v duši
Všichni bychom chtěli být šťastní a pokud možno stále. Známe lidi, kteří se vyznačují velkým
pokojem, pohodou ducha. Zdá se, že jsou skutečně šťastní. Dá se ke stavu trvalé pohody
dopracovat? Může to zakoušet každý? Rozhodně ano.
Svatý František říká: „Když duše nenachází radost, tělo se vrací ke svým příjemnostem“
(srov. FP 655). Poukazuje na naši potřebu prožívat ve své duši pokoj, pohodu, radost. Pokud to
nemáme, hledáme si nějakou náhražku. Často to bývá přejídání se, alkohol, cigarety, nečistota,
ventilování napětí nadávkami, pomlouváním apod. Svatý František vyjadřuje velmi výstižně, že tělo
se vrací ke svým příjemnostem – pokud jsme si už našli nějakou „útěchu“, znovu a znovu se k ní
vracíme. Jestliže nebudeme mít pokoj a radost v duši, dříve či později si najdeme nová potěšení
těla, nebo se vrátíme k těm, která jsme již opustili. Proto svatý František tvrdí: „Vnitřní pokoj je
nejlepší lék proti všem útokům nepřítele“ (srov. FP 709).
Abychom se znovu a znovu nevraceli k starým potěšením, je potřeba zabojovat o pokoj
v duši. Svatý Pavel píše: „Stále se radujte. Bez přestání se modlete. Ve všech životních podmínkách
děkujte Bohu.“ (1 Sol 5,16-18; srov. Lk 18,1). O pokoj a radost v duši je tedy potřeba bojovat
vytrvalou modlitbou, přijetím celého svého života a děkováním Bohu za všechno.
Trvalý pokoj v srdci
Problematiku dosažení trvalého pokoje a radosti v srdci dobře vystihuje sv. Augustin známým
výrokem: „Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě, ó Bože“ (Vyz 1, 1). Spočinout
v Bohu znamená říci ve všem Bohu ano. Ve všem, co nás trápí, říci: „…ne má vůle ať se stane, ale
tvá“ (Lk 22,43). Zvláště je třeba pamatovat na to, že to, co cítíme, nedokážeme téměř vůbec
ovládat. Pocity jsou často spojeny s tělesnými projevy – stoupne tlak, adrenalin, roztřeseme se, …
Naši vůli však ovládat dokážeme a vůle má rozhodnout: „Nepoddám se těmto pocitům! Důvěřuji
Bohu!“ Měli bychom přijmout za své, že tím nejdůležitějším, co řídí kompas našich rozhodnutí, je
láska (srov. 1 J 4,16). Láska není v první řadě o pocitech, ale o vůli, která se má rozhodovat pro to,
co je dobré a vyhýbat se tomu, co je špatné. Když děláme správná rozhodnutí (v souladu s Boží
vůlí), postupně se také dávají do pořádku vztahy a pocity. Pokud bychom se nechali unášet pocity,
vášněmi, téměř jistě nedopadneme dobře.
Co s pocity?
Jestliže nedokážeme pocity dostatečně ovládat – jsou-li spojeny s našimi tělesnými projevy,
které neovládáme – potřebujeme nějaký čas, než se uklidníme. Svatý František říká, že se máme
modlit, dokud nám Pán nevrátí vnitřní radost, radost ze spásy (srov. FP 709). Svatý Pavel vyzývá,
abychom hněv zvládli do večera a dodává: „Ani když se rozhněváte, nenechte se strhnout ke
hříchu“ (Ef 4,26). I když tedy emoce (např. hněv) hned neovládneme, slova ovládnout dokážeme
(nesmíme jimi zhřešit). Také jiné emoce: stres, strach, beznaději, … hned neovládneme, ale vůli
ovládneme – dokážeme ovládnout naše myšlenky, slova, skutky. Když mají emoce a s nimi spojené
myšlenky tendenci znovu a znovu se vracet, např: „Tak to je konec! Dokdy to takto bude?! Proč
právě já?! ...“ je velmi účinné na ně odpovědět krátkými (tzv. střelnými) modlitbami, v nichž
vyjádříme důvěru v Boha a všechno odevzdáme do Božích rukou. Svatý František se nejednou
modlil celou noc, přičemž někdy opakoval jen: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“ (srov. FP 363,
445; Lk 18,13). Východní církev doporučuje opakovat: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se
nade mnou hříšným.“ Slova jsou inspirována slepcem u Jericha, který vytrvale volal na Ježíše,
přestože ho okřikovali, aby ztichl (srov. Mk 10, 46-48). Mniši východní církve doporučují mít na
každé pokušení, na každý neklid nějakou střelnou modlitbu, nejlépe úryvek z Písma svatého (viz.
Mt 4, 4.7-10). Zpočátku postačí, když budeme používat aspoň jeden krátký zbožný povzdech.
Můžeme si ho upravit podle sebe a odevzdávat se jím Bohu v každém nepokoji.
Potřeba nasměrování a vytrvalosti v modlitbě
Nestačí jen opakovat duchovní slova. Je nutné také myslet na to, kam mají naše slova
směřovat. Modlitbu nemůžeme vést ve smyslu: „Pane Bože, kdy už konečně uděláš to, co chci?!“
Ale: „Pane Bože, dej mi sílu přijmout to, co chceš Ty!“ A to bývá problém. Často se křečovitě
držíme svých tužeb a představ, které sice většinou bývají dobré, podstatné však je zříci se jich a
odevzdat problém do Božích rukou. Mít důvěru, že On i to zlé obrátí v dobré. Ve smyslu: „Mám být
takto přibitý na kříž? – Dobře, přijímám to.“ Svatý Pavel píše: „Spolu s Kristem jsem ukřižován. Už
nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,19-20). Pokud dovolíme, aby v dané situaci byly
ukřižovány naše touhy, podobně jako byl ukřižován Kristus, zjistíme (někdy až po delším čase), že i
přes tuto ztrátu se stáváme novými, zralejšími, silnějšími.
Nejednou se nám bude zdát, že naše utrpení je nesnesitelné. Svatý Pavel nás však ujišťuje, že
Pán nedovolí, abychom byli zkoušeni nad naše síly a že ve zkoušce dává posilu (srov. 1 Kor 10,13).
S Boží pomocí tedy máme na to, abychom zvládli každý nepokoj. Je potřebné mnohokrát (v duchu)
opakovat svoje rozhodnutí odevzdat se do Otcových rukou. Pán Ježíš v Getsemanské zahradě asi tři
hodiny opakoval: „Otče, chceš-li, odejmi ode mě tento kalich, avšak ne má vůle ať se stane“ (Lk
22,4). Evangelista poznamenal, že když se Pán po hodině modlitby vrátil od apoštolů i po druhém
setkání s nimi, modlil se podobnými slovy (srov. Mt 26, 42.44). Je pro nás užitečné mít připravena
slova, kterými budeme Bohu odevzdávat všechno, co nás okrádá o pokoj.
Střelné modlitby
Sportovec opakuje cviky, jimiž posiluje, případně uvolňuje svoje tělo tak, aby dosáhlo ideální
harmonie pohybu a podalo maximální výkon. Podobně i my se potřebujeme cvičit v modlitbě,
abychom dosáhli co největší harmonie s Boží vůlí. V harmonii – v rovnováze a pokoji – podáváme
mnohem lepší „výkony“. Naším trenérem je sám Bůh, který nás dokonale zná (srov. Mt 10,30) a
dává nám potřebné milosti, abychom každý nepokoj zvládli. V situacích beznaděje, pochybností, je
potřeba vzbuzovat důvěru například slovy: „Ježíši, důvěřuji Ti.“ V bezradnosti nad vlastní ubohostí
a hříšností můžeme použít známá slova: „Ježíši, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.“ Při
problémech s čistotou, případně při problémech v rodině, se můžeme odevzdat Bohu skrze
Neposkvrněnou: „O, Maria, beze hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k Tobě utíkáme.“ Když
hrozí, že vybuchneme a řekneme něco nevhodného, nebo když se nás zmocňuje pýcha, je dobré
říkat: „Ježíši tichý, srdce pokorného, učiň moje srdce podle srdce Tvého.“ Děti mohou říkat: „
Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku.“
Není důležité zachovávat přesné znění, ale přesné zaměření. To znamená upřímnou snahu
přijmout vůli Boží, ne prosadit tu svou. K dobrému „míření“ nám mohou pomoci slova modlitby sv.
Františka: „Děkuji Ti, Pane Bože, za všechny tyto moje bolesti a Tebe, můj Pane, prosím, abys je,
jestli se Ti zlíbí, stokrát zvětšil“ (FP 1238). Je dobré představit si výrazné zhoršení naší situace a
přesto opakovat Otci: „Tvoje vůle ať se stane.“ I kdyby se nám zdálo, že to fyzicky nebo psychicky
nezvládneme, je dobré nezaleknout se a znovu a znovu se odevzdávat do Otcových rukou. Dobré je
za všechno Bohu děkovat, i za to bolestné. A vzbuzovat důvěru, že On i to zlé obrátí v dobro (srov.
Řím 8,28; Jak 1,12).
Vnitřní pokoj
Jestli jsme dobře „mířili“ a zda jsme byli dost vytrvalí, poznáme podle vnitřního klidu. Ten si
můžeme znázornit na situaci nemoci. Naše tělo se možná třese zimou, možná pociťuje bolest,
možná musíme užívat nepříjemné léky, držet dietu apod. Vnitřně se proti tomu můžeme bouřit a
říkat: „Proč právě já? Já to odmítám! Já to nechci!“ Nebo se můžeme vnitřně uklidnit a říci: „Dobře,
musí-li to tak být, přijímám to.“ Vnitřně se snažíme zachovat klid, i když tělo se trápí. Vnitřní pokoj
a respektování omezení nám může pomoci i k rychlejšímu uzdravení. Podobně je to s vnitřním
pokojem při rozčílení, hněvu, strachu … Tělo se možná ještě nějaký čas bude třást, možná budeme
mít stažené hrdlo, možná budeme mít špatné pocity. Rozhodující však je, zda se vnitřně
rozhodneme snášet daný stav a v modlitbě se budeme odevzdávat do Otcových rukou. Postupně
bychom měli dostat dar pokoje. Neznamená to samozřejmě, že bychom v případě nemoci měli
přestat brát léky nebo přestat vyhledávat lékařskou pomoc apod. Pravý pokoj vyplývá z přijetí celé
Boží vůle – tedy včetně případné léčby.
Ústa prozrazují, co je v srdci
Kvalitu našeho pokoje poznáme i podle toho, co a jak říkáme. Z plnosti srdce totiž
promlouvají ústa (srov. Lk 6,45). Ústa nejednou i nám samotným prozrazují, co v nás je. Pán Ježíš
říká, že budeme souzeni z každého zbytečného slova (srov. Mt 12,36). Tím nás upozorňuje, že
každé naše slovo má moc (srov. Mt 15,18) a že On nám dává dost síly na to, abychom se ovládali.
Pokud tedy vidíme, že námi zmítá nepokoj a nejde o něco velmi naléhavého, neměli bychom reptat.
Zřejmě se budeme cítit jako úplně neschopní, bude se nám zdát, že se mlčením utrápíme, ale pokud
ten tlak vydržíme a vytrváme v odevzdávání se do Božích rukou, dokud ten nepokoj nepřejde,
pokoj nakonec přijde a v něm dokážeme problém řešit mnohem lépe. I sportovec podá lepší výkon
v klidu než ve stresu. Zkrátka, až se uklidníme a uděláme maximum toho, co můžeme, svěřme
všechno Pánu. Podaří-li se něco zlepšit – dobře, a pokud ne: „Bože, Tvoje vůle ať se stane.“, Neklid
naopak poukazuje na to, že se příliš křečovitě držíme svých tužeb a představ. I když naše touhy a
představy bývají většinou v podstatě dobré, je potřeba vzbuzovat důvěru vůči Bohu a přijmout svůj
kříž, i když je nespravedlivý a skutečně poškozuje mě a mé okolí.
Já“ komunikace
Měli bychom se vyhýbat větám typu „Ty“: „Jak ty si to představuješ? Ty nevidíš? Dokdy
chceš takto jednat?“ Místo toho jsou lepší věty typu „Já“ (mluvím-li o svých pocitech, je to pro
druhou stranu přijatelnější – pozn. překl.): „Já to takto nedokážu přijmout (pochopit). Mě to velmi
unavuje, nedokážu to udělat.“ Láska má být trpělivá, vlídná, dobrotivá… (srov. 1 Kor 13,4),
zároveň však má i vyžadovat, má být náročná (srov. Žid 12,5-11). I po dosažení pokoje máme a
nejednou i musíme být nároční, i když možná kvůli tomu vznikne napětí a ostrá reakce okolí. Je
dobré pokojně používat „Já“ komunikaci, například říci: „Když já to nezvládám, budeme to muset
udělat jinak“. A vnitřně bychom měli být nastaveni tak, že pokud budou naše slova přijata, budeme
děkovat Bohu a pokud ne, řekneme v duchu: „Přijímám tento kříž“
Pokoj v duši nade všechno
Jak mám poznat, dokdy mám ještě snášet křivdu a kdy již mám v tom, co ovlivnit dokážu, říci
„dost“? Pán Ježíš říká: „Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?“ (Mt.
16,26). Naše duše má být na prvním místě. Když vidíme, že kvůli nějakému problému nedokážeme
delší čas (déle než den, srov. Ef 4,26) najít pokoj v duši, měli bychom zpomalit, někde ubrat. Stalo
se, že sv. František šel s jistým spolubratrem a ten jej popoháněl: „Františku, pospěšme si, jinak to
nestihneme!“ A František naopak zpomalil. Bratr znovu naléhal a František ještě více zpomalil.
Nakonec mu říká: „Františku, co to děláš, vždyť takto to nemůžeme stihnout!“ Na to mu František
odpověděl: „Boží sluha musí stále zachovávat vnější i vnitřní pokoj.“ Je velmi důležité nenechat se
strhnout k neklidu, nenechat se vystresovat. Jistá zdravotní sestra řekla: „Na ARO máme zásadu, že
se u nás neběhá ani nekřičí.“ I v tom největším nasazení je důležité zachovávat klid, rovnováhu,
důvěru vůči Bohu. Když tomu tak není, je lépe zpomalit – fyzicky, pokud jde o tělesnou činnost –
duševně, pokud jde o duševní činnost (např. při čtení chvíli číst velmi pomalu – slovo po slově) –
duchovně, pokud jde o duchovní činnost (když říkáme Bohu svoje „ano“, například v modlitbě nebo
ve službě). Neklid nás nutí pospíchat, zpomalení v nás naopak snižuje napětí. Když se nepoddáme
stresu, postupně se naučíme spolupracovat s Boží milostí, naučíme se důvěřovat Bohu ve všem a
pokoj v naší duši se bude upevňovat. Na všechny zkoušky se začneme dívat jako na příležitost k
růstu v důvěře a pokoji. V klidu lépe uvažujeme, lépe komunikujeme, lépe konáme.
Kolik vyžadovat?
I když se nám daří zachovávat pokoj v duši, nejednou máme pochybnosti, kolik máme od
koho vyžadovat. Už víme, že láska má být nejen vlídná, ale má také vyžadovat. Základním
kritériem je, zda jde o hřích, zejména proti Božím nebo církevním přikázáním. Pokud ano, měli
bychom ze všech sil usilovat o změnu takového stavu. Jde-li o děti a nezletilé osoby, můžeme, ve
většině případů musíme, rozhodnout za ně. Když jde o dospělé, naše možnosti jsou většinou
omezené. Zároveň je třeba myslet na Pánova slova: „Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává,
a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude více žádat“ (Lk 12,48). Nemůžeme tedy vyžadovat od
každého totéž. Svatá Faustýna říká, že každá duše je jiný svět, proto se představená musí mnoho
modlit, aby dokázala svoje sestry usměrnit (srov. Den 568). Podobně i my musíme důkladně zvážit,
kolik můžeme od koho vyžadovat. Je dobré prosit o světlo, například Pannu Marii, třeba i jen
střelnými modlitbami.
Můžeme soudit?
Důležitá je také otázka souzení. Pán Ježíš na jedné straně říká: „Nesuďte, abyste nebyli
souzeni,“ (Mt 7,1) a na druhé straně říká: „Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivě“ (J 7, 24).
Také svatý Pavel píše: „Všechno zkoumejte, a co je dobré, toho se držte“ (1Sol 5,21). Soudit
můžeme slova a skutky, ne však člověka jako takového.
Někdy je potřeba posouzení úmyslu: Proč to ten člověk tak řekl, udělal? Například když dítě
něco rozbilo, nejednou je potřeba posoudit, zda to udělalo úmyslně. Při tom však musíme být velmi
opatrní. Pamatujme, že „Hluboké je nitro člověka a jeho duše je propast“ (Ž 64,7).
My na dno té propasti nevidíme, nedokážeme dostatečně posoudit všechny okolnosti a
pohnutky. Pokud tedy i usoudíme, že slovo, skutek či úmysl byl špatný, nemůžeme prohlásit, že
dotyčný člověk je špatný. Naopak, máme se snažit odpustit mu, nakolik dokážeme, nebo mu i
pomoci
(srov. Řím 12,20).
Odpuštění
Umění odpustit je pro náš vnitřní pokoj zásadně důležité. Pán Ježíš zdůraznil význam
odpuštění, když po představení modlitby Otče náš dodal: „Jestliže totiž odpustíte lidem jejich
poklesky, odpustí také vám váš nebeský Otec; když ale lidem neodpustíte, ani váš Otec vám
neodpustí vaše poklesky.“ (Mt 6,14-15). Dále nás Pán upozorňuje, že odpouštět máme stále –
nestačí jen sedmkrát, … ale velmi mnohokrát (srov. Mt 18,22). Ať by se tedy stalo cokoli, máme
odpustit a člověku, který se provinil, máme přát dobro a máme se za něho modlit (srov. Mt 5,44; Lk
6,28).
Pán Ježíš však mluví také o tom, že máme odpustit ze srdce (srov. Mt 18,35). Ze srdce
znamená celým nitrem. Nejen vůlí, nejen pozitivními myšlenkami, nejen modlitbou za člověka,
který se vůči nám provinil, ale i city. A to je velmi těžké, protože city neumíme téměř vůbec
ovládat. Svatý František radí, abychom se nepohoršovali nad nepravostí, kterou nám někdo
způsobuje, ale abychom z lásky k Bohu vzbuzovali lítost nad hříchem jeho duše (srov. FP 125).
Měli bychom uvažovat: „Co je v duši člověka, který to nebo ono říká nebo koná? Je v něm
pokoj, radost? Nebo spíše nepokoj, stres, zloba, frustrace, bolest…?“ Když vzbuzujeme soucit
s takovou duší a přejeme jí pokoj, lásku a důvěru k Bohu i lidem, potom se i naše vlastní duše
posiluje, přibližuje se k Bohu, k Jeho milosrdenství. Vždyť Pán Ježíš řekl: „Buďte milosrdní, jako je
milosrdný váš Otec!“ (Lk 6,36). Pokud v takovém duchu projevujeme milosrdenství, získáváme
větší stabilitu, sebedůvěru a s Boží pomocí to zvládneme také citově. Svatý Maxmilián dokonce
říká: „Problémem by bylo, kdybychom neměli komu odpustit. Máme štěstí, když se přes den
vyskytne více příležitostí někomu odpustit. Je to potřebné pro očišťování duše a přibližování se
k Bohu“ (srov. Wyb 148). Podobně se vyjadřuje také svatý Petr (1Petr 3,8-9).
Vztahy po odpuštění
Když přicházíme ke svaté zpovědi, měli bychom svoje hříchy vyznat, litovat jich a snažit se
vynahradit způsobenou škodu. Pokud bychom něco z toho odmítli, zpovědník je nucen udělení
rozhřešení oddálit, dokud svůj postoj nezměníme. Pán Bůh se na nás ani v tomto případě nehněvá a
přeje nám dobro, ale to my odmítáme přiblížit se k Němu, my odmítáme přijmout Jeho nabídku
smíření. Nemáme-li skutečnou snahu o nápravu, nepomohou nám prázdné řeči, jakkoli květnaté
(srov. Mt 7,21-23). Podobně je to v mezilidských vztazích. Pokud někdo neuzná svoji vinu, nebo jí
nelituje, nebo se nesnaží vynahradit způsobenou škodu, nemůžeme se tvářit, že se nic nestalo. Svatý
František radí, abychom se takového člověka zeptali, zda netouží po odpuštění (srov. FP 235).
Jestliže to dokážeme v klidu, znamená to, že danou situaci zvládáme dobře. I když však dotyčný
svůj postoj nezmění, máme mu odpustit. Nemáme se tedy na něho zlobit, máme mu přát dobro,
snažit se mu poradit či pomoci, ale musíme si udržovat jistý odstup. Alkoholikovi nenaleji ne proto,
že jsem mu neodpustil nebo proto, že se nad něj povyšuji, ale proto, že mu přeji dobro. Podobně je
to s člověkem, který zpronevěřil nějaký majetek nebo který očernil moje jméno a podobně.
Dokonce i když uzná chybu, projeví lítost a vynahradí škodu, mohu zachovávat určitou opatrnost.
Alkoholikovi bychom raději nikdy neměli nabízet alkohol; opatrně budeme svěřovat majetek tomu,
kdo se dopustil zpronevěry apod. Můžeme tu vidět obdobu učení o odpuštění hříchů. Po jejich
odpuštění mohou ještě zůstat nějaké tresty (očistec), pokud jsme svého hříchu dostatečně nelitovali,
resp. jsme se zcela nezbavili závislosti na hříchu. Dokud se dotyčný nezbaví spojení se zlem, které
spáchal, i když je už nekoná, je třeba zachovat jistý odstup. Máme být obezřetní a pomáhat mu
osvobodit se, nakolik je to v našich silách. Pamatujme na slova Učitele: „Buďte tedy opatrní jako
hadi a bezelstní jako holubice!“ (Mt 10,16). Abychom si zachovali pokoj a lehkost holubic, musíme
být patřičně opatrní, tedy prozíraví.
Bolestná cesta z ráje do nebe
Všichni jsme poutníky, nebo spíše vyhnanci z ráje, na cestě do nebe (srov. Gn 3,23-24). Je
důležité uvědomit si, že mezi rájem a nebem je obrovský rozdíl. V ráji Bůh ustanovil manželství.
Viděl, že pro Adama není dobré, aby byl sám, a stvořil mu Evu (srov. Gn 2,18-24). Ráj však není
vrchol blaženosti. Toho máme dosáhnout až v nebi, kde se lidé nežení a nevdávají, ale jsou jako
andělé (srov. Lk 20,35). Zatímco v ráji člověk mohl zhřešit a tím se vzdálit od Boha, v nebi budeme
tak sjednoceni s Bohem, že se už od Něj nebudeme moci vzdálit (srov. Lk 16,26; 20,36). Všichni
jsme stvořeni, abychom tuto cestu prošli s věrností Bohu. To však vyžaduje vynakládat každodenní
úsilí. Také Panna Maria na své cestě do stavu nebe trpěla. I když byla uchráněna od poskvrny
dědičného hříchu a sama se hříchu nedopustila, trpěla nejen kvůli hříchu světa, ale i kvůli svému
bezhříšnému Synovi. Např. když jako dvanáctiletý neřekl rodičům, že zůstává v chrámě a oni ho tři
dny s bolestí hledali (srov. Lk 2,41-51). Pravděpodobně i jindy Maria zcela nerozuměla svému
Synu a musela překonávat různá napětí (srov. Mk 3,22.31-35; J 2,3-4). Takže i kdyby ani nás netížil
hřích, věrnost Bohu a růst na cestě sjednocení s Ním by si vyžadovaly námahu, snášení napětí a
bolestí.
Manželství je nám dáno jako pomůcka na životní cestě, na cestě dozrávání v darování sebe.
Přitom je důležité pamatovat, že manžel(ka), ani žádné stvoření nedokáže nasytit naši touhu po
Lásce, kterou je Bůh. Proto bychom neměli mít na nikoho nepřiměřené nároky. Především je
potřeba vést neustálý vnitřní zápas o přijetí Boží vůle a vzbuzovat důvěru v nebeského Otce, i když
se to může někdy zdát přímo nesnesitelné.
Utrpení jako pokrm pro duši
Ani odpouštění, ani přejícnost vůči nepřátelům, ani modlitba za ty, kteří nám ubližují, nejsou
zpočátku ničím příjemným. Svatý Maxmilián učí, že naše přirozenost se proti tomu bouří, ale pro
duši je to potřebné (srov. Wyb 148). Pokud se totiž nepoddáme znechucení a vytrváme v odevzdání
se Bohu a v přání dobra druhým, dá Pán naší duši vnitřní radost. Někdy takovou, o jaké se nám ani
nesnilo (srov. J 14,23.27; 1 Kor 2,6-10; Flp 4,7). Svatá Faustýna dokonce píše, že utrpení je stálý
pokrm její duše (srov. Den 276). Nestačí však jen trpět. V utrpení je potřeba vzbuzovat důvěru vůči
Bohu, děkovat za všechno, všem přát dobro. Faustýna poznamenala: „Jeden úkon důvěry ve
chvílích utrpení má větší hodnotu než mnoho hodin strávených v modlitbě plné útěchy“ (srov. Den
78). Překonáním krize totiž rosteme. V jejím Deníčku čteme: „Kdyby andělé mohli závidět, záviděli
by nám dvě věci: svaté přijímání a utrpení“ (Den 1804). Skrze první i druhé se totiž můžeme velmi
těsně sjednotit s Bohem a připodobnit se Kristu, který se za nás obětoval. Připodobnění se Kristu a
sjednocení s Ním je skutečnou posilou pro duši (srov. 2 Kor 3,18). Tak člověk bytostně poznává, že
je stvořen z Lásky, kterou je Bůh a pro Lásku i lásku (srov. 1 J 4,16). Můžeme to přirovnat ke
zkušenosti z namáhavé túry. Na vrcholu prožíváme radost při pohledu na nádhernou přírodu –
ideálně když je to ve společnosti přátel, kteří prožívají totéž. Ve sjednocení s Bohem totiž
poznáváme, že nejsme sami, že tvoříme nádherné společenství s Nejsvětější Trojicí a Jí blízkými
dušemi (srov. J 17,20-22).
Vrcholné utrpení
Někdy je fyzické, psychické, či duchovní utrpení tak velké, že člověk nedokáže ze sebe vydat
ani slovo. Někdy přijde taková úzkost, prázdnota, beznaděj či bolest, že člověk ztrácí pojem o tom,
kde je, co se s ním děje. Není však třeba se polekat. Je dobré vytvořit si tzv. duchovní obraz:
představit si například, že objímám patu Kristova kříže, nebo že vkládám tíži svých bolestí pod
Kristův kříž a v tomto obrazu setrvat. Sv. Faustýna doporučuje utíkat se do rány Ježíšova Srdce a
zůstat v tichu (srov. Den 145). Úzkost přejde a člověk zraje.
