Nabízíme k přečtení další povídku z brožurky s názvem
Květy Nejsvětější Svátosti, kterou upravil Jan Peňáz, a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
ZA TATÍNKA
eden francouzský duchovní správce vypravuje: „Z mé farnosti byl povolán do vojenské služby jistý důstojník. Byl již starší, ženatý a otcem několika dětí. Mezi nimi bylo děvčátko asi dvanáctileté, Augustina, na němž zevně nebylo nic zvláštního. Ale uvnitř to byla duše vyvolená.
Nevím proč, ale v přítomnosti tohoto dítěte mi bývalo, jako bych vdechoval vůni nebeského kvítí. Její mladá duše byla tak prostinká, tak milá a klidná, že se mi v její blízkosti zdávalo, jako bych prožíval Boží mír.
Jakmile dívenka počala nabývat rozumu, hledala jen pravé dobro; zdálo se, že i při nejmenších hrách náleží její nitro něčemu mimo tento svět. V kostele mě až povzbuzovala její zbožnost a skromná prostota.
Ale opakuji, v jejím chování nebylo pranic neobyčejného; nemodlívala se víc než jiné děti, bavila se, pracovala, hrávala si jako jiné děti. Od svých malých kamarádek se nelišila tím, co dělala, nýbrž tím, jak to dělala. Ostatně si jí člověk sotva povšiml právě proto, že na ní nebylo nic nápadného. Jen matka o ní říkávala: „Velmi hodná“… To bylo vše.
Roku 1813 byl její otec povolán k armádě. Byl udatným vojínem, ale slabým křesťanem. Nikdo ani nepamatoval, že by byl kdy projevil náboženské smýšlení.
Ženě i dětem dovolil konat povinnosti náboženské, on sám však nevěřil ani nežil křesťansky.
Viděl jsem ho několikrát. Choval se ke mně zdvořile, ale nic víc. Jednou jsem se pokusil zavést s ním hovor o věcech náboženských. Pohnul sebou netrpělivě, tím mi rázem zavřel ústa. „Chcete-li, abychom žili v pokoji,“ pravil, „nikdy se přede mnou nezmiňujte o náboženství.“ Nezbývalo tedy než mlčet.
Téhož roku měla malá Augustina přistoupit k prvnímu svatému příjímání. Jen Bůh ví, jak pečlivě se na to připravovala. Nikdy však při tom nevyšla ze svého obyčejného klidu.
Její chování v ten den bylo podivuhodně prostinké, plné sladké vroucnosti. Neplakala jako některé její kamarádky ani při promluvě, ani při svatém přijímání, ale její skromnost, soustředěnost, pokorně sklopené oči, výraz tváře prozrazovaly, že myšlenka na to, co konala, ovládá celou její bytost.
Jako důvěrník její mladé duše jsem věděl a chápal jediný ze všech, co se v ní asi v té chvíli děje.
Její otec nechtěl vůbec být při tomto svatém úkonu. Odepřel to Augustině, ačkoliv jej o to prosila tak dojemně, že by byl málokterý otec odolal při podobné příležitosti. Jeho duše, nemocná hříchem, byla zasažena také smutkem, že má brzy opustit rodinu a milý domácí klid.
Za několik dní potom skutečně odjel. Zmizel v noci, s nikým se nerozloučil. Jeho žena plakala, děti, přátelé plakali, jediná Augustina neplakala.
Pokládal jsem za povinnost, abych rodinu navštívil a vyslovil jí soustrast. Všichni se znovu rozplakali, jen oči nevinné Augustinky zůstaly suché.
Bylo to divné každému, kdo neznal dívenčina tajemství. Já sám věděl jsem o všem a přiznávám se, že jsem měl slzy na kraji.
Otázal jsem se jí, zdali je tomu ráda, že tatínek odjel, když nepláče. „Ano, pane faráři,“ odvětila. „Ale to je zvláštní,“ namítal jsem, „a co kdyby ti tam umřel?“ Pokývla hlavičkou s úsměvem, ale neodpověděla.
Matka, bratři a druhá sestra se na ni přímo rozhněvali a nazvali ji dítětem bez srdce. Augustina přikývla znovu, a neřekla ani slovíčka.
Od toho dne se na ni hněvala celá rodina i sousedé a ostatní příbuzní, neboť se brzy rozneslo, že Augustina, tak hodná, nemá ráda tatínka. Nedovedu říci, kolik trpkých výčitek, nelaskavých slov, výsměchu a úštěpků musela snést pro tuto domněnku.
Ale ona jen odpovídala, že se opravdu nermoutí, protože jí něco praví, že to tatínkovi prospěje.
Trpělivost bývá pravým zkušebním kamenem svatých duší a Augustinka to v ní přivedla neobyčejně daleko v tom přívalu křivd a výčitek, které se na ni sypaly.
Ona však poslouchala a modlila se, jako by se nic stalo. Ani nevybočila z obvyklých kolejí svého života, to je, nikdo ji neviděl, že by se pídila po nějakých zvláštnostech, ani se nemodlívala jindy nebo déle než jiní. Byla to ctnost prostinká, zdánlivě nejobyčejnější, ve skutečnosti však nejvzácnější a nejřidší, jakou jsem kdy viděl za svého dlouhého úřadu.
Augustina chodívala k svatému přijímání asi jednou za měsíc; to bylo v té době zvláštností. Ale ani v těch blahých chvílích na ní nebyla vidět nějaká neobyčejná zbožnost, ačkoli bývala hluboce soustředěná a nic ji nedovedlo vyrušit z přítomnosti Boží. Ale kromě této andělské skromnosti, jež obestírala celou její bytost, nic neprozrazovalo, že by byla zvláštním miláčkem Božím.
A přece slýchávala dívenka v nitru sladký hlas, jenž jí oznamoval vůli Boží. Chcete vědět, co jí působilo téměř stálou starost?
Již od sedmého či osmého roku, kdy počínala chápat božské pravdy a důležitost věčné spásy, uvědomila si smutný stav otcův. V náboženství slyšela, že duše, která odejde z tohoto světa ve smrtelném hříchu, je na věky zavržena a nešťastná. Sama planula touhou, aby spatřila svého Boha v nebi, a proto se chvěla při pomyšlení, že by otec mohl být pohřben v plamenech věčných. - Již strach, že by mohla být navždy odloučená od bytosti, kterou tolik milovala, působil jí nevýslovnou bolest.
A právě tehdy, když jsem vykládal, jakou cenu a moc má u Pána Boha oběť, umínila si, že se obětuje za tatínka. Prohlásila Bohu - to jsou její vlastní slova -, že si žádá trpět a umřít, aby vykoupila spásu jeho drahé duše.
Když jsem dětem v katechismu uváděl některé případy podobné obětavosti, ani zdaleka mne nenapadlo, že zrnečko vzklíčí tak šťastně, a to ještě v dušičce tak mladé. A přece tomu tak bylo. „Velebím tebe, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a opatrnými a zjevil jsi je maličkým; ano, Otče, že tak zalíbilo se tobě.“ (Mat. 11, 25)
Myšlenka ta se v duši dívenčině vzmáhala víc a více. Čekala netrpělivě, kdy půjde k prvnímu svatému přijímání.
Když se blížila veliká ta chvíle, připomněl jsem ještě dětem, aby svaté přijímání obětovaly za nějakou zvláštní milost, hlavně, kde by toho bylo třeba, za obrácení svých rodičů. Vyložil jsem jim, že je lépe myslit na jiné než na sebe, abychom dosáhli veliké milosti.
Vzpomínám ještě, s jakou velkou pozorností Augustina sledovala mé výklady o obcování svatých, o tom, jak naše zásluhy prospívají jiným a zásluhy jiných duší nám. Bylo patrno, že to učení proniklo hluboce její duši. Od té chvíle obětovala Bohu z celého srdce nejen svaté přijímání, nýbrž přinesla Bohu v oběť i svůj život. Pravila si, když Pán Ježíš umřel za ni, že nebude příliš velkou obětí, umře-li ona za tatínka.
Nedlouho po svém prvním svatém přijímání Augustina onemocněla. Z počátku si toho nevšímali a pořád ještě se k ní chovali nelaskavě. Ale ona si neposteskla ani slovem. Trpěla stále oddaně všechno, křivdy i tělesné bolesti.
Jednou, když přišla na faru s nějakým vyřízením, jsem se jí zeptal, jestli není nemocná. „Ano, velebný pane,“ odvětila, „a vím dobře, že se neuzdravím. Jsem však velice ráda; že mě Pán Bůh vyslyšel.“ „A v čem?“ ptám se. Zavrtěla hlavičkou a mlčela. Skromnost jí nedala, aby sama prozradila, co činí dobrého. Ale po chvilce řekla: „Dovíte se to brzy!“
Za málo dní potom přišel dopis od otce, datovaný z Polska, v němž psal tak, jak by se toho nebyl od něho nikdo nadál. Poroučel se do modliteb svých dětí a zvláště své Augustinky.
Dále žádal, aby se na jeho svátek sloužila na jeho úmysl mše svatá. Kdekdo byl překvapen, kromě Augustinky, jež jen přikývla, pravíc: „Dobře jsem věděla, že to bude tatínkovi k dobrému, když odejde.“
Zvláště matka žasla. Za celých sedmnáct let manželství neslyšela od muže ani slova o náboženství, neviděla u něho úkonu víry. Co na něho tak podivuhodně působilo, že se tak změnil?
Jeho přání jsme ovšem hned vyhověli. Sloužil jsem v ten den mši svatou, Augustinka byla na ní, i když byla nemocná , a přistoupila ke stolu Páně.
Po prvé jsem u ní viděl, jak se jí slza chvěla v řasách. Tvář měla ozářenou podivným jasem, jako by se radost její duše nebyla dala již zadržet v nitru. Dívenka cítila, že Pán Bůh začíná plnit její přání.
Od té doby se vzmáhala její nemoc, až si jí všimli i příbuzní a počali se znepokojovat. Přestali Augustině křivdit.
V rozmluvách, které jsem s ní míval, mi přečasto opakovala, že ví, že brzo umře, protože je to tak domluveno s Pánem Bohem.
Přiznávám se: ač mě její prostá zbožnost dojímala, přece jsem se klonil k tomu, abych její ujišťování pokládal za sen obrazivosti.
Hleděl jsem ji odvracet od takových myšlenek, vybízel jsem ji, aby se přimkla k životu, ne-li pro sebe, aspoň pro své rodiče, ale ona stále opakovala, že právě za rodiče si přeje umřít.
Bolesti snášela neobyčejně trpělivě. Asi po čtyřměsíčním utrpení cítila, že se blíží smrt. Až do poslední chvíle se snažila rodině prospívat. Protože už nemohla pomáhat v domácnosti, šila v lenošce, a když už nemohla sedět, pracovala na posteli. Teprve den před smrtí odložila jehlu úplně. Po svatém přijímání mě poprosila, abych k ní přistoupil blíže, a pošeptala mi: „Pán Bůh splnil, co bylo umluveno, nyní musím splnit i já. Zítra půjdu za tatíčkem.“
Večer jsem jí udělil poslední pomazání a druhého dne ráno usnula po tichém posledním boji. Její smrt byla tak milá a pokojná jako vlahý večer krásného dne.
Za několik dní potom přišlo nové psaní z Polska, psané latinsky. Prosili mě, abych jim je přeložil.
Psal jim jakýsi mnich basilián, že jejich otec kapitán francouzské armády byl zachvácen náhlou nemocí a dopraven do nemocnice ve starém klášteře. Tam zemřel smrtí spravedlivých, když velmi zbožně přijal svaté svátosti. Snažně prosil, aby o tom podali zprávu jeho rodině a zvláště dceři Augustině. Prosil také o modlitby a o mše svaté za pokoj své duše.
Teď jsme všichni pochopili, že Augustinka při své oběti za tatínka byla vedena vnuknutím nebeským. Stalo se, jak mi to řekla nedlouho před svou smrtí. Otec i dcera odešli, aby se shledali v nebi.“
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 15 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
