Nabízíme k přečtení další povídku z brožurky s názvem
Květy Nejsvětější Svátosti, kterou upravil Jan Peňáz, a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
NEZRADIL JSEM HO
V jednom útulném kostelíčku v nejmenované vesnici klečí hlouček dětí a modlí se vroucně s panem farářem, aby zbožně přistoupily k prvnímu svatému příjímání.
Jejich mladé dušičky to myslí vážně. Jen ještě tři týdny je dělí od jejich nejkrásnějšího dne, a čím více se tento den blíží, tím více vzrůstá jejich horlivost.
Zvláště horlivý je malý, útlý hošík, Jeník Vávrů. Po společné modlitbě odchází z kostela vždy poslední. Dnes však má asi ještě něco velmi důležitého.
Když se kněz vrátil po hodné chvíli do domu Božího, aby si vzal ze svatostánku velebnou Svátost pro nemocného, pozoroval, že hošík stále ještě klečí před oltářem, ponořen do modlitby.
Kněz opustil svatyňku a doporučil ještě božskému Příteli dítek svého miláčka Jeníka. Když pak kráčel po hřbitově, který se skvěl v první jarní ozdobě, pohlédl mimovolně na jeden kříž poblíž cesty. Již ví, proč se hošík dnes tak dlouho modlí.
Pod tím křížem leží jeho maminka a dnes má úmrtní den. Dnes je to právě rok, kdy opustila Jeníka. Teď jí bylo již dobře. Na zemi neměla nic jiného než starost a bídu, kterou však snášela trpělivě a odevzdaně.
Jeník se modlil za maminku a jeho srdce vzlétalo k ní do nebe. Ach, jak rád by byl umřel, aby mohl být u ní!
Počkej - teď mu napadlo něco pěkného: Při prvním svatém přijímání mu Kristus Pán jistě neodepře žádné prosby. Řekne mu tedy, jak velice touží po mamince.
Jeník má sice ještě tatínka, ten však nemá srdce pro svého jedináčka. Již několik let se oddává opilství, které v něm udusilo všechen ušlechtilý cit a sklátilo matku předčasně do hrobu. Jeník vídal otce málokdy, a když, tak od něho dostával jen nadávky a rány…
Konečně nastal blažený den, na který se dětská srdce tolik natěšila! Co by ještě chybělo šťastným dětem, když k nim zavítal Pán Ježíš? Vskutku, měly všecko! Jakmile děti slavnostně přijaly svátostné Tělo Páně, přistoupili k hostině lásky i jejich rodičové a příbuzní. Tak to bývalo v té farnosti zvykem.
Přišli všichni, aby zvýšili radost dětí. Jen Jeníkův otec tu nebyl, ačkoli ho dítě o to prosilo velice a se slzami v očích.
Hošík však nebyl v tomto okamžiku sklíčený, naopak, naděje zářila z jeho tváře. Pán Ježíš mu pomůže, ne aby přišel hned k mamince - to přání se mu zdálo skoro sobeckým, ale změní tatínkovo smýšlení. Vždyť o to Jeník tak prosil!
Bylo po mši svaté. Stařičký pan farář vystoupil na kazatelnu. Jak otcovsky zněla jeho slova! Ještě laskavěji než jindy. Takovým dojmem asi působila na učedníky slova Páně na rozloučenou.
Byla to vroucí prosba starostlivého kněžského srdce, aby si dítky, které dnes po prvé přijaly Tělo Páně, zachovaly milost dnešního dne po celý život. Jako názorný příklad věrnosti vypravoval kněz dětem zbožně poslouchajícím o římském hošíku Tarsiciovi, mučedníku za Nejsvětější Svátost oltářní.
Bylo to v době pronásledování křesťanů. Ukrutní císařové římští dali pro víru zajmout mnohé křesťany a hrozně je mučili.
Církev posilovala své dítky, jak jen mohla, svatým přijímáním na poslední těžký boj. Ale bylo to odvážné, odebrat se s nejsvětější Svátostí oltářní do vězení.
Služby Boží v katakombách byly u konce. Kdo dnes zanese chléb života uvězněným bratřím a sestrám, kteří měli být zítra předhozeni divokým zvířatům v aréně, aby měli dost síly k boji o palmu mučednickou? - Kněz váhá. Jak snadno by mohl takovou cestu zaplatit životem! Rád by ovšem dal život za svého Spasitele, ale je radno nechat v tak těžké době ovečky bez pastýře?
Rozhlíží se po přítomných. Není tu nikoho vhodného. Tu předstupuje hošík Tarsicius, útlé dítě, a prosí vroucně o toto čestné poslání. Kněz otálí, hoch je ještě tak mladičký! Dítě však stále prosí. Je si plně vědomo velikosti toho, oč prosí.
Konečně přece mu podává sluha Boží Nejsvětější Svátost oltářní a Tarsicius slibuje, že svůj úkol vykoná stůj co stůj. Odchází a kněz se za ním dívá se slzami v očích.
Cestou musí Tarsicius přejít náměstí. Dovádí tam zástup divokých kluků.
Ještě jeden jim chybí do hry. Vtom přichází Tarsicius. „Ten musí s námi!“
Hošík se brání. Nadávají mu, strkají, bijí ho - marně!
Několik zvědavců se dívá na surový výstup. K nim se přidružuje odpadlý křesťan, který tuší, proč Tarsicius hledí tak vážně a proč si nechce hrát. Vždyť má ruce pevně zkříženy na prsou.
Svou domněnku vyslovuje hlasitě: „Proč si nechce hrát? Nese křesťanského Boha!“ Věděl, že touto poznámkou nanejvýš rozzuří pohanskou luzu.
Poté všichni ještě více dorážejí na nevinnou oběť. Tarsicius jim odporuje s nadlidskou silou. Již se mu řine krev z četných ran, tu přichází zachránce, vojín Kvadratus, který je také křesťanem. Pohlédne a hned ví všechno. Rozhání surovce a něžně odnáší těžce zraněného hošíka, který i v prudkých bolestech má starost jen o nejsvětější Svátost. Brzy jsou oba u ctihodného kněze.
Tarsicius zatím vydechl svou hrdinnou duši, ruce však má stále ještě pevně zkříženy na oděvu, pod nímž má ukrytého svého Boha. Ani ve smrti ho nechce pustit. Zachoval mu věrnost, nezradil ho...
Jeník je hluboce dojat a mimovolně si šeptá: „Ani já ho nezradím!“
Pozdě odpoledne vidí kněz hošíka stále ještě v kostele; nebyl ještě ani doma. Kněz tušil proč a vzal jej s sebou na faru.
Když se setmělo, dal se Jeník na cestu domů, ale s těžkým srdcem. Paprsek věčného světla matně dopadal kostelním oknem na matčin hrob. „Maminko, ani já ho nezradím!“ šeptalo si dítě.
Otec nebyl doma. Unavený hošík zalezl do koutka a brzy usnul. Nespal ještě dlouho, když ho probudilo ostré světlo. Před ním stál otec a nadával a klel jako vždycky. Hleděl tak zamračeně, tak příšerně!
Vzal několik nástrojů a poručil chlapci, aby šel s ním. Měl pomáhat otci při krádeži. Nic nepomohlo, že se bránil, prosil, plakal, nelidský otec ho svázal, zacpal mu ústa roubíkem, uchopil hocha a vynesl do noci.
„Chtěj nebo nechtěj,“ pravil skřípaje zuby, „dnes mi pomoci musíš. Donutím tě!“
Jeník se nemohl hýbat ani křičet, jen se v duchu modlil.
Za chvilku se dostali na hřbitov. Branka byla otevřena. Ted už byli u sakristie. S hochem těsně u sebe, piloval a šrouboval starý Vávra tak dlouho, až dveře povolily.
Jeník se s počátku domníval, že ho chce otec jen potrestat za to, že se zdráhal. Nyní poznal s hroznou jistotou, že se chystá k svatokrádeži. Ach, ach, jeho vlastní otec je schopen skutku tak hrozného?
Vávra vešel dovnitř, posadil hocha na zem a zatarasil dveře z vnitřku, jak jen mohl. V malém prostoru bylo tma jako v pytli. Otec otevřel dveře do kostela a paprsek věčného světla pronikl do sakristie tak, že bylo možné rozeznat aspoň temné obrysy předmětů. Otec věděl, že Jeník často ministruje, proto chtěl, aby mu teď ukázal, kde je schovaný klíček od svatostánku. Domníval se, že bývá na noc v sakristii. Chtěl uloupit posvátné nádoby na oltáři.
Hošík měl stále ještě roubík v ústech a nemohl mluvit. Přes všecky hrozby otcovy mu nechtěl ukázat, kde bývá klíček. Za nic na světě by nezradil svého Spasitele. V noci byl ovšem klíček od svatostánku na faře, ale hoch se domníval, že je tam, kam jej obyčejně věšel po mši svaté.
Zuřící a klející otec prohledával sám celou sakristii. Nenašel ovšem nic a nezbylo mu, než aby se do svatostánku vlámal. Napřed však se chtěl ještě pokusit naposled, zdali Jeníka nepřinutí k „poslušnosti“. Jeník křičet nemohl. Proto tloukl Vávra nemilosrdně svým nástrojem bezbranné a nevinné stvoření. Jsa zuřivostí téměř bez sebe, neslyšel šramotu, jenž povstal u bočního vchodu do kostela.
V nejbližším okamžiku kráčela k sakristii postava se svítilnou. Zlosyn poznal faráře. Rychle vyklouzl kostelem k otevřené bráně, právě když kněz činil poklonu před nejsvětější Svátostí oltářní. Byl volán k nemocnému, a nic netuše, vstoupil do sakristie.
Jaký pohled se mu zde naskytl! Zalit krví ležel na dlažbě jeho miláček Jeník, okolo rozházené nástroje otcovy. Kněz hned poznal, co se stalo. Neotálel a vyndal chlapci z úst roubík, ale s bolestí viděl, že chlapec už umírá. Nebeský mír však zářil Jeníkovi z očí a zsinalé rty šeptaly: „Nezradil jsem ho!“
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 15 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
