Stála jsem u brány nebe a pekla (9.-12. kapitola)

Nabízíme k přečtení další brožurku s názvem Stála jsem u brány nebe a pekla: osobní svědectví paní Glorie Polo, kterou vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....













Euthanasie a pomoc při umírání Znova jsem tedy začala vší silou křičet: „Vezměte mě odtud ven. To všechno musí být nějaký omyl. Kdo je zodpovědný za tento omyl! Vezměte mě přece ven!“ V tomto okamžiku, když jsem tak křičela, bylo moje tělo na zemi v hlubokém komatu. Byla jsem napojena na mnoho přístrojů. Byla jsem v agónii. Umírala jsem. Žádný vzduch mi už nenaplňoval plíce, ledviny už nefungovaly, „žila“ jsem už jen proto, že jsem byla napojena na přístroje a protože moje sestra, která je také lékařkou, trvala na tom, aby mě nechali napojenou. Řekla ošetřujícím lékařům a zdravotním sestrám: „Vy nejste Bohem!“

Neboť lékaři se domnívali, že se už nevyplatí, aby pokračovali v mém intensivním ošetřování. Mluvili už s mými rodinnými příslušníky a připravovali je na to, že asi zemřu a že by mě měli nechat v klidu zemřít, neboť jsem byla v opravdu hluboké agónii. Ale moje sestra nepovolila. Pozorujete ten protiklad? Já jsem ve svém životě euthanasii vždy obhajovala, takzvané právo „důstojně zemřít“.

Moje sestra mohla být u mne jen proto, že sama byla lékařkou. Po celou dobu zůstala na mé straně. A představte si. V okamžiku, když moje duše byla na druhém břehu a já jsem viděla své rodiče a ze všech sil jsem na ně volala, slyšela moje sestra na tomto světě, ve své skutečnosti tehdejšího okamžiku, zcela zřetelně, jak jsem na své – naše rodiče volala, plna radosti z toho, že mě přišli vyzvednout… Ale moje sestra nepochopila toto volání. Sama z toho skoro umřela hrůzou, když vnímala mé volání, které také opravdu skutečně u mého lůžka zřetelně slyšela. Neboť tento výkřik pro ni znamenal, že jsem šla a také chtěla odtud s konečnou platností. A tak ze své strany křičela : „Moje sestra teď zemřela! Ten zápas prohrála.“





Zkouška A znovu jsem začala křičet: „Copak nerozumíte! Vezměte mě přece odtud pryč, neboť jsem katolička! To všechno musí být nějaké nedorozumění, omyl! Kdopak se tu zmýlil? Prosím, vezměte mě přece odtud ven!“ A když nanovo tak zoufalá křičím, najednou slyším nějaký hlas, je to tak sladký a milý hlas, je to nebeský hlas. A když ho slyším, celá má duše se otřese radostným vzrušením. Moje duše se plní hlubokým pokojem a nepředstavitelným pocitem lásky. A všechny tyto temné postavy a tato odporná havěť, která byla kolem mě, prchá spěšně a zděšeně zpět, protože nemohla odporovat této lásce. A také nemohou snést ten pokoj. Okolo mě se tedy rozhostí tento nepopsatelný pokoj a vnímám, jak mi tento půvabný hlas říká:„Nuže dobře, když jsi skutečně katolička, dovedeš mi jistě říci, jak zní Desatero Božích přikázání!“

Jaká to pro mě neblahá výzva. Teď jsem se měla ztrapnit. Sama jsem si vytvořila léčku svým výkřikem a vyznáním. Celý svět měl teď mít možnost slyšet věrolomnost mého slova, mé falešné vyznání. Strašná představa pro mě. Dokážete si to představit? Sotva jsem ještě věděla, že je deset přikázání. Ale to bylo už také všechno. Potom „tabula rasa“. U sta hromů, jak se z toho dostanu? Co jen mám dělat? Jen se nevzdávat, nějak to už půjde!





Budeš svého Boha milovat nade všechno… Moje matka přece vždycky mluvila o prvním přikázání lásky. Konečně mají její výroky pro mě také praktickou cenu. Její trvalá nabádání a poučování přece nebyla nadarmo. Nyní přišla ta hodina, abych dokázala, že jsem hodná, poslušná dceruška. Moje maminka bude mít z toho radost. Podívejme se, jestli projdu s těmito minimálními znalostmi, aniž by se ukázala zbývající nevědomost. Myslela jsem, že to už nějak dám dohromady, jak jsem na to už byla vždycky zvyklá ze svého dosavadního života. Vždycky jsem měla ty nejlepší výmluvy a dovedla jsem ze všeho vykličkovat. Vždycky jsem se tímto způsobem tak ospravedlnila a obhájila, že si prostě nikdo nevšiml, co všechno nevím a neumím. A tak si to představuji i teď a prostě začínám říkat: „První přikázání zní: „Budeš svého Boha milovat nade všechno a svého bližního jako sám sebe…!“ A už slyším odpověď: „Velmi dobře!“ Ale hned nato ten milý hlas říká: „A TY? Milovala jsi své bližní?“ Hned nato odpovídám: „Ano, ano, milovala jsem je; ano skutečně jsem je milovala, ano, ano, milovala jsem je!“ A z druhé strany vnímám: „NE!“ Krátké, průzračně jasné NE! A nyní mě prosím dobře poslouchejte! Když jsem uslyšela toto NE, tu mě to zasáhlo jako blesk. Teprve teď jsem opravdu správně vnímala zásah blesku. Bylo to jako šok, byla jsem jako ochromená. Do háje.

A tento hlas pokračoval dále: „Ne, nemilovala jsi svého Pána Boha nade všechno! A ještě mnohem méně jsi milovala svého bližního jako sebe samu! Sama sis utvořila svého PÁNABOHA, upravila sis svého BOHA, jak se Ti právě hodilo. Popřála jsi PÁNU BOHU místo jen v okamžicích svého života, když jsi byla v největší nouzi. Byl takříkajíc Tvou NOUZOVKOU! Vrhala ses před NÍM na zem, když jsi byla ještě chudá, když Tvoje rodina žila v úplně prostých poměrech a Ty jsi chtěla mít bezpodmínečně dobré odborné vzdělání a postavení ve společnosti. Ano, tehdy ses modlila každý den a trávila jsi tím mnoho času. Mnoho hodin ses úpěnlivě obracela k PÁNU, prosilas HO a plazila se před NÍM na kolenou. Nepřetržitě ses za to modlila a vysílala prosby vzhůru, aby Tě ráčil vysvobodit z Tvé bídy, aby Ti umožnil úctyhodné odborné vzdělání a dal Ti stát se jednou z uznávaných osobností ve společnosti. Když jsi byla v nouzi, chtěla jsi prostě jen peníze. ,Teď hned jeden růženec, PANE, ale prosím pak mi nezapomeň také hned nechat poslat peníze!‘ Takových a takových podobných přece bylo mnoho Tvých modliteb! A to byl celý Tvůj vztah k BOHU! Tak jsi se stýkala se svým PÁNEM BOHEM a podle svých představ jsi Jemu přidělovala libovolné místo ve svém životě!“

A bylo tomu skutečně tak, jednala jsem tak s Pánem Bohem ve svém životě. Je to smutná pravda, kterou nemohu ani přikrášlit ani popřít. Mohu k tomu jen říci, že Bůh byl pro mě druhem „bankomatu“. Vhodila jsem „jeden růženec“ a pak se musel snést resp. vypadnout peněžní obnos, bankovky. To byl můj vztah k Pánu Bohu.

A bylo mi to ukázáno a bylo to i mně samotné zcela jasné. Jakmile Pán dovolil, že jsem ukončila své dobré odborné vzdělání, jakmile ON připustil, že jsem měla „ve společnosti jméno“, že jsem byla „někým“; jakmile on dovolil, abych se dostala k penězům a mohla si mnoho dovolit, byl pro mě Pán Bůh najednou nedůležitý – ON se stal vedlejší věcí v mém životě.

Začala jsem si sama o sobě hodně domýšlet – DOMÝŠLIVOST je velmi nebezpečným úsekem na cestě životem! Mé EGO rostlo do gigantických rozměrů! Ani jsem nebyla schopna nejmenšího gesta lásky, a už vůbec ne vděčnosti vůči PÁNU! Být vděčný! Nikdy a jaktěživa ne! Pročpak také! Vždyť jsem všechno dokázala sama! Učinila jsem se „NĚKÝM“. JÁ sama jsem dosáhla všeho, o čem jsem snila. Byla jsem totálně slepá, už jsem si nedokázala vzpomenout na své úpěni! Nebylo pro mě možné říci: „Pane, děkuji za tento další den, který mi dáváš! Děkuji TI za své zdraví! Děkuji TI za život a zdraví mých dětí; děkuji TI, že máme střechu nad hlavou; pomoz přece i chudákům, kteří jsou bez přístřeší a nevědí, čím se dnes budou živit! Dej jim přece alespoň něco k jídlu; nenechávej je samotné; stůj při nich!“ NIC z toho všeho jsem nedokázala říci. Nebyla jsem toho schopná. Ani jsem na to nepomyslela. Byla jsem zcela ponořena do svého JÁ. A JÁ mně samotné stačilo. A tak jsem byla tím nejnevděčnějším stvořením, jaké si lze představit. A ještě k tomu, že jsem nebyla schopná žádné vděčnosti, dokonce jsem Pánem Bohem pohrdala a vydávala jsem Ho na pospas zesměšňování.





Esoterika – reinkarnace Mnohem více než v NĚHO jsem věřila v Merkura, Venuši a souhvězdí. Talismany byly pro mě důležitější než PÁN. Byla jsem oslněna astrologií a hvězdopravectvím a všude kolem jsem vyprávěla, jak hvězdy můj život ovlivňují a pozitivně utvářejí. Astrologie je jednou z těchto malých trhlin v našem životě duše, kterým nepřikládáme žádným význam. A když pak zpozorujeme, jak jsme zapleteni do těchto triků, které také mají démonický původ, potom už bývá většinou příliš pozdě, abychom se z toho ještě vyprostili. Začala jsem pak běhat za každým módním proudem ducha doby. Všechny nauky – i když pramenily z jakkoli chorých mozků – byly pro mě zajímavější než radostná zvěst PÁNA. Všechno bylo „IN“ více než Písmo svaté a staletí stará nauka katolické Církve. Začala jsem proto také věřit na to, že člověk prostě umře a potom zase nanovo začne mít další život. Znovuzrození, re-inkarnace, byla pro mě vítanou naukou, abych vyplnila svůj nevěrecký a bezduchý život. Vděčnost vůči mému STVOŘITELI mi byla cizí. Prostě jsem na to vůbec nikdy nemyslela. MILOST byla něčím, co jsem ze svého slovníku vyškrtla – stala se pro mě CIZÍM slovem, jehož význam jsem úplně zapomněla a pro svůj životní postoj už ani nepotřebovala. Už jsem si vůbec nebyla vědoma toho, že PÁN zaplatil i za mne vysokou cenu, že jsem i já byla Jím vykoupena za cenu Jeho Nejdražší Krve. Toto všechno mi přicházelo na mysl při této zkoušce z DESATERA prostřednictvím slov a otázek toho nebeského hlasu. Nyní jsem to všechno viděla úplně průzračně. Slepota jakoby byla smazána. Zkoušejí mě a chtějí vědět, co vím o DESATERU PŘIKÁZÁNÍ. A vytýkají mi, že jsem předstírala, že jsem si namýšlela, že Boha uctívám; že Pána miluji. Tloukli mě mými vlastními slovy. A co to mělo nyní znamenat… měla jsem být prostě odkomandována k ďáblu, do pekla?

Když ke mně do ordinace jednou přišla jedna milá paní, aby mé místnosti vykouřila svou směsí bylin a vykropila esencemi štěstí a aby uspořádala ceremonii vyhánění neštěstí, řekla jsem jí: „Já na takový humbuk nevěřím, ale jen to udělejte, člověk nikdy neví. Když to neuškodí, může to být ještě k něčemu dobré!“

A tak ty místnosti zamlžila svými zaklínadly a pokropila svými vodičkami, aby do mých místností pomohla proniknout štěstí a pohodě. Tak jsem připustila, aby samotné toto primitivní kouzelnictví a tato pověra odporující mé vědeckosti měla v mém životě už větší význam a vliv než PÁN a JEHO RADOSTNÁ ZVĚST.

Měla jsem v ordinačních místnostech schovaný v jednom koutě, kde to nikdo nemohl vidět a kde si toho nemohli všimnout ani pacienti – masitý list rostliny „Aloe vera“ (španělsky: „Penca de sáliba“), o které mi vyprávěli, že jí jsou vyháněny špatné energie z místností. Posuďte nyní sami, na jakých scestích a bludných cestách jsem se nacházela! Dozvídáte se všechno, jaká PRÁZDNOTA naplňovala můj život místo PRAVÉ NAUKY. Je mi to hanba a dnes se za to stydím. Ale to bohužel byl skutečně můj tehdejší život!

A tak pokračovali, aby analyzovali můj život na základě deseti Božích přikázání. Přitom také zcela přesně poukazovali na to, jak jsem se chovala vůči svému bližnímu. Jak často jsem přece volala k PÁNU, že HO miluji a mám ráda, než jsem se od NĚHO, svého PÁNA BOHA, odvrátila. Než jsem začala bloudit po mylných cestách ateismu a následovat falešné nauky, často jsem PÁNU říkala: „Můj PANE a můj BOŽE, miluji TĚ!





Já a můj bližní Ale týmž jazykem, kterým jsem PÁNA tak chválila a velebila, tímto stejným jazykem a týmiž ústy jsem celému lidstvu házela klacky pod nohy a nazývala ho zpropadeným. Všechno a každého jsem jenom kritizovala. Nic mi nebylo vhod. Na celý svět jsem ukazovala prstem a přikládala mu vinu, pouze na sebe jsem neukazovala, já jsem byla ze svých obviňování vyňata! Vždyť já jsem byla ta „svatá Glorie“, ta „dobrá“, ta „milá“ a ta „krásná“.

A jak jsem se přitom ještě vychloubala, když jsem říkala, že miluji BOHA; a přitom jsem byla závistivá, nesnesitelná a nikterak vděčná!

V žádném okamžiku jsem neprojevovala uznání a vděčnost svým rodičům a své rodině za všechnu námahu, oběti a lásku, kterou všichni vynaložili proto, aby mi umožnili dobré odborné vzdělání, aby mě viděli společensky postupovat, aby mě podporovali.

Ale k tomu připadá ještě to, že jakmile jsem dokončila své vzdělání, jakmile jsem se vyšplhala na svůj žebříček kariéry, tu už moji rodiče a má rodina nebyli pro mě důležití. Dokonce se ti, kteří mě všemi možnými prostředky podporovali, stali vedlejší věcí, která nestojí za zmínku. Ano, došlo to dokonce tak daleko, že jsem se styděla za svou matku. Styděla jsem se za ni, protože byla z tak prostých poměrů a živořila za tak žalostných okolností.



Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 20 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com