Nabízíme k přečtení další povídku z brožurky s názvem
Květy Nejsvětější Svátosti, kterou upravil Jan Peňáz, a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Malý apoštol
Když se Slávek vrátil ze školy, uviděl u okna maminku s telegramem v ruce. Věděl hned, co to znamená, a radostí vyhazoval čapku do vzduchu.
„Konečně přijede, strýček přijede!“ jásal.
Ano, strýček se vrátí z daleka po mnoha letech do otcovského domu! To bude radosti!
Slávek nebylo ještě ani deset let a proto neznal osobně strýčka, který odjel do Indie už před dvaceti roky.
Ale co všechno již slyšel o strýci! A jak často již poslal strýček jemu i rodičům krásné cizokrajné dárky! Teď, když přijede sám, jistě přiveze něco ještě krásnějšího!
A s rozkoší myslil malý přítel přírody na sbírku motýlů, po které už dávno toužil. Otec mu často vypravoval o pestrých překrásných motýlech indických a psal strýčkovi, že jeho klučík je horlivým sběratelem motýlů.
Slávkovi ke cti však buď řečeno, že víc než na očekávané poklady se těšil na strýčka samého. A teď bylo v telegramu: „Přijedu dnes v sedm, prosím o vůz na nádraží.“
Ten dodatek paní Jarošovou zarazil; bylo nádraží odtud jen několik minut. Ze střešního okna bylo dobře rozeznat číslice na nádražních hodinách.
„To je Karel jistě hodně unaven, snad i nemocen,“ myslila si. Neřekla však Slávkovi nic, protože mu nechtěla kazit radost.
Přišel večer a s ním vytoužený strýček. Ale jak se Slávek zklamal, když konečně přijel povoz do vrat! Pomaloučku, pomalu kráčeli krásní koně a konečně se vůz zastavil. Dvířka kočáru se otevřela. Nejprve vystoupili maminka s tatínkem, kteří sami strýci jeli naproti, a pak opatrně pomáhali strýčkovi z vozu.
Slávek ani očím nevěřil. To že je strýček? Vždyť vypadal starší než dědeček, jehož podobizna visela na stěně v pokoji… A Slávek se trochu i bál. Strýček hleděl tak zachmuřeně!
Ani se neodvážil přiblížit, až konečně po půl hodině, která se mu zdála věčností, jej maminka zavolala. Nemocný strýc skoro ležel v křesle pro nemocné, celý zahalen do pokrývek, a oči měl skoro zavřeny.
„Podívej, Karle,“ pravila paní Jarošová a uchopila synka za ruku. „To je náš Slávek. Co se na tebe už natěšil!“
Nemocný podal Slávkovi vyhublou, bledou ruku. „A, to je ten Slávek, o kterém mi Cyril psával!“ Při tom se zkoumavě podíval na chlapce. Slávek se trochu ostýchal, ale zdálo se mu, že bude moci mít strýčka i rád. Jistě byl strýček hodný! Byl jen nemocný a velice unaven.
Ano, strýc Karel byl velmi nemocen. Na moři přestál nejprve veliké bouře, potom dostal silný zápal plic, který jej přivedl skoro na pokraj hrobu.
Vyvázl sice, ale cítil, že jeho síly, které beztoho mnoho utrpěly nezvyklým indickým podnebím, jsou zlomeny. Tak přišel domů jako veliký boháč, ale zároveň jako ubožák.
To si myslila paní Jarošová, když pozorovala nemocného. Nevěděla však, že nemocný byl ještě mnohem ubožejší, než se zdálo. Bohatství jej odcizilo Bohu. Nahromadil veliké poklady, ale ztratil poklad největší, víru svého dětství.
Když to pan Jaroš se svou manželkou postřehli, hluboce je to zarmoutilo.
Neboť oba byli upřímně zbožní a věděli, že bez víry není štěstí.
Umínili si však, že se zatím nebudou nemocnému o ničem takovém zmiňovat. Poznali také brzo, že nemocný se chová velmi odmítavě ke všemu, co se týká víry.
Paní Jarošová se však za nemocného velice modlila a uložila i Slávkovi, který se připravoval na první svaté přijímání, aby se za strýčka vroucně modlil. Neřekla mu však proč.
Panu Karlovi vyprázdnila nejlepší pokoje, které mu jeho indický sluha zařídil velmi skvostně.
Slávek skoro oněměl, když spatřil všechnu tu nádheru, vzácná péra, pestré ptactvo, mušle a mořské živočichy. Stal se miláčkem strýcovým, který svou štědrostí překonal všechny jeho touhy.
Slávek dostal bohatou sbírku pestrých motýlů, nerostů a mincí a mnoho jiných krásných věcí. Ale sbírky mu byly nejmilejší.
Slávek jim věnoval všechen svůj volný čas. Stále je pořádal, prohlížel, třídil. Celé hodiny s nimi proseděl u strýce. Nesměl mnoho mluvit, neboť strýc byl ještě příliš slabý. S úsměvem se však díval na hocha a těšil se z jeho radosti.
Maminka však pozorovala s lítostí, že sbírky zaměstnávají hocha až příliš. Jednoho dne si stěžoval i pan katecheta, že Slávek poslední týdny povolil v pilnosti. Matka hned věděla, co to je, a zavolala si Slávka.
Slávek se přiznal upřímně jako vždy, že pro sbírky nevěnoval dost času svému katechismu.
„Tak, Slávku, pro své záliby zanedbáváš povinnosti k Pánu Bohu? Také jinak jsi se změnil. Už neposloucháš tak na slovo jako dřív. Přemýšlej o tom, Slávku. Věc je vážnější, než se domníváš. Víš přece, že na tvém prvním svatém přijímání velice záleží, a jestli se připravuješ tak vlažně, nemůže Pán Ježíš k tobě přijít s radostí.“
Maminka hovořila velmi vážně, ale klidně. Znala svého Slávka. Jakmile chybu poznal, jistě ji napraví. Bylo jen třeba, aby o ní přemýšlel.
A Slávek přemýšlel. Jak to maminka řekla? Pro své záliby že zapomíná na Pána Boha? Opravdu, myslil víc na své motýly, kameny a mince než na první svaté přijímání, na které se dříve tak těšil. Myslíval na to při modlitbě, při učení, při vyučování...
Dříve býval nejlepším žákem, jak říkal pan katecheta, teď skoro denně dává nesprávné odpovědi. Ale to nebylo ještě nejhorší. On však se teď skoro již ani nemodlí, neposlouchá tatínka a maminku, je nevrlý, když ho vyruší při sbírkách… Ano, ano, je to tak, jak maminka říkala.
A Slávek si umínil: „Všechno napravím, všechno bude jako dřív, ano, ještě lepší!“ A hned přiložil ruku k dílu. Beze slova vzal své sbírky a přinesl je mamince. „Maminko, zamkni mi je až na pozdější dobu,“ prosil. „Nechci se tím nyní vyrušovat.“
„Zamknout, Slávku?“ tázala se matka s úsměvem. „Myslím, hochu, že budeš tak statečný a přemůžeš se tak, aby ses mohl klidně na sbírky podívat a ani se jich nedotkl.“ „
Ale to je, maminko, velmi těžké,“ mínil Slávek, „zkusím to však a už budu poslouchat.“
Ten den odpoledne šel Slávek opět k strýčkovi, ale beze sbírek, jen s katechismem. Posadil se u strýčka jako vždy a dal se do učení. Nemocný ho pozoroval udiveně.
„Co to děláš, Slávku?“ zeptal se konečně.
„Učím se katechismus, strýčku. Víš, půjdu brzo k prvnímu svatému přijímání.“
Strýc se zachmuřil. Slávek to nepozoroval a pokračoval: „V poslední době jsem nijak nebyl pilný, musím to vše dohonit.“
„A sbírky tě už netěší, Slávku?“ tázal se nemocný mrzutě.
„Ach, co tě strýčku, napadá? Těší mne až příliš! Myslil jsem jenom na ně a zanedbával vše ostatní. Ale teď jsem si umínil, že se jich ani nedotknu, až po prvním svatém přijímání.“
„Dokážeš to, hochu?“ „Musím, strýčku. Pán Bůh je nade všecko!“ odvětilo dítě s důrazem. Strýc Karel se odmlčel a chlapec se klidně učil dále.
Konečně byl hotov. Bez okolků přistoupil k nemocnému a prosil: „Vyzkoušel bys mě, strýčku? Již dlouho jsem se neučil pořádně, skoro se bojím, že to již ani neumím.“
Co měl strýc dělat? Nemohl dítěti odolat. Neměl již skoro ani potuchy o tom, co bylo v katechismu. Když mu jej hoch dal do ruky, mechanicky mu kladl otázku za otázkou. Slávek to uměl výborně.
„Smím zítra zase přijít, abys mě vyzkoušel? Umíš, strýčku, výborně zkoušet!“ „Jen přijď,“ odvětil strýc suše. „Přijď, kdykoli chceš.“
Slávek neměl nic pilnějšího na práci než běžet k mamince a všechno jí vypravovat. Netušil, že skrze něho dnes zazářil první paprsek milosti do duše strýcovy.
Slávek teď chodil k strýci denně s katechismem v ruce a ještě raději než dříve se sbírkami. Ano, dříve se těšíval ze sbírek a z návštěv jen on. Ale nyní měl radost i strýc. Slávek to pozoroval, neboť nemocný ho poslouchal s úsměvem, když mu vypravoval, jak se ve škole připravují k svatému přijímání. A často - skoro denně - mu strýc vtiskl něco do ruky a řekl: „Kup si něco hodně dobrého, slyšíš?“
Slávek však si všechny peníze ukládal do pokladničky. Když zatřásl pokladničkou, pořádně to v ní hrkalo. A Slávek skákal radostí.
Velmi tajemně otevřel jednou večer pokladničku a počítal peníze. Skutečně, nemýlil se! Bylo tam právě 50 Kč, přesně na jedno pohanské dítě! Chtěl je vykoupit pro strýce Karla a zítra mu to říct. Mělo se jmenovat Karel a jistě přijít do nebe!
Slávek ihned zanesl peníze panu katechetovi a vrátil se domů v náladě velmi povznesené. Nikdo kromě maminky nevěděl o jeho tajemství. Slávek jí také vyprávěl, že se ho pan katecheta ptal, proč se dítě nemá raději jmenovat po něm Miroslav.
„A cos řekl, Slávku?“ tázala se maminka zvědavě.
„Nu, že se má jmenovat právě Karel; a“ - ztišil hlas - „víš, maminko, strýček Karel bývá někdy velice smutný, z pohanského dítěte bude mít jistě velkou radost.“
Příštího dne skoro slavnostně zvěstoval udivenému strýci zprávu o pohanském dítěti.
„Teď máš, strýčku, pro nebe koupeno pohanské dítě. Jistě se bude za tebe velice modlit, aby ses opět uzdravil a nebýval tak smutný. Tak bych si toho přál, strýčku!“
Strýc nemohl mnoho říct. Nezištnost a horlivost tohoto chlapce byla mu něčím tak novým a překvapujícím, že neměl slov. Pozvedl však hlavičku hochovu, smutně se zadíval do jeho nevinných, jasných očí a zašeptal:
„Děkuji ti, Slávečku. Tvůj strýček se od tebe naučil mnohé věci…“
Strýc Karel měl těžkou, bezesnou noc, ale byla to noc plná milosti.
Příštího jitra si dal zavolat bratra. Zdál se unavenější než jindy, ale usmíval se spokojeněji než kdy.
„Je ti hůř, Karle?“ tázal se starostlivě pan Jaroš.
„Nikoli, Cyrile, to se ti jen zdá. Zde“ a ukázal při tom na srdce - „jsem se zcela uzdravil.“
Pan Jaroš naň hleděl udiveně. „Porozumíš, Cyrile, všemu,“ pokračoval Karel, „až všechno uslyšíš. Tušíš snad, kdo byl mým lékařem.“
Údiv pana Jaroše vzrůstal. „Kdo jiný než Pán Bůh sám!“ pravil váhavě. „Ovšem, že Bůh, dobrý, milosrdný Bůh; ale použil k tomu tvého synka, hodného Slávka. Jeho přičiněním jsem znovu nalezl Boha…“
Malý Slávek se nikdy o svém apoštolátu nedověděl. Rodiče to uznali za vhodné. V den prvního svatého přijímání Slávkova přijal i strýc po dvaceti letech opět svého Pána a Boha. Slávek byl přešťastný, když toho dne seděl, zase u lůžka nemocného strýce, který mu řekl: „Dnes je tvůj strýc opět šťastný a nebude již nikdy smutný. A za to děkuji po Bohu tobě, můj milý, malý apoštole.“
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 15 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
