Stála jsem u brány nebe a pekla (13.- 15. kapitola)

Nabízíme k přečtení další brožurku s názvem Stála jsem u brány nebe a pekla: osobní svědectví paní Glorie Polo, kterou vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....













Já a moje rodina A po tomto shrnutí mého egoistického životního stylu mi při této zkoušce z Desatera Božích přikázání ještě ukázali, jak jsem selhala i jako manželka a jak jsem se chovala naprosto mimo. Daleko vzdálená od očekávání, které svěřil Bůh křesťanskému partneru v manželství.

Co jsem byla za MANŽELKU? Jaká jsem byla? Celý den jsem reptala už od okamžiku, kdy jsem vstala z postele. Můj milý muž mě přátelsky pozdravil slovy: „Dobré ráno!“ A co jsem na to řekla já: „Jak to má být dobré ráno? Podívej se přece z okna! Vždyť už zase prší!“ Uměla jsem prostě vždycky něco vytknout a kritizovat, měla jsem špatnou náladu. Nikdo mi nemohl nic udělat po chuti. Na všem jsem něco nacházela a hned jsem se nad tím začala rozčilovat. Nejen vůči svému muži, ale i vůči dětem jsem se chovala týmž nesnesitelným a také nespravedlivým způsobem.

V této zkoušce na druhém břehu mi také ukázali, že jsem nikdy, ani jednou neměla upřímný cit lásky nebo pravého soucitu vůči lidem kolem, vůči svým bratřím a sestrám vně rodiny. A PÁN mi řekl: „Ty jsi na ně prostě nikdy nemyslela!“ A uviděla jsem nesčetné nemocné a osamělé a začala jsem naříkat:

„Ó, PANE, jak jsou přece ubozí, jak opuštění, tito nemocní lidé. Nikdo se o ně nestará! Dopřej mi přece tu milost, abych k nim šla a navštívila je, abych je potěšila a zahnala jejich samotu, tím že bych u nich zůstala. Také mnoho těchto děti, které už nemají matku, ti často tak malí sirotci, ó, PANE, jaké utrpení musejí snášet už v docela mladém věku.“

A čím více jsem se dívala a čím dále postupovala tato zkouška, tím zřetelněji jsem před sebou viděla své „zkamenělé srdce“. Bylo pro mě jako obluda, kterou jsem teď najednou musela zjistit ve svém dřívějším způsobu bytí. A všechno bylo tak jasné a tak jednoznačné, že jsem se žádným způsobem – jak jsem jinak byla vždycky zvyklá - z té aféry nemohla vyvléci. Jedním slovem stručně a jasně řečeno, shrnuto: V této zkoušce na základě DESATERA BOŽÍCH PŘIKÁZÁNÍ jsem totálně propadla. Na základě svého uplynulého života jsem neměla šanci obstát. Bylo to prostě nepochopitelně strašné! Ve svém uplynulém životě jsem žila v obrovském chaosu. Neexistoval už žádný řád, jak byl dán ve stvoření. Co mi prospělo, že jsem nikoho nezavraždila a žádného člověka nezabila? Budu Vám vyprávět ještě jeden příklad:

Velmi často jsem mnoha potřebným lidem darovala zboží, potraviny, oblečení a mnoho dalšího. Ale nikdy jsem jim to nedávala z nezištné lásky, ale většinou abych nabyla na významu, abych ukázala, jak jsem dobrá, abych na ně zapůsobila vylhaným dojmem a abych v naší pokrytecky uhlazené společnosti vybudovala o sobě hezký obrázek. Protože jsem totiž byla velmi bohatá, chtěla jsem pak lidem ukázat, jak jsem dobrotivá a velkodušná. Měli na mou velkorysost zírat s otevřenou hubou a také mi proto závidět a obdivovat mě. A rovněž protože jsem byla tak bohatá, chtěla jsem svými dary a velkorysostí manipulovat bídou a chudobou lidí a také se ještě učinit potřebnou. A tak jsem například říkala: „Podívej, tuhle Ti dávám to a ono (podle toho, co mi právě přišlo pod ruce nebo co mi prostě zbylo), ale prosím Tě, buď tak laskav a jdi místo mne na rodičovskou schůzku do školy mých dětí a zastup mě tam, neboť bohužel nemám čas, abych chodila na tato školní shromáždění, kde se vždycky kontroluje osobní účast.“ A tímto způsobem jsem sice v celém okolí rozdala bezpočet věcí, ale každý dar byl z mé strany spojen s nějakými podmínkami nebo požadavky. A tak jsem lidi měla na svém vodítku. Manipulovala jsem jimi a oni na mně byli závislí. A kromě toho se mi mimořádně líbilo, když jsem pozorovala, že za mnou běhá houf lidí a za mými zády dále vypráví, jak jsem prý rovněž velkodušná, dobrotivá a svatá. Budovala jsem si tak ve společnosti o sobě působivý obraz. Nikdo nevěděl, že to je klamný obraz, který neodpovídá skutečnosti. A nyní to bylo zjevné. Při této mé zkoušce vyšlo všechno najevo. Řekli mi: „Jediným BOHEM, kterého jsi uctívala, byly peníze. Tímto božstvem peněz ses sama zatratila!! Kvůli tomuto svému BOHU peněz a zlata ses řítila do propasti. A tak jsi se sama stále více vzdalovala od PÁNA BOHA“.

To souhlasilo, po nějakou dobu jsme měli velmi mnoho peněz, ale potom jsme zbankrotovali. Dluhy nám přerůstaly přes hlavu, měli jsme neskutečně mnoho dluhů. A peníze nám úplně došly, už jsme nic neměli…;

A když mi právě toto všechno s penězi vytýkali, prostě jsem křičela: „Ale o jakých penězích Vy tu mluvíte; zanechala jsem přece tam na zemi celou spoustu problémů a dluhů“… a více už jsem říci nemohla…



Nezneuctíš Jméno Boží Když mi pak činili výčitky v druhém přikázání, jasně jsem viděla, jak jsem se ještě jako dítě politováníhodným způsobem učila, že lži jsou výborným prostředkem, abych unikla trestům své matky, které někdy mohly vypadat i velmi přísné a tvrdé. A tak jsem začala jít svou cestu ve společnosti otce všech lží, satana. Stal se tak mým společníkem na cestě. Stala jsem se velkou lhářkou. A v tomto „umění lži“ jsem se zdokonalovala. Stávala jsem se stále více perfektní. A v té míře, jak se mé hříchy stávaly stále většími a nechutnějšími, stupňovaly se i mé lži a stávaly se stále většími a nestydatějšími.

Chtěla jsem patrně dokázat sama sobě, k jakému mistrovství to v této disciplíně lži mohu dotáhnout. Lži se stávaly stále mocnějšími a přerostly mi přes hlavu – stejným způsobem jako dluhy.

Vrcholu hříchu lži jsem dosáhla, když šlo i o to svaté, o to Nejsvětější a o samotného PÁNA. Pozorovala jsem, že moje maminka měla velkou bázeň před Pánem Bohem. A pro ni bylo jméno PÁNA něčím úctyhodným a velmi svatým. Nechala jsem si to procházet hlavou a pomyslela jsem si, že to je pro mě opravdu ta nejlepší zbraň. Tak ji mám (svoji matku) zcela v hrsti. A začala jsem při každé maličkosti a abych podpořila každou z mých lží, přísahat při BOHU. Brala jsem si Jméno BOŽÍ prostě lehkomyslně a bezdůvodně do úst. Své matce jsem například říkala: „Mami, při našem milém Kristu Ti přísahám…“; nebo „Mami, při Jménu Boha Otce Ti přísahám, ujišťuji Tě atd. atd...“, a tak jsem přitom věrohodně vymyšlenými lžemi unikala asi zaslouženým trestům své matky.

Dokážete si představit, že pro svá lhaní, pro své prasečárny, pro tuto hromadu výkalů, ve které jsem se často cítila sviňácky dobře, jsem zneužívala Nejsvětější JMÉNO BOŽÍ a tím jsem HO zatahovala i do výkalů, protože jsem sama rovněž až po krk vězela v tomto močálu hříchů a v tomto lidském hnoji.

A teď se podívejte, moje milé sestry a bratři, díky svému osudu a této zkušenosti smrti, o které zde právě podávám zprávu, jsem se také naučila a na vlastní kůži zakusila, že slova a věty, které opouštějí naše ústa a které z nás vycházejí často tak lehkomyslně a neuváženě, nejsou prostě odváty větrem a takříkajíc se nerozplynou. Ne, zůstávají často skutečností, která nás mnohem později dostihne a najednou se nám zase vrátí jako „bumerang“, snad dokonce ještě lépe vyjádřeno, dopadne zpět na nás. Možná Vám teď přeběhne mráz po zádech, až Vám povím následující. Ne jednou, ale velmi často, když byla moje matka opravdu tvrdohlavá a prostě mi nechtěla věřit, zkrátka jsem jí řekla: „Mami, ať do mě uhodí blesk, jestli lžu. Říkám Ti jen čistou pravdu!

A tyto mé časté výroky upadly v zapomnění a nikdo už na ně nemyslel. Ale teď se podívejte, stojím před Vámi pouze z čistého Milosrdenství BOŽÍHO, neboť mě skutečně zasáhl blesk, prakticky mnou projel, prakticky mě rozpůlil na dvě části a úplně spálil. Tak mi tedy na onom světě ukázali, jak já, která jsem se velkolepě vydávala za katoličku, nikdy jsem nedržela slovo, vždycky jsem byla jen věrolomná a vždycky jsem Nejsvětější Jméno Našeho PÁNA a BOHA jen zneužívala a stavěla před své nečestnosti.

Zapůsobilo na mě, jak PÁN snášel všechny tyto ohavné a odporné případy a jak všichni tvorové současně před NÍM na znamení dojemného klanění a úcty padají na tvář. Viděla jsem nejblahoslavenější Pannu Marii, Matku Boží, u nohou PÁNA ve velké úctě a adoraci. Modlila se za mě a úpěnlivě HO prosila. A já, velká a hanebná hříšnice, jsem si z mého bahna s PÁNEM tykala. Já, která jsem byla přece údajně tak dobrá a měla jsem tak dobrou pověst, kterou jsem si ovšem koupila svými manipulacemi. A tak jsem se viděla, jak často jsem se bouřila proti PÁNU, jak jsem byla na NĚHO naštvaná, jak jsem na NĚHO nadávala a i HO proklínala. Bylo pro mě nejen zahanbující, nýbrž nesnesitelné a bolestné, když jsem si byla vědoma této minulosti a měla na ní jasný pohled.



Budeš světit den Páně Když při mé zkoušce podle Desatera dojde na přikázání svěcení dne PÁNĚ a svátečních dnů, byl to hrozný okamžik. Přepadla mě sotva snesitelná bolest. Ten hlas mi řekl zcela jasně a suše, že jsem byla denně čtyři i pět hodin zaměstnaná svým tělem, svým zevnějškem, svou domnělou krásou, přitom jsem denně nevěnovala ani 10 minut tomu, abych Pánu dosvědčila svoji hlubokou náklonnost a vděčnost nebo abych k NĚMU hovořila v modlitbě. Ano, často tomu bylo dokonce tak, že když jsem MU slíbila růženec, oddrmolila jsem ho většinou ve spěchu a stresu. Přitom se také stalo, že jsem řekla: „Vždyť to zase dopadne dobře. Mohu se jistě dobře odmodlit růženec v reklamních pauzách svých oblíbených televizních seriálů.“

A tak mi na onom světě ukázali, jak jsem byla vůči svému PÁNU BOHU stále nevděčná, nikdy mi nepřišlo na mysl, abych JEMU, svému Stvořiteli a VYKUPITELI, poděkovala. A také mi jasně postavili před oči, co všechno jsem zplodila za výmluvy, když šlo o to, že jsem nechtěla jít na mši svatou z pouhé lenosti.

„Ale mami, jestliže je Bůh všude a všudypřítomný, proč bych tam pak měla bezpodmínečně chodit a vyhledávat HO v kostele.“

Jasně, pro mě bylo velmi jednoduché a pohodlné pronášet takové výroky a tak mluvit. A ten hlas znovu opakoval výtku, že jsem PÁNA BOHA nechala na sebe čekat každý den 24 hodin a celý čas jsem si na NĚHO nevzpomněla. Nemodlila jsem se k NĚMU a ani v neděli jsem k NĚMU nešla, abych Mu děkovala, abych MU projevila svou vděčnost a ukázala MU svou lásku alespoň v den PÁNĚ. To na mě bylo prostě příliš. Byla jsem příliš pyšná a navíc nafoukaná.

Ale nejhorší na tomto mém případu bylo, že tato návštěva kostela byla pro mou duši jako restaurace. Bez chození do kostela moje duše zakrňovala, lépe řečeno hladověla, protože rovněž nedostávala žádnou potravu. Ale věnovala jsem se jen svému tělu, abych pečovala o toto pomíjivé tělo a hýčkala ho, na to jsem měla všechen čas na světě. Stala jsem se otrokyní svého těla. A přitom jsem zcela přehlížela jeden malý, ale podstatný detail.

Měla jsem také duši, o kterou jsem se prostě vůbec nestarala. Byla „úplným sirotkem“. Nikdy jsem ji neživila SLOVEM Božím. Neboť i na to jsem měla ve svém repertoáru lákavější průpovídku, když jsem vytrubovala, že ten, kdo pravidelně čte bibli, se dříve nebo později zblázní.

A svátosti jsem vůbec neměla v lásce. Jak bych jen mohla vyznávat své hříchy jednomu z těch „starých, zkostnatělých ubožáků“, kteří sami byli horší a hříšnější než já sama. Neboť pro mě a mé prasečárny bylo velmi vítané, abych ke zpovědi nechodila. Ten velký lhář a rozvraceč (vždyť to je doslovný význam slova „diabolos“), totiž satan, mě držel daleko od zpovědi a svátostí. A tak to satan dovedl i do stavu, aby zabránil uzdravení a očištění mé duše. Je tomu totiž tak, že démon pokaždé, když jsem se dopustila hříchu, otiskl na bílý šat mé duše své razítko, černé znamení své říše temnoty.

Moje hříchy tedy nebyly bez následků. Nebyly bezplatné a zadarmo. Nýbrž měly těžké důsledky pro zdraví mé duše. Nikdy – kromě Prvního svatého přijímání – jsem nevykonala dobrou svatou zpověď. A od té doby jsem už nikdy ke zpovědi nešla. A nezřídka jsem se setkala s knězem přizpůsobeným době, který mi dokonce dával zapravdu v mém postoji k individuální zpovědi - a tuto svátost označoval, jako že už neodpovídá naší moderní době a už není pro moderního člověka žádoucí. A tak také docházelo k tomu, že pokaždé, když jsem šla ke svatému přijímání, přijímala jsem PÁNA JEŽÍŠE KRISTA v Nejsvětější Svátosti oltářní nehodně. A mé rouhání šlo dokonce tak daleko, že jsem pyšně a vševědoucně všude hlásala:

„Co to má být ta Nejsvětější? Vždyť jak to má jít, aby sám Všemohoucí Živý Bůh byl přítomen v kousíčku chleba, v hostii? Tito kněží by přece měli raději k hostii přidat trochu karamelové polevy, aby alespoň chutnala dobře a ne tak mdle.“

Tak dalece se můj život nyní vymkl kontrole a natolik jsem opustila řád stvoření, že jsem byla schopná vytrubovat taková rouhání. A tak jsem dosáhla nejhlubšího bodu, odbourání a ničení svého vztahu k BOHU, k svému Stvořiteli.

Nikdy jsem nedopřála své duši něco opravdu hodnotného, nějakou stravu. A abych tomu všemu ještě nasadila korunu, nečinila jsem nic jiného, než že jsem kritizovala a očerňovala kněze. Měli byste zažít, jak mi právě tento bod těžce dopadl na hlavu při mé zkoušce na onom světě. Tento hřích mi Pán velmi těžce přičítal. V mé rodině bylo vždycky už zvykem otírat si hubu o kněze.

Pokud si vzpomínám, tedy od té doby, když jsem byla ještě velmi malá, se u nás doma o kněžích mluvilo špatně. Počínaje mým taťkou všichni prostě říkali, že oni byli typy záletníků, otočili se za každou sukní a že všichni dohromady byli více požehnáni penězi a bohatstvím než my prostí lidé. A všechny tyto pomluvy jsme my děti opakovaly odmalička. A k tomu mi nyní řekl PÁN smutným, ale přísným hlasem: „Copak sis myslela, že jsi, abys tak jednala, jako bys byla Pánem Bohem, a posuzovala mé pomazané a přitom je ještě pomlouvala a urážela?“ A pokračoval: „Oni jsou lidmi z masa a krve. A co se týče svatosti nějakého kněze, tak ta je živena především také skrze společenství věřících, skrze lidi ve farnosti. Společenství nese BOHU ZASVĚCENÉHO svými modlitbami, uznáním a úctou, kterou mu prokazují, podporou, kterou mu lidé dávají. A jestliže nějaký kněz propadne hříchu, pak byste se ho neměli tak moc vyptávat na důvody a obviňovat ho, ale spíše hledat vinu u společenství, které mu odpíralo úctu, uznání, podporu a modlitbu nebo je neposkytovalo v dostatečné míře.“ A PÁN mi potom ukázal, jak se pokaždé, když jsem kritizovala a špinila kněze, na mě vrhli démoni a jak se ke mně přitiskli ďáblové. A nad to jsem viděla, jak velké zlo jsem způsobila, když jsem prohlásila a označila jednoho BOHU ZASVĚCENÉHO za homosexuála a tato novina proletěla jako blesk celým společenstvím věřících. Nedokážete si vůbec představit, jak velkou, nesmírnou škodu jsem tím způsobila.



Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 20 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com