Nabízíme k přečtení další povídku z brožurky s názvem
Květy Nejsvětější Svátosti, kterou upravil Jan Peňáz, a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Za víru
Věra říkali něžnému děvčátku proto, že jméno Veronika se jim zdálo příliš dlouhé. Také to pěkněji znělo.
Jemná Věruška se skoro ani nehodila ke statným postavám svých pěstounů, bohatého podnikatele pana Radima a jeho ženy a když kráčela vedle nich, vypadala ještě jemnější.
„Škoda že je to dítě taková tintěrka!“ říkával zprvu pan podnikatel své ženě; ale ona jej konejšila:
„Neměj starostí; děvče je sice tenké, ale při tom dost silné. A jen si jí povšimni, zdá se, že má železnou vůli, vlastně svévoli, jako její matka, kterou to přivedlo do neštěstí.“
Podnikatel zabručel něco nesrozumitelného.
Zatím seděla Věra bezstarostně a klidně s katechismem v ruce v krásné zahradě před vilou „Vlastou“. Byla ve vile teprve tři týdny, ale jí se to zdálo již velice dlouho. Celá minulost ležela za ní jako těžký sen.
Přišla z daleka, neboť do té doby žila s rodiči ve slunné Itálii.
Na otce se pamatovala jen málo.Věděla jen, že hrával překrásně na housle. Jednoho dne spatřila maminku sedět u své postýlky se slzami v očích a oděnou v hluboký smutek.
„Ubohá, ubohá Věruško,“ řekla maminka, „co si jen počneme? Tatínek zemřel, jsme úplně chudé, zbylo nám tak málo!“
Za několik dní ji vzala maminka s sebou na hřbitov. Modlily se na tatínkově hrobě, který byl zasypán věnci. Přátelům a ctitelům umělcovým však ani nenapadlo, aby se postarali o pozůstalou vdovu a o sirotečka.
Po prvním návalu bolesti se paní Javorská vzchopila velmi rozhodně. Neměla sice peníze, ale měla v srdci veliký poklad: nezlomnou důvěru v Boha. „Pán Bůh nám dosud pomáhal, pomůže nám i dále!“ řekla Věrušce, která nechápala smysl matčiných slov; protože jí bylo teprve pět let.
Ale cítila a věděla, že maminka již nebude bývat tak smutná. Někdy sice matka ještě poplakávala, zvláště když se domnívala, že ji Věruška nevidí. Když však byla však s dítětem, usmívala se a nijak neprojevovala svých starostí. Časem se jí podařilo získat žačky, které učila hudbě. Tím si vydělala tolik, že mohla být s dceruškou slušně a spokojeně živa.
Musely ovšem opustit krásný byt, v němž bydlely za tatínkova života, a vzdát se nejednoho pohodlí. Ale paní Javorská věděla, že člověk nepotřebuje mnoho, aby byl šťastný a spokojený.
A když s dceruškou sedávala o samotě a předčítala jí nebo vyprávěla, nebyly by měnily s nikým na světě.
Velkou radost měla paní Javorská, když pozorovala, jak je Věra vnímavou pro náboženství. Sama byla opravdu zbožná. Nikoli svévole, nýbrž pevnost ve víře a zbožnost ji přiměly k tomu, že se zřekla skvělého sňatku.
Nabízelo se jí všechno mimo jedinou věc, bez které nechtěla a nemohla být: mimo shodu ve víře s tím, kdo jí nabízel ruku. Proto nabídku rozhodně odmítla a provdala se za nadaného a zbožného umělce.
Stihl ji za tu „pošetilost“ hněv celé rodiny. Zvláště její sestra, paní Radimová, jí nemohla odpustit, že svým jednáním odsoudila ji samu. Paní Radimová podala totiž bez rozmýšlení ruku bohatému podnikateli, který byl bez vyznání, a brzy také byla katoličkou již jen podle jména.
Od svého sňatku neslyšela paní Javorská nic o příbuzných ani o domově. Ani by s nimi nenavazovala nové styky, kdyby na ni Bůh neseslal další zkoušky.
Několik let žila s Věruškou ve skromném, nezkaleném štěstí. Potom však vážně onemocněla. Cítila dobře, že zákeřná, vleklá choroba skončí smrtí. Příliš dosud důvěřovala svým silám. Slábla den ode dne a každý večer ji stravovala horečka.
Paní Javorská se neklamala. Kdyby byla žila sama, nebylo by pro ni těžké rozloučit se s životem! Ale byl zde její miláček, Věruška… Dlouho bojovala sama se sebou. Pak napsala sestře dopis, ve kterém ji vroucně prosila, aby se ujala opuštěného dítěte. Stručně jí vypsala svoje osudy, které jí přinesly sice mnoho bolu, ale také mnoho štěstí. Nakonec prosila sestru:
„Poslední má prosba, milá Vlasto, je: Dej mé dítě vychovat ve víře mé a našich zbožných rodičů. Doufala jsem, že se dočkám krásného dne, kdy uvidím svou Věrušku u stolu Páně. Nebude mi toho přáno. Postarej se o mé dítě a prosím tě znovu: neber mu jeho víru!“
V dopise bylo dost věcí, které by se mohly nemile dotknout paní Radimové. Ale naopak, nejenže se neurazila, nýbrž vydala se na cestu k nemocné sestře do Janova. Přece jen ji měla ráda.
Nemocná žila po jejím příchodu už jen několik hodin. Potěšila se však velice, když po tolika letech spatřila zase milovanou sestru.
Nemohla už ani moc mluvit. Téhož dne skonala. Poslední její slova byla:
„Budu se, Vlasto, za tebe modlit. Zachovej mé dítě pro nebe!“
Svému miláčku požehnala již před tím a pravila:
„Zůstaň věrná své svaté víře, Věruško, bude ti to někdy nesnadné, ale pamatuj na svou umírající maminku.“
Děvčátko odpovědělo v tichém pláči: „Ano, drahá maminko, slibuji ti to!“
Když byla paní Javorská uložena po bok svého manžela a pozůstalost vyřízena, vzala s sebou paní Radimová Věrušku do Velenic.
Neměla děti, byla tedy i ráda, že mohla zastávat matčino místo u malého, něžného stvořeníčka. Dívenka hleděla na ni velkýma tmavýma očima tak důvěřivě! Při tom však cítila paní Radimová, že jí bude dítě stálou tichou výčitkou.
Věruška hořce plakala, když se loučila s hrobem svých rodičů. Potom však se rozhodla, že bude velmi hodná a vděčná, ke všem laskavá a že vždy bude poslouchat svou tetičku. Umínila si, že bude potlačovat slzy, jak to jen půjde, a že se přičiní, aby byla vždycky spokojená.
A své předsevzetí splnila. Brzy se stala ve vile „Vlasta“ i na Velenicích, kde měl strýček továrnu, miláčkem všech pro své vlídné, jemné a upřímné chování.
Zvláště strýc jí měl rád. Jen se mu nelíbilo, že se před jídlem a po jídle modlívala a že denně chodívala do kostela, vzdáleného od vily asi čtvrt hodiny. Také to řekl své ženě, ale ona jej prosila, aby aspoň pro začátek k tomu mlčel.
Později se to však i jí to zdálo mnoho a proto řekla Věrušce, zda by se nemohla spokojit jenom nedělní návštěvou kostela, to prý je dost.
Dítě na ni udiveně pohlédlo, potom však řeklo pevně:
„Nikoli, teto Vlasto, ráda chodím do kostela a musím chodit zvláště nyní, když se připravuji na první svaté přijímání.“
Paní Radimová se neodvážila odporovat, ale cítila, že ji dítě zahanbuje. To ji mrzelo.
Brzy obnovila svůj návrh. Věruška zůstala pevná. Teta ji nazvala svéhlavou. Příliš brzo zapomněla na slib, jejž dala umírající sestře.
Rychleji, než by se byl kdo nadál, změnili pěstouni své smýšlení o Věrušce, a to jen proto, že zůstala věrnou své víře.
Nejenže musela snášet trpké ústrky, ale trápili ji lehkým výsměchem a bodavými poznámkami. Děvčátko však zůstávalo stále stejně vlídné a pan podnikatel nejednou pocítil továrník zahanbení a soustrast. Ale to netrvalo dlouho. Tak spolkla Věruška nejednu hořkost, ačkoli byla zdánlivě zahrnuta vším pohodlím. Často, když se večer modlívala ve svém útulném pokojíku, smutně plakala a zdálo se jí, že zemře tesknotou po zbožné mamince.
Den prvního svatého přijímání Věruščina se blížil. Byla již od maminky dobře připravena a teď začala chodit i do přípravných hodin ve vesnici.
Pan farář se velmi podivil jejím vědomostem. Nevěděl ovšem, jak se Věruška pilně učí a jak vroucně se modlí.
Jen nerada představila mu paní Radimová svou neteř. Kněz prohlédl paní podnikatelovou víc, než tušila, ale mlčel.
Věděl, jak to u Radimů vypadá ve věcech náboženských. Věděl, že vlastně ani podnikatel sám ani jeho žena nebyli proti dítěti nebo proti jeho zbožnosti, ale že je popichovali jejich přátelé.
Po několik dní bylo ve vile velmi nepříjemně. Věruška to vycítila, ačkoli sedávala skoro stále v zahradě s katechismem v ruce.
Teta Vlasta byla uplakána, strýc mluvil velmi stručně a nevlídně. U oběda nemluvil vůbec, takže se Věruška ptala sebe samé, čím ho asi rozhněvala.
Neodvážila se však zeptat se ho přímo.
Jednou večer bouchl strýc dveřmi se slovy: „A to všechno pro hloupé, vnucené děvče!“
Věruška stála jako ohromena. Ano, to bylo o ní, nemohla o tom pochybovat. Plaše odešla do svého pokojíku a u postýlky poklekla. Nemohla se však pořádně modlit.
Proč se jen strýček, ač z počátku býval tak laskavý, nyní tak změnil? Dříve se přece také modlila, teď se s modlitbou dokonce i trochu tajila, jen aby ho nerozhněvala...
Ještě o tom o všem přemýšlela, když se dveře opatrně otevřely a vstoupila teta Vlasta. Věruška zpozorovala, že je opět uplakána.
Teta se vyhnula pohledu dívčinu a pravila tiše: „Strýc tě očekává v pracovně, Věro.“
„Strýček, mne?“ ulekaně se tázala Věra. „Udělala jsem něco zlého, tetičko?“ „Jdi jen, jdi,“ naléhala teta. Nedbala na její otázky a mírně ji vystrčila ze dveří. Za okamžik stála Věruška před panem podnikatelem v jeho pracovně. Neviděla a necítila nic, jen přísný pohled strýce, dříve tak laskavého.
„Posaď se, Věro,“ pravil krátce, ale hlas se mu chvěl… „Něco ti řeknu.“ Ukázal na židli a začal mluvit a přitom se vyhýbal pohledu na Věrušku.
„Vezmu to zkrátka. Víš, Věro, že jsem bez vyznání. Přijal jsem tě do domu rád a ochotně. Netušil jsem, žes byla vychována v tak mylných názorech. Moji přátelé a známí se mi teď vysmívají, že trpím ve vlastní rodině něco takového.“ Věruška naň pohlédla udiveně.
„Jen se na mne dívej! Že trpím, aby náboženství, ten výmysl kněží…“ Mimovolně se zarazil, vida, jak Věruška zbledla.
„Strýčku, drahý strýčku, nemluv tak! Teta Vlasta přece není bez vyznání, je katoličkou jako já.“
Podnikatel řekl výsměšně: „Takovou katoličkou jak ona bys mohla být také. To bych si tě zde ponechal.“
„Ponechal, zde?“ zajíkalo se dítě a ohlédlo se jako poplašené jehňátko.
Pan Radim se nedal se zmást a pokračoval:
„Máš na vybranou, Věro. Stačí, když dostanu tvou odpověď zítra v tuto dobu, máš dost času. Tedy“ - a zdůrazňoval každé slovo - „necháš svého náboženství - vzdáš se mše a přijímání a - vystoupíš z Církve.“
„Strýčku, přestaň!“ prosilo dítě a zvedlo ruce jako na obranu.
„Potom se staneš tím, čím jsi vlastně dosud načisto nebyla: naším dítětem. Staneš se dědičkou všech mých závodů, všechna tvá přání se splní.
Setrváš-li však ve své tvrdošíjností a půjdeš-li přece k přijímání, není pro tebe u nás místa. Odejdeš tak chudá, jak jsi přišla. Snadno tě umístíme v některé chudé rodině, která bude ráda, že na tebe dostane pár korun. Více se o tebe starat nebudeme. Teď jdi a rozvaž si dobře, co uděláš!“
Pan Radim umlkl. Zastrašené dítě na něj hledělo bezmocně. Nikdy strýček nevypadal tak ledově, tak hrozně, ani když se jí vysmíval.
Věra chtěla něco říct, ale podnikatel jí zabránil.
„Napřed si rozmysli a potom mluv! Nejde tu o maličkost.“
Skutečně, nebyla to maličkost pro ubohé dítě. Jako ve snu se Věruška vypotácela ze strýcovy pracovny.
Teta Vlasta, která neklidně přecházela po chodbě, se ulekla, když dívenka vyšla z pokoje na smrt bledá.
Neodvážila se ji ani oslovit. Věra ji nepozorovala. Jako bez sebe klopýtala do své světničky a klesla u postýlky na kolena.
Klečela nepohnutě. Nemohla ani pochopit, co se s ní stalo. Pozorovala sice, že strýček ji nemá již rád, netušila však, že by se na ni hněval tolik.
Věruška nebyla snílkem. Opakovala si tvrdá slova strýcova a pak si v duchu představovala, co s ní bude, bude-li z vily zapuzena.
Opět se otevřely dveře a vklouzla teta Vlasta. Než se Věra ohlédla, objala ji a líbala tak prudce, že se dítě skoro polekalo.
„Věruško, drahé, dobré dítě,“ lichotila oblouzená žena, „učiň strýci po vůli! Myslí to s tebou dobře. Co konečně na tom, chodíš-li na mši a k příjímání nebo ne. Podívej se na mne!“ Tu se ve Věrušce ozvalo náboženské sebevědomí a láska k víře.
„A to mi, tetičko, říkáš ty? Ty? Copak jsi neslíbila mamince, že mi pomůžeš, abych si víru zachovala?“
A s pláčem zvolala hlasitě: „Ach, maminko, kéž bys byla u mne! Ale neboj se, zůstanu věrna, jen mi pomoz svou přímluvou!“
Teta Vlasta zase tiše vyšla. Cítila, že prohrála na celé čáře. V posledních dnech se v ní často hnulo svědomí, a vždy je opět umlčela a nalhávala sama sobě to, co právě řekla neteři.
„Ach, tak sama a tak opuštěna!“ vzlykala Věruška, když paní Radimová odešla. Dlouho tiše plakala. Najednou se úplně uklidnila.
„Ne, nejsem sama, Pán Bůh je se mnou! Zůstanu mu věrná, ať mi řeknou cokoli, ať se mnou učiní, co chtějí.“
Po celou noc Věruška ani oka nezamhouřila. Několikrát jí napadlo, že by bylo přece jen lepší kdyby povolila. Ale Věra se modlila a pokaždé zvítězila nad pokušením. Časně zrána klečela již před svatostánkem.
A když všichni lidé již opustili kostel, klečela „slečinka z vily“ ještě chvíli před oltářem. Nikdo netušil, co se dělo v jejím srdéčku. Jen Bůh to věděl, on slyšel její přísahu:
„Tobě zůstanu věrná až do smrti, můj Bože. Raději opuštěná, chudá a bez domova s tebou, než milovaná, bohatá a ctěná bez tebe.“ Když se vrátila, zaklepala na dveře strýčkova pokoje. Zaslechla drsné: „Volno!“
Prostě a nebojácně vešlo děvčátko dovnitř a řeklo:
„Odpusť, strýčku, že přicházím poněkud dříve, než jsi řekl. Jsem už pevně rozhodnuta. Zůstanu katoličkou z přesvědčení až do smrti a s milostí Boží půjdu brzo k svatému přijímání. Učiň se mnou, co chceš!“
Podnikatel neměl ani kdy, aby se podivil nebo rozmrzel pro nevhodnou návštěvu neteře. Věruška ustoupila, a jako by se bála výbuchu hněvu, odešla rychle z pokoje.
Ale podnikatel nevybuchl. Bohatý pan Radim seděl jako strnulý. Dítě mu ve své nevinnosti a zbožnosti se zářivým pohledem připadalo jako vyšší bytost. Pevnost mladičkého, bezmocného stvoření působila na něj více než všecky výsměchy nevěreckých přátel.
Věruška byla klidná a spokojená. Když jí Bůh dal sílu, aby odolala pokušení, jistě ji neopustí ani dále. Tato myšlenka ji uklidňovala a dodávala jí důvěry.
Podivila se, že po celý den nespatřila strýce ani tetu. Netušila, že mezi nimi došlo k prudkému výstupu.
„Nikdy jsem nepoznal víru z této stránky. Byl jsem vychován v naprosté lhostejnosti od dětství. Mé okolí mělo pro náboženství jen pohrdání a posměch. Ale ty, když jsi v něm byla vychována, jaks mohla být takovým slabochem?
Kdybys byla taková katolička jak toto děvče, nikdy bych se nedal proti víře tak strhnout, a možná... Když víra ze slabé dívenky dělá hrdinku, nemůže být výmyslem kněží.“
Paní Vlasta hořce zaplakala. Výčitka mužova ji bolestně ranila. Cítila až příliš, že je to pravda. Jak jinak všechno dopadlo, než si představovala!
Pan Radim na několik dní odcestoval a nikomu neřekl, kam. Cítil, že se musí uklidnit. Jakmile se vrátil, dal si zavolat Věrušku. Vstoupila k němu vlídně a nenuceně, i když byla trochu rozechvěna.
Jak se podivila, když jí přísný strýc vyšel vstříc s otevřenou náručí, přivinul ji k sobě a pravil skoro prosebně: „Věruško, dítě, jsi a budeš celá naše. Mýlil jsem se a chybil jsem. Zůstaň jen věrná svým náboženským povinnostem. Nebudu ti již v ničem bránit, naopak, možná, že i já... Jen se modli za mne a za tetu Vlastu.“
Věruška nemohla ani promluvit. Uchopila jen ruku strýčkovu a přitiskla ji ke rtům.
Den jejího prvního sv. přijímání byl slaven ve vile jako velká slavnost. Celý dům se skvěl ve slavnostní zeleni a ve svěžím vonném kvítí.
Božský host vešel toho dne do dvou šťastných srdcí: do srdce čisté, nevinné Věrušky a do srdce tety Vlasty, jež se vrátila k náboženské horlivosti svého dětství. Obě byly šťastny v naději, že brzo všechny tři spojí u stolu Páně táž víra a láska k Církvi svaté katolické.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 15 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com