Nabízíme k přečtení další povídku z brožurky s názvem
Květy Nejsvětější Svátosti, kterou upravil Jan Peňáz, a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Imelda
Imelda byla dceruška starého šlechtického rodu Lambertinů v Itálii. Maminka si ji vyprosila na Pánu Bohu vroucími modlitbami. Chtěla ji vychovat pro nebe.
Viděla ve svém pokladu dar Boží a již první hnutí dětské dušičky obracela k Bohu.
A Imelda vyrůstala zbožná jako anděl, líbezná jako sluneční paprsek, čistá jako jarní květ v ranní rose.
Když pak povyrostla, že se již mohla obejít bez maminky, dala ji matka do kláštera v Bologni, aby zbožné řeholnice vychovaly z jejího miláčka snoubenku Kristovu, bude-li to vůle Boží.
Tam ve svatém zátiší klášterním se Imeldina duše rozvíjela v podivuhodné kráse a její srdce vzplanulo nejněžnější láskou k Pánu Ježíši, přítomnému ve svaté Hostii.
Svatostánek byl pro ni středem celého světa. Tajemná moc ji vábila neodolatelně do kaple. Tam trávila před oltářem celé hodiny jako hrdlička, která našla své hnízdečko. - (Ž. 83, 4.)
Měla jen jednu velkou starost; viděla, jak sestry přistupovaly ke stolu Páně a přijímaly Chléb andělský. Tu se v ní probouzela vroucí touha, aby i ona směla svého milovaného Boha přijmout. Naléhala na představenou, aby jí dopřála toho štěstí. Ale její prosba byla odmítnuta.
Scházelo jí ještě příliš mnoho do toho věku, ve kterém tenkrát děti přistupovaly k prvnímu svatému přijímání. A skromné, ostýchavé řeholnice se neosmělily vyprošovat pro svou chovanku tak nápadné výjimky.
Imelda sklonila hlavičku a bolestně si stěžovala Pánu Ježíši. Ke všem, ach, ke všem přicházel, jen ona po něm toužila marně! Umírala téměř touhou a láskou.
„Jak jsi šťastna, milá sestro,“ říkala učitelce. „Pán Ježíš k tobě přichází tak často! A já…!“ Hluboce si povzdechla.
„Sestro, řekni mi, nezdá se ti, že jsi už v nebi? Ó, já myslím, že člověk musí umřít štěstím, když má Pána Ježíše u sebe.“
Sestra Blandina se usmála a pohladila lehce svého miláčka po vláscích. „Jen měj strpení, dítě! Ještě několik let, potom přijde i k tobě.“ To však byla slabá útěcha, čekat ještě celá léta!…
Imelda se zatím dále stravovala touhou a nevýslovnou láskou k svátostnému Spasiteli. Z jejího pohledu zářilo cosi nadpřirozeného. Tělesně byla čím dál tím útlejší, jako by její tělo bylo jen průsvitnou schránkou duše, zanícené láskou, duše, která již rozpínala křidélka, aby vzlétla k nebi.
Jednoho dne šly všechny sestry opět ke stolu Páně. Imelda klečela v jedné z posledních lavic a s němou touhou pozorovala svatý úkon. Ano, ke všem přicházel - jen k ní ne!
Přitiskla ručky na tlukoucí srdce a slzy jí kanuly po tváři. Nebyla si toho vědoma. Viděla jen jediné: svatou Hostií.
A tu se stalo něco velkého, zázračného. Právě chtěl kněz jedné ze sester podat svaté přijímání, v tom vyklouzla svatá Hostie z jeho prstů a vznesla se do vzduchu. Zděšeně vztáhl po ní kněz ruku, ale ona se vznášela dál a dále.
Kněz šel za ní v největším úžase -- až k tomu místu, kde klečela Imelda. Nad její hlavičkou se zastavila. Roztoužený pohled Imeldin přivábil svatou Hostii a utkvěl nyní na ní jak u vytržení.
Kněz pochopil, co ten zázrak znamená. Pán si přál vejít do milujícího srdce andělského dítěte. S hlubokou úctou vzal kněz svatou Hostií a podal ji Imeldě...
S úžasem pozorovali všichni dojemný zázrak. Dojetím vstoupily jim slzy do očí, když viděli, jak se hlavička dítěte blaženě sklonila v tichém klanění. Ted měla svého Miláčka v srdci. Zmizel jí celý svět, touha její byla splněna.
Mše svatá byla u konce. Kaple se prázdnila, jen několik sester setrvalo ještě v modlitbě. Nemohly se odloučit od pohledu na dítě, od místa, kde se stal takový zázrak.
Imelda stále ještě klečela nepohnutě, ponořena do modlitby. Setrvala tak dlouho a dlouho.
Sestry již začínaly mít starost. Neodvážily se rušit omilostněnou dívenku. Ale konečně přece - vždyť její útlé tělo nevydrží této námahy! Musí na okamžik zanechat modlitbu, posilnit se tělesně a pak se může modlit dále.
Tak si řekly sestry, šly k Imeldě a tiše na ni zavolaly. Imelda neslyšela. Dotkly se jí - neodpovídala. Objaly ji láskyplně, oddělaly jí ručky z tváře... a ustrnuly. - Imelda byla mrtva.
Její srdéčko neodolalo žáru lásky. Zemřela v náručí Páně. Bylo to 12. května 1333. Imeldě bylo 11 let.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 15 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com