Stála jsem u brány nebe a pekla (16.- 18. kapitola)

Nabízíme k přečtení další brožurku s názvem Stála jsem u brány nebe a pekla: osobní svědectví paní Glorie Polo, kterou vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....













Budeš ctít otce a matku
Nyní jsme došli ke čtvrtému přikázání: Budeš ctít otce a matku!

A PÁN mi i v této oblasti postavil před oči, jak jsem během svého života byla nevděčná vůči rodičům. Jak často a jak zle jsem proti nim nadávala a je proklínala. Předhazovala jsem jim, že mi nemohli poskytnout všechno to, co už dostaly mé přítelkyně. A bylo mi jasné, jaká jsem byla dcera, která prostě nic neuměla ocenit a pro kterou všechno, co mi rodiče s mnoha oběťmi a za velkých námah poskytli, bylo prostě bezcenné.

Ano, ve svém hněvu vůči rodičům jsem zašla dokonce tak daleko, že jsem prostě tvrdila, že tato paní vůbec nemůže být mou matkou, protože mi prostě připadala tak primitivní a považovala jsem ji za tak málo, než aby mohla být mou matkou. Bylo pro mě tak odporné, když jsem viděla tento výsledek o sobě samé. Totiž o jedné ženě bez BOHA a jak tato žena bez BOHA ničila a negativně ovlivňovala všechno, co jen přišlo do její blízkosti; ale nejhroznější na tom všem bylo, že jsem si přitom ještě namýšlela něco zvláštního, především že jsem také dobrá a svatá.

Pán Bůh mi také objasnil, proč jsem si jen mohla namýšlet, že se při tomto čtvrtém přikázání jistě nemám čeho obávat. Byla jsem si totiž jen proto jistá, že tuto překážku zvládnu levou rukou, protože, ano, v posledních letech jejich života jsem financovala lékaře a léky, které moji rodiče potřebovali, když byli nemocní. Jen kvůli tomuto zcela obyčejnému přiběhu jsem si namýšlela, že jsem toto čtvrté přikázání naplnila víc než dost. Zrovna to zapadalo do mé životní filosofie, podle které jsem právě posuzovala a zařazovala všechny své skutky jen podle principu peněz a financí. A právě tak tomu bylo i s mými rodiči. Prostřednictvím svých peněz jsem jimi manipulovala a činila je poddajnými vůči svým účelům a zájmům.

Moje bohatství mě jim, mé matce a otci z prostých poměrů, vyvýšilo jako nějaké božstvo, které oni sami zaslepeni mými penězi opravdově uctívali. A tato situace, vytvořená mamonem, mi také dovolovala, abych po svých rodičích v drzé svévoli šlapala. Nedokážete si představit, jakou bolest mi působily a až do morku kostí bolely tyto jasné poznatky o mém dřívějším životě, které jsem směla mít díky milosti Boží. Musela jsem přihlížet, jak můj otec naplněn velkým smutkem plakal a vzlykal nade mnou a nad mým chováním; neboť přes všechny své slabosti byl dobrým otcem.

Učil mě, abych byla pracovitá a snaživá a vedla počestný život. Neboť jen ten, kdo koná dobrou práci a osvědčí se ve svém povolání, bude činit pokroky a někam to dotáhne. Ale bohužel mu při všech jeho námahách, aby mě dobře vychoval, unikl jeden malý detail, který je ale něčím zcela podstatným, totiž že jsem měla také duši, která byla před vyhladověním, a že on jako vzor pro svou dceru měl poslání, aby mi přiblížil svým životem i radostnou zvěst a víru. A v tomto ohledu zcela selhal a prostě vůbec neviděl, jak se celý můj život na základě pochybení tohoto malého detailu potápěl a jak jsem stále hlouběji vězela v tomto bahně.

Bolelo mě, když jsem viděla, jaký byl můj otec záletník. Cítil se šťastně a velmi blaze, když mohl mé matce a všem lidem vyprávět a chlubit se tím, jaký byl „máčo“ (jihoamerický výraz pro kozla, záletníka a domácího tyrana a podobně), protože měl současně mnoho žen (jeho řečí: mnoho bab) a byl schopen je všechny udržet a uspokojit. Kromě toho můj otec nadmíru pil a kouřil. Na všechny tyto neřesti a špatné zvyky byl můj otec nyní ještě i pyšný a hodně si na tom zakládal; neboť byl mylného názoru, že to nebyly žádné neřesti, ale zcela naopak ctnosti, které ho činily něčím zvláštním.

A tak jsem již v mladých letech vnímala, jak moje matka často seděla doma uplakaná, když se můj otec začal zase jednou chlubit svými dalšími ženami a dobrodružstvími, které s nimi měl. A čím častěji jsem to zažívala, tím více rostl vztek, hněv a odpor, který mě přepadal. A nyní vidím průběh svého dřívějšího života a najednou chápu, jak mě tyto neovládané pocity a odpor pomalu ženou do „duchovní smrti“, přivádějí mou duši k zahynutí. Přepadl mě mohutný hněv, když jsem se musela dívat, jak můj táta ponižoval moji mamku před očima celého světa. A začínám se proti tomu bránit, reptám proti tomu a domlouvám své matce a pokouším se ji ovlivnit. Mluvím k ní například takhle: „Nikdy nebudu jako Ty, nikdy si od žádného muže nenechám takové věci líbit. My ženy právě nemáme v naší společnosti žádnou cenu a jsme proto tak pokořovány, protože existují ženy, které jsou jako Ty a nechají si všechno líbit. Ženy, které se bezvládně podrobují svévoli „máčů“, které už nemají žádnou důstojnost a hrdost, jsou spíše jen zlomenými osobnostmi. Právě ženy, které dovolí domýšlivým mužským, aby po nich šlapali a jednali s nimi jako s nejposlednějším výkalem.“

A když jsem byla už trochu starší, řekla jsem svému otci: „Nikdy, věř mi a zapiš si to za uši, tati, nikdy nedopustím, aby se mnou nějaký mužský jednal a pokořoval mě tak, jak to stále znovu děláš s mou mamkou. Když to dojde tak daleko, že mi bude muž nevěrný a bude mě podvádět, pomstím se mu a zašlapu ho do kanálu. Se mnou ne, můj milý táto!“ Nato mě můj otec zmlátil jako žito a křičel na mě: „Co si to jen dovoluješ? Co se to opovažuješ? Co myslíš, že jsi, abys se mnou tak mluvila?“ Vůbec si nedokážete představit, jaký zlý „máčo“ byl můj otec. A já jsem nedovedla držet pusu a odpověděla jsem: „I když mě zmlátíš a dokonce zabiješ, přísahám Ti, že něco takového si nenechám líbit. V případě, že to někdy dojde tak daleko, že se vdám a pak se dozvím, že můj manžel mi je nevěrný, pak se na něm strašným způsobem pomstím, abyste vy mužští konečně pochopili, co zakouší žena, když s ní muž jedná jako s nejposlednějším výkalem, ponižuje ji a šlape po ní jako po špinavém hadru“.

A tímto způsobem jsem se celou dobu užírala vším tímto odporem, tímto hněvem a tímto vztekem a zasypávala jsem tím své myšlenky a mozek. Já sama jsem otravovala svého ducha a svůj charakter. Když jsem pak byla už samostatná a dospělá - a přirozeně jsem už měla také dostatek peněz - začala jsem svoji matku stále znovu ovlivňovat tím, že jsem jí říkala: „Víš co, mami? Rozejdi se s tátou, rozveď se s ním!“ A tak jsem se chovala, ačkoliv jsem svého otce velmi ctila a také měla ráda. Přesto jsem vždy znovu nanovo své matce domlouvala a říkala jsem jí: „To přece nemůže být, abys prostě tak snášela takového chlapa jako je můj otec! Buď si přece vědoma své důstojnosti ženy! Vydobuď si zpět svou čest a ukaž mu přece, že jsi něčím cenným, zvláštním, a ne kusem zabláceného hadru, o který se může otřít!“

yto a podobné fráze jsem před svou matkou stále znovu opakovala. Dokážete si to představit? Vsadila jsem všechno na to, abych své rodiče od sebe rozdělila, abych je pohnula k rozvodu jejich manželství. Ale většinou mi pak moje mamka řekla:„Ne, moje milá dcero, nenechám se rozvést. Nemysli si, že toto chování Tvého otce pro mě není velmi ponižující a bolestné. Trpím tím hodně – jak si jistě dovedeš představit. Ale přináším tuto oběť a vydržím, protože jste tady přece Vy – mých sedm dětí. Vás je sedm dětí a já jsem jen sama. Tak je přece lepší, aby tím měl trpět pouze jeden, a ne sedm lidí aby pak muselo snášet tu bolest. A koneckonců Tvůj otec je přece i dobrým taťkou a já prostě nepřenesu přes srdce, abych jednoduše utekla a nechala Vás vyrůstat bez otce. Ještě se Tě zeptám: Když se s taťkou rozejdu, kdo se pak ještě bude modlit za to, aby se obrátil a byla tak zachráněna jeho duše. Bolest a ponižování, které mi působí Tvůj taťka, spojuji s nevýslovnými bolestmi našeho PÁNA JEŽÍŠE KRISTA na kříži. Každý den říkám našemu PÁNU BOHU: ‚To, co zde musím trpět a snášet, není přece vůbec ničím ve srovnání s bolestmi, které jsi za nás vytrpěl na kříži. Aby mé útrapy získaly hodnotu, prosím dovol, abych je spojila a sjednotila s Tvým utrpením, aby tak i mé malé útrapy získaly sílu, abych od Tebe obdržela milost, aby se můj muž a mé děti obrátily a tak byly zachráněny před věčným zavržením!“

Mně to všechno bylo nepochopitelné a tehdy jsem nad takovou hloupostí jen potřásala hlavou. Bylo to na mě prostě příliš. To byly myšlenky, které mně byly úplně cizí a diametrálně protichůdné mému způsobu žití a myšlení, a proto jsem ani neměla pochopení pro tyto matčiny výpovědi. A abyste věděli. Nejen že jsem se to nesnažila pochopit, ale tyto matčiny výpovědi mě jen ještě víc dráždily a popouzely můj hněv.Vedlo to k tomu, že se změnil celý můj život, neboť jsem opravdu začala rebelovat. Tato rebelie se ukazovala především v tom, že jsem se zasazovala o ženská práva a emancipaci – a to nejen jako normální přívrženec – ne, v boji za práva žen jsem byla v první linii. Začala jsem obhajovat potrat, právo ženy, aby sama rozhodovala o svém břichu; nezávislost a právo žít jako „single“ nebo ve volném partnerství - organizovat život s tak zvanými „partnery pro určitý úsek života“; začala jsem propagovat rozvod jako vítané řešení manželských problémů. Zvláště jsem také obhajovala „zákon odplaty“ (Ley de Talion = právnická zásada “odplatit stejné stejným” – „oko za oko‚ zub za zub“). To znamená: Dávala jsem ženám vždy dobrou radu, aby prostě oplácely stejné stejným a rovněž se každému muži, který je nevěrný, mstily také nevěrou - pokud možno s jeho nejlepším přítelem. Ačkoliv jsem osobně svému manželovi nikdy v životě nebyla tělesně nevěrná, tak jsem svými zhoubnými radami u velmi mnoha lidí způsobila velmi veliké škody. Bohužel!

Nezabiješ – Umělý potrat

Když jsme v mé „knize života“ došli k pátému Božímu přikázání – „Nezabiješ“, pomyslela jsem si: Konečně si nemusím nic vyčítat, neboť jsem nikoho nezabila a žádného člověka jsem nepřipravila o život. A k mému velkému zděšení mě Pán Bůh poučil o něčem zcela jiném. Ukázal mi se vší zřetelností, že jsem byla příšerně hroznou vražedkyní. A vraždy, do kterých jsem byla zapletena, patřily mimo jiné do třídy zločinů zabíjení, které v Pánových očích platí za nejohavnější svého druhu, totiž umělé potraty „nenarozených dětí“.

Dávejte teď dobrý pozor! Moc a vliv, který jsem získala pomocí peněz, mě svedly a přivedly k tomu, že jsem financovala ne jeden, nýbrž několik – neřku-li mnoho – umělých potratů. Teprve moje peníze tyto potraty umožnily. Neboť jsem, ano, stále říkala: „Žena má právo si zvolit, kdy chce zůstat těhotná a kdy ne. Její břicho patří jen jí samotné!“

A nyní se podívejte! V mé „knize života“ stálo černé na bílém - a byla to pro mě velká bolest, když jsem zde viděla a konečně také pochopila, do jakých odporných zločinů jsem se sama zapletla díky penězům. Bylo to ale nesmazatelně zapsáno v mé „knize života“. Navíc jsem přiměla k potratu jedno děvče, kterému bylo sotva 14 let. Byla jsem její mistrovou. Jestliže má někdo v sobě jed, pak v jeho okolí nezůstane nic zdravého. Všichni, kteří se přiblíží k takovému člověku, jsou negativně ovlivňováni, přicházejí do styku s tímto jedem a i sami se pak stávají zamořenými a jedovatými. Další ještě docela mladá děvčata, tři z mých neteří a snoubenka jednoho z mých synovců, šly na potrat. Beze všeho jim dovolili přijít za mnou, neboť jsem byla ta s velkými penězi, která mohla všechno řídit – a byla tak „dobrotivá“. Byla jsem ta dobrá teta, která vždy všechny zvala; ta dobrá teta, která jim vyprávěla o novinkách ze světa módy a která jim nejnovější módu také předváděla a často i kupovala. Byla jsem tou, která těmto mladým stvořením napomáhala jak se učinit atraktivnějšími, jak vstoupit do světa „lesku“ a jak druhým ukazovat svá mladá těla co nejvíce sexy a dráždivě.

A představte si! Moje sestra mi v plné důvěře poslala a přenechala své děti. A jak jsem je zkazila a učinila prostitutkami. Ano, přivedla jsem tyto mladé holky, napůl ještě děti, k prostituci. A to byl další do nebe volající zločin a strašný hřích, který v pořadníku těch nejohavnějších zločinů před PÁNEM zaujímá hned další místo za umělým potratem. Neboť jsem tato mladá děvčata učila následující: „Moje milá děvčata, nebuďte přece hloupá! I když Vám Vaše matky tolik vyprávějí o hodnotě pannenství, cudnosti a čistoty, pak je potřeba prostě poukázat na to, že Vaši rodiče ještě žijí v minulosti, jejich svět už není světem dneška, jsou v zajetí včerejška, zmeškali svobodný a moderní život. Musíte mít pro to pochopení. Ale vy samy byste se měly připojit k modernímu životu, který požívá svobodu vybojovanou námi ženami a plně se realizovat jako ženy - tedy poslouchejte je, mějte pro ně porozumění, protože oni zkrátka jinak nemohou; ale nekažte si přece proto svůj vlastní mladý život. Vaše matky s Vámi mluví o Bibli, která existuje už 2000 let. Ony už rovněž nejsou „up- to - date“ [moderní]. A faráři také odmítli to moderní a nechtějí jít s dobou. Kážou jenom to, co jim předloží papež, ale papež také není zrovna časový, tenhle papež vyšel z módy. A každý moderní člověk, který ho ještě poslouchá, je hloupý a může si za to sám, když si svého života nedovede pořádně užít.“

Vizte teď ten jed, který jsem sypala do těchto mladých, nevinných dívčích srdcí. Je to prostě nepředstavitelně zrůdné!

A také jsem tato mladá děvčata učila, jak si mohou nejlépe užívat svého těla a potěšení při sexu. Přitom jsem je výslovně upozorňovala na to, jak je důležité, aby se chránily. Naučila jsem je všem mně známým metodám. Pod názvem „Dokonalá, samostatná žena“ jsem je co nejpřesněji informovala o všech rizikách a ochraně před nimi při pohlavním styku. A jednoho dne pak ke mně do ordinace přijde jedno z těchto děvčat, totiž snoubenka mého synovce - bylo jí sotva 14 let - (a to, co Vám zde vyprávím, jsem osobně viděla zaneseno v „knize mého života“) – přijde tedy ke mně do ordinace a vypráví mi s usedavým pláčem: „ Glorie, jsem přece ještě tak mladá, jsem prakticky sama ještě dítě, a přesto jsem už těhotná.“ Já jsem nato odpověděla: „Ty jsi ale husa! Copak jsem Vás neučila, jak se má člověk chránit!!!“ Nato řekla, stále ještě plačíc: „Ano jistě, ale ono to prostě správně nefungovalo.“ A pohledem do své „knihy života“ jsem viděla, že mi PÁN toto mladé stvoření vlastně poslal, abych je uchránila před hloupostí. Chtěl, abych ji uchránila před pádem do této propasti, abych ji odvrátila od potratu svého děťáťka. Neboť umělý potrat nám kolem krku navléká tak těžký řetěz, který nás tlačí k zemi a který pak jen sotva dokážeme za sebou vláčet. Vyvolává bolest, která už nikdy v našem životě nepřestane. Je to ta nesmyslná jistota, že člověk spáchal vraždu, tedy že je vrahem. A nejhorší na tom je, že člověk nezavraždil jen tak někoho, nýbrž své vlastní tělo a krev, své vlastní dítě. A v případě tohoto děvče bylo nejhorší, že místo abych ji od toho odvrátila a vyprávěla o našem PÁNU BOHU, vtiskla jsem jí do ruky hrst peněz, aby si tento potrat mohla dovolit. A abych upokojila své svědomí (vůbec nevím, jestli se to ještě vůbec dá nazvat svědomím, co jsem tenkrát měla), dala jsem jí tolik peněz, aby mohla jít do nejrenomovanější potratové kliniky, aby potom nebyly opravdu žádné komplikace. A tak jako při této příležitosti jsem financovala ještě několik – neřku-li mnoho - potratů.

Je to tak strašné, když na to dnes pomyslím. Pokaždé, když je takto prolévána krev robátka, je to jako velká zápalná oběť pro satana, je to slavnostní hostina pro ďábla. Mne si ruce a tančí radostí. A našemu PÁNU Ježíši Kristu to působí bolest jako při JEHO smrti na kříži a za těchto bolestí sebou škube a pokaždé tím velmi trpí, když je umučeno nenarozené, nevinné dítě. V „knize života“ jsem totiž také mohla vidět, jak vzniká život. Viděla jsem, jak se naše duše tvoří v okamžiku, když se setká spermie s vaječnou buňkou. V tom okamžiku přeskočí překrásná jiskra, která vyzařuje světlo, které má svůj původ ve slunečním světle BOHA OTCE. A břicho nastávající matky se ozáří paprsky této nové duše v okamžiku, když byla oplodněna její vaječná buňka. A když pak dojde k potratu, pak tato duše křičí a sténá čirou bolestí, i když se ještě neutvořily žádné oči ani údy. A celé společenství svatých, celý onen svět vnímá tyto výkřiky a toto sténání, když je vražděna nová, za pomoci BOŽÍ stvořená duše. Celá nebeská klenba sebou při tomto výkřiku škubne a je ho slyšet od jednoho konce k druhému, hlasitě a zřetelně jako ozvěnu v horách. V pekle jsou také slyšet hlasité výkřiky, ale tam jsou to výkřiky jásotu, které vydávají všichni démoni k slavnosti dne a předvádějí přitom tanec radosti.

A bezprostředně potom se v pekle otevírá několik pečetí a vycházejí ohavní strašidelní duchové, kteří jsou vypuštěni na zemi, aby znova pokoušeli celé lidstvo a sváděli na scestí. A důsledek toho je, že lidé jsou stále více zotročováni satanem, stále více propadají žádostivosti a požitku, vyskytují se stále nové závislosti na vášních a dějí se všechny ty špatné a strašlivé zločiny a ošklivosti, které denně slyšíme a vidíme ve zprávách a o kterých si pokaždé myslíme, že už nemohou být horší, a příští den narazíme prostřednicvím nových zločinů na to, že stupňování bylo přece jen ještě možné. Máme vůbec ještě představu, kolik robátek je denně zabito na celém světě? Není už možné, abychom si představili rozsah tohoto obrovského zločinu. Brodíme se v krvi těchto neviňátek a vůbec to už nepozorujeme. Je to pro nás normální a patří to už ke všednímu životu. Když se někdo postaví proti potratu, je označován za fanatika a konzervativce, za staromódního a poněkud pomateného. A to je jeden z největších triumfů pro pekelného knížete satana. Jak bude postaráno o náš svět, jestliže cena za nevinnou krev každého jednotlivého nenarozeného je to, že je na zem vypuštěn nový démon. Brzy se náš svět zatemní čistě kvůli démonům, kteří byli vypuštěni.

A potom jsem viděla, jak jsem byla ponořena a omývána touto krvi nevinných dětí. A zcela v protikladu k umývání v našem světě se stávala moje bílá duše touto krvavou koupelí stále temnější a nevzhlednější, až byla úplně černá. A po těchto událostech s potraty jsem už vůbec neměla cit pro hřích. Pro mě už prostě hřích neexistoval. Všechno bylo dovoleno a moje chování mi přitom ještě připadalo jako dobré. Vždyť jsem pomáhala lidem. Nebyla jsem si jen vědoma toho, že těmto lidem pomáhám k jisté cestě do pekla. A objevila se ještě druhá věc, která by mě nikdy nenapadla nebo nepřišla na mysl, když jsem já sama stála na ďáblově výplatní listině. Byla mi ukázána všechna robátka, která jsem usmrtila já sama, která jsem já sama uměle potratila. A přesně tak - jako Vy teď - jsem v prvním okamžiku nevěděla jak, kdy a kde! Bylo mi to však hned ukázáno a měla jsem to pak i jasně před očima. Vždyť jsem Vám již na začátku vyprávěla, že já sama jsem si zvolila jako ochrannou metodu plánovaného rodičovsví nitroděložní tělísko a nechala jsem si ho zavést. A v bolestném údivu jsem nyní ve „své knize života“ musela vidět, kolik mých vaječných buněk bylo oplodněno a bylo s to vyrůst v malá robátka. Viděla jsem těch mnoho světelných jisker, které se rozzářily při utvoření jejich duší. A slyšela jsem také výkřiky těchto duší, jak byly vyrvány z ruky BOHA OTCE.

A najednou jsem pochopila důvod, proč jsem byla stále tak špatně naladěna, zahořklá a protivná. Měla jsem špatný mok, často se se mnou nedalo mluvit, neovládala jsem se a byla jsem náladová vůči svým bližním, vůči své rodině. Celý den jsem byla jen frustrovaná, nic mě nemohlo uspokojit. Často mě přepadaly strašné deprese. A nyní jako by mi spadly šupiny z očí: „Jak prosté a jednoznačně jasné – vždyť jsem se proměnila ve stroj na zabíjení robátek!“ A to všechno mě nechávalo klesat stále hlouběji do bažiny hříchu. Jak jsem si jen mohla na začátku tohoto shrnutí mého života domýšlet a pyšně provolávat, že jsem nikoho nezabila. A jak jsem jen mohla každého druhého, který mi připadal příliš tlustý nebo mi byl nesympatický, opomíjet, pohrdat jím, ano, opravdu s ním jednat nenávistně a prostě ho odmítat. Jak jsem mohla nosit nos tak nahoru, ačkoliv jsem byla docela obyčejnou vražedkyní?

A bylo mi také ukázáno, že člověka nezabíjí jen rána z pistole. Ne, často stačí, když ho nezměrně nenávidíme, když mu přejeme nebo působíme zlo, když někoho sžírá závist vůči této osobě. A už tím můžeme druhého zabít. Vražda v rodině nebo ve vesnici velmi často začíná tímto jednáním, které často my sami hodnotíme jako nikterak nebezpečné, i když zlé.

Nebudeš provozovat necudnost

Nyní u šestého přikázání - „Nebudeš provozovat necudnost“ - jsem si řekla: „No konečně - aspoň u tohoto přikázání mi nemohou vyčítat žádné přestupky. Nebudou mi moci předhazovat žádného milence, protože jsem po celý svůj život byla intimně jen s jedním mužem - a to byl můj první a poslední, totiž můj manžel.“

Najednou mi bylo ukázáno, že pokaždé, když jsem ukazovala odhalená prsa a vystavovala na odiv své tělo v sexy bikinách, sváděla jsem cizí muže k tomu, aby na mě civěli, měli přitom špatné představy a tím byli svedeni ke hříchu. A tímto zcela jednoduchým způsobem jsem - tak tu a tam – také sklouzla do manželské nevěry. Ale také jsem měla ve zvyku stále znovu radit jiným ženám, že mají být svým manželům nevěrné, přičemž jsem říkala: „Nebuďte přece pitomé, oplaťte jim to, jen jim to nepromíjejte, nýbrž se rozejděte a raději se dejte rychle rozvést!“ - jen tímto žvaněním a těmito špatnými radami jsem se podílela na jednom opovrženíhodném cizoložství.

A tak při tomto přehledu svého života jsem i jasně poznala, že tak zvané hříchy „žádostivosti těla“ jsou ohavné. Vedou přímo do zavržení a je třeba je zcela striktně odmítnout, i když to už dnes mnoho lidí považuje za normální a říkají, že jim to vonělo a že to bylo úplně skvělé; že člověk tu a onu zkušenost jednou musel sám učinit; že to člověk musí zkusit, aby se dozvěděl, zda se přitom pociťuje rozkoš nebo zda dochází ke zcela zvláštnímu vrcholu. Mnozí se vůbec neštítí, aby si jako argument na své počínání vztáhli dokonce srovnání se zvířaty, a říkají: „Ať nás to prohání tak divoce jako divoká zvířata!“ A také pro homosexualitu je často předkládán argument, že je zcela přirozená a chtěná Bohem, protože je už také přece dokázáno, že i v říši zvířat existují homosexuální páření. Ano, copak nepozorujeme, že si tím bereme za vzor zvířata? A to má stejný význam, jako když se odhazuje duše. To, čím se vyznačujeme jako BOŽÍ obraz - totiž JÍM stvořenou nesmrtelnou duší v každém člověku - tu tím házíme psům. Bohužel jsem se ve svém životě vytrhla z ruky BOŽÍ. Musela jsem se smutkem zjistit, že hřích není pouze provedený skutek, nýbrž že mohu těžce hřešit i v nejskrytějších myšlenkách a ve své duši. (Vždyť to také stojí ve vyznání hříchů: „myšlením, slovy a skutky“.)

Bylo pro mě také velmi bolestné, když jsem musela poznat, jak všechny tyto spáchané hříchy mají důsledky a dlouhou dobu působí dál. Hřích cizoložství - lépe řečeno hříchy cizoložství - mého otce také přivodily velkou škodu jeho dětem a zadusily jejich duši. Tak jsem začala opovrhovat všemi muži a moji bratři se stali pravými odlitky, věrnými kopiemi svého otce, kteří se všude vychloubají tím, že jsou ještě pravými máči, opravdovými záletníky a velkými pijany. A ještě si na tom také hodně zakládají. Pyšně to vytrubují do celého světa. Vůbec si nedělají hlavu, jak velmi tím zase škodí vlastním dětem.

A proto jsem svého otce na onom světě viděla tak hořce plakat. Teprve tam pochopil a viděl, jak velkým dědictvím svými hříchy zatížil své syny i dceru. A pochopil, jakou škodu tím způsobil v řádu Božím a ve stvoření BOHA OTCE.



Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 20 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com