Nabízíme k přečtení další povídku z brožurky s názvem
Květy Nejsvětější Svátosti, kterou upravil Jan Peňáz, a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Květ z jiné louky
Ve starém velkém činžáku bývaly neděle opravdovými svátky. I když tam bydlely rodiny velmi rozdílné, přece se všechny shodovaly v tom, že se neděle musí světit pořádně.
I stará Lia se svou vnučkou Betkou světívaly neděli, přestože byly židovky. Betka se těšívala na neděli mnohem víc než na židovský sabat. Ze sabatu nic neměla, naopak v domě bývalo rušněji nežli jindy: zametalo se, čistilo a umývalo, aby na neděli bylo všechno všude v plném lesku.
Ale v neděli směla Betka k dětem z prvního poschodí a mohla si s nimi hrát. Někdy předčítalo některé z děvčat z krásné knihy, jindy běhávaly po dvoře. Při tom ovšem mohla Betka být jenom divákem, neboť malá židovka byla tělesně postižená a jen stěží chodila. Každý ji měl rád. A sama si nikdy neposteskla, vždycky byla spokojena.
Stará Lia tak dlouho šetřila, až mohla děvčátku koupit pletací stroj; potom se mohla Betka užitečně zaměstnávat i mimo školu a nikdy neměla nouzi o práci. Mívala mnoho zakázek, protože se vědělo, že Lia s penězi dobře hospodaří a že je potřebuje.
Tak žily babička s vnučkou spokojeně ve velkém činžáku. Liu trápilo jen slabé zdraví Betčino.
Mnohem raději než léto měla Betka zimu s krásnými dlouhými večery. Na nedělní večery se těšívala celý týden. Nedovedla si představit nic milejšího nad nedělní setkání u Lánských v prvním patře.
Na stole svítila velká lampa se zeleným stínidlem a kolem se tísnil hlouček dětí: Lánských Anička a Eliška, veselá Liduška z přízemí, Růženka a Zdeňka z protějška. Také sousedova Andělka přicházívala s malými bratříčky a ovšem i hrbatá Betka.
Hrávaly si nejrozmanitější hry; domino, mlýnek, na vlka a nač si kdo vzpomněl. Na konec dávala paní Lánská dětem malé občerstvení: pečené kaštany nebo jablka, jindy sušené švestky nebo, někdy dokonce i pomeranče a fíky. Staří, totiž pan Lánský, jenž byl poštovním úředníkem, a jeho hosté, sedávali ve vedlejším pokoji a bavívali se po svém. Tu a tam přišla do společnosti i stará Lia.
Bývala však raději doma a dávala si potom vše vypravovat od vnučky. Poslouchala ji s úsměvem a měla radost, že ubohé slaboučké dítě nachází tolik soucitu a lásky.
Jen jednou se stará Lia rozhněvala. Když se totiž vnučka vrátila z jednoho zimního večera, ptala se jí smutně:
„Maminko Lio,“ tak říkávala své babičce, „proč jsme židé? A proč nemůžeme jako jiní lidé přijímat Pána Ježíše?“
„Jak se můžeš opovážit přijít ke mně s takovou otázkou, hloupé děvče!“ utrhla se na ni Lia. „Takové věci si nedej nasadit do hlavy, jinak nesmíš k Lánským ani na krok! Rozumíš?“
Dítě se podívalo na babičku svýma velkýma tmavýma očima. Bylo to asi něco velmi hloupého, co řekla, jinak by se maminka nebyla tak rozhněvala! Betka si tedy umínila, že již nikdy nic takového neřekne a že na nic takového již nebude ani myslit.
Nemohla se však těchto myšlenek nijak zbavit. A pak - kdyby aspoň o tom stále neslyšela tolik nového a krásného!
Zvláště Liduška dovedla tak pěkně vypravovat! Připravovala se totiž na první svaté přijímání, a protože byla dítětem velmi živým, nedalo jí to, aby o všech svých dojmech nemluvila s malými kamarádkami při nedělních besedách.
Eliška s Aničkou jistě věděly také mnoho, co by Betku velice zajímalo, nedovedly však vypravovat tak názorně a nadšeně jako svěží, čilá Liduška. Dříve se Betka často dotazovala, když něčemu nerozuměla, nebo když chtěla něco vědět důkladněji.
Od té doby však, co se stará Lia tak rozhněvala, sedávala potichoučku, když si děti vyprávěly o tom, co nebylo pro židovské dítě. Snažila se neslyšet, ale nijak to nešlo. Ze strachu před babičkou se neodvážila ptát se, ačkoli všemu dobře nerozuměla.
Jak ráda by se někdy zeptala, ale… Ubohé dítě bylo čím dál tím zamlklejší, takže se Lia již obávala, že vážně onemocnělo. Netušila, co se děje v jeho srdci, netušila, že ubohá vnučka trpí úzkostmi a pochybnostmi.
Za nic na světě by dítě řeklo, co ho trápí. A když se babička Betky dotazovala, ujišťovalo dítě:
„Jsem úplně zdráva, maminko, jen hrozně unavena. Neměj o mne starosti.“ – Byl nedělní večer v době postní. U Lánských seděla opět děvčátka kolem velkého stolu. Jedno dítě však chybělo: veselá Liduška z přízemí.
Již několik dní nebyla ve škole, protože se nachladila. A dnes ráno se povídalo, že je jí hůř. Nemoc prý sotva přečká, neboť horečka velice stoupla.
Jak to bylo smutné pro rodiče i pro Lidušku, která měla za tři týdny jít k prvnímu svatému přijímání A tak se na to těšila! Dnes se děti nemohly nijak rozveselit. Hovořily jen o těžce nemocné Lidušce. Každou chvilku vyšlo některé dítě na schody a naslouchalo.
Ze schodů bylo také vidět okna toho pokoje, kde ležela malá nemocná a kde blikalo mdlé světélko. Jak jí asi bylo? Copak opravdu musí zemřít?
S chutí by tam všechny běžely. Ale nikdo k ní nesměl, neboť nikoho nepoznávala a velmi blouznila.
Tichá Eliška pravila skoro bázlivě: „Kdyby Liduška mohla aspoň k prvnímu svatému přijímání! Tak po něm toužila!“
„Ale vždyť o sobě neví!“ mínila Zdeňka. „Tak to není možná!“ Tu se nesměle ozvala hrbatá Betka: „Snad váš Pán Ježíš jí vrátí aspoň na chvilku ještě vědomí.“
Všechny se podívaly udiveně na židovku; to jim nenapadlo.
„Ach, kéž by!“ vzdychla Anička.
Děti ještě mluvily o tom a o onom. V tom paní Lánská prudce vstoupila do pokoje. „Rychle, rychle, Aničko a Eliško, oblečte si bílé šaty... máte je připraveny vedle... Pospěšte si! Liduška dostane hned teď svaté přijímání a vy ponesete svíce. Rychle!...“
Paní Lánská řekla to vše chvatně, nesouvisle, ale děti pochopily. Ihned se rozběhly, aby se převlékly, a Anička s Eliškou byly tak hbité jako dosud nikdy. Okamžitě byly venku.
Betka osaměla.
„Měla jsem tedy pravdu,“ pravila si tiše. „Liduška přišla k vědomí. Jak je asi dobrý Pán Ježíš!“ a dítě zaplakalo.
Jak ráda by Betka byla s nimi a nesla svíci, ale to bylo nemožné. Neměla bílé šaty a pak… vždyť nenáležela ke katolickým dětem, které znaly Pána Ježíše. A co by řekla babička, kdyby se to dověděla! Ne, ne, to nejde!
Smutně se posadila. Ani ji nenapadlo, aby šla domů. Nikdo se nestaral o ubohé, opuštěné židovské dítě. Všichni běhali sem a tam. Anička s Eliškou se brzo vrátily, přišla i Růženka a ostatní v bílých šatech a se svícemi v rukou.
Betka slyšela, jak paní Lánská říká: „Pojďte, děti, postavíme se u vrat; až půjde kněz s Pánem Bohem, doprovodíme ho k Lidušce.“ Bětka se schovala do tmavého kouta. Jak jí bylo divně u srdce! Slzičky se jí třpytily v očích. Zdálo se jí, že slyší hlas: „Pojď také, Betko, jen pojď!“
Ale to se jí jistě jen zdálo! Ne, nesmí jít, musí zůstat tu!
Poslyš, teď zvoní! Bětka si ani neuvědomila, že vyšla z pokoje na chodbu, naklonila se přes zábradlí a pohlížela dolů.
Před knězem, který nesl Pána Ježíše, kráčeli dva ministranti, za ním šly Bětčiny kamarádky v bílém a za nimi skoro všichni lidé z domu. Najednou všichni poklekli a klaněli se. O hrbatou Betku se nestaral nikdo.
Teď se ztrácejí z chodby. Kněz vstupuje do pokoje, kde leží nemocná Liduška. Betka již nic nevidí, ale jakýsi vnitřní hlas jí nutká: „Jdi dolů, jdi a podívej se!“ Nemůže jinak. Po špičkách sestupuje ze schodů - a pohlédne otevřenými dveřmi. Ach!
Liduška tam leží jako malá bělostná nevěsta. Velké oči jí září štěstím a ruce má i zbožně sepjaty.
Betčiny kamarádky klečí jako andílci kolem Liduščina lůžka a všude jen květiny a světla. Kněz přistupuje k lůžku Liduščinu... Ach, co to ukazuje!
Betka vidí svatou Hostii, kterou kněz právě podává nemocné. Klesá na kolena, spíná ručky, hluboce se sklání. Z celé duše se modlí: „Přijď, ó Ježíši, také ke mně!“
Nezáleží jí na tom, jestli ji někdo vidí nebo ne, je šťastná jako dosud nikdy. Cítí, že Pán Ježíš popatřil také na ubohé židovské děcko a že je miluje.
Po celou dobu posvátného úkonu klečela Bětka nehybně. A když bylo po všem, vplížila se nepozorovaně domů. Babička Lia nebyla doma. Odešla toho večera na delší besedu, z níž se obyčejně vracívala až po deváté hodině. A bylo teprve osm. Jak byla Betka ráda, že je sama! Nemusela aspoň mluvit!
Zbožně se posadila do koutka. Stále viděla před sebou svatou Hostii, která zazářila do jejího srdce tak velikým štěstím! A dítě se modlilo neustále: „Přijď, Pane Ježíši, přijď také ke mně!“ Konečně únavou usnulo. –
Uplynulo několik týdnů. Liduška se mimo nadání uzdravila. Ale místo ní byla ve velkém činžáku jiná nemocná: hrbatá Betka.
Dítě vůčihledně chřadlo. Jen Betka sama věděla, co jí je. Jak ráda by byla babičce pověděla, že od toho dne, kdy provázela Pána Ježíše, její srdéčko touží jen po něm!
Ale neodvážila se o tom před Liou ani zmínit.
Chtěla však do svého tajemství zasvětit někoho jiného: Šťastnou Lidušku, která už přijala Pána Ježíše a jistě porozumí touze nemocného židovského děvčete.
Liduška chodívala denně k Betce na návštěvu a bývaly spolu samy.
Stará Lia poplakávala a říkávala, že by se ráda spokojila třeba suchým chlebem, jen kdyby se jí Betka, jediný její poklad, udržela na živu.
Jednoho dne se konečně Liduška dověděla, co vlastně Bětku trápilo a stravovalo. Jak se zaradovala, když poznala Bětčinu touhu!
„Víš-li, Bětko, že jsem se i za tebe modlila, když jsem po prvé přijala Tělo Páně?“ pravila Liduška.
„Viděla jsem tě klečet na chodbě vzadu. V tom okamžiku, kdy jsem přijala svatou Hostii, bylo mi tak lehko a blaze a před tím jsem byla tak slabá i potom ještě, ale v tu chvíli mi bylo velice dobře! A myslila jsem i na tebe.“
Hrbatá Betka jen vzdychla: „Viděla jsem vašeho Pána Ježíše a on viděl mne!“ Liduška jí pravila na rozloučenou: „Jen se nermuť, Betko, jistě ti pomohu! “Nedůvěřivě pohlížela židovka na svou malou těšitelku, ale Liduščina naděje ji přece trochu potěšila.
I když byla Liduška ještě malá, přece si byla vědoma, jak důležitou úlohu na sebe vzala. Musela všecko říct Bětčině babičce, ale jen jí samé. Betka při tom nesměla být. Bylo tedy třeba, aby se sešla s Liou někde v průjezdu a aby si ji přivedla k nim do bytu. To se zdálo Lidušce nejlepší.
Chtěla Lii ukázat krásné knihy, které dostala na památku na své první svaté přijímání. Betka je viděla již dávno.
Štěstí Lidušce přálo. Ještě téhož dne, kdy se jí Betka svěřila se svou bolestí, seděla stará Lia s Liduškou v nejlepší světnici v přízemí. Liduščina maminka byla v městě a otec se vracíval mnohem později. Lia byla unavena a dětské švitoření Liduščino bylo jí odpočinkem.
Když však na konec Liduška připojila: „Víte, babičko Lio, musíte dovolit, aby Betka mohla také k svatému přijímání, pak se jistě uzdraví!" hleděla na ni naprosto nechápavě.
Ale Liduška mluvila zřetelněji a naléhavěji. A brzo se dověděla stará židovka víc, než by jí byla mohla povědět Bětka sama.
Nezlobila se ani nehněvala, jen si zhluboka povzdychla: „Nejde to, dítě, nejde!“ a těžkým, váhavým krokem šla ke dveřím.
„Ó, šlo by to docela dobře! Jen si to pořádně rozmyslete. Můžete přece dělat, co chcete!"
Ano, Lia mohla dělat, co chtěla. Nikdo jí nemohl působit obtíží, neboť neměla blízkých příbuzných kromě Betky.
Ale přece to nebylo tak snadné. Stařena přemýšlela. Náboženství Liduščino a všech těch lidí v činžáku je asi přece něčím velikým.
Pak se Lia zastavila u postele své vnučky a neřekla ani slovo. Pohladila ji po černých vlasech a smutně se na ni usmála. Jak vpadlé byly Bětčiny tvářičky, jak bolestný měly výraz a jak tu dítě uboze leželo! Ano, půjde-li to tak dále, umře mi Betka brzo.
V noci nezamhouřila Lia ani oka a Betka slyšela, jak vzdychá a sténá. Na nic se jí neptala. Čím více toužila po svatém přijímání, tím byla k babičce uzavřenější. Netušila, že Liduška se již za ni přimlouvala a že svou dětskou upřímností připravila Liu o všechen klid.
Ano, stará Lia bojovala těžký boj. Příštího dne se vydala na cestu, která by byla jistě každého pozorovatele naplnila úžasem. Vyhledala kněze, který Lidušce přinesl první svaté přijímání. Byla u něho dlouho.
Když konečně vyšla z fary, bylo její poctivé a přímé srdce opět klidné a pokojné. Věděla již, co má činit. Věděla, že paprsek milosti zasáhl srdce chorého dítěte a že Pán Ježíš, skrytý ve svaté Hostii, sám Betku přivábil k sobě.
Kněz měl pravdu. V tomto případě odporovat nesměla ani nechtěla. I kdyby zůstala Betka dále nemocná, ať má, po čem její srdce touží.
Hrbatá Betka se stala brzo miláčkem Páně.
Ačkoli se úplně neuzdravila, přece zpráva, kterou jí Lia přinesla, působila na ni velmi blahodárně.
A když se přiblížil krásný svátek Božího Těla, přijalo bývalé židovské dítě - šťastná Betka, jež dostala na křtu svatém jméno Marie, - poprvé svatou Hostii, nejsvětější Tělo Páně.
Její touha po svatém přijímání vzrůstala čím dál tím víc a bylo ji vídat denně, jak přistupuje ke stolu Páně tak vroucně a zbožně, že se každý cítil povzbuzen.
Nejvroucnější prosby vysílala k Bohu denně za babičku Liu. Lidušce pak pošeptala: „Vím, Liduško, zcela jistě, že babička bude brzo tak šťastná jako já. Cítím to, že zanedlouho také přijme do svého srdce Pána Ježíše.“ A Mařenka-Betka dobře tušila!
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 15 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
