Nabízíme k přečtení další povídku z brožurky s názvem
Květy Nejsvětější Svátosti, kterou upravil Jan Peňáz, a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Srdce Ježíšovo je se mnou....
Páter František Finn z Tovaryšstva Ježíšova vypravuje: „Byl jsem v prvním spánku, když mě probudilo zazvonění u domovních dveří. Vyskočil jsem, rychle se oblékl a běžel otevřít. Byla mrazivá lednová noc a venku osvětloval měsíc svým bledým světlem zasněženou krajinu. Řezavý vítr zafičel do předsíně, jakmile se dveře otevřely, a probudil ve mně soucit s útlým děvčátkem, které stálo na prahu. Vlásky zářily dítěti v měsíčním světle zvláštním, neobyčejným jasem; mělo zlaté dlouhé vlasy, které mu splývaly na ramena v půvabných kadeřích.
Bylo oblečeno lehce a dívalo se mi přímo do očí s výrazem tak krásným a při tom tak klidným a vážným, že na něj nikdy nezapomenu.
Tvářičku mělo velmi bledou, pleť neobyčejně čistou. Jas, vycházející z vlasů, jako by tajemně zářil i z celé tváře.
Ještě jsem si ani neuvědomil všechny tyto podrobnosti, když mě dítě oslovilo: „Důstojný pane, mohl byste hned jít se mnou? Maminka umírá a je ve velkých úzkostech.“
„Pojď dovnitř, dívenko, a ohřej se, jsi asi všecka zkřehlá!“
„Ba ne, důstojný pane, mně vůbec není zima!“ Zatím jsem se připravil na cestu.
„Jak se jmenuje maminka?“
„Kateřina Morganová, důstojný pane; je vdova a žila jako světice. Ale teď, když umírá, je ve velkých úzkostech. Onemocněla náhle před několika hodinami.“
„A kde bydlí?“
„Něco přes půl hodiny odtud, na okraji Velkých močálů; je tu cizí a sama. Já znám cestu dobře, nemusíte se bát, že zabloudíte.“
O několik minut později jsme již šlapali sněhem, vlastně jen já jsem šlapal, neboť dítě mi po boku kráčelo tak lehce a vzdušně, že kdybychom místo sněhových vloček byli měli pod nohama květiny, myslím, že by tam, kam tak lehce dopadaly její lehoučké krůčky, nebyl rozmáčknutý ani lísteček. Ruku drželo v mé ruce a důvěřivě dětsky ji tisklo. Při vší strasti, která doléhala doma, mělo v tvářičce vážně klidný výraz, jaký bývá zřídka vidět v letech živé mladistvé nevinnosti.
Jak ta dívenka byla krásná! Spíše jako bytost, která právě vyšla z tvůrčích rukou samého Boha, než jako tvor, který putuje údolím hříchu, bolesti, starosti a smrti.
Na krku měla zlatý medailonek srdcovitého tvaru. Postřehla můj pohled, rychlým pohybem sňala medalion a podala mi jej.
„Srdce!“ řekl jsem.
„Přečtěte si, důstojný pane, co je na něm!“
„Nemohu, dívenko; mám sice velmi dobré oči, ale na to, abych četl nápisy na zlatých medailoncích při měsíčku, přece nestačí!“
„Já vám jej podržím, důstojný pane, - teď se podívejte.“
Jak to udělala, nedovedu říct; ale to vím, že najednou, když podržela medailonek v jistém úhlu, bylo na něm jasně vidět vypoukle vyražený nápis:
Stůj! Srdce Ježíšovo je se mnou!
Maminka mi to dala na krk před rokem, když jsem byla velice nemocná, důstojný pane!“ Políbila medailonek a dala jej na dřívější místo.
Nějakou dobu jsme šli mlčky. Nesl jsem Nejsvětější Svátost a zdálo se, že dívenka, třebas je tak mladá, to úplně chápe. Kdykoli jsem na ni pohlédl, pozoroval jsem, že se jí rty pohybují jako v modlitbě. Oči měla v pravém slova smyslu upřeny tam, kde byl pod svátostnou rouškou skryt Pán života a smrti.
Najednou se dívenka jemně dotkla mého rukávu.
„Tu je to, důstojný pane,“ řekla mírným hlasem, který mě v tom tichu tajemně rozechvěl, a ukázala k malé chaloupce, stojící opodál v pochmurném stínu tří borovic. Strčil jsem zlehka do dveří, které byly jen přivřeny, a čekal jsem, až vstoupí. Ale byla ta tam. Překvapen jsem hleděl za ní do bledé noci; vtom však mě zastenání zavolalo k lůžku umírající.
Pohled mě poučil, že není ani okamžiku nazbyt. Žena, která ležela ve světničce, byla ještě v nejlepším věku. Ale ruka smrti se dotkla jejího čela, na němž stály krůpěje potu, a v tváři jí bylo vidět velikou úzkost.
V okamžiku jsem byl u ní. A Bohu díky, brzo jsem ubohou trpitelku uklidnil a ukonejšil. Vyzpovídala se a přijala poslední svátostnou posilu Církve svaté s vírou a s láskou, jaké jsem zřídka viděl.
Stál jsem u ní a předříkával jí po chvilkách modlitby a povzdechy, které tak těší a uklidňují v poslední hodince. Čas míjel a já jsem pozoroval, že se její pohled často obracel k malé skříňce na druhém konci světničky.
„Mám vám skříňku přinést?“ zeptal jsem se. Přikývla.
Když jsem ji položil vedle ní, otevřela ji třesoucíma se rukama a vydělala dívčí šatičky.
„To jsou šaty vaší dcerušky?“ ptal jsem se. „Mé Editky,“ zašeptala s láskou v hlase. „Znám ji,“ dodal jsem, „vždyť mě sem přivedla.“
Zarazil jsem se a dech se mi zastavil. Žena se na loži napolo posadila a hleděla na mne s nevýslovným úžasem. A já jsem hleděl s nemenším ustrnutím na zlatý srdcovitý medailonek, připevněný na prsa šatiček, které ta žena držela v rukou.
„Paní,“ zvolal jsem, „pro Boha, řekněte mi, kde je vaše dceruška? Čí je to medailonek?“
„Editčin. Přišpendlila jsem jej dcerušce sem na prsa, když před rokem umírala. Její poslední bylo, že přitiskla medailonek na rty a řekla: Stůj, Srdce Ježíšovo je se mnou!
Umřela před rokem.“
Matčina tvář zněžněla a zazářila. Držela medailonek v rukou a upřela pohled přímo před sebe.
„Editko, má milá Editko, konečně budeme spolu u Nejsvětějšího Srdce! - Já tě vidím - drahoušku! - Stůj - Srdce Ježíšovo - je se mnou!“
Poslední slabiku zašeptala již skoro neslyšitelně.
Editka s maminkou se opět shledaly.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 15 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
