Nabízíme k přečtení další brožurku s názvem
Stála jsem u brány nebe a pekla: osobní svědectví paní Glorie Polo, kterou vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Druhá strana dění
A teď dobře poslouchejte! To byla tělesná, materiální, fyzická část mého úrazu. Ale druhá
část tohoto dění byla mnohem krásnější, byl to nepředstavitelný, překrásný zážitek. Neboť
zatímco mé tělo tu leželo zuhelnatělé, nacházela jsem se (má duše) v nádherném bílém tunelu.
Kolem mě bylo bílé světlo, nepopsatelné světlo, které působilo takový pokoj, takové štěstí. Pocity,
které prostě lidskými slovy nelze popsat. Prostě řečeno – neexistují pozemská slova, která by
popsala velikost tohoto okamžiku. Byla to šíleně enormní extáze, nepopsatelný vrchol. V tomto
světle jsem se pohybovala dopředu, nepopsatelně šťastná a plná radosti, nic mě v tomto tunelu
netížilo. Když jsem pohlédla vzhůru, uviděla jsem na konci tohoto tunelu něco jako slunce, bílé
světlo. Říkám „bílé“, jenom abych pojmenovala nějakou barvu, neboť barva tohoto světla a jeho
jas byl nepopsatelný. Nebyla srovnatelná s ničím, co existuje ohledně barev na tomto světě. To
světlo bylo prostě překrásné. Toto světlo bylo pro mne jako zdroj této zcela obrovské lásky, tohoto
pokoje ve mně a okolo mě. Nepopsatelná láska a pokoj, který jsem ze světa neznala…
Zatímco jsem se pohybovala tunelem dopředu, řekla jsem si sama pro sebe: „U sta hromů!
Vždyť já jsem umřela..“ A v tomto okamžiku jsem myslela na své děti a naříkala: „Můj Bože, moje
dětičky! Co tomu asi řeknou moje děti?“ Byla jsem matkou, stále zaměstnanou a ve stresu,
která na ně nikdy neměla čas. Odcházela jsem z domu časně zrána, abych dobývala svět, a
vracela jsem se domů teprve pozdě večer. A přitom jsem byla neschopná, abych se správně
postarala o rodinu a o děti. A tu jsem teď viděla celou bídu svého vlastního života v celé pravdě a
bez příkras, a přepadl mě velký smutek.
V tomto okamžiku vnitřní prázdnoty kvůli nepřítomnosti svých dětí jsem nevnímala ani své
tělo ani dimensi času a prostoru. Pohlédla jsem opět vzhůru a viděla jsem něco velmi krásného.
Viděla jsem všechny lidi svého života v jednom jediném okamžiku a současně, skutečně v jednom
jediném okamžiku, a sice žijící i zemřelé. Objala jsem své praprarodiče, prarodiče, své rodiče,
kteří už zemřeli, prostě všechny! Byl to takový okamžik plnosti, bylo to nádherné. Pochopila jsem
nyní, že jsem byla obelhávána pohádkami o reinkarnaci. Prakticky jsem si vstřelila „vlastní
branku“, protože jsem reinkarnaci vždy fanaticky a vehementně obhajovala. Bylo mi řečeno, že
se moje babička vtělila v někoho jiného, ale už mi neřekli v koho, a protože věštění bylo pro mne
příliš drahé, než abych to zjišťovala, nechala jsem věci volný průběh a dále jsem nepátrala,
v koho se vtělila. Já sama jsem stále znovu potkávala lidi, o kterých jsem se domnívala, že se do
nich vtělil můj pradědeček a dědeček. A nyní jsem objala jak svého dědečka tak pradědečka.
Objali jsme se zcela opravdu a skutečně a setkala jsem se všemi v jednom jediném okamžiku; a
to se událo se všemi lidmi, které jsem kdy znala a ze všech krajin, kde jsem někdy byla a sice
s živými i zemřelými – a to všechno v jednom okamžiku. Jen moje dcera reagovala zděšeně, když
jsem ji objala. Bylo jí tenkrát právě devět roků a moje objetí pociťovala v témže okamžiku ve svém
skutečném životě na tomto světě. Pociťovala tedy moje objetí v těch hodinách, když se ona a celá
rodina strachovala o můj život, poněvadž jsem – moje tělo – přece ještě ležela v kómatu
v nemocnici. Normálně takové objetí z onoho světa nepociťujeme. V tomto podivuhodném stavu
se čas zastavil, bylo to prostě tak nádherné, bez přítěže tělesnosti, bez těla. A již jsem se nedívala
na lidi tak jako dřív. Ve svém životě jsem se předtím dívala jen na to, zda je někdo tlustý, tenký,
ošklivý, jestli má tmavou kůži nebo jestli je dobře oblečený nebo ne...
Podle toho jsem rozdělovala
lidi, a proto jsem byla plná předsudků a cynické kritiky. Vždy, když jsem hovořila o druhých,
kritizovala jsem. Teď, tady tomu bylo úplně jinak. Zde bylo všechno bez hmotného těla. Nyní jsem
také viděla nitro lidí, a jak bylo krásné vidět nitro lidí, jejich myšlenky a pocity, zatímco jsem je
objímala. A zatímco jsem tak všechny brala do náručí, současně jsem se pohybovala stále více
vzhůru.
A tímto způsobem jsem se dostávala dále, plná pokoje a šťastná. A čím výše jsem
vystupovala, tím více jsem si uvědomovala, že se mi dostalo nádherného vidění – a na konci této
cesty jsem viděla jezero, překrásné jezero, obklopené tak překrásnými stromy, tak krásnými, tak
krásnými, že už neexistuje další stupňování slova krásný. A stejně tak zde byly květiny ve všech
barvách, s vůní, která člověku působila takové blaho – bylo to všechno tak jiné, všechno bylo tak
nad míru krásné v této podivuhodné zahradě, na tomto nádherném místě – že neexistují slova,
která by to popsala, všechno byla láska.
Byly zde dva stromy, které něco uzavíraly. Zdálo se, že je to vstupní brána. Je to všechno
tak úplně jiné, než jak to známe. Ani barvy nejsou podobné těm našim. Tam je všechno tak
nevýslovně krásné. V tomto okamžiku vidím svého synovce, který se mnou utrpěl neštěstí, jak
vešel do této nádherné zahrady. A já jsem věděla, cítila, že tam nesmím vstoupit a ani ještě
nemohu – vstoupit tam...
První návrat
V tom okamžiku jsem uslyšela hlas svého muže. Křičí, pláče se zlomeným srdcem a volá z
hloubi duše: „Glorie!!! Co se stalo! Glorie! Prosím nenechávej mě samotného. Podívej, Tvé děti Tě
potřebují. Glorie, vrať se zpátky! Nebuď zbabělec a nenechávej nás tady samotné!“ V tomto
okamžiku jsem viděla všechno – jako jedním pohledem jsem měla přehled o všem – a neviděla
jsem jen jeho, jak tak bolestně plakal. A v tomto okamžiku mi Pán dopřál návrat. Ale já jsem
nechtěla zpátky. Tento pokoj, tato radost, tato slast, do které jsem tady byla zahalena, mě
fascinovala. Ale postupně a stále více jsem se začala pohybovat dolů směrem k mému tělu, které
jsem shledávala bez života. Viděla jsem, že mé tělo bez života leželo na nosítkách na jednom
oddělení universitní nemocnice v Bogotě. Viděla jsem lékaře, jak se kolem mě namáhají a jak mi
dávají přístrojem elektrické šoky, aby obnovili činnost mého srdce. Předtím jsme se synovcem
leželi více než dvě hodiny na zemi, protože nás nikdo nemohl uchopit kvůli elektrickým výbojům,
které vycházely z našich těl nabitých proudem z blesku. Teprve nyní se o nás mohli starat a
teprve nyní začalo úsilí o moje oživení. A podívejte se sem. Já (moje duše) přicházím ke svému
tělu a dotýkám se nohama své duše tohoto místa mé hlavy (Paní Gloria ukazuje přitom na místo své
hlavy). Duše je obrazem našeho lidského těla v její formě. – A v tom okamžiku na mě přeskočila
jiskra s velkou silou. A tak se opět vměstnávám do svého těla. Zdálo se mi, jakoby mě do sebe
nasávalo. Tento vstup do těla mi působil nekonečnou bolest, neboť mé tělo ze všech stran sršelo
jiskrami. Vnímala jsem to, jako bych byla presována do něčeho velmi malého a úzkého. To ale
bylo moje tělo. Bylo to, jako bych se svou normální postavou byla natlačena do dětského
oblečení, které se zdálo, že je z drátu. Byla to příšerná bolest. A od této chvíle jsem začala
pociťovat také bolesti mého totálně spáleného těla. Toto spálené tělo tak bolelo, tak
nevypověditelně bolelo, tak strašně pálilo, odevšad vycházel kouř a pára.
Slyšela jsem, jak lékaři volají: Ona přišla k sobě! Ona přišla k sobě! Byli radostí bez sebe,
ale moje bolesti byly nepopsatelné. Moje nohy byly úplně černé a zuhelnatělé, mé tělo byla jedna
otevřená rána, jestli vůbec na něm ještě nějaké svalstvo bylo.
Marnivost
Tou největší a nejnesnesitelnější bolestí byla ale moje marnivost. Byl to ve mně jiný druh
bolesti, byla to marnivost světské ženy, emancipované ženy světa, samostatné, sebevědomé
výkonné odbornice, profesionálky, akademičky, intelektuálky, studované ženy, ženy ekonomky,
stvoření, které chtělo hrát ve společnosti nějakou roli. Současně jsem ale byla otrokyní svého těla,
otrokyní krásy, módy. Denně jsem strávila čtyři hodiny aerobikem, masážemi, dietami a injekcemi
a vším, co si v tomto směru jen dokážete představit. To nejdůležitější, moje modla, byla krása
mého těla. A kvůli tomu jsem podstupovala mnoho obětí. To byl můj život, jen modloslužba mé
vnější kráse.
Říkávala jsem, že krásná prsa jsou na to, aby se ukazovala. Proč bych je měla skrývat?
Totéž jsem říkala o svých nohou, neboť jsem věděla, že mám výjimečně pěkné nohy na
podívanou a vůbec velmi hezkou postavu. A nyní jsem v jednom okamžiku se zděšením viděla a
pochopila, jak jsem celý svůj život stále jen pečovala o své tělo. To byl střed mého života a celý
můj zájem: láska ke svému tělu. A nyní jsem už neměla žádné tělo. Tam, kde byla prsa, byly jen
díry, které působily hrozným dojmem, zvláště na levé straně bylo všechno pryč. Moje nohy
vypadaly příšerně, spíše jen holé pahýly, zuhelnatělé, úplně černé jako spálené grilované kotlety.
Ano, všechna místa mého těla, která jsem nejvíce hýčkala a opečovávala, byla zuhelnatělá a
zničená.
V nemocnici
Následně jsem byla převezena do nemocnice sociálního zabezpečení. Tam mě začali
rychle operovat a seškrabávat spálená místa tkání. Během narkózy jsem opustila své tělo
podruhé a přihlížela, co se mnou lékaři dělají, a velmi jsem se obávala o svůj život, především
jsem měla strach o své nohy. Když se náhle – jak děsné a příšerné – stalo něco strašného…
Zatím Vám, milé sestry a bratři, musím přiznat, že i ve věcech náboženství jsem byla –
ostatně jako i v celém svém životě – na „dietě“. Byla jsem tedy ve vztahu k Pánu Bohu také
jednou „z katoliček, které v (životě) víry jsou na dietě“. Je důležité, abyste si toho byli vědomi: Byla
jsem špatnou katoličkou.
Můj celý vztah k Bohu spočíval v tom, že jsem navštěvovala nedělní bohoslužbu, která
trvala pouze 25 minut. Vyhledávala jsem vždy takové mše svaté, kde kněz mluvil co nejméně,
protože mě jeho řečnění nudilo. Jakým utrpením byli pro mě kněží, kteří měli dlouhá kázání. To
byl můj vztah k Bohu – byl velmi ubohý, a proto měly nade mnou takovou moc všechny světské
proudy a módní novinky. Byla jsem opravdovou větrnou korouhví. Co právě platilo za nejnovější,
nejmodernější v racionalismu nebo volnomyšlenkářství, za tím jsem letěla s vlajícími prapory.
Chyběla mi ochrana modlitby, chyběla mi víra. Chyběla mi také víra v sílu milosti, v sílu oběti mše
svaté. A právě, když jsem se dále vzdělávala a specializovala pro své povolání, přinesla moje
přelétavost ty nejhorší plody. V té době jsem na universitě jednoho dne slyšela, jak jeden katolický
kněz říká, že „neexistuje žádný ďábel a ani peklo“.
To bylo přesně to, co jsem chtěla slyšet! Hned jsem si u sebe pomyslela: Když tedy
neexistuje ďábel a peklo, pak přijdeme všichni do nebe. Kdo se ještě má co bát?
8
Z čeho jsem ještě teď velmi smutná, co Vám mohu přiznat jen s velkou hanbou, je, že
tohle, totiž víra v peklo, bylo posledním poutem, které mě ještě drželo v Církvi. Byl to prostě
tento existenciální strach z ďábla, který mi ještě dával, že jsem byla ve spojení se společenstvím
Církve. Když mi tedy řekli, že on a peklo opravdu vůbec neexistuje, tedy jsem si hned řekla:
„Proč se tu mám ještě namáhat a bojovat za život podle pravidel ,staré Církve‘. Tedy
dobře, potom přijdeme všichni do nebe, je tedy úplně jedno, co jsme a co konáme.“
To právě byl pak s konečnou platností důvod, proč jsem se úplně vzdálila od Pána. Vzdálila
jsem se od Církve a začala jsem na ni nadávat a nazývala jsem ji hloupou a překonanou…atd.
Už jsem neměla strach z hříchu a začala jsem ničit svůj vztah k Bohu. Hřích nezůstal jenom ve
mně uvnitř, nýbrž tento hřích se začal přese mne šířit navenek a vyvolávat nákazu u druhých.
Stala jsem se aktivní v negativním smyslu. Ano, dokonce jsem nyní začala sama všem vyprávět,
že ďábel vůbec neexistuje, že je to vynález duchovenstva – a někdy jsem i svým kolegům na
universitě začala říkat, že ani Bůh neexistuje a že jsme produktem evoluce atd. atd. A tak se mi
podařilo ovlivnit mnoho lidí. To předesílám, abyste mohli lépe pochopit následující.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 20 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
