Nabízíme k přečtení další brožurku s názvem
Stála jsem u brány nebe a pekla: osobní svědectví paní Glorie Polo, kterou vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
BOŽÍ LÁSKA
Neboť je třeba, abyste věděli, na co se mě PÁN stále znovu a znovu ptal! Stále znovu mě
oslovoval kvůli LÁSCE, kvůli nezištné, bezpodmínečné lásce. A proto vždy znovu vycházel najevo
nedostatek této LÁSKY, této „CARITAS“, této dobročinnosti, tohoto širokého spektra křesťanské
lásky k bližnímu.
Tato nepřítomnost JEHO Božské lásky, kterou nám všem ON dal do vínku jako příkaz a
talent, byla – krátce řečeno – výsledkem, shrnutím všech událostí mého dosavadního života. A pak mi vysvětlil: „Víš, Tvá duchovní smrt, odumírání Tvé duše začalo…“ A nyní jsem
viděla zcela zřetelně: Byla jsem sice ještě naživu, ještě jsem dýchala, ale byla jsem vlastně už
mrtvá; moje duše už zemřela; zadusila se.
Kdybyste jen sami viděli, co je ta „duchovní smrt“. Co znamená, že duše odumřela,
zadusila se. Měli byste vidět, jak vypadá duše, která už jenom pociťuje NENÁVIST. Jaká hrůza a
děs vychází z takové duše, která je už jen zahořklá, na obtíž a nesnesitelná.
Celou dobu myslí jen na to, jak by mohla celému světu způsobit další zlo.Tak právě pak
vypadá duše, když je plně obtížena těžkými hříchy. Moje duše je toho příkladem.
Navenek jsem příjemně voněla a byla jsem ověšená drahými šaty, ale moje duše zde uvnitř
odporně zapáchala a potulovala se jen v propastech lidské a ďábelské zloby.
Je jen zcela pochopitelné a oprávněné, že jsem měla všechny ty deprese a zmocňovala se
mě zahořklost. A ON mi vysvětlil následující:
„Tvá duchovní smrt začala totiž už tím, jak Ti byli úplně lhostejní Tvoji bližní a jejich
utrpení. Jak jsi už s nimi prostě necítila. Bylo to napomenutí od MNE a mělo Ti být
varovným signálem, když jsem Ti stavěl před oči utrpení Tvých bližních – při tolika
příležitostech a ve všech částech světa. Nebo když jsi mohla vidět v televizi nebo v jiných
sdělovacích prostředcích, jak byli lidé unášeni, zabíjeni, roztrháni bombami a vyháněni,
měla jsi na jazyku často jen povrchní komentář jako: ‚Ó! Ti ubozí lidé! Jakého hříchu se na
nich dopouštějí!‘ Ale utrpení Tvých bližních se Tě vůbec nedotýkalo, neproniklo do Tvého
zkamenělého srdce, jejich osud se od Tebe odrážel. Ve svém srdci jsi tedy vůbec nic
nepociťovala! Tvé srdce bylo tvrdé jako kámen, ledová skála. Tvoje hříchy proměnily Tvé
srdce v kámen, učinily je tvrdým a chladným!“
A když se nyní moje „kniha života“ zavřela, dokážete si jistě představit, jaká hanba a
smutek mě přepadl. Ale k tomu ještě přistoupilo, - a tato bolest byla ještě větší, ještě nesnesitelnější, - že jsem pociťovala největší lítost nad tím, jak špatně a nevděčně jsem se ve svém životě chovala vůči svému Stvořiteli, BOHU OTCI.
Neboť přes všechny mé těžké hříchy, navzdory mému zcela nečistému duchu a mé velké
lhostejnosti, navzdory mé vlažnosti a všem mým odporně strašným pocitům vůči mým bližním mě
Pán Bůh vždy a dokonce až do posledního okamžiku hledal, šel za mnou a čekal na znamení mé
vůle k obrácení a návratu.
Stále znovu mi posílal osoby, které křižovaly moji životní cestu a byly jeho nástroji, aby
mnou pohnuly, abych přemýšlela a vrátila se k NĚMU. A tímto způsobem ke mně mluvil,
upozorňoval na SEBE, tímto způsobem mě - často docela hlasitě - volal.
Také mi vzal mnoho věcí, aby mě pohnul k přemýšlení. Poslal mi zkoušky a těžké časy.
Jako klacky pod nohy mi posílal velká zklamání. To všechno průběžně činil, jen aby mě opět
získal nazpět, aby mě přivedl na správnou cestu do Otcova domu. Až do posledního okamžiku
zkoušel skutečně všechno a čekal na znamení ode mě. ON ale nikdy nelámal moji svobodnou
vůli. Měla jsem poznat všechno JEHO volání a čekání a pak učinit správné rozhodnutí ze
svobodné vůle.
Víte, kdo a jaký je Bůh, OTEC nás všech? Stojí jako žebrák na okraji naši životní
cesty. A jako žebrák nás rovněž stále znovu snažně prosí, běží za námi, je často také na obtíž;
ON pláče a pokouší se obměkčit naše zkamenělé srdce a je smutný až do hloubi SVÉHO
Nejsvětějšího Srdce, když musí tak často prožívat, jak se k NĚMU jen chladně obracíme zády a
prostě ho nebereme na zřetel nebo také děláme jen tak, jako bychom si HO nevšimli. On se tak
často a tolikrát ponižuje - přesně tak, jak se ponížil na kříži - jenom aby dosáhl toho, že se
obrátíme a změníme svůj život, že se vrátíme k NĚMU do Otcova domu.
A když jsem mu řekla: „Poslyš, můj PANE, Ty jsi mě zatratil!“ - jsem si už zase
uvědomila, jaká to ode mě byla drzost. Samozřejmě to zase jednou nebyla pravda, protože ne
ON mě zavrhl, nýbrž už já sama jsem si to všechno zapříčinila. Bylo mi jasné, že rozhodnutí
jsem činila já podle chuti a nálady - ve svobodě lidského stvoření, na kterou Bůh vždy dbá.
Vybrala jsem si svého OTCE a svůj klan.
A otec, kterého jsem pro sebe vyvolila, nebyl Bůh OTEC, ale za otce a vůdce svého života
jsem si vzala satana, ďábla. Zařizovala jsem svůj život podle jeho vůle a jeho lží. On a jeho klam
byl smyslem mého ubohého života.
A jak se nyní moje „kniha života“ zavřela, v duchu zjišťuji, že stále ještě visím hlavou dolů
na okraji hrozivého, temného chřtánu. A stává se mi jistotou myšlenka, že aniž bych se mohla
bránit, budu neodvolatelně padat do této tmavé díry, kde si na konci představuji bránu, kterou pak
už vstoupím do „věčné temnoty“ na nikdy neshledanou.
A tak jsem začala zoufale vší silou křičet a volat. Utíkala jsem se ke všem svatým, aby mě
ráčili zachránit. A nedokážete si vůbec představit, kolik svatých mě najednou napadlo. Vůbec
jsem nevěděla, že znám tolik svatých a jejich jména. Vždyť jsem byla tak vlažnou, ba ještě více
skutečně špatnou katoličkou.
Ale v tomto okamžiku mi jen projelo hlavou, abych byla zachráněna. A bylo mi úplně jedno,
jestli mě zachrání svatý Josef Dělník nebo svatý František z Assisi nebo jiný vzývaný světec.
Hlavně abych byla zachráněna. Nakonec mi jako naschvál došla jména světců, které jsem
vzývala. Už mě totiž žádný nenapadl a najednou zase bylo hrobové ticho.
A toto ticho mě nechalo, abych opět pocítila své nepopsatelné bolesti. Vnímala jsem
prázdnotu, která byla bezútěšná. Cítila jsem se osamělá a úplně opuštěná. A mohla jsem myslet
jen na to, že na zemi na mě jistě všichni lidé myslí a přitom mají v hlavě jen „moji pověst té dobré,
krásné a svaté“. Vždyť jsem si tuto pověst záměrně vybudovala svým zdánlivým světem, který
jsem si sama vytvořila.
Všichni pro mě truchlili, hovořili o mé „svatosti“, čekali na mou smrt, aby svoji „svatou“,
kterou přece osobně znali ve skutečném životě, pak vzývali a prosili o ten nebo onen „zázrak“.
A jen se podívejte, v jaké nepříjemné situaci jsem byla. Nikdo z těchto truchlících lidí na
zemi, kteří čekali na mou smrt - ani moji nejhorší nepřátelé - by si nedokázali představit, v jaké
beznadějné situaci jsem se nacházela - totiž zcela krátce před věčným zavržením, před
odpochodováním do pekla, v jehož existenci většina těchto truchlících lidí popravdě už vůbec
nevěřila.
A jak mi tak tyto myšlenky procházely hlavou a k tomu jsem stále jen nesouhlasně
potřásala hlavou - na znamení nepochopení tohoto nesouladu mezi mou situací a smutečními
myšlenkami pozůstalých, tu zdvihám své oči vzhůru, vidím oči své matky a naše pohledy se
setkávají. Díváme se na sebe, hledíme si přímo do očí. A za velkých bolestí volám ke své matce: „Mami! Jaká hanba. Oni mě zavrhují. Tam, kam teď musím jít, odtud se už nikdy
nevrátím a už se nikdy neuvidíme.“
A v tomto okamžiku je mé matce dopřána velká, podivuhodná milost. Vždyť byla celou
dobu zcela nehybná a strnulá. A najednou je jí dovoleno zvednout vzhůru dva prsty a dává mi jimi
jednoznačné znamení, abych se také podívala nahoru. A ve stejném okamžiku mi padají z očí dvě
velké šupiny, které mi připravily nepředstavitelné bolesti a které byly důvodem mé duchovní
slepoty. Padají mi tedy z očí a náhle vidím něco nepopsatelně krásného, našeho PÁNA JEŽÍŠE
KRISTA uprostřed.
Současně mi přichází na mysl, jak mi jednou řekla jedna z mých pacientek: „Podívejte se, paní doktorko, a zapište si to za uši. Jste zaměřena velmi
materialisticky, ale jednoho dne si vzpomenete a budete myslet na to, co Vám teď řeknu.
Ano, bude Vám toho dokonce hořce zapotřebí. Až budete v největším nebezpečí, kterému
nebudete moci uniknout. Vůbec při tom není důležité, jakého druhu to nebezpečí bude. Až
tedy budete v této situaci, pak prostě vzývejte našeho PÁNA JEŽÍŠE KRISTA a proste HO,
aby Vás ráčil přikrýt a chránit SVOU Drahocennou Svatou Krví. Takto Vás nikdy neopustí
nebo nezanechá samotnou. Neboť ON SVOU Drahocennou Svatou Krví zaplatil výkupné i
za Vás a za spásu Vaší duše!“
A v největší lítosti a zahanbení, s velkými bolestmi v srdci jsem začala křičet z plných plic:
„PANE JEŽÍŠI KRISTE, měj se mnou soucit! Odpusť mi! PANE, dej mi přece nějakou
druhou příležitost!“
A nato zažívám nejkrásnější okamžik celé této události. Prostě se mi nedostává slov, abych
správně popsala tento okamžik. ON, náš PÁN JEŽÍŠ KRISTUS, sestupuje a vyvádí mě z toho
černého, hrozivého chřtánu, z této díry nahánějící strach.
A když mě odváděl a vzal za ruku, odpadla z mého těla všechna ta havěť, ta slizká hnusná
hovada a tyto hořící skvrny, které jsem předtím cítila, a celá zem pode mnou byla plná tohoto
neřádstva.
Zdvihá mě tedy vzhůru a přivádí mě k tomu rovnému místu, které jsem už předtím popsala.
A s nezměrnou, prostě lidskými slovy nevyjádřitelnou láskou mi říká:
„Vrátíš se na zemi, dostaneš svou druhou šanci…“ - ale přitom také velmi vážně říká:
„Ale tuto milost návratu dostáváš nikoliv pro množství modliteb Tvých přátel a
rodinných příslušníků. Neboť přece se dá očekávat a je zcela normální, že Tvoje vlastní
rodina a lidé, kteří si Tě váží, se za Tebe modlí a úpěnlivě MĚ kvůli Tobě prosí. Nýbrž se
můžeš vrátit díky modlitbám tak mnoha lidí, kteří nejsou Tvé krve a kteří se nepočítají k Tvé
rodině. Tolik úplně cizích lidí hořce plakalo, modlili se ke MNĚ se zlomeným srdcem a z hloubi duše a pozvedali ke MNĚ svá srdce s citem největší lásky a náklonností vůči
Tobě.“
A v tomto okamžiku vidím, jak začíná svítit bezpočet světel, malých bílých plaménků, které
jsou plny nezištné, čisté lásky. A náhle vidím všechny osoby, které se za mě modlily.
Ale jeden z těchto plamenů byl obzvlášť velký, vynikal a svítil mezi všemi ostatními,
vyzařoval více světla než všichni ostatní. Byl to plamen osoby, která do své modlitby vložila
nejvíce nezištné, pravé lásky k bližnímu.
Zajímala jsem se tedy, abych viděla, kdo byl tento člověk, který, přestože mě vůbec neznal,
pro mě vynaložil tolik lásky. A tu mi PÁN řekl: „Tento člověk, kterého vidíš tamhle, je osoba, která, ačkoliv jste si navzájem úplně
neznámí a cizí, k tobě pociťovala tak vroucí a velkou náklonnost a něžnou lásku, jakou si
člověk sotva dovede představit.“
A PÁN mi ukázal, jak se to všechno stalo. Tento chudý muž indiánského původu žil na
venkově na úpatí „Sierra Nevada de Santa Marta“. Byl to chudý a velmi prostý rolník. Chodil dolů
do vesnice na mši svatou a byl přítomen na mši svaté s takovou vroucností, jaká se vidí docela
vzácně. Měl u sebe dvě bankovky – jednu s 10 a druhou s 5 tehdejšími měnovými jednotkami.
Dovedete si představit, že při obětování nedal při sbírce kostelníkovi pětibankovku, nýbrž
navzdory své chudobě desetibankovku. A po mši svaté si za zbylé peníze ještě koupil trochu chleba a sýra. Tyto potraviny mu
zabalili - jak je na venkově běžné - do starého novinového papíru z předešlého dne (bylo to
vydání kolumbijského deníku „El Espectador“). Když teď cestou domů chtěl z toho něco pojíst a rozbalil si chleba, uviděl na titulní straně
tohoto vydání „Espectadora“ z předešlého dne fotografii mého zuhelnatělého těla, jak tak leželo
na ulici.
Když ten prostý muž uviděl tuto fotografii, jejíž popis a příslušný článek si ani nemohl
přečíst a ve spěchu na to ani neměl čas, padl na kolena a začal hořce a srdceryvně plakat. Učinil
to s tak velkou, vroucí, nezištnou a dětinnou láskou a náklonností a přitom plačtivým hlasem
pronášel následující modlitbu: „OTČE na nebesích, můj PANE a BOŽE, měj přece slitování s mou sestřičkou. PANE,
zachraň ji, PANE, pomoz jí, PANE, nenech ji zahynout, PANE, milostivě shlédni a ujmi se jí.
Jestli moji sestřičku zachráníš, slibuji Ti, že budu putovat pěšky do svatyně Buga
(Mariánské poutní místo na jihozápadě Kolumbie) a docela jistě tento slib splním, ale Ty přijď na
pomoc mé sestřičce a zachraň ji!“
Představte si! Jeden zcela prostý a chudý rolník, který Bohu nelál a neklel, protože musel
snášet hlad a žízeň. A který prostě měl nepředstavitelnou vnímavost pro opravdovou, nezištnou,
ryzí lásku, nabízí PÁNU, že procestuje naši velkou zemi, aby vykonal slíbenou pouť za někoho,
koho vůbec nezná a navíc nikdy v životě nepotkal. A PÁN mi vysvětluje: „Teď vidíš! Tomu říkám láska k bližnímu!“
(…) a hned nato mi říká následující: „Půjdeš zpátky na zemi. Ale nebudeš tento prožitek vyprávět pouze tisíckrát, ale tisíc
tisíckrát. A přitom budou existovat lidé, kteří se nezmění, ačkoliv uslyší Tvůj příběh. A
takové osoby budou pak ale souzeny podle ještě přísnějších měřítek. Tak jako i u Tebe, až
příjdeš příště, budou pro Tvůj soud platit přísnější měřítka.“
A také pomazaní, to jsou Bohu zasvěcení kněží PÁNĚ, budou posuzováni podle
přísnějších soudních směrnic. A každý z těch, kdo obdrží zprávu o zázracích, které Pán působí
tomuto světu, a proto o tom věděl, zakusí přísnější měřítka. Neboť neexistuje horší
hluchoněmý než ten, který prostě nechce slyšet. A neexistuje horší slepota než té osoby,
která prostě nechce vidět.
A všechno, co jsem Vám teď dnes tady vyprávěla, moje milé sestry a bratři v Pánu, není
žádnou hrozbou nebo pohrůžkou ani vydíráním, neboť náš Pán Bůh nemá zapotřebí, aby nám
vyhrožoval nebo nás vydíral.
To, co se dnes zde dostalo k Vašemu sluchu nebo co jste právě četli, je Vaší druhou
šancí, Vaší příležitostí, za kterou my všichni, Vy i já, musíme děkovat pouze nezměrné dobrotě
našeho Boha.
Využijte této nabídky. Vždyť je to navíc možná i Vaše poslední příležitost. A díky tomuto
našemu dobrotivému Bohu jsem přežila to, co jsem zažila. A tak Vám milostí Boží mohu o tom
podat zprávu.
Neboť až se Vám otevře „kniha života“, každému z Vás jednotlivě, totiž až každý z Vás
přejde na věčnost, až umře, onehdy my všichni prožijeme tenhle úplně stejný proces a všichni se
budeme vidět tak, jak skutečně jsme, bez příkras, s jediným rozdílem, že v Boží přítomnosti
budeme vzájemně vidět a poznávat své nejhlubší myšlenky a nejtajnější pocity.
Všechno bude zřejmé a nic nezůstane utajené nebo zametené pod kobercem. A
nejkrásnější přitom bude, že každý z nás bude stát přímo před PÁNEM a budeme - a to každý
jednotlivě z nás všech zde – budeme před NÍM stát tváří v tvář.
A ON nás bude stále znovu a znovu „prosit jako žebrák“, abychom se obrátili, abychom se
vrátili do Otcova domu, abychom přišli k NĚMU domů, abychom začali znovu a abychom se s NÍM
a skrze NĚHO stávali novým stvořením, neboť bez JEHO POMOCI to pro nás prostě vůbec
není možné.
sestra Gloria POLO
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 20 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
