Nabízíme k přečtení další povídku z brožurky s názvem
Květy Nejsvětější Svátosti, kterou upravil Jan Peňáz, a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Mučenka
Uprostřed Velikého oceánu leží souostroví Kei. Jeden z ostrovů se nazývá Malý Kei a má hlavní stanici Langgoer. Tam neúnavně působí katoličtí misionáři a řeholnice, aby získávali pohany pro katolickou víru a zachraňovali jejich duše.
Sestry mají v Langgoeru velký útulek a proti němu sirotčinec. Do útulku přijímají nemocné a do sirotčince opuštěné děti, které nalézají velmi často na ulici nebo před domovními vraty.
Nemocní i sirotci jsou velmi rádi, mohou-li bydlet v útulku nebo v sirotčinci. Nemocní by tam nejraději zůstali navždy. Hořce pláčí, když se musí rozloučit s dobrými sestrami. Tyto je těšívají a zvou, aby docházeli do útulku jako domů.
A sirotci pokládají sirotčinec za svůj domov. Když dospějí a vyučí se něčemu, takže se již dovedou sami uživit, navštěvují často sestry a nazývají je svými matkami.
V Langgoeru se již dávno utvořila křesťanská osada, ale okolní vesnice jsou ještě většinou pohanské. Zvláště osada Molor se vyznačuje velkou tvrdošíjností. Tam stojí ještě pohanský chrám, obklopený několika podivnými stavbami. V těchto domech bydlí „sluhové bohů,“ jak je Indové nazývají, ale tito sluhové bohů jsou tak zlí, že by se spíše mohli nazývat sluhy ďáblovými.
Stavějí se velice zbožnými a tím klamou lidi, kteří jim přinášejí dary pro bohy: víno, ovoce, ano i obětní zvířata. Jejich sluhové si za noci na tom dobře pochutnávají, kdežto dárcové sami trpí hladem.
Misionáři velice litují ubohé lidi, ale od té doby, co jeden z nich byl úkladně zavražděn, protože se odvážil mluvit proti bohům, varují se opatrně vnějších projevů. Jsou zde jen tři misionáři, proto je nutné, aby si uchovali svůj život pro všeobecné dobro. Co by se stalo z pohanů, kdyby do půdy jejich srdcí neměl kdo zasévat símě slova Božího?
Jednoho dne, když se vracely sestry ze mše svaté, našly před útulkem hocha asi devítiletého. Mše svatá bývala totiž střídavě v útulku nebo v sirotčinci. Hošík seděl pod palmou a vlídně se na ně usmíval. Ani stopy po rozpacích. Když uviděl sestry, povstal a přistoupil k nim.
„Jmenuji se Gemmi,“ pravil, „a zůstanu u vás navždy.“ Při tom nabyla jeho tvářička tak rozhodného výrazu, jako by měl největší právo zůstat v sirotčinci. „Odkud přišels, Gemmi?“ ptala se jedna ze sester. „Ale napřed pojď s námi, máš jistě hlad! Až se najíš, povíš nám své příběhy.“
„Ano, mám veliký hlad, nejedl jsem od včerejška od rána,“ odpověděl hoch. Za několik minut seděl před plnou mísou a výborně mu chutnalo.
„To je dobré!“ pravil, když byl hotov. „Nic takového jsem v Moloru nejedl.“ „Přicházíš z Moloru?“ tázala se ho sestra Marie. Hoch přisvědčil a vyprávěl své krátké, smutné osudy.
Rodiče mu zemřeli velmi brzy. Po jejich smrti přišel k příbuzným, kteří ho však neměli rádi. Proto ho prodali modloslužebníkům, u nichž prožil čtyři léta. Ani tam se neměl dobře, a proto jim teď utekl.
Nedovedl říct, jak se dostal do Langgoeru, protože mu nikdo neukázal cestu. Jenom ještě dodal: „Přišel jsem a zůstanu u vás. Nechte mě tady!“
A Gemmi zůstal. Byl mezi ostatními sirotky šťasten. Brzy měl plno přátel, neboť byl ke všem laskavý a vlídný. Při hře se malému hnědému chlapci nikdo nevyrovnal. I při tom byl však Gemmi vždy skromný a nikdy nebyl prostořeký.
„V tom dítěti je mnoho dobrého,“ říkávala sestra Marie a potichu se tomu divila. Vždyť za svého pobytu u modloslužebníků jistě uslyšel a uviděl Gemmi málo dobra, zato však mnoho zla a ohavnosti.
Kvítí Boží roste všude, napadlo ji. Kdo ví, proč sem Bůh to dítě přivedl. A Bůh měl s malým Gemmim opravdu zvláštní úmysly.
Gemmi bydlel v sirotčinci již několik měsíců. Nikdo nepřicházel, aby pátral po malém uprchlíkovi, jak se z počátku všichni obávali. Snad byli modloslužebníci ještě rádi, že se dítěte zbavili a že je nemusí živit.
Jinak však jim mohl prokázat již nejednu službu, neboť byl v práci velmi obratný. Vyřezával z dřeva pěkné drobnosti, hlavičky, lžíce, nože, talíře a misky. Na tomto souostroví se totiž pilně provozuje řezbářství. Ve škole se Gemmi také snadno učil. Směl chodit s křesťanskými hochy do vyučování i do náboženství, i když ještě nebyl pokřtěn.
Z počátku sedával tiše a skromně v koutku a poslouchal. Ale již brzy se odvážil zvednout ruku a k radosti svých učitelů odpovídal správně.
Žádná hodina mu nebývala tak milá jak hodina náboženství. Slyšel tolik krásného, o čem dosud neměl ani potuchy!
„Ó, jak jsem rád,“ pravil jednoho dne sestře Marii, „že je Bůh a že mě miluje! Jistě mě má rád, když tolik pro mne trpěl!“
Sestra Marie si ráda dávala vypravovat od Gemmiho, co slyšel v náboženství a čemu se naučil. Čím dál tím více poznávala, že tomu dítěti Bůh uděluje zvláštní milosti. Proto ji nepřekvapilo, když Gemmi, který stále slyšel o blížícím se prvním svatém přijímání ostatních chlapců, se k ní přihnal a volal:
„Sestro, musím, chci jít také!“
Když viděl, že sestra se jen usmála a hned mu nepřikývla, zesmutněl. „Ale, Gemmi, měj přece rozum! Vždyť víš, že musíš být napřed pokřtěn.“
„To vím,“ vzlykal hoch. „Ach, sestro, já vím již všechno, nechte mě také přijít do nebe!“
Gemmi ještě nedokončil větu, když se za ním ozval hluboký hlas: „Ovšem, Gemmi musí také přijít do nebe!“ A misionář Pater Bernard, který mezitím nepozorovaně přišel, položil chlapci ruku na hlavu. Gemmi si hned utřel slzy.
Pater Bernard, který vyučoval náboženství, řekl s úsměvem: „Právě ti jdu, Gemmi, říct, že také smíš k prvnímu svatému přijímání.“
Tato slova neobyčejně zapůsobila na dítě. Několik vteřin zíral hoch na kněze radostí jako bez sebe. Potom padl na kolena, sepjal ruce a zvolal: „Děkuji ti, děkuji ti, dobrý Bože, že jsi mě vyslyšel!“
Ihned běžel Gemmi ke svým kamarádům, aby jim zvěstoval radostnou zprávu. Za několik minut se z hřiště ozývalo radostné volání hochů, kteří jásali nad štěstím Gemmiho. Misionář pokyvoval šedivou hlavou a říkal: „To je vyvolené dítě, sestro, nemám o tom pochybnosti. Pán Ježíš k němu zavítá jistě rád.“
Gemmi přijal před nedávnem svatý křest. Přiblížil se den prvního svatého příjímání. Hoši byli již oblečeni ve svátečních šatech a na prsou měl každý myrtovou kytičku. Na síni před ložnicí byly připraveny rozžaté svíce, které měli nést při průvodu do kostela.
Všichni ještě jednou zbožně poklekli v ložnici k modlitbě.
Najednou se ozval na ulici nezvyklý hluk. Ranním vzduchem se ozývaly pronikavé zvuky a křiklavé, nepříjemné hlasy. Gemmi vyskočil celý polekaný. Znal ty hlasy až příliš dobře.
V okamžiku stál u okna. Vykřikl: „Bože můj, již jsou tu; jsou to oni!“ a klesl k zemi.
Viděl dobře. Čeho se dříve tolik bál, přišlo teď, když se toho nejméně nadál. Modloslužebníci, kterým utekl, vypátrali jeho úkryt. To bylo jeho neštěstím a zkázou.
Ach, proč přišli právě dnes? Venku byl hluk čím dál tím prudší a rozčilenější; bylo již zřetelně slyšet i slova, prudké výčitky, sprosté nadávky a mezi tím vším i jméno Gemmiho.
Dítě nemohlo učinit ani krok. Sestra Marie chtěla odvést ostatní prvokomunikanty. Nevyšli však ani ze světnice, když divoká banda vrazila dovnitř a zatlačila je zpět. Nezvaní hosté si drze prohlíželi sirotky. Gemmiho z počátku nikdo z nich nepozoroval.
„Kde je kluk?“ zařval vůdce. Avšak jeho průvodce si chlapce již všiml a přivlekl bezmocné, chvějící se dítě před vůdce.
„Půjdeš s námi, kluku, kam patříš, a nepůjdeš-li dobrovolně, tak…“ rozkřikl se pohan s napřaženým kyjem.
Gemmi padl na kolena. „Nepůjdu, nepůjdu!“ naříkal. I Pater Bernard a sestry byli pohotoví. Kněz předstoupil a řekl mírně: „Copak my nemáme právo na chlapce?“
„Ukradli jste ho, uloupili!…“
„Nikoliv, pane!…“
Vtom se do toho ozval Gemmiho hlásek: „Neukradli, neuloupili! Utekl jsem sám!“
„To je ještě lepší, ještě trestuhodnější, holoubku!“ vysmíval se pohan, který se patrně pásl na úzkostech dítěte a sester. Pokynul druhům, aby se chlapce chopili.
V Gemmim však procitla zoufalá odvaha. „Nikdy, nikdy s vámi nepůjdu! Nemohu s vámi jít, nesmím! Jsem křesťan a dnes právě přijmu svého Spasitele!“ volal pevným, jasným hlasem. Všechna jeho úzkost zmizela; oči mu plály svatým ohněm.
Pohané zuřivě skřípali zuby. Byli zlostí bez sebe. „Zabijte ho!“ zařval první z nich. A než se kdo nadál, dopadl mocný úder kyje na Gemmiho hlavu.
Děti hlasitě vykřikly.
Sestra Marie uchopila do náručí klesajícího chlapce, jemuž se řinula krev nosem i ústy. Jeho hlava jí spočinula na klíně.
„Nechte si kluka!“ vykřikl vůdce modlářů. „Nečistý nesmí do našeho chrámu. Tohle mu dávám ještě na památku,“ dodal a druhá rána kyjem dopadla na hlavu ubožákovu. Výkřik hrůzy se ozval mezi přítomnými. Pohané se hnali ven.
Nová bolestná rána probudila Gemmiho z mdlob. Hnědé ručky hmataly po myrtové kytičce.
„Ach, důstojný pane,“ zašeptal, „ať neumřu... bez něho... bez Pána Ježíše!“ Slzy se mu řinuly z očí a mísily se s krví na rozbité tvářičce.
Kněz hned věděl, co má činit. Pohled na dítě, jež se nemohlo hnout, pověděl jeho zkušenému zraku, že hoch je zraněn smrtelně a že brzy zemře.
„Zůstaňte tu všichni,“ pravil Pater Bernard k sirotkům. „Jdu našemu Gemmimu pro svaté přijímání.“
„Ach, Pán Ježíš přijde! -- On přijde!“ šeptal hoch blaženě.
Pak zasténal bolestí a zsinalá tvář se zkřivila utrpením. Jedna ze sester podala chlapci hořící svíci, jiná upravila rychle malý oltářík, Gemmiho položily na podušky a přikryly bílým rouchem. Ale myrtovou kytičku mu na ně připjaly. Mezi květy se třpytilo několik kapek krve, kterou malý vyznavač prolil za svou víru. Uplynulo asi deset minut. Z dálky bylo slyšet zvonek, ohlašující příchod božského Hosta.
Gemmi chtěl zvednout hlavu, ale pro nesnesitelné bolesti nemohl. Na rtech mu však tkvěl šťastný úsměv. Zašeptal: „Umírám, protože jsem vyznal Pána… a protože jsem ho nechtěl opustit... Ó, jak rád, jak rád!“
„Nechtěls ho opustit, miláčku,“ pravila sestra Marie dojata, „a Ježíš neopustí svého Gemmiho.“
Děti zazpívaly píseň k svatému přijímání, kterou s nimi ještě včera zpíval nadšeně svěží Gemmi. Ted s nimi nemohl zpívat, ale hlasy hochů se mu zdály hlasy andělskými.
Pater Bernard přistoupil k lůžku Gemmiho se svatou Hostií v ruce. Tu se zalesklo mdlé oko chlapcovo: „Ježíšku, můj Bože!“ vydechl vroucně.
Gemmi přijal své první a poslední svaté přijímání.
Chvíli zůstal zcela ponořen do modlitby. Pak přitiskl k sobě pevněji křížek a myrtovou kytičku, ještě jednou otevřel oči a nevinná dušička ulétla z ubohého ztýraného těla.
Sestry i děti začaly plakat. Ale misionář pravil konejšivě: „Neplačme a nenaříkejme! Sirotčinec daroval nebi světce a Gemmi se bude v nebi přimlouvat za naši misii.“
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 15 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
