Nabízíme k přečtení další povídku z brožurky s názvem
Květy Nejsvětější Svátosti, kterou upravil Jan Peňáz, a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
KVÍTÍ Z PRÉRIE
Z dopisu misijní sestry.
ylo již skoro deset hodin večer, když u dveří našeho misijního domu někdo prudce zazvonil. Všechny sestry se již odebraly na odpočinek, jen já jsem ještě konala obyčejnou obchůzku domem.
Tušila jsem, že přichází někdo volat k nemocnému. Bez váhání jsem otevřela. Stál tam náš hodný Teodor, Indián asi šestnáctiletý, a prosil:
„Sestro, rychle, rychle! Černý Kabát o tom již ví a připravuje se na cestu. Antonín dostal chrlení krve a odchází k Velkému Duchu…“
„Pro Boha, Teodore, tak pozdě se má stařičký a nemocný Otec misionář odvážit na cestu prérií?“
Velký hoch se na mne podíval udiveně. Přiznávám se, že jsem se trochu zastyděla, když mi řekl: „Vždyť ponese Pána Ježíše! On mu pomůže.“
Ve svém úleku jsem si totiž vzpomněla na stav stařičkého kněze, který sotva povstal z těžkého zápalu plic. Bála jsem se, že by tato noční jízda mohla být jeho smrtí.
Stan nemocného Antonína byl na málo přístupné stepi. Teprve před několika měsíci se tam Antonín usadil se svým bratrem Teodorem.
Brzo jsme seděli, misionář, Teodor a já, v malém povoze a mezi námi Ten, jehož nebesa nebes obsáhnout nemohou…
Nelze vyslovit, jak mi bylo u srdce při této noční jízdě osamělou prérií. Měla jsem jen jeden jediný pocit, pocit nevýslovné vděčnosti, že smím být tak blízko božského Spasitele.
Nikdo z nás nepromluvil ani slova, ani Teodor. Celé jeho chování nasvědčovalo, že si je vědom velebnosti a svatosti Toho, jenž chtěl vejít do srdce ubohého dítěte prérie.
Za své dlouholeté misijní činnosti jsem poznala, že Pán Bůh i prostosrdečnému Indiánovi uděluje často milosti podivuhodné, na příklad i hluboké porozumění pro Nejsvětější Svátost oltářní.
Jeli jsme dobrou hodinu; pak jsme vystoupili a ještě asi 20 minut kráčeli cestou velmi neschůdnou. Konečně jsme se dostali do stanu, okolo něhož se sešlo několik Indiánů, ačkoli bylo již velmi pozdě.
Před tím než se Teodor vydal do misijního domu, požádal je, aby zatím pobyli u nemocného bratra a především, aby trochu uklidili ve stanu.
Dobří Indiáni to učinili, jak dovedli. Jak chudičký a holý je takový indiánský stan! Nemocný ležel na zemi a spokojeně se usmíval. Ani stopy po strachu a netrpělivosti.
V koutě stála bedna. Prostřela jsem na ni přinesené lněné plátno a upravila oltářík. Dva Indiáni, pokřtění teprve před několika dny, dřepěli po bocích oltáře. Dala jsem jim po hořící svíci.
Také starý otec nemocného tam ležel po indiánském způsobu. Byl chudák hrozně vyhublý a bídný. Pracně se sem přivlekl ze svého stanu. Chtěl vidět, jak jeho syn přijímá Velkého Ducha a jde do nebe.
Když Antonín spatřil misionáře, zazářily mu oči. Kněz se zatím modlil v koutku a čekal, až budu hotova s nepatrnými přípravami. Pak povstal a božský Spasitel zaujal svůj chudičký trůn v bídném indiánském stanu.
Napadlo mi v tom okamžiku: Tato chudičká chýše je bohatší než nejnádhernější katedrála, v jejímž svatostánku by nebyl božský Spasitel.
Antonín přijal svaté přijímání s takovou zbožností, že mě to hluboce dojalo. Otec misionář mu udělil i svaté pomazání. Nemocný se radoval jako velké dítě při všem; co se s ním dělo.
Zůstali jsme u něho ještě chvíli. Když jsme se s ním loučili, řekla jsem mu tiše: „Antoníne, až budeš nahoře, modli se velice za misii.“ Usmál se radostné:
„Ano, sestro, jistě!“
Ráno odešel k Velkému Duchu.
Tato událost na mne působila hlubokým dojmem. Po celý den jsem nemohla myslit na nic jiného.
Jak je náš božský Spasitel pokorný, když praví: „Pojďte ke mně!“ (Mat. 11, 29). A když my k němu nemůžeme přijít, přichází on k nám, vstupuje bez odporu do slaměných chudých chatrčí, do bídných zákoutí, aby byl u nás jako poslední přítel v rozhodné hodině. Žádné místo, žádné obydlí mu není příliš nepatrné, příliš špatné...¨
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 15 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
